„Jsem v práci velmi precizní, což shledávám, že se teď příliš nenosí.“

„Harfisti tvrdí, že mám nejrychlejší trylek jednou rukou na světě, což je technický prvek, který byl v učebnicích u harfy zmiňován jako nehratelný.“

„Mé nové CD bude výjimečné, protože na něm zazní skladby, které jsem sama pro harfu upravila a nikdy nezazněly v této podobě ani na koncertním pódiu.“

Jana Boušková patří k těm českým umělcům, kteří náleží ke světové extratřídě. Za své postavení jedné z nejlepších světových harfistek vděčí své mamince, u níž vystudovala, své nezměrné píli a pracovitosti, smyslu pro preciznost a obrovskému nadání, kterého se jí dostalo. Ani jí se nevyhnul prakticky celosvětový koronavirový lockdown, který ovšem využila, tak jak je pro ní příznačné, k přípravě nového CD. A své studenty, které má od Londýna přes Prahu až k Tokiu a New Yorku, učila distančně.

Žijeme v době koronavirové – jak ji prožíváte? Co vy a moderní technologie?

Koronavirová doba mi toho hodně dost vzala, ale také dala. Vzala mi možnost koncertovat a podělit se s lidmi o radost hudby, kterou bych jim zahrála, ale dala mi čas, který je vedle zdraví to nejdůležitější. Čas nám nikdo nevrátí.

Získala jsem možnost být doma a věnovat se činnostem, ke kterým bych se běžně nedostala. Už od počátku jarního uzavření jsem se odstěhovala na domeček za Prahou, kde běžně prožívám od dětství letní nebo zimní prázdniny. Tentokrát jsem ale toto místo přijala jako svoji oázu na dobu koronaviru. Začala jsem se tu věnovat zájmům, na které jsem během běžného vytížení neměla čas. Začala jsem dělat archiv starých videí a tím přišla i na vzácné snímky z dob mých prvních světových úspěchů v šestnácti letech a mnoho jiných televizních dokumentů a koncertů z devadesátých let.

Již v dubnu jsem spontánně založila internetový portál The Harp Channel, kam zvu hosty k live rozhovorům. Je to můj čas, který ráda věnuji ostatním, a dělá mi radost, když lidi potěším. Nepotřebuji se na nikom zviditelňovat, naopak já si zvu hosty proto, abych jim nezištně udělala reklamu a abych tu tímto zanechala dalším generacím vzácné snímky o osobnostech, které je představí nejen jako umělce, ale hlavně také jako lidské bytosti. Hosty si vybírám sama a takové, kterých si umělecky vážím a můj čas si zaslouží. Příprava těchto rozhovorů mi zabere vždy dva celé dny, a tak nebudu skrývat, že mě pak potěší, když po těch mnoha hodinách práce, které věnuji hledání materiálů, stříhání videí a editování fotografií, je host spokojený a sám tuto moji aktivitu, kterou dělám pro něj, nebere jako samozřejmost.

V době, kdy už v České republice byly zavřené všechny kulturní instituce, se v řadě zemí mohlo koncertovat. Měla jste možnost toho využít?

Bohužel moje všechny koncerty byly přeloženy nebo zrušeny a jediná země, kam jsem mohla za svým sólovým koncertem vycestovat, bylo Slovensko.

Spousta lidí se nyní obrací k nahrávkám, když není možné chodit do koncertních síní. Vy na svém kontě máte přes dvě desítky CD nahrávek – kterých si ceníte nejvíc, které byste doporučila k poslechu?

Já si své nahrávky neposlouchám, takže asi nemohu hodnotit, které si cením nejvíc. Když natáčím, jsem tak precizní, jak je mi vlastní. Takže se snažím opravdu nahrát CD vždy s tím nejlepším nasazením a k dokonalosti. Vážím si určitě velmi kompletu dvou CD, které jsem natočila u společnosti Clarton a je na nich šest harfových koncertů českého mistra Jana Křtitele Krumpholtze společně s Pražskou komorní filharmonií a Jiřím Bělohlávkem. Velmi úspěšná deska v harfovém světě bylo CD s názvem Virtuoso Encores, která později vyšla v reedici v Supraphonu a minulý rok v další reedici v mém osobním nákladu. Jsem také ráda za nahrávku na CD u firmy EMI a Harmonia Mundi.

Jste profesorkou na prestižní Royal College of Music v Londýně – jací jsou vaši žáci? Kdy jste objevila své pedagogické schopnosti? Přecházejí studenti z jiných nástrojů, nebo se od malička učí na harfu?

Na této prestižní škole učím teprve druhým rokem, takže si svoji třídu teprve buduji. Ale přístup studentů je skvělý a mám z výsledků radost. Já jsem své pedagogické schopnosti objevila již během svého ročního studia na Indiana University v USA, kde mě moje spolužačky prosily, abych jim pomohla vyřešit jejich technické problémy. Když mi bylo dvaadvacet, tak jsem se po úspěšném konkurzu stala kolegyní své maminky na Pražské konzervatoři, kde jsem vyučovala celých devatenáct let až do roku 2012.

Studenti mají teď už k dispozici malé nástroje a harfa se vyučuje i na základních uměleckých školách. Což dříve nebylo. Zájemci o hru na harfu většinou začínali na klavír, jako i já, a tento základ byl určitě velmi přínosný pro koordinaci rukou a čtení stejné notace. Začátky na harfu pak dostávali až před vstupem na konzervatoř přímo s tamějším profesorem hry, což na jednu stranu bylo velké plus pro správné postavení rukou, které je tak důležité. V současné době se bohužel často setkávám i na vysoké škole se studenty, kterým je nutné předělávat postavení rukou, což je po tolika letech hraní pochopitelně velmi obtížné a někdy téměř nemožné.

Anglie i Belgie školy v první vlně nezavřely. Jezdila jste i přes problémy s koronavirem učit?

V první vlně koronaviru, na jaře, jsem nemohla nikam jezdit, protože naše hranice byly uzavřené. Naštěstí obě školy distanční výuku akceptovaly okamžitě a nebyl problém k tomuto způsobu výuky přistoupit. Jelikož většina mých studentů je také ze zahraničí, i oni odcestovali do svých zemí, tak ani možnost prezenční výuky nebyla a distanční nás zachraňovala.

Nový školní rok pro mě pokračoval na Royal College v Londýně a na AMU v Praze. Na obou školách byla distanční výuka okamžitá a doporučená. V současné době opět na AMU vyučuji prezenčně, ale Londýn je zatím stále uzavřený. Moje studentky jsou i tak během této doby doma, v Asii, a tak i má cesta do Londýna, pokud by byla možná, by nemohla být naplněna prezenční výukou.

Na Kocianově soutěži dnes hrají i pětiletí houslisté! Od kolika let se dá začít studovat hra na harfu? Kdy jste začala vy sama?

Na harfu se dá také začínat již klidně v pěti letech, ale bohužel ty nástroje pro děti jsou velmi odlišné od těch, které se používají později. Já osobně jsem začínala nejdřív na klavír ve čtyřech letech, jak jsem se již zmiňovala v předchozí odpovědi, a teprve od sedmi jsem začala hrát na harfu. Měla jsem sice menší nástroj než koncertní, ale již s pedály, a tak nebylo nutné moji techniku a způsob sezení u harfy přeměňovat. Dříve ani malé nástroje u nás k sehnání nebyly. V současné době se většinou začíná s malými dětmi na základních uměleckých školách na harfy malé, háčkové, bez pedálů, kde je pnutí strun mnohem menší než na koncertních nástrojích. Studenti zde nemají zatím možnost koordinovat ruce a nohy, protože pedály tyto harfy nemají, a také vyváženost nástroje je odlišná od koncertního. Proto je někdy pak velmi složité přebírat studenty, kteří měli tyto základy na malé harfy, protože hra na koncertní nástroje je opravdu mnohem náročnější a žáci si těžko na náročnost koncertního nástroje zvykají. Každopádně pro radost je hra na malé nástroje přínosem a malé holčičky se mohou cítit jako princezny. Každopádně já jsem zastáncem toho, pokud by adepti chtěli hrát později na harfu profesionálně, aby začínali už rovnou na nástroj s pedály, který je sice fyzicky náročnější a také pochopitelně dražší, ale i takové nástroje se v současné době dají sehnat v menší velikosti a začátky hry jsou pak jistě kvalitnější a větším přínosem pro pozdější interpretační schopnosti studenta.

Co musí mít za vlastnosti potenciálně úspěšný student/hráč na harfu?

To se nedá tak jednoznačně říct. Hlavně bych řekla, že důležité je mít bezpodmínečnou touhu na harfu hrát a mít vidinu být profesionál. V současné době totiž shledávám, že začíná být trend na harfu hrát tak, aby to vlastně nikoho nijak nerušilo, jako by snad harfa měl být jen „andělský“ nástroj, a pak je velmi těžké dostat do ji povědomí jako kvalitní sólový nástroj. Hráč na harfu už od počátku musí být velmi odhodlaný procházet i bolestí, chce-li mít úspěšný výsledek. Začátky hry na harfu nejsou jednoduché, na prstech se tvoří nejdříve puchýře. Tedy v případě, že se opravdu hraje správně, jak se hrát má, protože tah strun je velký a tón a dynamiku nevytvoříte jinak než zmáčknutím strun. Teď se často bohužel setkávám se zvláštním trendem, který možná má těmto „harfovým bolestem“ předejít, že často slýcháme harfu jen jako velmi slabý nástroj, který není skoro slyšet. A mě to velmi trápí. Možná důvodem může být obava některých pedagogů o ztrátu studentů, když by poznali, že to bolí? Nevím, nedokáži si to vysvětlit – proč někteří profesoři nedbají na správné uchopení strun a vytváření tónů, když oni sami hrají správně? Nechávají studenty hrát často jen jemně, lehce a teprve já se pak dostávám do pozice přísnějšího pedagoga, který zjistí, že studenti nemohou zahrát některé pasáže, že jim prsty nedrží na strunách, že se jim prolamují a mnoho dalších základních věcí, které dle mého názoru u jiných nástrojů na vysokých školách už neřešíme. Pro takové studenty pak samozřejmě není vůbec lehké na jiný způsob práce a hry přistoupit a teprve kolem dvaceti let se poprvé setkat s puchýři na prstech. Jinak většinou se říkalo, že krásný tón má hráč, který má takové baculatější konečky prstů. Možná na tom něco bude, ale jiný předpoklad hráč mít nemusí. Pokud má dobrého kantora od počátku, který mu dobře postaví ruce a správně vysvětlí, jak se u harfy má sedět, pak se může na harfu naučit s velkou pílí každý. Talent je pak věc jiná, a to se ukáže hned, jak student pracuje.

Dá se tedy harfa učit distančně?

Samozřejmě dá. A já jsem za tuto technickou vymoženost velmi vděčná. Dříve jsem si vůbec tento způsob výuky nedokázala představit, teď je to její běžná součást. Sama jsem si časem vychytala různé nuance a vnímám i tuto výuku jako velmi přínosnou, a přestože nemůže nahradit výuku prezenční, výsledky studentů jsou takové, které mě velmi těší.

Kdy jste poprvé vyjela na mezinárodní soutěž? A co si myslíte o soutěžení v oblasti umění, má přínos pro mladé – třeba i nyní z pozice porotkyně?

Pro současnou harfovou generaci je až nepochopitelné si představit, že by na světě byly jen dvě mezinárodní harfové soutěže. Tak tomu ale bylo v době mého studia. Už jenom se na takovou soutěž dostat byl obrovský úspěch, protože do soutěží se pochopitelně hlásili absolutně všichni z celého světa. Silná koncentrace těch nejlepších hráčů byla naprosto odlišná od té dnešní, kdy je kvalita už velmi rozmělněna do nesčetného množství soutěžních klání po celém světě. V době mého studia se dalo opravdu ohodnotit vítěze takové soutěže za nejlepšího hráče na světě. Můj vůbec první pokus dostat se do mezinárodní harfové soutěže byl v mých osmnácti letech na USA International Harp Competition v červenci 1989. O co víc štěstí přibývalo, když jsem postoupila v této čtrnáctidenní soutěži do druhého kola mezi jednadvacet nejlepších a pak i do třetího kola mezi osm semifinalistek. Při úplně prvním pokusu soupeřit se světem jsem získala šestou cenu, jakožto neznámá dívka z „nějakého“ komunistického Československa. Nesmírně šťastná jsem byla, když jsem pak dostávala ještě dokonce dopisy od lidí, že jsem byla jejich favoritkou na vítězství. Pochopitelně to pro mě byla motivace. Od té chvíle jsem věděla, že mám co světu říct a že česká harfová škola mojí maminky má obrovskou kvalitu, která je víc než srovnatelná se světovou školou, ba dokonce se nejednou stala inspirací pro ostatní. Byla totiž odlišná od ostatních, a také velmi neznámá, stejně jako pro nás byla neznámá hra harfistek ve světě, protože tenkrát nebyly možnosti jako dnes, abychom mohly nahrávky jiných hráčů poslouchat z YouTube nebo nesčetného množství CD, které nám současný trh nabízí. Českou harfovou hru všichni velmi obdivovali a – jak mi lidé psali – harfa prý v mém podání najednou nebyla jen to andělské hraní, na které bylo většinou publikum zvyklé, ale moje maminka všechny studentky učila obrovsky velké škále dynamiky a také velmi precizní, nesmazané technice, která se najednou stala pro svět objevem a, dá se říct, opravdu zlomovou inspirací.

A tak jsem se o dva roky později přihlásila na druhou existující soutěž, která byla v Izraeli. Československo už bylo svobodnou zemí, a tak se vycestování do Izraele stalo reálným. Opět jsem byla vybrána a tentokrát jsem už věděla, že mám šanci bojovat o místo nejvyšší. Největší motivací pro mě bylo získání harfy od americké značky Lyon & Healy, která byla první cenou. Samozřejmě, moji rodiče by mi nikdy takovou harfu koupit nemohli. Proto jsem celý rok a půl pilně připravovala čtyřhodinový program na toto velké soutěžní klání v Jeruzalémě. V soutěži jsem opět postupovala do dalších kol, a když pak bylo moje jméno vyhlášeno mezi postupujícími do posledního, finálového, čtvrtého kola, věděla jsem, že nejvyšší ocenění a získání vysněného nástroje je už opravdu na dosah. Do finále jsme se dostaly tři: Francouzka, Češka a Japonka, a doprovázela nás Izraelská filharmonie. Nakonec jsem získala druhou cenu, první připadla Francouzce a ten smutek, že mi o tak malý krůček unikla první cena, a s tím i získání harfy, byl pro mě hlavní motivaci jít dál. Rozhodla jsem se to nevzdat a zkusit se připravit v neskutečně krátkém termínu, jen tří měsíců, na soutěž v Americe, kde jsem o tři roky dřív získala šesté místo. Soutěž v USA měla úplně jiný program než soutěž v Izraeli, a tak jsem seděla u harfy a cvičila opravdu osm až dvanáct hodin denně a čtyřhodinový, úplně nový program jsem nastudovala. Odjížděla jsem do USA s velkou nadějí, že bych snad konečně mohla tu harfu získat, a opravdu se tak stalo. Jako úplně první Češka, a do této doby stále jediná v historii, jsem přivezla naší zemi první cenu z nejprestižnější harfové soutěže světa. Nemohu popsat slovy, jaké štěstí to bylo, když moje jméno zůstalo stále nevyřčené i při vyhlášení druhé ceny. Publikum mě odměnilo neskutečně obrovským potleskem ve stoje a mojí mamince tekly slzy štěstí.

Z toho je zřejmé, že já osobně mohu říct, že soutěžím děkuji. Děkuji za zkušenosti, děkuji za motivaci, děkuji za to, že mě naučily bojovat, věřit si a nevzdávat se. V harfovém světě je podle mě soutěž jedinou možností, jak získat určitou pozici respektu. S těmi, kteří jsou odpůrci soutěží nebo kteří tvrdí, že je to vše subjektivní, sama nesouhlasím. Vím totiž i z pozice porotce, že přesto, že hudba a výkony hráčů se nedají změřit jako sport, hudebník profesionál pozná v interpretaci každého hráče rozdíly a dokáže vnímat, kdo je lepší. Může se stát, že se v soutěži objeví všichni na podobné úrovni, pak je to opravdu těžké hodnotit, protože někdo má toto a druhý zase něco jiného. Jeden má úžasnou techniku, ale nic vám neřekne po hudební stránce, a jiný zase s technikou bojuje, ale vidíte, že je to krevnatý muzikant. To jsou pak momenty, kdy člověk může říct, že soutěže jsou subjektivní, protože někdo upřednostní to či ono. Ale pokud se objeví někdo, kdo je absolutně na jiné úrovni než ostatní a pojí se v jeho výkonu naprosto vše – dokonalá technika, hudební výraz i osobnost – pak není možné mluvit nikdy o nespravedlnosti či jen subjektivním pocitu porotců.

Já osobně všem svým studentům doporučuji se soutěží zúčastňovat, protože je to obrovský motor pro práci, pro studium nového repertoáru a také pro nalezení vlastní síly.

V čem jste jedinečná nebo odlišná od ostatních harfistek v Česku?

Po lidské stránce je každý člověk originál. Každý přináší něco svého, takže i já jsem jiná než ostatní. A čím jsem starší, tím víc zjišťuji, jak se odlišuji. Jsem v práci velmi precizní, což shledávám, že se teď příliš nenosí. Všichni chtějí vše mít rychle a bez přílišné práce. Jsem velmi důsledná, takže chci, aby vše bylo opravdu dokončeno na nejlepší úrovni, dokáži pracovat celé dny a mít velkou soustředěnost, která se teď také málokdy vidí. Dokáži dělat mnoho věcí najednou s velkým nasazením. Je to bohužel ten dnešní svět, který je mi tak nějak cizí. Přestože mám na svém kontě, skromně řečeno, nejvíce zahraničních úspěchů ze všech harfistek naší republiky, mé webové stránky mi vytvořila až moje manažerka před pěti lety. Nikdy jsem se sama nezviditelňovala, měla jsem jen štěstí, že na mě pořadatelé mysleli, že dříve nešlo tolik o reklamu v médiích, ale o kvalitu hudební – a měla jsem tak přes sto koncertů ročně. Když se objevil Facebook, ani jsem o něm nevěděla, přivedla mě k němu až moje studentka, která mě upozornila, že mám deset tisíc fanoušků, a já absolutně netušila, o čem mluví. Ten dnešní svět, ve kterém se často, bohužel, přestává slyšet kvalita, nebo spíš ta kvalita přestává být důležitá, protože s dobrým marketingem se dá prodat vše; to, že je dnes spíš důležitější, jestli umění lidi pobaví, než vzdělá, mě někdy začíná dostávat do stavu smutku. Já sama nelituji toho, že jsem šla poctivou cestou. Proto si doteď spíš vážím umělců, kteří opravdu jsou výjimeční ve svém oboru a obětovali hudbě vlastně svůj život, mnoho hodin práce a vědělo se o jejich talentu už od studijních let. Jsem vděčna, že jsem originál a že jsem nikoho nepotřebovala kopírovat pro vybudování uměleckého postavení, a je mi vlastně ctí, že jsem byla naopak inspirací pro mnoho harfistek, které se snažily kopírovat mě.

Po stránce hraní na harfu těžko mohu o sobě tvrdit, v čem jsem výjimečná. Mohu jen asi neskromně říct, že jsem nikdy s žádnou technikou neměla problém, že vše mi šlo přirozeně velmi snadno a i přesto, že mi hraní šlo jako dar shůry, bez komplikací, jsem vždy s potěšením cvičila mnoho hodin. Harfisti tvrdí, že mám nejrychlejší trylek jednou rukou na světě, což je technický prvek, který byl v učebnicích u harfy zmiňován jako nehratelný. Jsem velmi citlivý člověk, snad i to moje velké srdce je slyšet. Mám asi také neustávající vrozenou energii, která je darem pro výdrž při hře na harfu, a proto mám asi i velkou sílu v rukou. Při přípravě skladeb jsem velmi detailní a trpělivá, vždy hledám ta nejlepší pedálová a prstokladová řešení i schéma pro otáčení stránek. Celá příprava not před studiem skladby je pro mě velmi důležitá, a to i na úkor toho, že pak musím noty třeba na počítači celé přepsat.

Vaše maminka, Libuše Váchalová, byla skvělá harfistka a významná pedagožka. Jaké to je, když vás učí vlastní maminka?

Já jsem měla s maminkou velmi krásný vztah a hlavně jsem k ní měla obrovskou úctu, což je určitě to nejdůležitější pro vztah mezi učitelem a žákem. Proto pro mě mít svoji maminku jako profesorku byl obrovský dar. Já ji nesmírně respektovala a důvěřovala jí. Takový přístup k profesorovi je i v dnešní době potřeba, aby byly výsledky. Bez respektu a úcty k učiteli to jde velmi těžko.

Ať pátrám v paměti, jak pátrám, na více než dva harfisty si nevzpomenu. Máte nějaké vysvětlení pro fakt, že harfa je nástrojem takřka veskrze ženským?

Mužů harfistů je v současné době mnoho a i v české historii je jich převaha. Ovšem bohužel čas je nepříznivý pro zachování informací o významných muzikantech, jejich jména se zapomínají a nikde neuvádějí. Není možné, abych nezmínila třeba Jana Křtitele Krumpholtze, který se jako jeden z prvních českých harfistů stal doslova „ambasadorem“ našeho nástroje a také byl u zrodu současné podoby nástroje v Paříži. V minulém století byli významnými čeští harfisté: Hanuš Trneček, profesor na Pražské konzervatoři a také autor známé úpravy Vltavy pro harfu; mezi špičkové a světové virtuózy, kteří reprezentovali ve světě českou školu patřil i Alfred Holý či Václav Klička nebo Václav Staněk. Později, již i pro naši generaci, jsou známá jména jako Bedřich Dobrodinský či Karel Patras, kteří byli harfisté České filharmonie. Harfistou České filharmonie byl ale také ještě další muž, Václav Tyl. I v současné době je v Severočeské filharmonii vnuk Bedřicha Dobrodinského, Lukáš Dobrodinský, a i já jsem měla ve své třídě na HAMU dva mladé studenty. I když je v současnosti žen hrajících na harfu víc než mužů, je zřejmé, že dříve tomu bylo právě naopak.

Absolvovala jste velké turné s Maximem Vengerovem – v čem jste si tak porozuměli? Pokračuje nějak vaše spolupráce?

S Maximem Vengerovem jsem měla velké turné po Evropě a také v Izraeli. Hrála jsem s ním nejen jako sólistka, kdy on byl dirigentem, ale byli jsme si vzájemně i sólovými partnery při Koncertu, který pro nás napsal Benjamin Yusupov. Přijela jsem tenkrát za Maximem na zkoušky do Izraele i s mými dětmi a bývalým manželem, bydleli jsme všichni u nich doma a byly to nejen po umělecké, ale i lidské stránce nádherné okamžiky. Koncertní turné pak zakončil náš koncert v Concertgebouw v Amsterdamu, kde jsem byla nejen sólistkou pod jeho taktovkou, ale také sólistkou s Maximem jako kolegou. Naše spolupráce pokračuje dodnes s dalšími projekty do příštích sezón. Kromě toho je Maxim Vengerov také novým čestným profesorem na Royal College of Music v Londýně, kde jsem se já stala profesorkou v roce 2019.

Na kterou koncertní síň vzpomínáte nejraději a proč?

Je těžké odpovědět na takovou otázku, protože i jako sólistka jsem těch nejlepších sálů světa poznala mnoho. Vzpomínám samozřejmě ráda na Musikverein, Concertgebouw, Lincoln Center Alice Tully Hall, Berlínskou filharmonii, Kolínskou filharmonii, Suntory Hall v Tokiu a nemohu opomenou ani naše milované Rudolfinum, které je akusticky pro harfu fantastické.

Sama si upravujete skladby různých autorů pro harfu – nelákalo vás někdy skládat?

Kdepak, skládat určitě není to, do čeho bych se odvážila pouštět. Kdybych se začala věnovat skladatelské činnosti, tak by moje skladby na tuto dobu zněly příliš krásně a líbivě. Proto raději upravuji skladby od mistrů, kteří bohužel harfě nevěnovali příliš velkou pozornost. Soustředím se teď na české autory, které jsou mi nejbližší: Dvořák, Suk, Smetana.

Kteří autoři vám psali na míru – a líbí se vám výsledek jejich snažení?

Již moje maminka, harfistka Libuše Váchalová, byla nesmírně velkou iniciátorkou pro vznik nových skladeb. Maminčina hra inspirovala mnoho českých skladatelů a díky tomu se rozšířil harfový repertoár 20. století. Později jsem začala dostávat věnování od skladatelů i já a začaly mi chodit nabídky nových skladeb i ze zahraničí. Mezi mé dvorní harfové skladatele patřil bezesporu Jan F. Fischer, který mi napsal sólovou skladbu, Koncert pro dvě harfy, Duo pro flétnu a harfu a také Soubor koled pro harfu a dětský sbor. Harfový koncert mi napsal i americký skladatel David J. Briggs, italský skladatel Vito Palumbo a z českých autorů zmíním Kryštofa Mařatku, Emila Viklického, Lukáše Sommera, Davida Lukáše, Jiřího Pazoura a Dana Hofrichtera. Kromě koncertu mi napsali sólové nebo komorní skladby Zdeněk Zahradník, Václav Kučera, Lukáš Hurník, Ilja Hurník, Jiří Teml a další. Někteří skladatelé harfě porozuměli lépe, někteří naopak napsali skladby natolik složité, že jsem musela hodně s autorem konzultovat a přepisovat, aby výsledek byl nejen hratelný, ale také dobře zněl.

Na jaký typ harfy hrajete a proč?

Hraji na harfu americké značky Lyon & Healy, kterou jsem získala za vítězství na soutěži v USA v roce 1992 a je považovaná za nejlepší značku na světě, s nejdelší a největší tradicí. Vybojovala jsem si ji na soutěži a je za tím nesčetně hodin práce. Je jako moje dítě. Díky vítězství jsem se také automaticky stala tváří této americké značky a na mé sólové koncerty mi harfu kdykoli a kdekoli ve světě zajistí.

Nyní se vám povedl husarský kousek – získala jste pro HAMU a ČF dva modely harf od firmy Aoyama – jak k tomu došlo?

Jsem nesmírně poctěna, že se tyto vzácné dary dostaly do dvou nejprestižnějších pražských institucí. Harfová firma Aoyama je nejznámější japonskou firmou a její nástroje jsou báječné. Mám tu obrovskou čest, že v Japonsku mi na sólové koncerty právě tato firma nástroj zajistí a dováží mi ho osobně do každého sálu. Když jsem si jednou panu Aoyamovi postěžovala, že není příliš příznivá situace s nástroji na školách, kde vyučuji, okamžitě mi druhý den bylo nabídnuto, že harfy do škol pan Aoyama věnuje. Byla to obrovská pocta. Kromě harfy pro pražskou AMU měla původně druhá harfa putovat jako dar do Bruselu na Královskou konzervatoř, kde jsem byla najednou v září, po patnácti letech, bez předběžného upozornění, informována, že mi již nebude prodloužena na tento školní rok smlouva. Pan Aoyama se po zjištění, že už v Bruselu nebudu působit, rozhodl harfu věnovat nakonec České filharmonii, kde jsem zaměstnaná. Je to opravdu velká pocta a štěstí zároveň, že tyto dva tak nádherné nástroje teď vlastní naše dvě pražské hudební instituce.

Zažil jsem nesčetně prasklých strun houslových, ba i několik violoncellových, ale poprvé jsem byl přítomen prasklé struně na harfě při vašem zářijovém koncertu s PKF – Prague Philharmonia. Velice jsem ocenil, že vás to nevyvedlo z míry a Alvarsův koncert jste provedla brilantně. Jak často praskají harfové struny?

Moc vám děkuji za kompliment. Přiznám se, že zkušenost prasklé struny při sólovém koncertu není ani v mých vzpomínkách běžnou záležitostí. Zažila jsem to jen jednou v Německu, když jsem hrála harfový koncert Alberta Ginastery. Struna mi tenkrát praskla těsně před koncem první věty a byla to struna, kterou jsem ani v té pasáži nepotřebovala, takže nikdo, kromě mě, tuto situaci nezpozoroval. Tenkrát jsem si strunu mezi větami vyměnila a nic se nemuselo opakovat. Zkušenost ze zářijového koncertu na Dvořákově Praze byla i pro mě opravdu premiérou a nebylo to příjemné. Obzvlášť proto, že jsem si byla vědoma, že harfa nemůže pak být stoprocentně naladěna, a to mě trápilo nejvíc. Koncert Parishe Alvarse je opravdu jeden z nejnáročnějších vůbec, proto se nejen u nás, ale ani ve světě neuvádí a já byla velmi vděčná Dvořákově Praze, že mi dala tu možnost tento koncert pražskému publiku představit. Tento koncert jsem nastudovala speciálně pro toto vystoupení, a proto ta prasklá struna hned na začátku, během dlouhé předehry orchestru, byla opravdu nepříjemným překvapením i pro mě. Z koncertu jsem měla ale obrovskou radost a jsem šťastná, že potěšil i publikum, které zaplaťpánbůh mohlo být v té době ještě přítomné. (Reflexe na tento koncert viz zde)

Jaké bude CD, na kterém právě pracujete?

Mé nové CD bude výjimečné, protože na něm zazní skladby, které jsem sama pro harfu upravila a nikdy nezazněly v této podobě ani na koncertním pódiu. Tato nahrávka bude opravdu světovou premiérou. Zazní na něm skladby Smetany, Dvořáka a Suka. Doupravila jsem již známou úpravu Vltavy od Hanuše Trnečka, tak i tato skladba bude na tomto CD v trochu jiném znění, než ji publikum zná. Mimo to tam zazní v mé úpravě i další dvě části Mé vlasti: Vyšehrad a Šárka. Všechny úpravy jsem dokončovala během doby koronaviru, takže jsou úplným originálem a odlišné od těch, které jsem uváděla na svém sólovém turné po Česku s názvem „Má vlast“ v roce 2017. Od Antonína Dvořáka zazní na nahrávce kromě Americké suity také Largo z Novosvětské, které jsem pro harfu také upravila, a od Josefa Suka si posluchači poslechnou na CD Letní dojmy, skladbu v původním znění psanou pro klavír.

Foto: Petr Kadlec, Vojtěch Havlík, Majka Votavová, Petra Hajská, Vojtěch Vlk, František Renza