„Líbí se mi tvůrčímu procesu nepřekážet a nechat nápad působit.“

„Že je živý koncert nenahraditelný a vůči streamu se má jako auto vůči fotce auta, to cítíme všichni.“

„Slyšet v těchto měsících svou hudbu naživo je malý obřad.“

Kytarista a skladatel Lukáš Sommer patří k nejvýraznějším osobnostem české hudební scény. Těžko říci, která z jeho profesí právě dominuje, jelikož se intenzivně věnuje oběma sférám. Letos Sommer odehrál sólový recitál na festivalu Pražské jaro, jako skladatel pravidelně píše pro přední české interprety. Jeho skladby mají drajv, jsou brilantně stylizované a nebojí se vyjádřit emoce. Ještě zajímavější než výčet jeho úspěchů je Sommerovo nazírání na hudbu, kterou vnímá v širokých sociologických, filosofických i spirituálních souvislostech.

Jak prožíváš letošní podzim, který kvůli pandemii příliš prostoru hudbě a kultuře nedopřál?

Jistě mě nemůže nechat klidným celý vývoj v mém oboru. Je sice hezké pozorovat, jak jsme se semkli, jak pověstné „jsme s vámi, buďte s námi“ ožívá, ale intuice mi říká, že příští rok bude pro kulturu náročnější než tento. Už teď visí ve vzduchu, že některé regionální instituce budou bojovat o přežití. Vidíme velký odliv financí krajům, obcím. Nechtěl bych být v pozici zastupitelstev, která se budou rozhodovat mezi provozem divadla, orchestru a třeba sportovní haly. Tak nemám po ruce opět nic jiného než optimismus. Na osobní úrovni ale prožívám velmi plodné období plné nečekaných objevů.

Mohl bys nám k těm „nečekaným objevům“ prozradit něco bližšího?

Vedle hudby, kterou píšu pro větší zakázky, se samovolně rozběhl úplně nový příběh. Začalo to docela nevinně písní pro soprán, kytaru a smyčcový kvartet, kterou jsem psal během jarního lockdownu. S nápadem přišel Pavel Šporcl, který pro mne objevil libreto Pietra Metastasia „Smír mezi ctností a krásou“. Jde o nesmírně zajímavý text plný symboliky. Najednou jsem se ocitl v jakémsi světě idejí, který si začal diktovat pravidla. A tak místo toho, abych řešil existenční potíže, překmitl jsem na indiánský styl života a věnoval se výlučně usmiřování antických bohů. Pokračuje to teď řadou skladeb, které mají podtitul „fragment z opery“, ačkoli ještě žádná není… Obohacuje mne to i jako kytaristu, testuji tím nové kombinace a rodí se nápad na nový, tematicky uzavřený koncert.

Poslechl jsem si ukázku a zní moc zajímavě! Kombinace smyčců a kytary s oblibou využíval už Luigi Boccherini ve svých kvintetech. S vokálem je ovšem skladba velmi vzrušující! Máš představu, jak bude výsledný koncept vypadat?

Teď je to právě ta krásná fáze, kdy se z „ničeho“ rodí „něco“ a obrysy se črtají velmi jemně. Líbí se mi tvůrčímu procesu nepřekážet a nechat nápad působit. On se pak většinou začne chovat dostředivě a váže na sebe vše ostatní. Někdy je to i trochu kruté.

V čem může být chování nápadu, případně jejího stvořitele kruté?

Já to mám tak, že se k nápadu musím propsat. Když potom na něco narazím, sleduji, kam mě to vede. Když se stane, že nápad vyjeví celou formu, stane se snadno, že deset minut hudby, která by klidně mohla jít na pulty, letí do koše a já už vše podřídím tomu nápadu. Vlastně mám zkušenost, že čím lepší nápad, tím často větší oběti.

Pro tvé skladby je příznačná výrazná tematická práce. To je pro mne signálem, že nad hudbou hodně přemýšlíš, přitom u tebe vnímám i důležitou roli hudební fantazie a intuice… Co bys k tomu řekl?

Mám rád klasické formy a zdánlivě prostou hudební řeč. Nepřestává mě fascinovat, jakou až narativní sdělnost mají. To, co mě zajímá, je nad-význam. Když se něco takového povede a řekne se prostými prostředky něco „jiného“, je to vlastně malý zázrak. Ale věci, které jdou příliš po srsti, už ani nevydržím poslouchat. Tematismus musí být precizní a jinotajný, i proto se stále rád vracím k hudbě Maurice Ravela. Tam vidíš, jak každé téma dlouho cizeloval, než ho předestřel.

Tím jsi naznačil jednoho svého oblíbeného skladatele. Prozradím na tebe, že jsi také velkým ctitelem nedávno zesnulého Giji Kančeliho. Je ti obecně východní hudba svou spirituální podstatou blíž než ta západní?

V jisté chvíli mě přestal zajímat post-avantgardní zvuk současné hudby. Vidím v něm metaforu právě končící technické civilizace. Zajímavější jsou pro mne autoři, kteří mají třeba silný hudební kořen v etniku své země. Asie je v tomto ohledu nesmírně zajímavá, ale i Indonésie, Filipíny… Je nesmírně obohacující se na tu hudbu ladit a být tam. Vzpomínám si, když jsme s mým vzácným přítelem Jonasem Baesem poslouchali na ostrově Mindoro jeho skladbu Slzy krokodýla. Způsob, jakým o té hudbě mluvil a prožíval ji i při poslechu, mě tehdy hluboce zasáhl. Zápis se podobal spíš pergamenu než partituře, sofistikovaný evropský skladatel by se asi pousmál.

Někdy mám pocit, že značná část zkostnatělé tvorby evropských skladatelů uvízla kdesi v artistní či akademické rovině. Z tvých vět je zřejmé, že jsi o tom hodně přemýšlel.

Tuto část úvahy musíš od sebe oddělit, kategorie „zkostnatělosti“ či modernity souvisí s pozorovatelem. Já se dívám na originalitu jako na nezaměnitelnost a určitou konzistenci práce, jiné měřítko po ruce nemám. A protože se na nemalou část soudobé evropské hudby neumím dívat jinak než jako na projekci kolektivní neurózy, přišla zkušenost s Asií přesně včas. Ještě jedna věc mi je na východní filosofii blízká. Skladatel ve skutečnosti nic netvoří. Hudba tu už dávno je, je vcelku, všechny její potenciály existují naráz. Skladatel se jen ladí na určitou frekvenci a kvalitou svého „přijímače“ docela malinkou část zhmotní. To je takový nepsaný mrav východu a má svou logiku, která je dokonce moc přínosná. Pokud totiž včas rozeznáš, co je převzaté, co je archetyp, co je tvá vlastní hybná síla, pak, myslím, teprve začínáš komponovat. Do té doby jen nevědomě permutuješ převzaté obsahy. Často, když píšu, si to v poslední fázi ještě projedu tímto sítem, abych se ujistil, že vím, co dělám.

Myslíš, že umělecká kreativita, ve tvém případě hudební tvorba, je dar shůry a ne každý má potenciál ho najít a rozvinout?

Ti mí milovaní Indové dokonce říkají, že takzvaný talent je prostě jen zkušenost z minulých životů. Něco jsi rozvíjel, duch si to pamatuje, a proto to máš dělat i v tomto životě, kde je už vše pro tebe nachystáno. A teď se poper, synku. Naplnit tento scénář je pak vlastně závazek a promrhání potenciálu vývojová chyba, proto bude další zrod obtížnější. Z nějakého důvodu se mi tento pohled líbí a vlastně na něm neshledávám cokoli podivného.

Zmínil jsi větší hudební zakázky, na čem tedy dále pracuješ?

Momentálně chystám novou orchestrální skladbu pro festival Dvořákova Praha. Její příběh ale začal už před rokem v Americe, kde jsem na Dvořákovy stopy narážel takřka všude. Píšu druhý Houslový koncert, který bude oproti tomu prvnímu výrazně rytmičtější, chystám operu pro Jihočeské divadlo. A protože řada mých přátel streamuje, výjimkou nejsou skladby, které jeden týden napíšu a druhý týden se hrají. Je to zajímavé období.

Všechno zlé je k něčemu dobré. Díky streamům se dostanou skladby k více lidem, než kolik by si jich reálně přišlo poslechnout koncert, nemyslíš?

Připadá mi pořád smysluplnější moci otevřít kultuře jakési „výdejní okénko“, než nedělat nic. Že je živý koncert nenahraditelný a vůči streamu se má jako auto vůči fotce auta, to cítíme všichni. Mě jako skladatele vždycky zajímal pouze a jenom živý zvuk, jak se zhmotní to, co jsem zanesl na papír. To je vlastně má trvalá motivace: zvědavost, jak ta alchymie zvuku funguje. A slyšet v těchto měsících svou hudbu naživo je malý obřad.

To ti věřím. Jaký je tvůj odhad, kdy se situace vrátí do normálu? Všichni už se těšili, že se čísla zlepšují, ale trend se opět otočil a hned se zase straší a zavírá. Nepřipadá ti, že se motáme jako v bludném kruhu? Jaké bude východisko?

Můj odhad je čistě intuitivní. Loni touto dobou mi to v hudbě začalo černit a ledovatět. Přitom byly rajské časy! Před pár týdny jsem najednou začal mít potřebu psát zcela banální, melodickou, nekomplikovanou hudbu. Pokud by tedy intuice měla čtyřměsíční předstih, na konci března by mohlo být po všem? Východisko z osudových dějů je jedno jediné, samy se ukončí. Ta bolestná improvizace samozřejmě nebaví nikoho a nechtěl bych být v kůži těch, kdo ta rozhodnutí dělají. Osobně vyčítám Ministerstvu kultury, že nechalo odsunout kulturní sektor na úplný okraj. Jestliže mi někdo řekne, že mohu na bazén a do sauny, ale koncert s rouškami a rozestupy je nějaký zásadnější problém, hlava to nepobírá. Ale i to se časem změní, život jako nekonečná epidemi-branná hra není z tohoto světa.

Na facebooku se objevila ukázka tvé nové orchestrální kompozice nazvané ponuře Smrtihlav 2020. Její ukázka naznačuje, že jde o rytmicky ostrou a živelnou skladbu, která evokuje partitury klasiků 20. století Prokojfeva, Stravinského či Martinů. Kdo je tvůj Smrtihlav?

Zcela jistě to je skladba, která byla skrze mne „psána“, abych použil jungovský termín, než že bych ji nějak závratně vymýšlel. Nemusí být člověk spiritista, aby cítil, že cosi temnějšího právě prochází světem, a je logické, že se ta entita v myslích lidí zrcadlí pokaždé trochu jinak. Jestliže ti citlivější, řekněme, mediálně ladění jedinci už v roce 2016 avizovali epidemii masivního rozsahu, něco nám to říká. Já tu varovnou „message“ zachytil, řekněme, kolem prosince a nevěděl jsem, co znamená. Jen se cosi valilo i přes mou hlavu a vlastně jsem rád, že to je za mnou. Psaní Smrtihlava bylo extrémně náročné.

Nemohu se nezeptat i na tvé čistě kytarové aktivity, ačkoli vím, že jsi extrémně vytížený jako skladatel. Od kytarového alba Savana! uplynuly čtyři roky. Chystáš i v tomto sólovém ranku něco nového?

Právě v této oblasti přinesla celá korona-patálie mnoho nového. Vznikají nové komorní skladby s kytarou a mám pocit, že to je nová kapitola, která zákonitě vyústí v Kytarový koncert. Sólový autorský recitál se pro mne uzavřel letos na Pražském jaru, kde jsem jej hrál na osm kytar a víceméně naplnil svůj ideál o zvukovém pojetí hry na kytaru. Jistě ty skladby hrát budu, ale táhne mne to teď jinam.

Foto: archiv L. Sommera, Milan Pavýza, Costas Frantzis, Adam Bláha, Giulio Pierini