„Když jsme desku připravovali, tak skladbou, která celý projekt někam překlopila, byla Vargova adaptace Haydna.“

„Model, kdy jsem na pódiu celý večer a kdy mám možnost definovat, jak to celé bude vypadat, mi asi sedí víc.“

„Dovedu si představit, že v rámci nastoupené cesty ještě přitvrdím.“

Má za sebou podzimní a předvánoční řadu koncertů, intenzivně vzpomíná zejména na ten z Městského divadla Jablonec nad Nisou, ale všechny byly pouze online. Měl koncertně oslavit patnáct let hraní s harfistkou Kateřinou Englichovou, tento večer má prozatím nový optimistický termín stanoven na duben 2021. V době koronavirového neštěstí brojí na sociálních sítích či jinde v médiích proti vytváření obecné negativní nálady ve společnosti, proti faktické rezignaci na svět, jak jsme ho znali; právě proto, že zároveň moc dobře ví, že odkládáme hudbu, ale zdaleka ne jen ji, prozatím ad acta… Bolestně prožívá, k jakým mezím už jsme dospěli a jak jen těžko hledáme perspektivu. Nedávno konstatoval, že jsme lpěli na něčem, co fakticky přestalo existovat. Přesto hobojista Vilém Veverka žije, tvoří hudbu, také nadále intenzivně fotografuje. A v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz celkem s nadějemi uvažuje nad svým aktuálním, specificky crossoverovým albem nazvaným Next Horizon, které měl podle původních plánů pokřtít na koncertě koncem listopadu a které musí žít vlastním životem ve změněných podmínkách. Snad se brzy s repertoárem z desky objeví i živě na koncertech s publikem.

Nový horizont… Marián Varga, Ástor Piazzolla, Zdeněk Merta, Ennio Morricone, Led Zeppelin, Miroslav Žbirka, Martin Hybler… Vedle vašeho sólového hoboje Ultimate W Band… Vydáváte se úplně novým směrem?

Myslíte, jako že „Veverka končí s klasikou“…? Ne, nekončí.

Pojedete tedy teď po obou kolejích současně?

Vlastně ani nevím, jestli mluvit o dvou kolejích, nebo raději o hudební množině, která je zkrátka bohatší, komplexnější a variabilnější. Přidávám něco k tomu, co dělám, cosi dalšího, co mě bytostně baví. Mám potřebu se skrze to vyjadřovat a realizuju se tím.

Já zmiňuji dvě koleje, protože každá ze sfér repertoáru, ta klasická a ta nová, se možná obrací k jinému publiku, ačkoliv i to je k diskusi…

Věřím, že to nové bude zajímat nejen posluchače, kteří primárně tvoří mé publikum, ale i takové, kteří ho zatím netvořili. Hypotéza, možnost. Můžu se domnívat, že to tak více či méně může být.

A možná se sféra nového žánru nejtypičtěji bude odehrávat i v trochu jiném prostředí…?

Ani to nemusí platit. Takovou hudbu můžu hrát v nějakém industriálním prostředí, v tom případě asi samozřejmě nazvučeném, ale rozhodně i v Rudolfinu.

Tam ovšem asi nikoli v druhé polovině nějakého klasického koncertu, ale na nějakém speciálním, že?

I v Rudolfinu si umím představit nějaký večer, který patří od „a“ do „zet“ mně.

A umíte si představit Gemrotův nebo Straussův Hobojový koncert třeba ve zmiňovaném industriálním prostředí, například v Ostravě-Vítkovicích?

Možná to bude znít překvapivě, ale ano, dovedu si představit leccos a jen naše fantazie je limitem…

Zmiňované programy, ty celé ve vašich rukou, tvoří většinu vašeho koncertování?

Je to model, který tvoří asi většinu koncertů.

A k takovému modelu směřujete?

Směřuji, respektive děje se to tak. Vždyť kolikrát asi tak můžete za rok v Praze zahrát třeba Hobojový koncert Jiřího Gemrota? Velkým úspěchem by bylo, kdyby dvakrát, zatímco ve svých projektech se mohou realizovat určitě častěji a variabilněji. Mohou to být večery, kde jsem od začátku do konce na pódiu, ale mohou to být i koncepty, kde nemám nutně klíčovou roli na pódiu jenom já; takový byl třeba v létě koncert souboru PhilHarmonia Octet Prague na festivalu Smetanova Litomyšl. Všichni jsme tam byli na jedné lodi, jeden nemohl být bez druhého. Byl jsem v zásadě celou dobu na pódiu, ale určitě jsem nebyl celou dobu v hlavní roli… Nechci úplně srovnávat s případy, kdy jsem sólistou jednoho nástrojového koncertu, koncertu pro hoboj a orchestr, ale přece jen mi asi sedí víc model, kdy jsem na pódiu celý večer a kdy mám možnost definovat, jak to celé bude vypadat.

K takovému pohledu jste dospěl postupně?

Nějaké předpoklady a tendence, aby šlo o celistvé záležitosti vycházející z formátu komorního recitálu, u mě určitě existovaly vždy. Hoboj s harfou, hoboj s klavírem, hoboj s cembalem… Dva partneři na pódiu jsou něco, co mám rád, co mi svědčí. Od toho se potom odvíjejí další projekty, včetně toho, o kterém teď hovoříme.

Co vás na téhle nové desce nejvíc baví?

Baví a vzrušují mě všechny nahrané skladby. Jak kompozice, které pro mě napsal Martin Hybler, tak ty, které zkomponovali Ennio Morricone nebo Johann Sebastian Bach… Speciální vztah mám k Vargově zpracování Haydnova koncertu, ale i ke skladbě od Led Zeppelin… Každá položka má svá specifika. Podívejte… Zkuste se zeptat člověka, jestli má radši tohle červené víno, nebo tamto červené víno… Jde přece i o kontext, o příležitost… I v rámci vín se člověk nějak vyprofiluje a těžko může tvrdit, že Merlot, který pije dneska, je lepší, než Chianti, které pil včera… Můžu maximálně říct, že mému dnešnímu rozpoložení odpovídá víc to a to…

Takže se zeptám jinak: Co vás baví na Enniu Morriconem a co například na Vargovi?

Když jsme desku připravovali, tedy zhruba před dvěma roky, tak skladbou, která celý projekt někam překlopila, byla Vargova adaptace Haydna… A Morricone? Jeho hudbu jsem měl rád vždy. A i když na albu mám jenom lyrické skladby, ty něžně dramatické, tak oceňuji i jeho jinou hudbu, například k seriálu La piovra, Chobotnice. Neznamená to tedy podle výběru na desce, že bych tohoto autora vnímal jen jako čistého lyrika… Aby na nahrávce znělo i Bachovo Air, bylo přáním producenta. A bylo to tak dobře, i když jsem se nejdřív trochu obával, aby nešlo o klišé. Ukázalo se však, že i něco, co by mohlo možná působit jako klišé, může mít své právo na existenci.

Jste původcem užitých aranžmá?

Jsem tím, kdo svým způsobem určí, jak by výsledek měl vypadat. Vycházím z nějaké zkušenosti, ale v zásadě se do adaptací sám nepouštím, jsou povolanější muzikanti, kolegové, kteří takovou práci ovládají mnohem lépe. Klíčem k úspěchu je, aby interpret měl představu, jaká skladba bude vhodná a jak by asi mohla a měla znít.

A pak aby našel správného aranžéra…

Okruh lidí, kteří pro mě adaptace dělají, není zas tak veliký, takže vím, co od koho můžu čekat.

A kdyby vám výsledek nesedl?

Kritický náhled je na místě. A v řadě případů mám možnost výsledek svým způsobem z pohledu interpreta ještě částečně dotvářet. Prostor pro interpretaci je stejný jako v klasice, naprosto bych neviděl rozdíl. S tím se prostě počítá. Jako když jdete ke krejčímu na zkoušku.

Dá se čekat koncertní uvádění všeho, co je na desce? Nebo existují nějaká omezení – playbacky, studiové obsazení nástrojů – která by se na koncertě nedala zrealizovat?

Projekt by měl vedle desky žít především na koncertech, tak je zamýšlen. Koncertní pódium je pro mě cíl. Nejde o studiový projekt, ne. Obráceně. Jde o koncertní projekt a deska je jeho součástí, je vizitkou. Deska má smysl, když vím, že bude její repertoár žít na koncertním pódiu. Obráceně by mi to přišlo jako veliký luxus… Mluvím samozřejmě o situaci, kdy jsem to já, kdo projekt spouští a poté ho diskutuje s vydavatelem. Jiná by byla situace, kdy za mnou někdo přijde a řekne: potřebujeme – z nějakého důvodu – nahrát tady to…

Album se jmenuje Next Horizon. Můžete dosažený nový horizont posunovat k dalším horizontům? Máte něco podobného v úmyslu? Jde o cestu někam stále dál a dál…? A nebo jde v tomto okamžiku o nahlédnutí za nějaký horizont a zatím dost… Jsou nějaké další horizonty už vidět?

Myslím, že ano. Nejdřív jsem nahlédl, potom vykročil…

A pak skočíte…?

Dovedu si představit, že v rámci nastoupené cesty ještě přitvrdím. Mým cílem je vytvoření svébytného žánru nebo autentického útvaru, kdy už by nebylo podstatné, jestli jsem přítomen zrovna jako reprezentant klasické scény… To považuji za maximum, kterého interpret může docílit. Mám představu, jak by takový tvar mohl vypadat. Mohla by to být případně další deska.

Za kolik let? Za pět?

Dřív.

Takže ale pro jistotu ještě jednou: znamená to, že končíte s klasikou?

Ne, s klasikou nekončím….!

Foto: Archiv a Fb V. Veverky