„Kultura formuje, kdo jsme. Ti, kdo stojí v čele našeho státu, to, zdá se, nechápou. A to je průšvih. Od pondělka tedy opět nucená pauza – kdo z nás věří, že jen na čtrnáct dní?“

„Přirozené je chtít se sejít s přáteli, nechat se obejmout, společně něco prožívat. Covid-19 se stal zbraní, jak omezovat a děsit společnost.“

„V kulturní oblasti pracují statisíce lidí, stejně jako v dalších oblastech, které pan plukovník s despektem označuje za pouhou volnočasovou aktivitu. Sice se teď mluví o tom, že stát ztráty nějak bude kompenzovat, ale uvěřím, až se to opravdu stane…“

Volnočasová aktivita? V kulturní oblasti pracují statisíce lidí, říká v RozhovoruPlus Lenka Šaldová. Téměř dvacet let stojí v čele Festivalu hudebního divadla Opera, vystudovala bohemistiku a divadelní vědu a pracovní dobu tráví v divadelním oddělení Národního muzea v Praze. Publikuje, angažuje se v Jednotě hudebního divadla, v Divadelním ústavu a v dalších institucích. Dost kvalifikace na to, aby mohla hodnotit současná omezení a jejich dopad na kulturu. A nešetří obavami.

O tom, že jsou nějaká omezení nutná, asi není sporu. Ale bylo nutné přistoupit k až tak radikálním? Zvládl by kulturní sektor fungovat bezpečně? Existuje režim, který by stačilo dodržovat?

Myslíš, že jsou nutná? Nejsem si jistá… Čím dál méně rozumím tomu, proč se této nemoci, jakkoli jistě ne nevinné, věnuje tolik pozornosti, politické i mediální. Covid-19 se stal zbraní, jak omezovat a děsit společnost. A se vší úctou ke všem, kdo měli či mají těžký průběh nemoci, podívejme se na smrtnost, na počty vážných případů, na to, kolik oněch testovaných pozitivně, kteří se pořád sčítají, jsou bez symptomů nebo mají jen velmi lehký průběh… Nejsou opatření a panika vražednější než Covid-19?

Jaký je názor divadel, respektive Jednoty hudebního divadla na podobu restrikcí, která mají začít platit od 12. října?

Reagovali jsme s Jednotou hudebního divadla minulý týden stanoviskem na opatření, podle kterých byly zakázány akce, na kterých se převážně zpívá. Na nesmyslné omezení, ze kterého není jasné, koho má chránit. Podle toho, jak o tom plukovník Prymula mluvil, zdá se, že šlo v první řadě o zamezení kolektivnímu zpívání – tedy o to, aby se nescházelo, nezkoušelo, nevystupovalo větší množství lidí, bez roušek. Ale proč pak zakazovat veškerý zpěv? A proč zrovna kolektivy, ve kterých se zpívá? Ptali jsme se, na základě čeho vlastně vláda rozhodla, že zpěv je tak riziková záležitost. Valí se na nás opatření, ale kde jsou relevantní fakta, argumenty? A pozastavovali jsme se nad chaotičností, s jakou se opatření oznamují – v úterý se ještě všude psalo, že se opatření nedotknou divadel, ve středu ráno bylo najednou všechno jinak. A teď to pokračuje! Ještě se ani nemohlo ukázat, že jsou opatření z minulého týdne nějak účinná, a už jsou tu najednou nová, tentokrát kompletní lockdown pro kulturu.

Zmrazení kultury je určitě možný nástroj v souvislosti s Covid-19, ale je tak snadné kulturu škrtnout? Jak dlouho mohou umělci a umělecké instituce přežít v režimu podobných omezení? Je smutné slyšet, že známá houslistka či významný barytonista pracují jako prodavači nebo pokladní v supermarketu. Navíc ne každý musí mít takové „štěstí“ a může zůstat bez práce úplně. Nemluvě o tom, že umělci často tvoří manželské páry a bez příjmu tak zůstanou celé rodiny. Mluví se o omezení volnočasových aktivit, ale pro ty, kdo kulturu provozují, jde o existenci…

Přesně tak! Volnočasová aktivita? V kulturní oblasti pracují statisíce lidí, stejně jako v dalších oblastech, které pan plukovník s despektem označuje za pouhou volnočasovou aktivitu. Samozřejmě, že zmrazení kultury a dalších služeb bude mít značný ekonomický dopad! A sice se teď mluví o tom, že stát ztráty nějak bude kompenzovat, ale uvěřím, až se to opravdu stane… A mnoho lidí potřebuje pomoc velmi rychle! Navíc nejde jen o ekonomický dopad, celé je to šílená demagogie, která sugeruje představu, že kultura je něco zbytného, co z našeho života v pohodě na chvíli škrtneme, budeme se soustředit jen na to podstatné v životě, což zřejmě je, abychom si mohli zajít nakoupit. Tenhle materialistický přístup je děsivý.

Jaký dopad na kulturu můžou mít omezení sekundárně? Myslím tím z hlediska toho, že všichni teď budou opatrněji plánovat další sezony, nebudou zvát zahraniční interprety, programy celkově doznají opatrných změn, aby se nemusely znovu rušit nebo měnit… půjde o celkové znehodnocení kultury a dojem, že to „takhle stačí“. Jak velké nebezpečí pro kulturu to je?

Doufám, že tenhle zlý sen přejde a na další sezóny bude možno zase normálně plánovat. Věřím, že ve vedení velké části divadel se najdou lidé, kterým jde o to, dělat co nejlepší umění, a že se nenechají zastrašit tím, že jsme teď poznali, jak snadno přijdeme o právo svobodně žít a tvořit. Navíc si to ani prakticky neumím představit. Pokud by přišlo zas něco takového, co teď zažíváme, tak v podstatě není šance vymyslet takový „opatrný“ program, aby to divadlo nezasáhlo. V opravdovém umění každopádně nemá „takhle to stačí“ co dělat. A v divadlech, kde tohle chápou, snad aktuální zkušenost nic nezlomí.

Jeden konkrétní příklad pro Tebe, jako ředitelku festivalu Jednoty hudebního divadla Opera. Další ročník se blíží, ale asi i na ten budou mít současná omezení velký dopad, když se nekonalo už mnoho premiér, které letos měly být…

Další ročník festivalu by měl být na začátku roku 2022 – to teď vůbec není na pořadu dne… Byli bychom samozřejmě rádi, kdyby se další ročník mohl uskutečnit, ale teď nemůžu chtít po ředitelích a operních šéfech, aby se zabývali tím, co bude za rok a půl, když každý den předělávají program na další týden, protože přicházejí další opatření, hygiena jim posílá interprety do karantény, a tak – někdy už poněkolikáté – přesunují premiéry i reprízy. Obdivuju je, že se z toho ještě nezhroutili, za jejich urputnou snahu nadále hrát, nevzdat to. Od pondělka tedy opět nucená pauza – kdo z nás věří, že jen na čtrnáct dní?

Dá se namítnout, že online prostor může mnoho věcí nahradit. Ale stačilo by to? Je živá kultura nahraditelná?

Žádné on-line přenosy nenahradí živé představení, koncert. Po zákazu kulturních akcí v březnu jsme viděli, jak urputně se snažila divadla komunikovat v on-line prostoru, ale je to jen náhražka. Podstata divadla je, že se odehrává teď a tady, v přímé interakci s diváky. A ještě jinak: opravdu myslíš, že je zdravé být zavřený doma, sledovat divadlo na obrazovce, konference vést přes zoom a s přáteli komunikovat jen přes skype, messenger, whatsapp? Přirozené je chtít se sejít s přáteli, nechat se obejmout, společně něco prožívat. To, co se teď děje, se ještě se zpožděním pořádně promítne do naší psychiky.

Mohou lidé odvyknout kultuře? Neexistuje nebezpečí, že lidé přestanou kulturu považovat za důležitou, když ji stát tak snadno zakáže?

Lidé jsou vystresovaní, vyděšení. A lehce manipulovatelní. Mám obavy, že bude dlouho trvat nejen to, až zas lidé začnou chodit do divadla, ale až budou připraveni zase normálně žít. A pak samozřejmě bude hrát roli i to, že leckdo na tom bude finančně mnohem hůře nežli před rokem.

Mnozí občané přijímají zákaz kultury s lehkostí. Myslíš, že si uvědomují, respektive že se dostatečně mluví o tom, že i kultura je ekonomickým přínosem a z nemalé části se podílí na příjmech státu?

Jistě že si to neuvědomují – a také jim to nikdo neříká! Těžko říct, jestli to plukovník Prymula a spol. neví, nebo se jim to jen nehodí říkat. A hlas ministra kultury není bohužel moc slyšet.

Čím je kultura pro vyspělou společnost důležitá?

Společnost je vyspělá jen tehdy, když čerpá energii z kultury a vzdělání. Kultura není nadstavba, kultura je základ, nabízí různé cesty k chápání světa, prostor pro přemýšlení a diskusi o něm. Kultura formuje, kdo jsme. Ti, kdo stojí v čele našeho státu, to, zdá se, nechápou. A to je průšvih.

Foto: Fb Festivalu hudebního divadla