„Jsem přesvědčený, že dirigování se dá naučit pouze praxí.“

„Dirigent by měl vědět, kdy ho orchestr skutečně ‚potřebuje‛ a kdy ne.“

„Chci chodit na koncerty a do divadel, ne si doma pouštět výkony kolegů na počítači.“

Marek Šedivý je novým hudebním ředitelem opery Národního divadla moravskoslezského. V Ostravě jej také čekají nové úkoly, jako je například nové nastudování Smetanovy opery Hubička či premiéra opery Zásnuby ve snu skladatele Hanse Krásy. Zkušenosti Marek Šedivý získal také jako šéf opery Slezského divadla v nedaleké Opavě. V rozhovoru jsme se dotkli jeho názorů na uměleckou praxi i na aktuální restrikce kulturního života v České republice.

Kdy jste se ve svém životě rozhodl pro povolání dirigenta a co vás k tomu vlastně vedlo?

Původně jsem šel studovat dirigování, abych si rozšířil obzory. Vždycky se mi líbila symfonická hudba, od dětství jsem navštěvoval koncerty a zkoušky České filharmonie, ale chtěl jsem být klavíristou. To se mi splnilo. Hodně jsem se věnoval komorní hudbě, měl jsem to štěstí spolupracovat s vynikajícími hráči, nějaký čas jsem také korepetoval na Pražské konzervatoři, což byla úžasná zkušenost, za kterou jsem vděčný. V roce 2009 jsem se rozhodl, že zkusím velkou dirigentskou soutěž v Besançonu, neměl jsem ještě ani hotovou konzervatoř. Předsedou poroty byl tehdy Jiří Bělohlávek. Dostal jsem se do třetího kola, což sice neznamená vůbec nic, ale pro mou budoucí dirigentskou dráhu to mělo zásadní význam. Povzbudivá slova od pana dirigenta Bělohlávka i naše následné konzultace mi ukázaly, že bych se snad tomuto povolání mohl věnovat.

Dirigování jste studoval ve třídách Hynka Farkače, Miriam Němcové a Miroslava Košlera. Dá se vlastně dirigování odkoukat a naučit? Co vám dali vaši učitelé?

To bylo na konzervatoři. Studoval jsem také na pražské HAMU u Tomáše Koutníka, Leoše Svárovského, Norberta Baxy, Lubomíra Mátla, Ivana Paříka a dalších. Co se týče dirigentské techniky a začátků, je učitel velmi důležitý, nebo alespoň pro mě byl. Na hodiny s Hynkem Farkačem vzpomínám velmi rád, chodil jsem k němu nejdéle ze všech, otevřel mi obzory. Naučil mě analyzovat partituru a jeho téměř pedantský přístup k dirigentské technice mi velmi vyhovoval. Miriam Němcová mi dala základy do opery, mnoho praktických informací, které fungují. Miroslav Košler byl úžasná noblesní osobnost. Kdybych měl říct jedno slovo, které by ho charakterizovalo, bylo by to „láska“. Ta z něj přímo sálala. V jeho přítomnosti bylo tak dobře! Nádherně dokázal mluvit o hudbě, byl to velmi inspirativní člověk a jsem moc rád, že jsem ho mohl potkat. Na vysoké škole probíhají hodiny spíš formou konzultace, člověk by se měl už snažit sám. Dostanete se k profesionálním orchestrům, kdy po zkouškách konzultujete se svým pedagogem a přímo v praxi si můžete některé věci ozkoušet a to je jedinečné (a důležité). Jsem přesvědčený, že dirigování se dá naučit pouze praxí.

Někteří dirigenti hrají na pódiu divadlo na efekt, umí oslnit gesty a strhují na sebe pozornost. Jiné naopak zajímá pouze to, co se odehrává v partituře a soustředí se na komunikaci s orchestrem a přesnost. Do kterého tábora byste zařadil sám sebe?

Myslím, že většina dirigentů by vám na tuto otázku odpověděla, že patří do té druhé skupiny, ať už je to pravda nebo ne. I já tak odpovídám, jsem v té druhé skupině.

Existují i názory, že orchestry, zejména ty kvalitní, vlastně dirigenta vůbec nepotřebují. Co na to říkáte?

Vždy musí být někdo, kdo kolektiv vede, kdo má na interpretaci názor, za který pak nese odpovědnost. Dirigent by měl vědět, kdy ho orchestr skutečně „potřebuje“ a kdy ne. Někdy je dobré nechat orchestr hrát a ve správný moment zasáhnout. Neexistuje jeden recept. I dobré orchestry potřebují dirigenta například v akusticky špatných podmínkách, na místech, kde nejsou zvyklí hrát a tak dále. Ano, i bez dirigenta se dá hrát, ale pokud se tak děje, stejně je nezbytné, aby někdo vedl od nástroje.

Podle čeho poznáte, že jde o skutečně dobrý orchestr?

Podle kvality hry, flexibility a sehranosti.

Snažíte se navodit s hráči i osobní kontakt, nebo si držíte odstup?

Myslím, že zdravý odstup je zdravý, ale to neznamená, že osobní, lidský přístup je vyloučený, naopak je velmi důležitý. Ta hranice je velmi tenká. Asi je dobré nebýt úplně „kámošem z hospody“, ale zase to neznamená, že nikdy s hráči neposedíte. Ale každý to má určitě jinak.

Znám dirigenty, kteří zvou hráče i na pivo a chovají se jako „granti“. Co si myslíte o takovém chování?

Takoví dirigenti bývají oblíbení. Ale v našem povolání nastávají i momenty, kdy nám toto může zkomplikovat situaci.

Zajímáte se také o tvorbu současných skladatelů. Stalo se vám už, že jste dostal partituru, která je z nějakých příčin nehratelná?

Dostal jsem do ruky partitury, které byly velmi obtížné na provedení, vyžadovaly ohromné úsilí, ale nehratelnou jsem snad ještě neviděl, díky Bohu!

Ačkoli pocházíte z Prahy, zkušenosti jste získal i ve Slezském divadle v Opavě. V jaké kondici je tamější orchestr? Pracovalo se vám v tom prostředí dobře?

S orchestrem se mi pracovalo výborně. Měli jsme krásný vztah. Získal jsem tam mnoho zkušeností a myslím, že jsme udělali hodně práce. Je tam řada výborných hudebníků, kteří ten orchestr táhnou. Jsou nesmírně pracovití a dokážou velké věci.

Jste nástupcem dirigenta Jakuba Kleckera v Národním divadle moravskoslezském. Když jsem s ním hovořil, nebyl s úrovní a komunikací ze strany orchestru NDM spokojen. Jaké kroky hodláte v nové pozici hudebního ředitele podniknout?

Jsem stále ve fázi pozorování, ve funkci teprve druhý měsíc. Rýsuje se mi určitá představa, co by orchestr potřeboval, ale chce to ještě trochu času. Celkově se mi s nimi pracuje výborně a doufám, že jim se mnou také. Řekl bych, že je to základní předpoklad pro úspěšné fungování.

Rozhovor spolu vedeme v době, kdy se stal novým ministrem zdravotnictví Roman Prymula. Dnes už dobře známý také jako obchodník s rouškami a se strachem. Co říkáte na současnou situaci? Myslíte si, že je v pořádku zavírat školy, omezovat kulturní akce, zakazovat zpívat a podobně?

Údajně nejsou návštěvníci divadel a koncertů v tak velkém ohrožení. Jistě je tu určité riziko na straně účinkujících, ale stále jsme svědky toho, že se to dá zvládnout. Virus nezmizí ze dne na den a asi se s ním musíme naučit žít. Ale jako kulturní společnost bychom měli stále fungovat.

Celé to „divadlo“ už tady jednou bylo. Drastická opatření v podobě omezení života a útlumu celé ekonomiky však evidentně nestojí za vyřešením situace. Fakta ze Švédska hovoří jasně ve prospěch jejich cesty. Jak se v této situaci orientuje muzikant a dirigent?

Ten březen nikomu nevyčítám. Bylo to něco nového a nikdo netušil, co se bude dít. Nyní máme už nějakou zkušenost, měli bychom se snažit fungovat a hlavně nic „nevypínat“. Vadí mi politický boj okolo toho všeho. Momentálně se každý velmi erudovaně vyjadřuje k celé situaci, jak by se měla (nebo spíš neměla) řešit, kdo je za co odpovědný a tak dále. Také jsem zaznamenal názor, že kdyby šéfové a ředitelé oper v České republice jen nečinně nepřihlíželi, mohlo se nyní hrát dál. Ti, kteří si toto myslí, jsou na velkém omylu. Sám za sebe můžu říct (a myslím, že mnoho lidí z branže se mnou bude souhlasit), že to, čím procházíme od dubna dodnes, je organizačně absolutní peklo! Naprostá nejistota, kdy nevíte, s čím politická reprezentace přijde dnes, zítra či pozítří. Plán B je jedna věc, ale mít v rukávu dalších deset a promptně pak reagovat na dané vyhlášky, není reálné.

Chodím na klasické koncerty pravidelně a mám zkušenost, že tam panuje disciplína, lidé jsou zodpovědní, nosí roušky a neslyšel jsem zatím o nikom, kdo by návštěvou koncertu onemocněl. Myslíte si, že kultura tuto „hru“ na „záchranu“ civilizace přežije?

Mám trochu obavu, ale v zásadě jsem optimista a stále věřím ve zdravý rozum.

Počítáte s tím, že se vrátíme ke streamům a budeme opět zavření doma?

Nechci s tím počítat, chci chodit na koncerty a do divadel, ne si doma pouštět výkony kolegů na počítači. Bylo to určité východisko, ale hudba se musí odehrávat před publikem. Živý kontakt umělců s diváky je nenahraditelný.

Prozraďte nám, co vás v této nejisté sezoně ještě možná čeká?

Dvě nové premiéry u nás v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (Zásnuby ve snu Hanse Krásy a Smetanova Hubička), abonentní koncerty se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu nebo několik představení Dvořákovy Rusalky ve Státní opeře v Praze. Doufám…

Foto: Fb Marka Šedivého, Fb zámku Blatná, Zdeněk Chrapek, E. Havlová, Fb Prague chamber orchestra, Fb nez. org. Budu pomáhat