„Samozřejmě, že situace není jednoduchá, ale snažíme se s ní nějak vyrovnat a nezoufat, že vložená práce a třeba i veškerá propagace jdou vniveč.“

„Někdy mi připadá nicotné lamentovat a fňukat nad pouhou nejistotou, že nemůžeme uspořádat akci tak, jak jsme chtěli.“

„Na březen jsme pro všechny zájemce připravili stream hned třikrát.“

Už loňský ročník mezinárodního festivalu Pardubické hudební jaro (PHJ) naplánovali jeho organizátoři v nejlepší víře na období od poloviny března do začátku května. Na jakoukoli pandemii rok předtím, kdy se dramaturgický sled budoucích koncertů uzavíral, nikdo nemohl pomyslet. A Pardubičtí se „strefili“ takřka přesně – loňské restrikce začaly těsně před zahajovacím večerem a ty nejtvrdší trvaly až do května… Přesto se týmu vedenému uměleckým ředitelem PHJ Josefem Krečmerem nechtělo sklonit před čínským virem hlavu. Festival se uskutečnil na podzim, sice v menším rozsahu, ale i tak na vynikající úrovni. Větší akce, zejména velké symfonické koncerty a operní představení, byly přeloženy na rok 2021. Loni v září se ještě mohlo zdát, že v dlouholeté historii festivalu jde o něco zcela výjimečného, co se už nebude nikdy opakovat. Jenže, jak dnes všichni víme, boj s Covidem-19 ani zdaleka nekončí a situace neumožňuje ani 43. ročníku PHJ, aby se letos konal v podobě, na jakou byli návštěvníci a posluchači zvyklí. Nejen o tom jsme hovořili s uměleckým ředitelem festivalu Josefem Krečmerem.

Nikomu z nás není v těchto dnech lehko na duši. Jak je člověku, který si dvakrát musel dát práci s přípravou a organizací takového kolosu, jakým je Pardubické hudební jaro, věnoval tomu spoustu času, všechno sladil a dotáhl do posledního detailu a poté byl opakovaně nucen veškeré své úsilí vydat všanc marnosti?

Takhle se na to vůbec nedívám. Nerezignujeme, ani já, ani pár mých kolegů, kteří Pardubické hudební jaro už podeváté připravujeme. Samozřejmě, že situace není jednoduchá, ale snažíme se s ní nějak vyrovnat a nezoufat, že vložená práce a třeba i veškerá propagace jdou vniveč. Ještě, než budeme mluvit o našem festivalu a o hudbě a o kultuře jako takových, dovolte mi vyjádřit svůj názor v obecnější rovině.

Prosím, prostor je váš.

Covidová situace je tak hrozivá, že jde o zdraví a životy našich spoluobčanů. Objevilo se něco, s čím nikdo z nás nepočítal. Tváří v tvář těm, kdo tímto onemocněním trpí, a se vzpomínkou na ty, kdo mu podlehli, mi někdy připadá nicotné lamentovat a fňukat nad pouhou nejistotou, že nemůžeme uspořádat akci tak, jak jsme chtěli, že nemůžeme nic plánovat, že interpreti nemají šanci zahrát si před publikem. Ano, je to smutné, ale nezapomínejme na lidi, kteří i v řadě jiných oborů přišli a stále přicházejí o práci, o podmínky ke slušné existenci, o prostor k podnikání. Nedívejme se pouze na naše problémy, nepodléhejme pocitu, že děláme to nejdůležitější na světě. Ano, mnozí umělci jsou na tom teď také doslova bídně, ale rozhodně v tom nejsou sami. Můžeme a musíme hovořit o konkrétních těžkostech, s nimiž se potýkáme, ale vždycky mysleme na ty, kteří jsou na tom ještě daleko hůř.

Co je teď tou největší těžkostí pro organizátora regionálního hudebního festivalu?

Že se nedá nic naplánovat. Byl jsem zvyklý připravovat věci ve velkém časovém předstihu, teď se všechno mění doslova ze dne na den. Nezbývá než na všechny, zatím vesměs špatné, zprávy reagovat obratem, to znamená plánovat náhradní termíny, zadávat znovu koncertní sály a divadla, přepisovat smlouvy s umělci a plánovat koncerty online. Jakési světlo na konci tunelu možná existuje, ale kdo ví, jak je ještě daleko. Nezbývá než věřit a doufat.

V co konkrétně?

Shodli jsme se na tom nejzákladnějším: že chceme zachránit všechny naplánované koncerty. S tímto cílem budeme hledat formy a možnosti, které se za daných okolností nabízejí. Už loni se nám vyplatilo nevzdat to. Neberte, prosím, výraz „vyplatilo“ pouze ekonomicky, ačkoliv jde o důležitý aspekt i v kultuře. Za mnohem cennější totiž považuji uznání a díky, jichž se nám tehdy dostalo od výsostně spokojených návštěvníků deseti uspořádaných koncertů, ale i od samotných interpretů, kteří bez výjimky odvedli naprosto špičkové výkony.

Jaké jsou ony formy a možnosti?

V některých případech jsou řešením streamy, i když jsem si vědom jejich až inflačního rozšíření a jisté exploatace, která se u této formy přenosu začíná logicky objevovat. Marná sláva, pořád je to ale za současných podmínek nejschůdnější cesta, po níž můžeme jít za posluchačem až k němu domů, a zároveň způsob jednoznačně nejbezpečnější, pokud vystupující interpreti dodrží všechna hygienická nařízení a pravidla. Na březen jsme pro všechny zájemce připravili stream hned třikrát. Všechny koncerty budou vysílány ve dnech, na které byly původně naplánovány. První se uskuteční v neděli 7. března od 19 hodin a půjde o zamýšlený prolog letošního Pardubického hudebního jara. V programu nazvaném „Fortuna Volubilis“ neboli „Štěstěna vrtkavá“ s hudbou z doby Viléma z Pernštejna vystoupí na pardubickém zámku sopranistka a harfistka Hana Blažíková se souborem Ensemble More Maiorum vedeným Jakubem Kydlíčkem. V neděli 14. března v 19 hodin oslavíme streamem ze Sukovy síně Domu hudby 180. výročí narození Antonína Dvořáka, a to s houslistou Janem Mráčkem a Komorní filharmonií Pardubice pod taktovkou Jana Talicha. Třetí stream plánujeme na středu 31. března, kdy v 19 hodin zazní z pardubické radnice hudba Josefa Suka, Wolfganga Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena v podání Lobkowicz tria.

Kde mohou streamy posluchači najít?

Na www.pardubickehudebnijaro.cz a na sociálních sítích.

Co ostatní plánované večery?

Stručně řečeno, vyčkáme, až to situace a vláda umožní. Samozřejmě, že bychom vždy dali přednost živým koncertům, zároveň však chceme udržovat kontakt s publikem a širokou veřejností. V této chvíli by ale bylo předčasné hovořit i o dalších streamech v dubnu, i když víme, které programy by pro ně byly vhodné. Včas dáme vědět. Každopádně streamované koncerty se v živé podobě už opakovat nebudou. Ty ostatní chceme uvést v náhradních termínech a může se tak stát třeba až do konce tohoto kalendářního roku. Poněkud tedy ono jaro z názvu našeho festivalu protáhneme. Letos možná ještě déle než loni…

Někteří lidé volají po rozvolnění opatření, respektive po rychlém návratu k předpandemickému stavu, jak jen to okolnosti dovolí. Jakou roli podle vás může sehrát při návratu publika do koncertních sálů strach a jakou předpokládáte návštěvnost koncertů v náhradních termínech?

Pokud se bude opakovat situace ze začátku léta a podzimu, může být návštěvnost koncertů vynikající. Lidem prostě živé umění chybí a budou po dlouhém půstu na koncerty natěšení. Druhá možnost však je, že stále bude vládnout strach z epidemie. To si netroufám odhadnout.

Z toho všeho, co jste mi prozradil, mám pocit, že jakákoli rezignace v případě Pardubického hudebního jara jaksi není namístě…

Absolutně ne. Vždyť všechny koncerty jsou řádně nasmlouvané a máme je v jakémsi depozitu s tím, že někdy, až to opravdu půjde, se uskuteční. Posluchači se vůbec nemusejí obávat, že o ně přijdou. Uslyší a uvidí je na zmíněných streamech nebo naživo, i když v tom druhém případě o něco později.

Co vás vlastně motivuje k tomu, abyste i v nelehké době zůstal optimistou?

Vlastníkem ochranné známky festivalu je město, které organizaci festivalu svěřovalo různým subjektům. Myslím, že za nás hovoří výsledky. Obecně prospěšná společnost Barocco sempre giovane převzala festival v roce 2012. Do té doby vždycky šlo o čtyři pět koncertů. Nám se podařilo rozšířit jeho program o velké symfonické koncerty, operní a baletní představení, crossovery. Začali jsme pořádat akce nejen v krajské metropoli, ale i v městech a obcích po celém kraji. Za téměř stejné prostředky od města Pardubice jsme místo oněch čtyř pěti večerů připravili program s dvaceti až pětadvaceti položkami. Samozřejmě také díky tomu, že se nám podařilo získat dotace a příspěvky odjinud, počínaje Ministerstvem kultury přes Pardubický kraj až po četné sponzory, donátory a mecenáše z oblasti společensky odpovědných firem, z průmyslu a stavebnictví, finančního sektoru a mnoha jiných odvětví. I jejich zásluhou se stalo Pardubické hudební jaro festivalem opravdu mezinárodním, což mimo jiné potvrzuje jeho členství v Evropské asociaci festivalů.

Když už jste zmínil společnost Barocco sempre giovane, nemohu se nezeptat ani na stejnojmenný soubor, jehož jste byl v Pardubicích zakladatelem a působíte coby jeho umělecký vedoucí.

Orchestr Barocco sempre giovane to teď také nemá jednoduché. V souvislosti s covidem jsme přišli o mnoho koncertů, turné ve Španělsku, o zájezdy do Itálie, Německa a na Slovensko. Samozřejmě sčítáme umělecké i finanční ztráty a je nám smutno a hořce. Někteří naši hráči působí jako osoby samostatně výdělečné činné, všichni víme, jak na tom jsou…

Musíme věřit a doufat. A navázat, až budeme moci, na předchozí úspěchy. Za jeden z nich považuji například skutečnost, že se nám podařilo už v roce 2005 etablovat samostatnou abonentní řadu – každoročně jde o osm až deset abonentních koncertů – v Pardubicích a vlastně obnovit zájem posluchačů o komorní koncerty ve městě. V orchestru vyrostlo několik výrazných osobností, mnozí jeho členové a členky se díky Barocco sempre giovane usadili v Pardubicích a založili zde rodiny. Jména jako Iva Kramperová Svobodová a Pavel Svoboda, Markéta Čepická a Jakub Čepický, Ester Kabátová a Jiří Kabát, Jan Zemen a Sára Zemenová, Vít Chudý, Helena Matyášová, Matěj Štěpánek, Jan Prokop, Edita Keglerová a další už dávno přesáhla hranice regionu a jejich nositelé ve světě hudby něco znamenají. Byl bych moc rád, kdyby tahle nucená přestávka co nejdříve skončila, abychom se zase mohli pustit do práce, která nás tak baví a posluchačům přináší poznání i radost.

Foto: Bedřich Práchenský, Fb Barocco sempre giovane, Pardubické hudební jaro