„Kulturní ztráty nevyčíslíte. A ekonomické jdou jenom u nás v divadle už do desítek milionů.“

„Už několik měsíců jedeme v neustálé improvizaci.“

„Vypnout lze sice okamžitě, ale zapnout nelze ani náhodou tak rychle!“

Brněnské Národní divadlo pořádá v těchto dnech mezinárodní festival Janáček Brno s programem operních představení a koncertů, v jeho rámci se příští středu měla konat premiéra nové inscenace Řeckých pašijí Bohuslava Martinů, přeložená z jarního termínu. Vládní opatření proti šíření druhé vlny pandemie, k nimž patří i zákaz zpěvu jako údajně příliš rizikové činnosti, ale i ekonomické i kulturní dopady koronavirové krize, mnohaměsíční pořadatelské improvizování a další a další vynucované změny v programu komentuje v aktuálních souvislostech v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz ředitel divadla Martin Glaser. Následky budou podle něj nedozírné.

Zaskočila Vás nová opatření?

Samozřejmě, asi jako naprostou většinu lidí v naší zemi neustále překvapují kroky naší vlády. Věděli jsme sice neformálně už od úterý, že se chystá omezení činnosti pěveckých sborů, ale snažili jsme se, aby definice takového kroku byla jednoznačná a pro všechny srozumitelná. To se bohužel nepovedlo.

Je opravdu zpěv rizikový z hlediska nákazy?

Přesně tohle ale musí říct skuteční odborníci na šíření chorob. To já nejsem. A není to ani nikdo z těch, kdo nám radí na facebooku, jak máme řídit divadla. Čísla nakažených v pěveckých sborech jsou evidentně velká. Divadlo bez ohledu na žánr, ani hudbu, s rouškou prostě dělat nemůžete. Navíc je to kolektivní činnost, takže je samozřejmě zjevné i laikovi, že jde o rizikovou práci. Většina lidí – alespoň u nás v divadle – ji ale dělat dál chce. I s vědomím tohoto rizika…. Nechci ovšem situaci ani trochu zlehčovat. Pokud relevantní data vyhodnotí odborníci tak, že je něco pro společnost velmi nebezpečné, musí pochopitelně konat. Bohužel jsme ale opět tam, kde jsme byli na začátku epidemie. Odborníci na nemoci chtějí řídit všechny obory lidské společnosti, aniž by alespoň zkonzultovali s klíčovými zástupci dotčených oborů elementární věci. Je to nesmírně arogantní a kontraproduktivní. Měl být zakázán sborový zpěv. Definice opatření ale zakazuje třeba i koncert sólisty s klavírním doprovodem ve velkém sále. A v dvouhodinové činohře může klidně půl hodiny zpívat třeba třicet lidí, protože jinak budou převážně hrát činohru. To je absurdní a všichni to vidí… My se samozřejmě budeme chovat maximálně zodpovědně, abychom mohli hrát alespoň to, co je zatím dovoleno.

Zvládne Národní divadlo Brno ten podivný letošek?

Musíme. Všichni to musíme zvládnout. Ale už teď je zjevné, že následky budou nedozírné. Obávám se, že živá kultura v naší zemi se blíží na hranici lidského i ekonomického kolapsu.

Už opět přišla omezení… Které ztráty jsou a budou v letošním roce větší a horší: kulturní, nebo ekonomické?

Kulturní ztráty nevyčíslíte. Jak ohodnotit to, co jsme neviděli? Co nemohlo vzniknout, nebo bylo postiženo stresujícími podmínkami? A ekonomické jdou jenom u nás v Národním divadle Brno už do desítek milionů.

Co zbyde z festivalu Janáček Brno 2020?

Snažíme se dělat maximum. Festivalový tým pod vedením šéfa opery Jiřího Heřmana pracuje jako fantasticky sehraný stroj. Po jarním tsunami se podařilo dát dohromady skvělý alternativní program. Teď se opět značná část rozmetá na prach kvůli chaotickým opatřením, podle kterých nemůže v rozlehlém sále s orchestrem zazpívat ani jeden jediný pěvec. Pro některé položky festivalu hledáme náhradní termín, u jiných se mění programová náplň. Některé budou zrušeny bez náhrady a místo jiných nabídneme alespoň alternativní online obsah.

Opery se od 5. do 18. října hrát nebudou. Je už jasno, které koncerty alespoň zůstanou?

Vše bude pravidelně aktualizováno na našem webu. Bamberští pro nás připraví speciální stream přímo do Janáčkova divadla, brněnská filharmonie i BCO – Brno Contemporary Orchestra – pozmění program, aby se eliminoval nebezpečný zpěv.

Zažíváte hodně těžké rozhodování.

Všichni jsou nesmírně vstřícní. Už několik měsíců jedeme v neustálé improvizaci, řešíme jednu změnu za druhou. Bohužel nemáme situaci ve svých rukou, nejsme aktéry klíčových rozhodnutí, nemáme prostředky ani nástroje na efektivní strategii, kterou bychom se s tím mohli vyrovnat. Dostáváme na sociálních sítích spoustu rad, co máme dělat. Leckdy jsou to i příklady dobré praxe ze zahraničí. Nicméně představa, že třeba stejně jako v berlínské opeře bude denně celý ansámbl v osm ráno nastoupený na testech, do oběda se čeká na výsledek, pak se teprve zkouší a hraje, je v našich podmínkách nereálná. Nemáme v rozpočtu miliony, které by to stálo. Řešíme nepružný Zákoník práce a přesně nalinkovaný vnitřní pracovní řád. Odpoledne kdo může, učí nebo si přivydělává jinde. Sólisté běžně zkoušejí dvě tři inscenace v různých městech zároveň a hostují v divadlech po celé zemi. Český operní provoz je dlouhodobě nemocný a tato pandemie to ukázala v plné nahotě. Model repertoárového divadla závislý na desítkách hostů je v současné situaci naší velkou slabinou. Nicméně nejsem si jistý, že bychom to zvládali i v produkčním modelu, kdy je v určité chvíli na jednom místě koncentrován jeden tým tvůrců a interpretů, který se po ukončení opravdu soustředěné tvůrčí práce zase rozejde. Ti by sice byli jen mezi sebou, ale na příkladu sportovních týmů vidíte, že ani tam se zavlečení nákazy neubránili. Osobně jsem skeptický i k uvádění oper vykrácených o sbory, s redukovaným nástrojovým obsazením nebo s covidovým aranžmá na scéně – tedy s pěvci bez blízkého kontaktu. Tohle všechno vytváříme proto, že se zoufale snažíme ukázat, jak moc se snažíme něco dělat. Jak moc chceme našemu publiku nabídnout nějakou alternativu. Cítíme, že naše divadelní domy jsou v ohrožení, a nechceme je nechat potopit. O to víc pak zamrzí, když vám i lidi zevnitř tvrdí, že nejlepší je vše zavřít. Občas si řežeme větev pod sebou sami a nepotřebujeme na to ani pomoc politiků.

Vidíte někde nějaké světlo na konci tunelu? Jak je daleko?

Vždycky se snažím být optimistický, ale tentokrát se obávám, že za tímto tunelem jsou jen další tunely, které mají různé podoby. Odliv vyděšených diváků a pokles tržeb díky ekonomické krizi prohloubí už tak vysoké podfinancování českých divadel, která jsou na vlastních příjmech velmi závislá. U nás v NdB se z tržeb platí výroba všech nových inscenací a denní provoz souborů. K tomu si přidejme očekávané rozpočtové restrikce ze strany zřizovatelů, kteří budou mít také poloprázdné pokladny. A pro většinu politiků je kultura zbytná věc a spolehlivě vždy to první, co má jít na odstřel. Bylo to tak uplynulých třicet let skoro pořád. Vizionářů schopných něco rozumného prosadit jsme zažili minimum. Mluví se stále o investicích, ale že kultura je investice do budoucnosti společnosti, moc z těch, které jsme si zvolili jako své zástupce, kteří mají tuto zemi spravovat, nevnímá.

Už podruhé musíte přeložit premiéru Řeckých pašijí. Na kdy?

Nejbližší možný a volný termín je 20. října. Uvidíme… Bohužel ti, kteří rozhodují o živé kultuře, pořád nechápou, že vypnout lze sice okamžitě, ale zapnout nelze ani náhodou tak rychle. Každé rozhodnutí znamená, že tvrdě udeří do pečlivě vyskládané mozaiky a jednotlivé kamínky se rozletí. My nevíme, kam letí, ani kdy dopadnou. Teprve až budeme něco konkrétního vědět, můžeme sčítat škody a pokoušet se skládat novou programovou mozaiku…

Foto: archiv a Fb NdB