„Téma samo vedlo nás a ne naopak, a to je zatím tou největší odměnou.“

„Důkladnost, s jakou pracujeme na svém sebezničení, mě fascinuje a opera se mi zdá vhodné médium.“

„Mám dva operní předskokany, první na libreto Václava Havla.“

100. výročí republiky doprovází i několik dalších významných dnů než jen 28. říjen. Např. 14. listopadu byl zvolen prvním československým prezidentem Tomáš Garrigue Masaryk. A právě v tento den po sto letech bude mít hned dvoj-premiéru opera Časoplet, kterou napsal Lukáš Sommer pro nadaci Vize 97.  Odehraje se v Pražské Křižovatce a zároveň záznam poběží i online na internetu, což bude v kontextu současné české opery zajímavý experiment. Děj také doprovodí pantomima a výtvarníci, kteří budou přímo před zraky publika vytvářet scénu.

Časoplet hudebně doprovází příběhy naší vlasti. Vzpomíná české báje a pověsti, připomíná Karla IV., Mistra Jana Husa, nahlíží na dvůr císaře Rudolfa II. a v neposlední řadě popisuje osud T. G. Masaryka. A jak KlasicePlus zdůraznil Lukáš Sommer, České země mají co vyprávět nejen z pohledu učebnic historie, ale i z toho, co vše světu přinesly.

Kdy opera vznikla a co Tě k ní motivovalo?

Někdy v říjnu minulého roku k ní dal podnět švýcarský dirigent žijící v Praze, Sébastien Bagnoud. Po několika schůzkách s týmem Opera Studio jsem věděl, že to bude krásná spolupráce a začal skicovat. Výzvu napsat celovečerní dílo na téma české historie beru jako velice osobní úkol. Největší motivací bylo, že jsme si od začátku řekli, že se nebudeme omezovat v imaginaci, a půjdeme více cestou symboliky a jakéhosi „hudebního komiksu“. Vše postupovalo pozvolně a klíč k pointě představení jsme nalézali společně. Postupně jsme zjistili, že téma samo vede nás a ne naopak, a to je zatím tou největší odměnou.

Kdo je autorem libreta, jak jste se potkali?

Libreto je patrně nejdobrodružnější část Časopletu. Nepřál jsem si, abychom tak obsáhlou látku „vyprávěli“ příběhovým, narativním způsobem. Proto od začátku bylo jasné, že vedle sebe budou stát dobové spisy, básně, originální citace, ale i mýty a bájení… Mnohé historické postavy tak nalézáme na prahu, těsně před osudovými událostmi, jindy se na příběh díváme optikou vedlejších postav. Ale to je dovoleno, vesmírný stroj času nezná hranice..

Časoplet – zvláštní název, jistě v mnohém symbolický…

Líbila se mi představa nějakého časo-pletného stroje, hudebního teleportu. Když uměl ve své době Nikola Tesla způsobit zemětřesení pulzující krabičkou velikosti školního penálu, proč bychom s jiným přístrojem nemohli cestovat z času do času dějinami?

Má opera děj? Nebo je to spíš sled obrazů?

Jde o devět obrazů z české historie, potud se dá snad mluvit o ději. Mnohem více jsou pro mě podstatné odkazy na spiritualitu, která je pro tu kterou dobu příznačná. Čím více jsem se nořil do české historie, tím více nešlo nevidět, že je zde jakási síla chránící toto území, díky které tu možná ještě jsme. A tak stejné místo vedle sebe mají duchovní spisy, prastaré básně-vzkazy v hlaholici, zápisky alchymistů, rituály. Vždyť naše hluboce zakořeněné pohanství, spjaté s živly a přírodním rytmem, se právě v těchto letech probouzí jako nové kolektivní vědomí. To nelze nevidět.

Jak se Ti psala hudba? Je práce na opeře pro Tebe jiná, než když píšeš skladby?

Mimořádně se mi zalíbil požadavek Anity Jirovské, která je duší celého projektu, aby opera našla uplatnění i pro dětské diváky. To předurčilo řekněme operně-muzikálový charakter hudby. A vzhledem k tomu, že jsem před tím pracoval na dvou skladbách pro zahraniční ansámbly specializující se na soudobou hudbu, byla to vítaná změna. Určitým úskalím byla otevřenost formy, kterou jsem držel až do samého konce. To kladlo v určité části příprav nároky na všechny zúčastněné. Můj požadavek, že se forma musí bezpodmínečně podřídit procesu vzniku, v jistých chvílích vzbudil nervozitu. Ale zvládli jsme to skvěle a já nepochybuji, že do sebe všechny tvůrčí složky zapadly.

Je to první Tvá opera?

Mám dva operní předskokany. Ela, Hela a stop na libreto Václava Havla byl takový jednoaktový sprechgesang pro soubor Opera Diversa. Teď si uvědomuji, že je to pár let, co jsem od Václava Havla přebíral svolení ke zhudebnění textu, a nyní se mi v podobě záštity nadace Vize 97 jeho jméno vrací zpět do života. Nu a za rok zazní už dopsaná komorní opera Hra o malinu na libreto Josefa Škarky. A jednu skutečně velkou, divadelně pojatou operu pomalu skicuji. Ale to je daleká píseň.

Kdo se podílí na inscenaci?

Režie se ujal Vojtěch Svoboda. Důležitou úlohu budou mít mimové Šimon Liska a Jonatan Vnouček. Vizuál mají na starosti výtvarníci Josef Dvořák a Kristýna Bratránková, kostýmy ušila Zita Miklošová. Pěvecké party mají výhradně ženy – Tereza Hořejšová, Eva Kývalová, Anita Jirovská, Lucie Prokopová, Eliška Sedláčková a Pavla Mlčáková, orchestr řídí Sébastien Bagnoud. Nu a Helena Chalupová má na starosti historickou přesnost, zdárně drží mou zálibu ve schválnostech na uzdě. A když už moc ulétnu nad rámec rozpočtu i trpělivosti všech, zasáhne Anita.

Časoplet tak vlastně přispěje do mozaiky oslav stého výročí republiky, i když trochu trochu netradičně.

Premiéru jsme ustanovili na den, kdy byl prezident Masaryk jmenován prezidentem, tedy 14. listopadu, o den později bude repríza, obě představení od sedmi večer. Myslím, že bych těžko našel symboličtější místo, než je Pražská křižovatka. Aby to pro nás bylo ještě veselejší, rozhodli jsme se vysílat živý online přenos. Už nyní máme několik zájemců tady i mezi krajanskými institucemi v Americe. Chceme tu věc prostě dostat co nejvíce do světa. Pokud si z Časopletu člověk odnese pubertálně opravdový pocit, že „toto všechno jsem já, je to moje součást, toto všechno se mnou souvisí a jak s tím naložím?“, budu spokojený.

Jak by podle Tebe měla vypadat soudobá opera?

To, co rezonuje s dobou, je téma samo. Já bych rád napsal operu řekněme ekologickou, plastovou, prozářenou světlem tabletů, probíhající paralelně v pimprlové realitě facebooku, odehrávající se někde v Starbucks… Mluvíme-li o soudobé opeře, je pro mě „ekologie versus korporát“ tématem číslo jedna. Někdy si myslím, že míra naší kolektivní sebedestrukce je tak do nebe volající, že i malé dítě jeví víc úsudku než vědecké týmy zabývající se tzv. pokrokem. Vynalezneme třeba plastový pytlík, který se v přírodě rozkládá 25 let, a nepřipadá nám to divné. Nepřipadá nám divné si jich klidně vzít denně několik a zase je vyhodit. Zatím co si povídáme, přišli prý rakouští vědci s objevem, že mikroplasty se už dostaly i do lidského trávicího traktu – z masa a vody. Vynikající. Takovou spoušť by moudrý divoch nenapáchal. Zkrátka důkladnost, s jakou pracujeme na svém sebezničení, mě fascinuje a opera se mi zdá vhodné médium. Taky se mi líbí představa, že by zpěváci pořád dosrkávali brčkem z kelímků nějaké limonády. A do hlediště bych nechal navézt pneumatiky, pet lahve a třeba ty EET papírky, kterých denně vyrobíme 5 tun a nejdou recyklovat, protože jsou napuštěné jedem…

Unese opera ještě klasické příběhy, nebo myslíš, že už se v její historii vyčerpaly a je třeba nacházet nové náměty?

Jsou témata archetypální, která se nevyčerpají. Je ale málo archetypálních autorů, kteří ta témata unesou, integrují, pošlou dál. Když se kolektivní vědomí pomalu posune, většina děl ztrácí lesk, to je přirozené. Třeba pojetí „lásky“ je u nápadně většího a většího počtu lidí něco docela jiného, než nám namlouvají mnohá dramata, romány, seriály, eposy, populární písně, operní árie… A tak se na ně čím dál více díváme jako na vzdálený artefakt. Naši prapravnuci se na ně budou dívat jako na nálezy z Patagonie a bude to tak v pořádku. Tak jde vývoj.

Kytarista Lukáš Sommer zároveň patří do mladé skladatelské generace. Jeho tvůrčí záběr zahrnuje klasickou hudbu i aranžérskou činnost. Jako kytarista pravidelně koncertuje u České republice i v zahraničí. O jeho nedávném turné v USA a v Indii jsme informovali ZDE. Od roku 1998 studoval na Konzervatoři České Budějovice kytaru ve třídě prof. Vilmy Manové a kompozici ve třídě prof. Jiřího Churáčka. V roce 2003 studoval jeden rok ve třídě prof. Věroslava Neumanna na Pražské konzervatoři. V roce 2009 zakončil studium skladby na Akademii múzických umění v kompoziční třídě prof. Ivana Kurze. Je autorem hudby orchestrální, komorní, vokální a instruktivní. Vedle pravidelných uvedení na domácí scéně zazněla jeho hudba v Tokiu, Amsterdamu, Paříži, Vídni, Torontu, Soulu, Bratislavě, Selbu či Bremerhavenu. Spolupracoval se skladatelem a producentem Ondřejem Soukupem, skupinou Nezmaři, Annou K nebo Karlem Maříkem. V roce 2012 založil aranžérskou divizi Tone.Point, se kterou realizoval některé mezinárodní projekty pro indický, americký a čínský trh. V roce 2011 napsal na objednávku festivalu Pražské Jaro flétnový koncert Dopis otci, stal se tak nejmladším osloveným autorem festivalové historie.

Foto: Archiv Lukáše Sommera a Opera Studio