„Prostory pro cvičení, to je jedna z nejbolestivějších oblastí, se kterou se studenti potýkají.“

„Přestěhování Pražské konzervatoře z centra města by mělo pro školu i kulturní instituce fatální dopady.“

„Myslím, že sami žáci budou filtrem toho, které umělecké osobnosti budou v řadách pedagogů působit.“

Celé sobotní dopoledne pořádá Pražská konzervatoř Den otevřených dveří –  koná se od 9 do 13 hodin a kromě tradiční prohlídky hlavní budovy Na Rejdišti si zájemci budou moci popovídat s pedagogy jednotlivých oborů nebo konzultovat repertoár. Od letošního školního roku je novým ředitelem Pražské konzervatoře uznávaný varhaník a pedagog PETR ČECH, který nastupuje po čtrnáctileté éře Pavla Trojana. KlasicePlus.cz potvrdil, že v mnohém hodlá navázat, ale zároveň se chce zaměřit na své vize.

Jak se Pražská konzervatoř změnila od doby, kdy jste tu studoval? Je to typ školy, který prochází výrazným vývojem, nebo spíš tradiční instituce?

Pražskou konzervatoř jsem absolvoval v roce 1999 ve dvou oborech – varhany a klavír. Řekl bych, že tvůrčí atmosféra uvnitř školy se od té doby ve své podstatě nezměnila, změnily se ale podmínky, ve kterých je možné umělecké nadání rozvíjet. Mnohé rekonstrukce budov, ve kterých probíhá vyučování i vlastní koncertní činnost, znamenaly lepší podmínky pro žáky i pedagogy, vznikla půdní vestavba v budově Na Rejdišti, nový koncertní sál s plnohodnotným zázemím, vedle toho také Divadlo Na Rejdišti, kde se mohou připravovat a realizovat představení hereckého a pěveckého oddělení. V současné době probíhá náročná rekonstrukce budovy Pálffy paláce a je nutné si uvědomit, že takovým zázemím – s výrazným nádechem historie v samotném centru pražského kulturního života, nedisponuje žádná konzervatoř. Není to ale jen o stavbách, ale také o nástrojové vybavenosti. I v této oblasti se povedly velké kroky, třeba pořízení nového koncertního křídla Steinway nebo tympánů. Nejen v oblasti umělecké výuky, kde se nám daří vysílat pedagogy na zahraniční pobyty, ale i v teoretické výuce, která je nutnou součástí komplexně vzdělaného hudebníka, dochází k velkým posunům. Ten největší je samozřejmě v moderních technologiích, které se snažíme do výuky implementovat a stále tak udržovat krok s tempem vývoje 21. století. V propojení toho všeho bych si tedy dovolil Pražskou konzervatoř označit jako instituci, která výrazně čerpá ze svých hlubokých tradic, do kterých výrazně pronikají vývojové tendence současnosti.    

Nastupujete po významné a poměrně dlouhé éře vedení Pavla Trojana, přicházíte s nějakou novou koncepcí? Jaký otisk byste rád zanechal? Které konkrétní věci máte v plánu?

Pavel Trojan udělal pro školu opravdu mnoho. Všechny výše zmíněné věci byly nastartovány právě za jeho působení. A protože jsem byl součástí minulého vedení školy jako zástupce ředitele pro studijní záležitosti, vím, z čeho můžu vycházet, jak jsou určité věci nastavené, a mám představu, jakým směrem je vést dál. Čeká nás dlouholetá rekonstrukce objektu Pálffy paláce, díky které bych rád získal víc prostoru pro cvičení. To je jedna z nejbolestivějších oblastí, se kterou se studenti potýkají. Kdyby se podařilo najít prostory pro ubytování mimopražských žáků, které by bylo určené výhradně pro žáky naší školy, vnímal bych to jako dílčí úspěch. Mou největší prioritou jsou ale mezilidské vztahy. Není snadné „uřídit“ tolik rozdílných uměleckých osobností, najdete je jak v řadách pedagogů tak i žáků. Uvědomme si, že máme okolo 250 pedagogů a skoro 600 žáků. Každý je svou svébytnou uměleckou osobností už při vstupu na školu. Měl jsem možnost studovat v zahraničí na Staatliche Hochschule für Musik und Darstellende Kunst v německém Stuttgartu, a tak je pro mě velkou výzvou vnést do komunikace a celkového přístupu mezi žáky, mezi pedagogy a žáky, ale zvlášť mezi pedagogy navzájem kus té elegance, kterou jsem mohl poznat při studiích na zmíněné škole. Soutěživost mezi studenty i mezi pedagogy je jistě zdravým prvkem, nesmí ale přerůstat ve zlo nebo dokonce mstu, vždy musí mít jediný cíl – předat žákovi maximum znalostí a pomoct mu vstoupit do nekompromisního prostředí hudebního nebo divadelního světa. I v této souvislosti je mou vizí „beztrestné“ přecházení žáků mezi jednotlivými pedagogy školy. Ne úvazek pedagoga, ale vzdělání žáka je mou prioritou. Myslím, že sami žáci budou tím filtrem toho, které umělecké osobnosti budou v řadách pedagogů na Pražské konzervatoři působit.

Vývojem prochází hudba samotná, odráží se to v nových skladbách i hudebních spojeních, klade to velké nároky na to, aby výuka udržela krok s dobou?

Samozřejmě. I z těchto důvodů byly na Pražské konzervatoři v nedávné době založeny dva nové soubory – Barokní soubor, ve kterém se snažíme žáky vést k historicky poučené interpretaci hudby období baroka a klasicismu, a naproti tomu soubor Prague Conservatory Modern, který se věnuje převážně hudbě 2. poloviny 20. století a tvorbě současnosti. Nejen krok s dobou, ale i krok se světem se snažíme udržovat skrz různá pozvání špičkových zahraničních interpretů, kteří u nás vedou mistrovské kurzy.

Které nové obory byste rád na Pražskou konzervatoř zavedl? Stále chybí třeba oddělení historicky poučené interpretace…

V reakci na současné potřeby byly zavedeny nové obory saxofon, zobcová flétna, cembalo, ale také třeba baskytara. Vzhledem ke kapacitě je velmi těžké zvolit, o který další obor by bylo možné školu rozšířit. Nicméně je nutné si uvědomit, že oddělení historicky poučené interpretace by bylo velmi žádoucí i z důvodu, že u nás působí soubory, které jsou v této oblasti na vynikající úrovni a i tyto soubory potřebují vychovávat nové generace hudebníků, kteří se budou touto interpretací cíleně zabývat. Na pěveckém oddělení bych v 5. a 6. ročníku rád zavedl možnost přesnější specifikace a profilace oborového směru mezi operou a písní, která je hlavně v Německu zcela běžnou studijní záležitostí.   

Proti dřívější době je obecně moderní výuka hodně propojená se školami po celém světě, platí to jistě i pro umělecké obory, nebo možná tím spíš, že?

Ano. To platí všeobecně. I Pražská konzervatoř spolupracuje se školami obdobného typu. Jedná se přirozeně o spolupráci v rámci konzervatoří v České republice, ale i se zahraničními školami. Nejfrekventovanější zahraniční spolupráce je samozřejmě se školami ze sousedních zemí, ale běžná je i spolupráce se školami v Japonsku nebo v Americe. Ta probíhá formou recipročních koncertů nebo kratších studijních pobytů. Zabývá se tím statutární zástupce ředitele Ladislav Horák, který je skutečně člověkem na svém místě.

V určitých vlnách se nedávno objevila informace o tom, že by mohla vzniknout nová budova Pražské konzervatoře v Nových Butovicích. Splňoval by takový záměr potřeby této instituce? Mělo by smysl studenty vzdálit od Rudolfina, Obecního domu, Sálu na HAMU…?

Tu informaci musím dementovat. Zástupci Magistrátu hlavního města Prahy – našeho zřizovatele – mě ujistili, že nic takového v plánu opravdu není. Samotná myšlenka přestěhování Pražské konzervatoře z centra města, ze sousedství takových institucí jako jsou Česká filharmonie, Národní divadlo, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Divadlo na Vinohradech aj., by mělo pro školu, ale i pro zmíněné instituce fatální dopady. Se všemi probíhá velmi úzká spolupráce jak z hlediska pedagogů tak i žáků. Naši žáci jsou třeba členy Orchestrální akademie České filharmonie, projektu, který vychovává další generaci špičkových hudebníků pro toto těleso.  Žáci pěveckého a hudebně dramatického oddělení jsou už během studií členy souborů předních pražských divadel… Jsem si naprosto jistý, že přestěhování Pražské konzervatoře z centra města by nikdo neobhájil z provozního, uměleckého ani z historického hlediska.   

Jaké zázemí ideálně Pražská konzervatoř s ohledem na další vývoj potřebuje? Jaká by byla Vaše ideální představa?

Pražská konzervatoř má pro výuku a koncertní činnost v podstatě ideální a dostačující zázemí. To co by potřebovala, jsem zmínil už v úvodu našeho rozhovoru. Je to ubytovací zařízení pro studenty, ve kterém by byly také prostory pro cvičení.

Jaká je současná generace mladých talentů, rýsují se mezi studenty výrazné talenty?

Specifikum Pražské konzervatoře spočívá v tom, že jejími žáky jsou lidé nejen ze všech koutů naší republiky, ale také ze zahraničí. Za to samozřejmě vděčí své historii a také tomu, že velkou část našeho pedagogického sboru tvoří přední umělci. Nejen hráči orchestrální, ale také sólisté. Mohl bych jmenovat opravdu celou řadu jmen…  Kasík, Kahánek, Vodička, Peterková… a spousta dalších, v podstatě je to skoro nekončící seznam výrazných uměleckých osobností, které na Pražské konzervatoři vychovávají nové generace umělců, mnohdy i svých nástupců. Jsem přesvědčen o tom, že školu vytváří kvalitní složení pedagogického sboru, a z tohoto hlediska tedy nemáme ani nouzi o nové výrazné talenty. O tom vypovídají pravidelné soutěžní úspěchy našich studentů, právě v tomto týdnu třeba absolutní vítězství a další 1. ceny na soutěži Pardubické dechy.     

Mnohé z nich a také orchestr Pražské konzervatoře můžeme pravidelně slyšet v sále školy, který je možná trochu skrytý očím, ale velmi pěkný. Jaká bude letošní sezóna?

Studenty Pražské konzervatoře můžeme pravidelně slyšet nejen v sále školy, ale i na dalších našich a světových pódiích. Kompletní přehled koncertní činnosti je na webových stránkách školy www.prgcons.cz . Velmi reprezentativním tělesem je náš symfonický orchestr, který se v těchto dnech také podílí na zahajovacích akcích otevření Národního muzea. Zároveň připravujeme zahraniční zájezd tohoto tělesa. Nesmím ale opomenout pěvecké a hudebně dramatické oddělení, které díky změnám na postech vedoucích oddělení (Ludmila Vernerová – pěvecké oddělení, Ilona Svobodová – hudebně dramatické oddělení) dostaly nové impulzy. Pěvecké oddělení teď připravuje představení Mozartovy opery Kouzelná flétna a hudebně dramatické oddělení uvádí několik titulů, které najdete stránkách divadla www.divadlokonzervatore.cz.

Nemůžu se Vás jako varhaníka nezeptat, jak to vypadá s novým nástrojem v tomto prostoru. To by jistě byl významný krok pro školu i Vaše studenty?

Nové varhany pro sál Pražské konzervatoře byly součástí mojí koncepce rozvoje školy. Tak jako vše ostatní, i toto je otázka finančních prostředků. V současné chvíli se nám podařilo uskutečnit výběrové řízení na nový nástroj pro vyučování, protože ten stávající je pro dnešní podmínky nevyhovující. Realizace je ale závislá na financích z rozvojového programu. Chceme-li konkurovat zahraničním školám, musíme ve stavbě nových varhan udělat výrazné kroky. Je nutné si uvědomit, že při stavbě nových varhan do koncertního sálu nemluvíme o částce, za kterou lze pořídit ty nejlepší klavíry, tympány apod., ale o částce cca 25 miliónů korun. Můj cíl jako varhaníka je ale v tomto ohledu jasný.

V sobotu pořádáte Den otevřených dveří, jaký bude, co všechno zájemci uvidí a uslyší?

Rád bych pozval všechny, kteří by se chtěli hudbě, zpěvu nebo herectví ve svém životě profesionálně věnovat. Celé sobotní dopoledne až do 13 hodin budeme připraveni poskytnout veškeré informace ke studiu, na všech odděleních budou k dispozici pedagogové jednotlivých oborů a zájemci budou mít také možnost napsat si test z hudební teorie, který je součástí přijímacího řízení na školu.

—

Současný ředitel Pražské konzervatoře Petr Čech je zároveň jejím absolventem v oborech klavír u prof. Marty Toaderové a varhany ve třídě prof. Jana Hory, u kterého pak vystudoval též Hudební fakultu AMU. Varhany dále absolvoval na Staatliche Hochschule für Musik und Darstellende Kunst ve Stuttgartu u prof. Jona Laukvika a doktorandské studium na VŠMU v Bratislavě. Je vítězem nebo laureátem několika prestižních soutěží: Concertino Praga, varhanní soutěže v Opavě a soutěže J. P. Sweelincka v Gdaňsku nebo Mezinárodní interpretační soutěže v Brně. V roce 2006 získal 1. cenu na mezinárodní soutěži Pražského jara a získal též ceny Nadace Český hudební fond, Nadace Leoše Janáčka a Nadace Bohuslava Martinů. Vystupuje mimo jiné v duu se svou sestrou houslistkou Alenou Čechovou. Jako varhaník působí při Chrámu Matky Boží před Týnem.

Pražská konzervatoř patří k nejstarším školám tohoto typu v Evropě. Byla založena v r. 1808 za účelem výchovy orchestrálních hudebníků. Přímým impulzem k založení školy bylo provolání pražské hudbymilovné šlechty z 25. dubna 1808, považované dnes za zakládací listinu. První školní rok byl zahájen 24. dubna 1811. Učilo se v bytech profesorů podle osnov vypracovaných prvním ředitelem Bedřichem Dionýsem Weberem. Až na podzim 1811 získala škola střechu nad hlavou a na dlouhá desetiletí se usídlila v dominikánském klášteře sv. Jiljí. V roce 1866 se o uprázdněné místo ředitele ucházel Bedřich Smetana, tehdejší konkurzní komise však dala přednost řediteli varhanické školy Josefu Krejčímu. Když pak v roce 1884 získala škola nové prostory v budově právě dostavěného Rudolfina a v jejím čele stanul proslulý houslový pedagog Antonín Bennewitz, začala „zlatá doba“ Pražské konzervatoře. V roce 1891 byl pro Pražskou konzervatoř získán Antonín Dvořák, nejprve jako profesor skladby, později, v letech 1901-1904 jako ředitel. Po roce 1918 byla konzervatoř zestátněna, ale také přišla o své prostory v Rudolfinu. Po určitou dobu sídlila opět v klášteře, tentokrát benediktinském, pak v bývalém chemickém ústavu v Trojanově ulici a konečně v budově Na Rejdišti na pražském Starém Městě, kde působí dodnes. Letošní přihlášky ke studiu je možné podat do 30. listopadu, talentové zkoušky pak proběhnou v půlce ledna.

Foto: Pavel  Dosoudil, Tomáš Vodňanský, Veronika Paroulková, archiv Pražské konzervatoře