„Po herecké stránce je tu velký prostor pokusit se přiblížit divákovi Oněginův vnitřní svět bez velkých gest, v podstatě to vše uhrát jen silou osobnosti. Nic snadného, ale výzva, která stojí za to.“

„Rejchovo oratorium Lenora je strhující a velmi efektní dílo. Myslím, že by si zasloužilo být uváděno mnohem častěji.“

„Na divadelním jevišti se interpret může takzvaně schovat za postavu z opery, ale na koncertním pódiu je člověk sám za sebe.“

Jiří Brückler, barytonista, který je „doma“ v Národním divadle v Praze, ale současně ho rády obsazují i další operní domy naší vlasti… Mezi nimi i Národní divadlo Brno, kde je – dá se říct – pravidelným hostem a kde momentálně nazkoušel roli Evžena Oněgina ve stejnojmenné Čajkovského opeře. Inscenaci chystají režisér Martin Glaser, dirigent Robert Kružík a scénograf Pavel Borák. Kdy se na jeho provedení hlavní role můžeme těšit a v jakých dalších projektech ho můžeme vidět a slyšet? Nejen o tom byl náš rozhovor.

Začněme tím nejaktuálnějším: už 29. březen přinese premiéru Čajkovského Evžena Oněgina, kde se v titulní roli alternujete se Svatoplukem Semem, oba jako hosté souboru Janáčkovy opery. Podělíte se s námi o zážitky z nastudování? Jaký byl tento zkouškový proces?

Zkoušení nové inscenace Evžena Oněgina v Národním divadle Brno bylo moc fajn. Spolupracovat s panem režisérem Glaserem je vždy velmi příjemné a inspirující. Bylo to tak dříve v ostravském divadle v inscenaci Jenovéfy a před dvěma lety v Brně ve Verdiho Donu Carlosovi. Perfektní připravenost již od první zkoušky, detailně nastudované libreto a jasná představa o každé roli je pro pana režiséra Glasera samozřejmostí. Již během prvních pár týdnů byla celá opera nahrubo postavená a měli jsme tak dostatek času i na velmi detailní propracování jednotlivých postav a vztahů mezi nimi. Nebyla to jenom výjimečná pracovní atmosféra, ale také skvělé kolegiální a přátelské vztahy, na které budu moc rád vzpomínat.

Podle tiskové zprávy by měl premiéru, kterou bude přenášet Česká televize, zpívat váš kolega – kdy se můžeme těšit na Oněgina ve vašem podání? Až se otevřou divadla, nebo je snad šance také na přenos (stream) s vámi?

Vzhledem k epidemiologické situaci to není zcela jasné. Podle plánu bychom mohli mít premiéry pro diváky Janáčkovy opery 6. a 7. května, kdy 7. května bych měl zpívat já, ale to by bylo jen za předpokladu, že se zmírní vládní opatření. O dalším streamu se zatím neuvažuje.

Pokud se nemýlím, toto nebyla vaše první zkušenost s brněnskou operou, ale ani s Evženem Oněginem. Před pár lety jste ho zpíval v Plzni. Tehdy jste se o roli vyjádřil, že je „napsaná dobře do pusy“. Vnímáte ji stále stejně, nebo se za tu dobu váš náhled na ni změnil, ať už z ryze pěveckého hlediska či psychologického?

Musím opět potvrdit, že je to role, která je velmi dobře napsaná a relativně dobře se zpívá. Po stránce pěvecké je u ní velká výhoda v tom, že se part pozvolna rozvíjí a je tu dostatek času dostat se do takzvaně provozní teploty. Po herecké stránce je tu velký prostor pokusit se přiblížit divákovi Oněginův vnitřní svět bez velkých gest, v podstatě to vše uhrát jen silou osobnosti. Nic snadného, ale výzva, která stojí za to.

Patří Oněgin k vašim oblíbeným rolím?

Určitě ano, je to jedna z mých nejoblíbenějších oper. Myslím, že je to pro mne v mém věku jedna z nejideálnějších rolí a doufám, že se jí v budoucnu dočkám i na domovské scéně v Národním divadle v Praze.

Které další vám přirostly k srdci a proč?

Především Rodrigo ve Verdiho Donu Carlosovi a Valentin z Gounodova Fausta a Markétky. Obě jsou to nádherné role, ve kterých je příležitost uplatnit spoustu silných emocí. Shodou okolností oba umírají a při skonu mají nádherné zpívání. Nesmím zapomenout na Hraběte Almavivu a momentálně nejnovější roli Dona Giovanniho. Tedy role, kde je pěvecká i herecká příležitost ztvárnit emočně i charakterově výrazné typy.

Do vašeho repertoáru zdaleka nepatří jen opera, často zpíváte také sólové party v kantátách či oratoriích. Poslouchala jsem vaše podání barytonového sóla v Otvírání studánek na nahrávce s Pražským filharmonickým sborem nebo sólo v loňské premiéře Rejchovy Lenory v Brně. Jak vzpomínáte na tyto spolupráce?

Skvělé projekty! Byla radost se na nich podílet. Nádherná spolupráce s Pražským filharmonickým sborem v čele s Lukášem Vasilkem na novém CD s kantátami Bohuslava Martinů pro mne vlastně bylo první větší natáčení CD nosiče. Měl jsem před tím velký respekt, i vzhledem k nahrávkám, které jsem do té doby znal a poslouchal. Pan Kusnjer byl pro mne v tomto barytonovém sóle velkou ikonou a vzorem. Myslím si, že finální CD nakonec vyšlo moc pěkně; dokonce si i vysloužilo nominaci na britskou cenu časopisu BBC Music Magazine… Spolupráce na projektu Rejchovy Lenory s Filharmonií Brno a s Českým filharmonickým sborem Brno v čele s panem sbormistrem Petrem Fialou byla jako vždy příkladná. Pan dirigent Dennis Russell Davies kolem sebe šířil pohodovou atmosféru a jeho energický a inspirativní přístup nás všechny nadchnul a práce na tomto vcelku neznámém díle pro nás všechny byla velkým zážitkem. Mám to štěstí, že se na podzim 2021 budu moci s Filharmonií Brno a panem dirigentem Daviesem opět potkat v jednom z dalších připravovaných projektů.

Lenora byl poměrně ojedinělý počin – novodobá premiéra klasicistního díla. Jaký názor jste si na dílo utvořil?

Rejchovo oratorium Lenora je strhující a velmi efektní dílo. Myslím, že by si zasloužilo být uváděno mnohem častěji, než tomu bylo doposud. Je v něm mnoho krásných a dobře zapamatovatelných melodií, které perfektně korespondují s textem i námětem a skvěle ho tak doplňují a podkreslují. Velké díky tak patří panu dramaturgovi Mikešovi z Filharmonie Brno, že toto dílo znovu objevil a dostal ho více do povědomí dnešních posluchačů.

Když už jsme u tohoto baladického příběhu – už jste si někdy zazpíval Dvořákovy Svatební košile, které zpracovávají stejný námět – že byste mohl z hlediska interpreta srovnávat pojetí téhož příběhu?

Bohužel jsem zatím neměl tu čest zpívat ani jednu z verzí Svatebních košil. Vím, že námět je totožný, ale po stránce hudební si to zatím nedovolím objektivně hodnotit.

Přečetla jsem si o vás, že jste se v rodném Liberci ke zpěvu dostal přes dětské sbory. Vydal jste se pak přímo na sólovou dráhu, nebo jste stihl působit i v „dospělých“ sborech?

Na základní škole s rozšířenou hudební výchovou Jabloňová v Liberci jsem měl to štěstí projít si dvěma školními sbory. Na prvním stupni to byl nejdříve sbor Červík Pepík a na druhém stupni to pak byl sbor Carola. Během toho jsem studoval hru na flétnu, klarinet a saxofon. K sólovému zpěvu jsem se vlastně dostal náhodou a bylo to až v deváté třídě. Ve stálých sborech jsem se pak již neobjevil. Je ale pravda, že v počátcích studií na Pražské konzervatoři jsem externě působil ve sboru Státní Opery v Praze, kde jsem si poprvé přičichnul k profesionálnímu divadlu, které mne pak naprosto pohltilo.

Nechybí vám jako sólistovi někdy kouzlo možností sborového zpěvu? Nebo vám to vynahrazují ansámblové pasáže oper?

Neřekl bych, že by mi nějak zásadně sborový zpěv chyběl. Určitě by mi ale vadilo, pokud bych neměl možnost zpěvu ansámblového. Mám moc rád ansámblové části v operách i v koncertních dílech. Například v Oněginovi je krásných ansámblů hned několik!

Vnímáte pro svůj vlastní pocit nějaký zásadní rozdíl mezi tím, když zpíváte v roli na pódiu opery, nebo „sám sebe“ v koncertním repertoáru?

Určitě ty rozdíly vnímám. Na divadelním jevišti se interpret může takzvaně schovat za postavu z opery, ale na koncertním pódiu je člověk sám za sebe. Na koncertech tak mohu být více svůj a přenášet do interpretace více osobních pocitů, než by dovolovala režie v divadelní inscenaci.

Zpěv je vaší profesí – a věřím, že je pro vás i činností, která vás baví. Čím jiným se bavíte kromě zpěvu?

Je životní výhrou, když to, co vás živí, vás zároveň baví, naplňuje, prostě to milujete. Zpěv pro mě není práce, je to život, který jsem si vysnil a který se snažím naplňovat. Stejně tak je pro mě životní výhrou moje rodina. Manželka, děti, čas, který s nimi můžu trávit v přírodě, při sportu. Takhle žiji a tohle si plnými doušky rád užívám.

Pokud to situace dovolí, v čem kromě Oněgina se na vás můžeme těšit?

V pražském Národním divadle nyní dokončujeme novou inscenaci Dona Giovanniho, kde budu poprvé zpívat titulní roli. Před živé publikum se ale ještě nějaký čas nejspíš nedostaneme. Ihned poté mne čeká zkoušení opery Bohéma v Národním divadle Brno v režii Magdaleny Švecové, kde budu debutovat v roli Marcella, na kterou se velmi těším. Vzhledem k velmi složité a nejasné situaci, která v kulturní oblasti nyní kvůli koronaviru panuje, jsou ale moje další pracovní závazky v příští sezoně nejasné.

Velice děkuji za rozhovor, přeji Vám i čtenářům především pevné zdraví a doufám, že se již brzy budeme moci potkávat v divadlech.

Já moc děkuji za příjemné, byť virtuální setkání a přeji mnoho úspěchu v životě profesním i osobním!

Foto: z inscenace Oněgin – Patrik Borecký, archiv NdB, Vojtěch Kába, Patrik Ratajský, soukromý archiv