„Pana profesora beru svým způsobem jako člena rodiny.“

„Řekl bych, že finále Concertina Praga je asi největší úspěch, jakého jsem kdy dosáhl.“

„Jako houslista hraju klasickou hudbu, ale díky klavíru a marimbě či vibrafonu se dostanu i k jiným žánrům, jako jsou jazz nebo moderní hudba.“

Představujeme české finalisty soutěže Concertino Praga. Zatím poslední úspěch patnáctiletého houslisty Daniela Matejči je první cena v soutěži Georga Philippa Telemanna pro houslisty do osmnácti let v červnu v polské Poznani. Mimo jiné je absolutním vítězem Národní soutěže ZUŠ, vítězem ústředního kola německé Národní soutěže Jugend musiziert a vítězem a laureátem mezinárodních klání Soutěž Josefa Muziky a Soutěž Josefa Micky. V letech 2016 a 2018 byl nejúspěšnějším zástupcem ČR na prestižní Kocianově houslové soutěži a v roce 2019 se stal jejím absolutním vítězem. Dnes ho v pražském Rudolfinu za doprovodu Symfonického orchestru Českého rozhlasu a dirigenta Jiřího Rožně čeká účast ve finále soutěže Concertino Praga, které společně pořádají Český rozhlas a Akademie klasické hudby. Přednese Houslový koncert č. 1 D dur Sergeje Prokofjeva.

Jaké byly vaše začátky, od kolika let hrajete?

Už jako malé dítě jsem chodil na představení, kde hráli mí rodiče. Oba jsou profesionální muzikanti – maminka hraje v orchestru liberecké opery na housle, tatínek na violu –, a mně se to tenkrát velice zalíbilo.

Na základní uměleckou školu jste chodil do Liberce. Co nejcennějšího Vám podle vašeho názoru Vaši učitelé dali?

Začínal jsem se svou maminkou, ta mi už mých začátků stavěla ruce, dávala mi dohromady techniku. Pokračoval jsem u Míši Štrausové a několik let už spolupracuji s prof. Ivanem Štrausem.

Jak došlo k vaší spolupráci s profesorem Ivanem Štrausem, který vychoval naše nejlepší houslisty? On vyučuje na HAMU, a vám je patnáct…

S panem profesorem spolupracujeme už asi osm let. Takhle dlouho! Setkali jsme se díky naší dobré známé, která u pana profesora studovala, dnes je již hotovou houslistkou. Velmi si vážím toho, že u něj mohu studovat. Beru ho svým způsobem jako člena rodiny. On se o mě stará (hlavně, ale ne jen) z té hudební stránky a dává mi ten nejširší pohled na hudbu, jak interpretační, tak technický. Má rozsáhlé zkušenosti!

Soutěžíte rád? Jakou důležitost soutěžím přikládáte?

Soutěže jsou velice důležité. Navíc soutěžím moc rád. Je to pokaždé něco jiného, každá soutěž se od druhé liší. Je to obrovská zkušenost. A způsob, jak se prosadit, získat jméno, možnost, aby se o vás dozvěděli ve světě.

Takže žádný tlak, žádný stres, žádná tréma?

Z toho jsem už díky Bohu vyrostl. Tohle už mám za sebou. Díky právě spoustě soutěží a koncertů jsem se toho zbavil.

Tedy Kocianova soutěž pro vás byla jen taková procházka?

Úplně takhle bych to neřekl, ale tuhle soutěž jsem si taky moc užil. Byla to v zásadě jedna velice důležitá etapa v mém životě – myslím ty roky, co jsem se soutěže účastnil.

Jaká byla vaše cesta Concertinem a co pro vás znamená účast ve finále?

Řekl bych, že finále Concertina Praga je asi největší úspěch, jakého jsem kdy dosáhl. Jenom ten samotný fakt, že budu hrát v Rudolfinu, je sen každého hudebníka – v jakémkoliv věku. Asi proto beru svou účast ve finále jako svůj dosavadní největší úspěch. Je to pro mě obrovská čest.

Co je podle vás největším přínosem vítězství v soutěži? Je to budování jména, posílení sebevědomí, otevření nových možností spolupráce…?

Nejvíce bych se přiklonil k té třetí možnosti. Ať je to jakákoliv soutěž, vždycky se vaše možnosti spolupráce rozšíří. Ale rozhodně nejde jen o to. Vyhrát nějakou soutěž je také obrovská radost, nadšení, což je ze všeho nejdůležitější.

Pocítil jste už někdy únavu z každodenního hraní, řekl jste si, raději bych se věnoval něčemu jinému, proč jsem si zvolil takovou řeholi, jako je instrumentální hra?

Mnohokrát.

Spíše jsem měla na mysli tu mentální únavu…

To záleží na tom, co člověk zrovna cvičí nebo předvádí. Je-li to psychicky náročná skladba, kterou skladatel vytvořil v nepříliš přívětivých podmínkách, například Nigun Ernesta Blocha, na jejím konci jsem vždycky hodně psychicky unaven. A to ani nemusí být náročná technicky!

Jaké máte vedle hudby koníčky? Prý hrajete na bicí?

Vedle bicích hraju i na klavír. Je to takové rozšíření repertoáru. Jako houslista hraju klasickou hudbu, ale díky klavíru a marimbě či vibrafonu se dostanu i k jiným žánrům, jako jsou jazz nebo moderní hudba. Neříkám, že si je nezahraju i na housle, ale jazz hraju v mnohem větším měřítku právě na klavír nebo na bicí.

Vedle hudby je prý vaším koníčkem i jízda na skateboardu.

To máte pravdu. Na skateboardu jezdím rád, abych jen doma necvičil. A hlavně je to způsob trávení času s přáteli. Dlouho jsem hledal něco na odreagování – a tento „sport“ mi perfektně sedl. Nemusím tuto aktivitu provozovat pravidelně, ale když je volný čas k dispozici, nenudím se.

Jak si představujete svou budoucnost? Čeho byste chtěli dosáhnout ve svém hudebním životě?

Pokud jde o vzdálenou budoucnost, mé plány se dosud stále měnily. Chtěl jsem učit na akademii, předávat své znalosti, ale v současnosti je mým snem být sólistou. Cestovat po světě, hrát s nejrůznějšími orchestry. To je samozřejmě nejvyšší cíl, jaký si muzikant může vybrat, ale moc rád bych ho dosáhl.

Které skladatele hrajete nejraději?

Nejradši hraji hudbu od období impresionismu (Ysaÿe) přes skladatele, jako je Prokofjev, až po novější hudbu, například Slavického. Cítím, že právě hudbu z rozmezí těchto přibližně sta let dokážu publiku předat nejlépe. To však rozhodně neznamená, že si rád nezahraju například Bacha.

Foto: Kocianovo Ústí, archiv MHF Dvořákova Praha