„Dvořák se velkým projevům úcty vždy pokud možno vyhýbal, neboť si při nich připadal jaksi nepatřičně.“

„Díky koncertům v desítkách měst byla Dvořákovu turné věnována zvýšená pozornost nejen ve velkých denících, ale také v dnes již zapomenutých regionálních periodikách.“

„Chtěl jsem si v tom udělat jasno, a proto jsem se zařídil podle zásady Johanna Wolfganga Goetha: Když se chci něco dozvědět, napíši o tom knihu.“

Velké koncertní turné Antonína Dvořáka po českých a moravských městech, uspořádané „na rozloučenou“ před jeho odjezdem do Ameriky v roce 1892, zachycuje nová monografie muzikologa Ondřeje Šupky s názvem Než nás rozdělí oceán. Jde o pozapomenutou, ale pozoruhodnou a důležitou kapitolu Dvořákova života. Koncerty, při nichž s Dvořákem u klavíru spoluúčinkovali houslista Ferdinand Lachner a violoncellista Hanuš Wihan, byly senzací, do jejich organizace se spontánně zapojilo několik desítek spolků a navštívilo je kolem patnácti tisíc diváků. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus autor knihy upozorňuje: Často se zapomíná, že Dvořák nebyl jen skladatelem, ale také úspěšným interpretem.

Zdá se, že jde o dílčí epizodu ve skladatelově životě, včetně jejího jen stručného zachycení v dosavadní literatuře, ale ve skutečnosti, jak dáváte v knize najevo, jde asi o velmi zajímavou a důležitou etapu. Čím to je, že zůstávala až dosud nedoceněna?

První odpověď, která se nabízí, jste už vlastně naznačil v otázce. V rámci Dvořákova bohatého tvůrčího života se skutečně jednalo „jen“ o pětiměsíční epizodu, která byla navíc vzápětí zastíněna jeho triumfálními úspěchy v Americe. Dalším důvodem bude zřejmě skutečnost, že v rámci koncertního turné Dvořák figuroval v první řadě jako klavírista, tedy nikoli jako skladatel. Je pochopitelné, že s ohledem na zásadní význam Dvořákova odkazu se badatelé zaměřují především na jeho skladatelské dílo. Často se přitom zapomíná, že byl také úspěšným interpretem. S velkým ohlasem se setkávala zejména jeho dirigentská vystoupení, a to nejen v českých zemích, ale také v Anglii, Spojených státech, Rusku a Maďarsku. Jako klavírista tak často nevystupoval, přičemž valná většina jeho klavíristických vystoupení se odehrála právě během koncertního turné „na rozloučenou“.

Jak dlouho a jak intenzivně jste na tématu pracoval?

Práce na knize mi zabrala asi dva roky, z toho podstatnou část tvořil sběr pramenů. Digitalizace u nás ještě nepostoupila tak daleko, abychom měli on-line k dispozici například libovolné dobové periodikum z konce devatenáctého století, tudíž jsem byl nucen většinu materiálů fyzicky dohledávat v mnoha různých knihovnách, archivech, muzeích a dalších institucích. V některých případech se skutečně jednalo o hledání pověstné jehly v kupce sena, čímž se celý proces zdržoval.

Jak jste na téma knihy přišel? Narazil jste na ně náhodou a uvědomil si jeho potenciál, věděl jste o něm odedávna, nebo jste prostě hledal nějaké nezpracované dvořákovské téma?

O tématu jsem věděl „odjakživa“ a vždy mě velmi zajímalo. Kusé informace, které jsem postupně nacházel nesystematicky roztroušené v odborné literatuře, mě však příliš neuspokojovaly. Nikdo se například podrobně nezabýval organizační stránkou turné nebo úlohou vydavatele Velebína Urbánka, který měl na úspěšném logistickém a finančním zvládnutí celé náročné akce klíčový podíl. Ve starší literatuře lze také k určitým dílčím otázkám nalézt zcela protichůdné informace. Chtěl jsem si v tom udělat jasno, a proto jsem se zařídil podle zásady Johanna Wolfganga Goetha: Když se chci něco dozvědět, napíši o tom knihu.

Našel jste na pět set článků v šesti desítkách dobových periodik… Je vám známo, že by nějakému podobnému jednomu tématu, hlavně hudebnímu, věnoval tehdy tisk obdobnou pozornost?

Dobové články věnující se jiným hudebním – či obecně kulturním – tématům samozřejmě spočítané nemám, nicméně pokud budeme hovořit o posledních dvou dekádách devatenáctého století, velké pozornosti tisku se těšila například poslední fáze výstavby Národního divadla nebo opakované návštěvy Petra Iljiče Čajkovského v Praze. Hlavní rozdíl je ovšem v tom, že díky geografickému rozptylu Dvořákova turné po desítkách měst Čech a Moravy byla této akci věnována zvýšená pozornost nejen ve velkých „celostátních“ denících, jako byly Národní listy, ale také v dnes již zapomenutých regionálních periodikách.

Bylo turné dobře zorganizováno?

Ano. Dvořák si byl dobře vědom, že při tak náročné akci nemůže působit jako hlavní vystupující umělec a zároveň jako organizátor. Proto využil služeb již zmíněného Velebína Urbánka, pražského nakladatele, který měl bohaté zkušenosti s pořádáním kulturních akcí. Byl to mimochodem právě on, kdo již dříve inicioval pořádání takzvaných populárních koncertů, které značně oživily poměrně chudý koncertní život tehdejší Prahy, tedy v porovnání s provozem operním. Pro Urbánka bylo ovšem Dvořákovo turné skutečně zkouškou ohněm, protože s akcí takového rozsahu se do té doby nesetkal. Obstál však na výbornou, k žádným závažnějším zádrhelům nedošlo.

Užíval si Dvořák pocty, kterých se mu dostávalo?

Slovo „užíval“ bych rozhodně nepoužil. Dvořák se velkým projevům úcty vždy pokud možno vyhýbal, neboť si při nich připadal jaksi nepatřičně. Během koncertního turné však byl okázalým poctám vystaven opravdu v neobvyklé míře, setkával se s nimi doslova na každém kroku. Jednalo se zejména o květnaté proslovy starostů a jiných činovníků, stejně jako o bankety pořádané na jeho počest i o množství cenných darů, kterými ho v jednotlivých městech obdarovávali. Z hrstky dochovaných Dvořákových výroků, zaznamenaných během turné, lze soudit, že se vždy pokoušel okázalý patos „srazit k zemi“. Příznačná je v tomto ohledu jeho reakce na plamenný projev uvítacího výboru ve Slaném: „Ale, pánové, vždyť já Slaný dobře znám, já jsem chodíval ze Zlonic o jarmarcích hrávat k Beránkovům na sál!“

Byl si přiměřeně vědom svých kvalit a renomé? Bylo jeho sebevědomí zdravě zdrženlivé, nebo naopak neskromné?

Je nepochybné, že Dvořák si byl svých kvalit, renomé i postavení na mezinárodní hudební scéně dobře vědom. Však jich také nedosáhl přes noc. V době koncertního turné již patřil mezi nejslavnější žijící skladatele, jeho hudba byla provozována těmi nejlepšími hudebníky v prestižních koncertních sálech na pěti kontinentech. Významné zahraniční instituce si u něj objednávaly nová díla a byl ověnčen mnoha poctami. Rád bych ale v této souvislosti zdůraznil, že to, co se často uvádí o Dvořákově skromnosti a pokoře, není pouhá fráze či přehánění. Ani v době největší světové slávy se u Dvořáka neprojevilo nic z toho, co bychom dnes nazvali hvězdnými manýrami. Dokladů existuje nespočet. Pro ilustraci uvedu jeden pozoruhodný a zároveň typicky dvořákovský výrok, který se nám dochoval díky vyprávění Josefa Suka. Ten byl jednou přítomen rozhovoru mezi Dvořákem a jeho ženou Annou, při němž se Anna rozhořčila nad nepříliš laskavou kritikou manželovy skladby v denním tisku. Dvořák ji uklidňoval: „Ale Anna, to tak musí být. Kdyby lidé měli rádi jen mě, co by zbylo na ty druhé?“

Vybral byste některý koncert turné jako nejdůležitější, nejzajímavější, nejkurióznější…?

Tehdy byl jako nejdůležitější zřejmě vnímán druhý ze dvou pražských koncertů, neboť se jím Dvořák před cestou za oceán symbolicky loučil s hlavním městem, navíc se jednalo o koncert orchestrální, zatímco všechny ostatní v rámci turné byly složeny z komorních děl. Z dnešního pohledu je naopak nutno za významnější považovat koncerty v těch nejmenších městech, v nichž se místní obyvatelé k vysoké kultuře dostávali nesrovnatelně obtížněji a kde přítomnost osobnosti Dvořákova formátu byla v podstatě raritou. Za velmi specifický pak lze považovat koncert v Jihlavě. V tomto městě, které tehdy představovalo největší německou jazykovou enklávu v českých zemích, tvořili Češi pouhých necelých dvacet procent obyvatel. Dvořákovu přítomnost vnímali jako trumf vynesený v rámci neustávajících národnostních sporů. Celá Dvořákova návštěva Jihlavy tak představovala spíše vlasteneckou – přesněji nacionalistickou – manifestaci než kulturní podnik.

Převážily při rozhodnutí uspořádat turné podněty z regionů, ze skladatelova blízkého okolí, nebo snad dokonce jeho touha něco takové udělat?

Ačkoli prameny v této otázce nehovoří úplně jasnou řečí, podle všeho se zdá, že prvotní podnět vyšel právě z regionů, a to zejména z těch, s nimiž byl Dvořák v dlouhodobém kontaktu. Jednalo se zejména o města s bohatým kulturním životem a činorodými hudebními spolky, které o Dvořákova díla dlouhodobě pečovaly a v některých případech je i uváděly ve světových premiérách. Jako příklady lze uvést Plzeň, Olomouc či Brno. Dvořák se uvolil turné uspořádat teprve zřejmě „pod nátlakem“ z více stran, protože k bezmála pětiměsíčnímu vyčerpávajícímu maratonu čtyřiceti koncertů by se asi jinak stěží odhodlal – nebyl již právě mladý, nedlouho předtím dosáhl padesátého roku věku.

Dvořák byl už mezinárodně uznávaným. Česká společnost, která ho zřejmě doposud plně nedocenila, vůči němu tehdy pocítila „dluh“…?

Lze říci, že počátkem devadesátých let byl již Dvořák doceněný i doma, ačkoli někdy se tak dělo způsobem, pro který mě nenapadá jiné označení než „český“. Třeba když se pražská univerzita dozvěděla, že Dvořák obdrží čestný doktorát v Cambridge, narychlo rovněž přispěchala se stejnou poctou, přičemž názor vedení univerzity na vhodnost takového kroku nebyl zcela jednomyslný. Na rozdíl od velkolepého obřadu v Cambridge mu pak bylo ocenění předáno bez jakýchkoli oficialit, téměř tajně. Nicméně jakýsi dluh byl mezi kulturní veřejností pociťován především „zpětně“ – týkal se doby, kdy Dvořákova hudba již začínala pronikat do zahraničí, ale doma jí dosud nebyla věnována pozornost, jakou by si zasloužila. To mělo významný dopad i na skladatelovu tehdejší finanční situaci. Ještě i v době, kdy se již jeho Slovanské tance hrály s velkým úspěchem v Německu, Anglii a Spojených státech, přežíval zejména díky státnímu stipendiu, udělovanému ministerskou komisí ve Vídni.

Jak je to dnes: máme my vůči Dvořákovi nějaký větší dluh?

Záleží na úhlu pohledu. Běžný návštěvník koncertů či posluchač hudebních nahrávek může mít dojem, že Dvořáka je všude dost a že se mu věnuje dostatečná pozornost. To je i do značné míry pravda, v posledních dvou třech dekádách se toho pro Dvořáka udělalo opravdu hodně, o jeho významu již dnes nikdo soudný nepochybuje a začínají se uvádět i jeho dříve nehraná díla. Bylo vydáno druhé, podstatně rozšířené vydání tematického katalogu, souborná korespondence, byl založen velký festival Dvořákova Praha a hlavní město se konečně dočkalo i skladatelova pomníku (jakkoli je jeho umístnění značně diskutabilní). Na druhou stranu stále přetrvává palčivý problém neexistence souborného kritického vydání Dvořákova díla podle zásad moderní muzikologie. Některé Dvořákovy skladby dokonce nebyly dodnes vydány vůbec. A nejedná se jen o nějaké drobnosti, ale i o velká celovečerní operní díla. Také lze říci, že dosud nebyly dostatečně zhodnoceny Dvořákovy aktivity mimo vlastní skladatelskou práci. Mám na mysli zejména jeho působení v roli interpreta a pedagoga.

Stojíte již řadu let za funkčním projektem dvořákovského webu. Pokud jste na něj v podstatě sám, tak to je úctyhodné sousto…!

Takhle jsem o tom před třinácti lety vůbec nepřemýšlel. Považoval jsem za nezbytné, že osobnost Dvořákova formátu musí mít svůj web a vlastně mě i dost zaráželo, že se k tomu žádná oficiální instituce neměla. S pomocí kamaráda jsem „na koleně“ web postavil technicky a pak jsem do něj postupně „naléval“ obsah. Ten bylo samozřejmě nejdříve nutno vytvořit. Velkou pomocí byl nemalý finanční příspěvek britské Dvořák Society, z něhož bylo možno uhradit anglický překlad. V tuto chvíli je web z mnoha hledisek už značně zastaralý, takže podnikám potřebné kroky, které by měly vést k jeho radikální modernizaci i obsahové aktualizaci.

Je vám známo, že by teď chystal někdo jiný nějakou knihu o Dvořákovi?

Ano, vím hned o několika počinech. Americký muzikolog Douglas Shadle se chystá vydat rozsáhlou studii o Novosvětské symfonii, francouzský badatel Alain Chotil-Fani pracuje na knize o Dvořákově americkém pobytu a novou dvořákovskou publikaci připravuje také vedoucí Dvořákova muzea v Praze Veronika Vejvodová. David Beveridge – dnes nepochybně nejvýznamnější dvořákovský specialista – už řadu let pracuje na monumentální monografii typu „život a dílo“, která tu citelně chybí. Vždyť poslední – a dosud jedinou – práci podobného rozsahu a významu vydal v padesátých letech dvacátého století skladatelův životopisec Otakar Šourek; ta však nárokům moderní muzikologie už dnes nemůže dostát… Při Davidově pověstné preciznosti si na výsledek určitě ještě nějaký ten pátek počkáme. Ale pak to bude stát za to.

A co vy…?

Už asi dva roky pracuji na dalším dvořákovském tématu, které se tentokrát bude z běžného muzikologického diskurzu poněkud odchylovat. Je to značně ambiciózní plán, ale jsem teprve na začátku, takže bych zatím nerad prozrazoval něco bližšího.

Jak jste se vlastně dostal jako muzikolog k Dvořákovi? Přes jeho hudbu, nebo jako k vědeckému úkolu?

Své dvořákovské aktivity v žádném případě nevnímám jako vědecký úkol. Mám pocit, že jsem s jeho hudbou spojený prostě odjakživa a zcela spontánně, mé první silné hudební prožitky pramenily právě z poslechu Dvořákových skladeb. Dodnes si například zcela přesně vybavuji svůj úžas, když jsem poprvé slyšel Stabat mater. Bylo mi asi čtrnáct a říkal jsem si: Je tohle vůbec možné? Svou roli mohl sehrát i fakt, že od raného dětství vím, že jsem s Dvořákem vzdáleně, avšak pokrevně spřízněný.

Kniha se dá objednat na webu Akademie klasické hudby za symbolickou cenu hradící náklady na její vydání.

Foto: Foto: Dvořákova Praha, Akademie klasické hudby, České muzeum hudby – Muzeum Antonína Dvořáka