„Stále svádíme nekonečný souboj pravdy a lži.“

„Je třeba se o způsobech minulých režimů bavit a připomínat si jejich pravdivé vyznění.“

„Hudbu vnímám bez ohledu na žánry jako jeden jazyk.“

Dnes má premiéru nová skladba inspirovaná proslulou básnickou skladbou Karla Šiktance „Tanec smrti aneb Ještě Pámbu neumřel“. Pro smíšený sbor, sólové housle a recitátory ji zhudebnil mladý skladatel Michal Vejskal na objednávku pěveckého smíšeného sboru Mikrochor v čele s Lukášem Prchalem. Recitece se ujmou Justin Svoboda a Marie Štípková a houslového partu Lucia Priester. V rozhovoru pro KlasikuPlus Michal Vejskal mimo jiné přiznal, že tato skladba pro něj byla velká výzva, protože báseň je neuvěřitelným skvostem české literatury. 

Báseň Karla Šiktance je skoro ikonická, čím Vás oslovila?

Báseň mě oslovila především svou velikostí a zároveň jednoduchostí volených slov a jazyka – prvky lidového divadla (dialogy se Smrtkou) versus až epická cesta starého, unaveného a slepého pánaboha, který se prochází po společensky se rozpadající zemi a zároveň neztrácí naději, že je stále šance začít znova, od začátku a líp. Dále mě oslovila aktuálnost celého díla: “Stále svádíme nekonečný souboj pravdy a lži. Pravda vítězí pouze, pokud je hájená, přičemž stejný princip obhajoby a připomínání platí i u lži. Záleží jen na lidech, který z rovnocenných pojmů je jim bližší.”

Také jsem se setkal bohužel s faktem, že Šiktancova tvorba není v běžném kulturním povědomí příliš rozšířená. Ano, nejkrásnější Šiktancovo dílo vznikalo v době minulého režimu, autor byl zakázaný, ale už zas nejsme tak blízko revoluce, aby nebyl látkou základního kulturního vzdělání. Celé dílo také velmi dobře reflektuje atmosféru minulého režimu, o němž se v dnešní době i díky různým střetům zájmů moc nehovoří. Často se setkám s názorem “To už bylo dávno. Dnes je jiná doba.” Je jiná doba, ale na určitá fakta by se nemělo zapomínat. Slovy mé babičky: ”Zapomněli jsme na Hitlera, myslíte si, že komunisté jsou cesta. Dodnes toho lituji.” Myslím si, že čtyřikrát do roka oslavit osvobození a vznik nestačí. Je třeba se o způsobech minulých režimů bavit a připomínat si jejich pravdivé vyznění, a to především pro mladší generace. Celkově ve mě Báseň vyvolává silnou reflexi a stupňuje tendenci obhajovat pravdu a nebát se stát si za ní.

Skládá se taková „programní“ hudba dobře? Respektive pracujete raději na určité téma, nebo jste spíš typ, který píše abstraktně?

Poslední dobou se věnuju hodně scénické hudbě. Dospěl jsem k názoru, že pokud skladatel skládá programní hudbu, neměl by programu podlehnout, zároveň ale hraje velkou roli pochopení námětu. Tím se snažím zabývat asi co nejvíc – buďto píšu hudbu s námětem, který si já sám vytvořím, anebo pracuju s námětem, který už existuje, což je podstatně snazší, než se muset vypořádat s “anarchií” prázdného papíru. Ve výběru programu se vždy snažím být inovativní, nacházet zajímavá díla, která u nás ještě provedena nebyla. Pokud pak mohu na novince úzce spolupracovat přímo se skladatelem, je to to nejlepší tvůrčí prostředí.

Vy jste autor širokého záběru bohatě sahajícího za hranice vážné hudby – přiblížil jste se touto skladbou víc do světa klasiky?

Stále se snažím učit se něčemu novému. Je to i jeden z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodl být hudebníkem. Poznávat a hledat. Hledat svůj vlastní hudební jazyk a své vlastní vyjádření. Zhudebněný Tanec smrti bych do vážné současné hudby zařadil.

Předpokládám, že jste spíš zastáncem propojování a přibližování žánrů… máte v tom nějaké své osobní mantinely?

Hudbu vnímám bez ohledu na žánry jako jeden jazyk. Na fúzi jsem vyrostl, dnes ale vnímám některé křížení žánrů dost špatně. Například velmi často spojovaný “východní folk” s jazzem, klasická hudba s bicí soupravou, atd. Pak původní hudba, která je nějak zamýšlená, ztratí svou autentickou tvář. Crossover ano, ale vkusný – jinými slovy, nesmí to dělat pitomec (směje se).

Co propojení hudby a recitace, je to nějaký zvláštní skladatelský oříšek?

Především jde o správné načasování. Skladatel by měl pochopit tempo textu a z toho vycházet při kompozici. V případě, že hudba doprovází recitaci, je důležité “nerušit”, ale spíš “akcentovat”.

Jakou hudbu skládáte rád, ať už se bavíme o typu skladeb, o žánru, o nástrojích a jejich kombinacích…?

Několik let jsem se živil jako aranžér a nenapsal skoro žádnou autorskou hudbu. Málem jsem tím ztratil chuť být autorským skladatelem – to je úplně jiný přístup. Vzhledem k tomu, že se cítím být víc kreativní, než “plnič úkolu,” nejraději píšu hudbu svou (směje se).

Tanec smrti Michala Vejskala poprvé zazní 25. října od 20 hodin ve Farním sboru Českobratrské církve evangelické na pražských Vinohradech.

Michal Vejskal je hudební skladatel, pianista a dirigent, absolvent skladby a dirigování na Konzervatoři a VOŠ Jaroslava Ježka v Praze. Jeho umělecký záběr je více než široký. Spolupracuje s řadou orchestrů, kapelami Burma Jones, Hi-Fi nebo Yvetou Blanarovičovou či Davide Dorůžkou. Spolupracuje i s řadou divadel, například Divadlo Na Vinohradech, divadlo Minor, Klicperovo divadlo nebo divadlo Pod Palmovkou. Je autorem úspěšného projektu „Salome-pásmo písní Karla Kryla“. Je autorem znělky pro festival Mladí ladí Jazz 2017. Jako symfonický aranžér spolupracuje především s kytaristou a hudebním skladatelem Michalem Pavlíčkem.

Báseň Tanec smrti aneb Ještě Pámbu neumřel Karel Šiktanc napsal v sedmdesátých letech minulého století. Oficiálně však vyšla až po roce 1989, předtím se s ní mohli čtenáři seznámit pouze díky samizdatovým vydáním. Téma tance smrti se objevuje v evropském výtvarném umění zhruba od počátku 15. století a stalo se inspirací umělců v průběhu dalších staletí. Znázorňuje smrt, jak tančí s živými bez rozdílu na společenský statut a připomíná tak smrtelnost každého z nás. Šiktanc svou báseň situoval do tehdejších reálií  a doby, kdy Československo ovládal totalitní komunistický režim. Vytvořil dvě kontrastní linie. V jedné se starý, slepý a světem unavený Bůh prochází po lidmi zdevastované krajině a v závěru s nadějí v lepší budoucnost předává svou moc dítěti. Proti tomu Smrt, služka jakési “vyšší moci”, odvádí na “druhý břeh” postavy různých profesí. Ty se následně ocitají v kole “tančícího chóru nemrtvých.”

Mikrochor je smíšený pěvecký sbor s dlouholetou tradicí a zkušeností s interpretací velkých děl světové klasiky i méně známých současných autorů. Na svých projektech spolupracuje s mladými českými profesionálními muzikanty a skladateli (mimo jiné Varhanem Bauerem, Petrem Wajsarem či Zdenou Košnarovou). Má za sebou například úspěšné provedení Slavnostní liturgie z pera ukrajinské autorky Lesji Dyčko nebo nové nastudování monumentální Celebration Jazz Mass světově uznávaného českého jazzmana Karla Růžičky. Mikrochor již šestnáct let umělecky vede Lukáš Prchal.

Foto: archiv Michal Vejskal a Mikrochor