„Dážď tam prostě musí být slyšet a je tam slyšet od samého začátku až do konce.“

„Ta muzika je pro mě velmi niterná záležitost. Je tam třeba jedna písnička, která má pro mě velký význam, shodou okolností také přebásněná do slovenštiny, a to je Čas vianočný.“

„Některé věci se nedají obejít. Jsou určité základy, na kterých technická i hudební osobnost malého človíčka roste.“

Před pár měsíci vyšlo CD Dua Piacere s názvem „Čtvrté přání“. Autorem hudby, většiny textů i jedním z interpretů je klavírista Pavel Kratochvíl, kterého pěvecky doplnila Dagmar Vývleková. S Pavlem Kratochvílem jsme si povídali nejen o tomto zbrusu novém počinu, ale i o jeho dalších aktivitách – a že jich není málo.

Pavle, díky tomu, že tě znám, vím, jak rozmanitá je tvá činnost: jsi klavírista, skladatel i autor textů, učitel klavíru u dětí i dospělých, ředitel Hudebního ateliéru… která z těch činností je ti nejbližší?

Původně jsem opravdu byl klavírista a ke skladbě jsem se dostal cestou „Bída naučila Dalibora housti.“, jak vždycky říkám. Odešly mi totiž ruce – mám fokální dystonii – z přehrání, neustálého opakování stejné činnosti. Oblítal jsem kvůli tomu obrovské množství doktorů a, řekněme, i šamanů. Jedna šamanka mi zakázala hrát, a protože jsem byl muziky pořád plný, potřeboval jsem ji pořád dělat – a takto to samo vyběhlo, že skládání je cesta, jak rozdávat muziku lidem jinak.

A učitelování, to vyběhlo jak?

Tak to je taková z nouze ctnost – odříkaného největší krajíc. Člověk má v mládí představy, že z něj bude koncertní klavírista, uživí se, ale realita často bývá úplně jiná. Vlastně jsem se k učení dostal ještě skrze korepetice na JAMU, což jsem dělal asi dvacet let.

U zpěváků?

U smyčcařů, především violoncella. Což byl asi taky jeden z důvodů, proč ty ruce začaly odcházet, protože materiálu bylo obrovské množství. Do toho jsem se nechtěl vzdát možnosti koncertovat, takže jsem hrál v klavírním triu, s kolegou Martinem Švajdou, se kterým jsme natočili dvě CD cellových skladeb – a člověk pak hraje od nevidím do nevidím.

Jak bys popsal svůj kompoziční styl, tím spíš, že vzešel trochu netradiční cestou?

Já nevím, jestli se to dá popsat jako styl. Je pravda, že jeden z posluchačů, ke kterému se dostaly moje skladby, ať už klavírní, tak pěvecké, prohlásil, že je to něco mezi Gershwinem, Ježkem… a já dodávám, „hudbou Jiřího Suchého“, protože k tomu jsem měl vždycky velký vztah. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, ale asi to má něco do sebe v tomto směru.

Já tam jednoznačně slyším jazzík, ale občas i kapku folkloru – hlavně u písně z tvého nejnovějšího CD na slovenský lidový text, tam jsou ty názvuky celkem zřetelné…

Tam byla melodie jasně daná, já jsem zpracoval jen klavírní doprovod.

Čili to není jen slovenský lidový text, ale celá původní písnička?

Ano, ta písnička je původní, akorát k tomu žádný klavírní doprovod nebyl… byla to výzva. Melodika slovenských lidových písní má určitá specifika, ale „Prší dážď“ – jsou texty, které si člověk přečte, a v tu ránu ví, co tam bude. Ten dážď tam prostě musí být slyšet a je tam slyšet od samého začátku až do konce.

Dobře, pojďme už přímo ke zmíněnému CD, které nedávno vyšlo. Kdy to bylo přesně?

V únoru tohoto roku.

Je to CD Dua Piacere – jak jste se dali dohromady?

To byla zajímavá cesta. Vzniklo to tak, že vyšly moje první písničky spíš pro menší děti v nakladatelství eNoty. A Dagmar Vývleková, dneska už kolegyně, se k nim nějak dostala i na Slovensku a byla z nich nadšená. Měla a má dodneška úžasnou malou zpěvačku a tato dívčina s těmi písničkami vyhrála nějaké pěvecké soutěže. Paní Vývlekové to nedalo a hledala jméno Pavel Kratochvíl na internetu a dopátrala se ke mně. Dodneška se tomu smějeme – napsala mi tehdy velice uctivý e-mail, že se strašně omlouvá, že mě obtěžuje, ale jestli bych jí neposlal ještě nějaké skladby, že to děcka ráda zpívají… A ani si nemyslela, že jí odepíšu. Ale člověk má samozřejmě radost, když se jeho věci hrají a zpívají, a navíc to má nějaký úspěch na soutěžích, takže jsem jí něco odeslal, ona to s dětmi nazkoušela, zase vyhráli nějaké soutěže… a poslala mi pak dokonce nahrávku. A mně se to hrozně líbilo, protože ta dívenka moji písničku Štěně zpívala nádherně, a napadla mě šílená myšlenka: napsal jsem jim, jestli by nechtěly k nám, tedy do Pohořelic, kousek od Brna, přijet na koncert – s tím, že Poltár, odkud ony pocházejí, je asi čtyři sta kilometrů daleko! Ony se toho chytily, přijely takřka na otočku, děvče tu zazpívalo a lidi byli nadšení – nádherný hlas a uměla to i prodat… Zkrátka mě pak napadlo, když ta malá tak dobře zpívá, učitelka ji evidentně dobře vede…

Tak jestlipak i paní učitelka dobře zpívá…?

No přesně – měl jsem v šuplíku nějaké věci, které se pro ta děcka absolutně nehodily. Tak jsme to vyzkoušeli a padli jsme si do oka – jak lidsky, tak muzikantsky. Slovo dalo slovo, potom jsme dokonce chtěli uspořádat koncert malých dětiček pro olomoucký rozhlas. Z toho sešlo ze všech možných důvodů, ale na základě toho, že se koncert připravoval, jsem na Slovensko už začal jezdit. Předložil jsem paní učitelce svoje další věci, jestli by se na ně podívala, což udělala – a při další návštěvě jsme zjistili, že nám to spolu muzikantsky výborně sedí. Podle mě výborně texty čte, vnímá jejich obsah a hlasově žádný problém… Musím ale říct, že ona nikdy nechtěla dělat takovou muziku! Vždycky říkala: já miluju operní zpěv – ono je to pochopitelně slyšet i z té nahrávky…

Já ani ten pocit nemám. Na mě při poslechu působila, jako by na takový žánr byla zvyklá.

No, mělo to samozřejmě svůj vývoj. Museli jsme zapracovat, trochu to přizpůsobit – frázování, rytmické cítění… ony ty mé písničky nejsou rytmicky zase taková legrace, takže musela si na ně zvyknout – ale já jako autor jsem byl nadmíru spokojený.

Jak často máte příležitost se potkat a zkoušet, když jste od sebe vzdálení čtyři sta kilometrů?

Tady by nešlo ani tak o těch čtyři sta kilometrů, jako o napínavé přejezdy v době uzavřených hranic, okresů a podobně. V dnešní době se čtyři sta kilometrů po dálnici dá zvládnout za čtyři hodiny, a když tam potom člověk jede na víkend, tak se udělá spousta práce. CD jsme natočili na podzim 2020, ale já jsem si chtěl pohlídat i výsledek, který vyleze ze studia – celé zpracování, aby odpovídalo mým představám, takže jsem tam potom často jezdil do studia na mix, na střih a podobně. Bylo to hrozně složité – člověk odjížděl s fasciklem papírů, aby ho pustili přes hranice, aby, když ho chytí na Slovensku, mohl jet dál… takže to bylo náročné spíš v tomto ohledu.

Až doba covidová pomine, máte ambice hrát na koncertech, na večírcích..?

Je to spíš komorní uskupení i ta hudba je taková niterná, asi by byly ideální nějaké menší sály. V mnoha případech i KPH (Kluby přátel hudby) mají nějaké sálky, takže tam by se to mohlo uplatnit. Nějaké možnosti se rýsují, ale kohokoliv se teď zeptám, řekne mi: Nezlobte se, nevíme, protože covid, covid, covid…

Pojďme teď ke zmíněnému CD. Ty jsi autor hudby, většiny textů, samozřejmě hraješ na klavír. A na bookletu je napsáno: zpěv Dagmar Vývleková, ale občas se tam ozve i mužský hlas. To jsi taky ty?

(smích) To je pravda, to jsme tam zapomněli dát.

Ty ses nepřiznal!

Ne, to asi nebyl záměr, ale já to ani nepovažuji za zpěv, spíš takové přizvukování, protože sem tam je dobré, když se tam objeví dvojhlas, ale naštěstí to není mnohokrát.

Kdybys to CD mohl představit sám vlastními slovy, abych nevnucovala čtenářům svoji vizi…

Jak jsem řekl, ta muzika je pro mě velmi niterná záležitost. Je tam třeba jedna písnička, která má pro mě velký význam, shodou okolností také přebásněná do slovenštiny, a to je Čas vianočný. Vznikla v době, kdy jsem věděl, že moje maminka zemře. Zase: muselo to ven. Všechny písničky mají svůj podtext. Velmi často, když jsem je psal, neměl jsem prvotně ani text, ani hudbu. To všechno – nebo valná část – vznikala současně. Čili jak text, který mi v hlavě nějak naskakoval, evokoval tvorbu, tak naopak hudba mě zase vedla někam textově. Občas jsem měl původní představu, kam to povede, ale dopadlo to úplně jinak. A to mě fascinuje, jak muzika dokáže s člověkem udělat naprosto nepředstavitelné věci… alespoň se mnou. Možná je to i tím, že nemám školení skladatele. A kolikrát se mi stane, že si poslechnu svoji věc a říkám si: nechápu, jak jsem to napsal. Například v písničce Jeseň se zpívá „stromy rozkvetou duhou“ – to si prostě říká o krásné barevné akordy. Já jsem vždycky tyto barevné akordy miloval a hledal jsem je v klasických skladbách, například u Poulenca, ale tam se to objeví sem tam, zatímco ve svých věcech si s tím můžu pohrát a dát jim jen tyto harmonie.

CD má na bookletu obrázek, předpokládám, od stejné autorky jako obrázky, které provázejí tvé ryze klavírní skladby, a vidím tamhle na pultu nějaký podobný.

To je další rozpracovaná věc.

Takže tam se tvoří nová skladba…

Ano, to bylo taky docela zajímavé. Mea Rei, vlastním jménem Regina Krchňáková, moje bývalá spolužačka z teplické konzervatoře. My jsme se po konzervatoři neviděli asi třicet let, ale potom si mě dokázala nějak na internetu najít a vyznělo to skoro tak, jako bychom se ani nikdy nerozešli, jako bychom navázali na včerejší rozhovor. Napsala mi, že jí vyšly básničky a jestli bych nechtěl některou zhudebnit – proto jsou i na CD tři texty její. To jsem tehdy poprvé dostal do ruky text a musel na něj udělat muziku. A tady je zase zajímavý vztah textu a hudby, protože ten text můžeme každý pochopit trochu jinak. Ona se v nich tehdy zpovídala ze složitých, řekl bych až tragických osobních životních událostí a první text, který jsem zpracovával, bylo Čtvrté přání. A já jsem to udělal s takovým docela nadhledem, v durové tónině, žádné hluboké vnitřní drama… Když jsem jí to poslal, napsala mi je to hezké, ale že to cítila úplně jinak, zatímco já jsem se na to podíval s takovým mužským zralým nadhledem… Takže pro příště jsem byl poučen, že se jedná o vážné až tragické texty, a ostatně u těch dalších dvou, což je Boží chrám a Studánky, vlastně už na základě textu ani nebylo jiné východisko… Jedna z nejsmutnějších tónin je fis moll – a Studánky jsou ve fis moll.

Jsou pro tebe tóniny takto zásadní?

Ano, já u každé písničky slyším dopředu tóninu, která je tam jasně daná. Nevím proč, nevím čím, ale každá tónina má svoji barvu, charakter a obsah a zkoušel jsem transponovat písničku do jiné tóniny, ale neskousnu to. Ale zpátky k CD – třeba písnička Klavír: „Starý klavír v koutě stál“ – to je autobiografie! Já jsem byl od klavíru svým způsobem odstrčen, takže to je vlastně starý klavírista, na kterého už se začíná prášit.

Musím ale říct, že navzdory tomu, že texty mohou být melancholické a hudba to reflektuje, poslech mě nevrhal do nějaké deprese…

Pro mě hudba musí přinášet radost. Jestliže mě písnička totálně se šrotuje, tak…

To je vlastně pravda. Kdyby to sešrotovalo posluchače, tak ty jako skladatel – to je možná na kulku v hlavě!

Přesně. Občas jsou to depky, ale například ve zmíněném Času vianočném zazní taky, že přijdou nová zrození. Já se vždycky snažím hledat v textech, což se musí, jak říkáš, odrazit v muzice, nějaké východisko.

Na tom CD jsem okamžitě poznala písničku, kterou jsem před nějakým rokem nacvičovala s tvým dětským sborem, když jsem tě tu zastupovala. Jenže na tom cédéčku je ve slovenštině a to mě na chvilku zmátlo – znělo to tak přirozeně, že jsem si říkala: přece jsem to tehdy s těmi dětmi nezpívala slovensky! A opravdu, našla jsem si původní noty, a ty byly v češtině. Co rozhodovalo o tom, které písničky zůstanou v originále a které přebásníte do slovenštiny?

Vlastně ani nevím, asi víceméně náhoda. Prostě jsme vybírali písničky a řekli jsme si, že třeba Podzim bude hezky znít jako Jeseň. Slovenština je, alespoň pro mě, v mnoha případech daleko libozvučnější a rozhodně měkčí než čeština. O přebásnění se pak postarala Daška.

Aby si to mohli zazpívat i další zájemci, vydáš noty?

No, loni před Vánoci vyšly vánoční písničky a teď musíme počkat, jak to půjde na odbyt. Taky nedávno vyšly klavírní Inspirace, a to včetně těch původních obrázků Mea Rei, což je úplná novinka. Také se čeká, jak na to budou lidé reagovat. Já jsem trval na tom, aby to vyšlo dohromady, protože samy o sobě jsou obrázky krásné, hudba taky, ale teprve spolu tvoří celek, který nemůžu roztrhnout. A i noty na písničky z CD by snad postupně vycházet měly.

Zmínil jsi také úspěchy na soutěžích: jednak že zpěváci s písničkami zabodovali, ale psal jsi mi i o skladatelské soutěži.

To jsem si jednou řekl, že bych vyzkoušel nějakou soutěž. Ale hledej ve třiapadesáti letech soutěž pro začínající skladatele! Objevil jsem velké množství soutěží do 35 let.

Takže stačilo přehodit číslice…

(smích) To mě vlastně nenapadlo… ale nakonec na mě vyskočila soutěž písní pro dětské sbory „Opus ignotum“. Písnička První sníh, která je i na CD, byla původně napsaná pro dětský sbor, tak jsem to tam na jaře poslal s tím, že na podzim má být vyhlášení výsledků. Já jsem mezitím zapomněl, že jsem něco někam posílal, ale na podzim mi přišel e-mail s výsledkovou listinou a – ejhle – Pavel Kratochvíl: První sníh: druhé místo. To bylo velmi milé překvapení.

Tak jste to tedy s dětmi oslavili nácvikem na Vánoce před těmi dvěma lety, kdy jsem tu byla naposledy?

Tato písnička existuje už spoustu let, vznikla vlastně, protože moje žena, která tu se mnou učí, vždycky říká: Na vánočním koncertě musíte zpívat něco vánočního. A já zase na to: Jenom po mně nechtěj, abychom zpívali koledy. A tak jsem musel něco napsat a tahle písnička měla a má vždycky obrovský úspěch, je už skoro hymnou ateliéru. Taky jsme se o Vánocích 2019 vydali na soutěž do Bratislavy, vezli jsme tam patnáct dětí, takový byl limit. Tam jsme všechno vyhráli, získali titul absolutního vítěze a zase jeli domů.

Tak to byl úspěšný výlet!

To byl. A taky mě tam oslovovali ostatní sbormistři, že se jim vánoční písničky líbí a abych jim je poslal. Takže i v tomto smyslu to byl úspěch.

Tím jsme se od cédéčka volně dostali k další tvorbě. Tvoříš tedy celkem pravidelně minimálně pro svůj sboreček, taky jsem slyšela věci pro klarinet a klavír…

Ty taky vznikly vlastně z nouze, protože žena učí klarinety… takže zase valná část písniček vznikla pro žáky Hudebního ateliéru. S nimi jsme pak byli na mezinárodní soutěži v Teplicích a tam v porotě seděl Milan Řeřicha, úžasný klarinetista, se kterým jsem se potkal na konzervatoři. My jsme si tehdy začínali zvát hosty na svoje koncerty, a tak jsem si říkal: Napíšu Milanovi, on sice nepřijede, protože tehdy žil ve Švýcarsku, ale zkusím to. A on mi odpověděl: Pavlíku, já jsem zrovna v New Yorku, moc rád bych přijel, ale nestihnu to – kdykoliv příště! Tak jsem ho oslovil napříště, poslal jsem mu dvě skladbičky a on je na koncertě vypálil takovým úžasným způsobem! Navíc i jemu se strašně líbily, ptal se mě, jestli mi nebude vadit, když to bude hrát na koncertě a jestli bych mu nemohl napsat něco většího. A tak vznikla Fantazie pro klarinet a klavír věnovaná přímo Milanovi. On si mezitím prošel všechny moje věci a touží je nahrát na CD, ale zatím je muziky jen asi dvacet minut. Taky pro něj vznikla skladba Ty a já, kde jsem si vyloženě pohrával s dialogem dvou nástrojů, ale pořád dostávám upozornění, že nám minimálně patnáct až dvacet minut do CD chybí.

Když jsi zmínil skladbu Ty a já, všimla jsem si, že poměrně rád používáš určitých kontrastů, dialogů… I v klavírních skladbách na obrázky je Rozhovor paní Tlusté a Tenké, Světlo a stín – rád vyhledáváš polaritu?

Nevyhledávám. To jsou obrázky, které přišly a které mě zaujaly. Shodou okolností. Původně šlo jenom o Rozhovor Tlusté a Tenké, ale já jsem to povýšil na paní Tlustou a paní Tenkou, protože mi okamžitě neskončila asociace – já přesně vím, kdo to je. Námět mě hrozně lákal, v podstatě, když jsem si sedl ke klavíru, neměl jsem co řešit, přišlo to naprosto automaticky. Ve Světlu a stínu jsem dokonce překvapil sám sebe, protože jsem se najednou nemohl dopočítat a zjistil jsem, že střídám čtyřčtvrteční a sedmiosminový takt. Ono na rubu čehokoliv vždycky něco není vidět, ve stínu se vždycky něco schová – a tady se schovala jedna osmina.

Čili názvy obrázků jsou od autorky.

Ano. Začala je dávat na internet. Je to takzvaná intuitivní malba – ona taky sedne k papíru a neví, co z toho vznikne. Obrázky jsou si na jednu stranu relativně dost podobné, ale současně jsou diametrálně odlišné. A jsou v tom obrovské emoce. Nevím, který obrázek mě zaujal první, ale sedl jsem ke klavíru a za deset minut jsem byl hotový. A takhle šel den za dnem, kdy jsem Mea nahrával improvizace na obrázky, na jejichž zveřejnění jsem vždycky ráno už čekal.

Původně jsem myslela, že názvy skladbám jsi dával ty, ale přestože to tak není, dá se říct, že v každé skladbě cítíš nějaký příběh?

Je to tak. Když to vezmu namátkou – noty, které mám tady na stole: Malé mořské blues – to je přece jasné. Některé skladby vznikaly pro mou úžasnou dceru…

Na tu jsem se stejně chtěla zeptat, tak do toho!

Myslím, že jsem ti posílal taky skladbičku Někdy se zrodí nečekané.

Ano, to byla ta Kočka leze dírou?

Tam jsem taky nevěděl, co z toho vznikne… nebo Protančit se ke kapce rosy – to má jasný obsah, jasný příběh. Dnes už to tak děti možná nemají, ale když si představím ze starých večerníčků Makovou panenku, vílu Amálku, jak tančí mezi kapkami rosy… Ostatně já už jsem ve věku, kdy si ráno všímám, že se na trávě a na pavučinách třpytí rosa a už si to dokážu vychutnat… Takže dá se říct, že všechno jsou programové věci, které mají vnitřní obsah.

A co se týče mé úžasné cérenky… teda ne, že bych měl jenom jednu úžasnou dceru. Já mám dvě dcery a dva syny. Nepodařilo se to všechno napoprvé, takže z druhého manželství mám ke svému věku dvě poměrně malé děti. Dcerka je strašně citlivá a vnímavá duchovní bytost, takový anděl, a říkala mi: Tati, ty píšeš pro kdekoho, napiš taky něco mně! Takže pro ni vzniklo Blues pro Anežku, Boogie pro Anežku… Ona se jmenuje Terezka.

No právě, mně to nějak neštymovalo!

… ale já jsem svým dětem nikdy neříkal jejich jménem. Říkám jí Anežka, protože je to nádherné staročeské jméno, strašně něžné a k ní opravdu pasuje. Vznikla i písnička pro ni: jak jinak než Anežka, kde zpíváme dvojhlasně. Textově je to zpověď vztahu otce a dcery.

Jak se jako učitel nejen své dcery, ale i dalších dětí stavíš k otázce cvičebního repertoáru? Jaký poměr volíš mezi vlastními, řekněme, odlehčenými skladbami a těmi obligáty jako Czerny a podobně?

Některé věci se nedají obejít. Jsou určité základy, na kterých technická i hudební osobnost malého človíčka roste. Nemůžu obejít stupnice, akordy, etudy, klasické sonatiny, sonáty, Bacha… To je, jako kdybych chtěl, aby děti rovnou uměly rovnice o třech neznámých, a nenaučil jsem je jedna plus jedna. Vždy je ale zapotřebí jim občas strčit nějaký bonbónek a děti většinou moje skladby za bonbónky považují, i když občas nadávají, protože to rytmicky není tak jednoduché.

Mluvili jsme o Terezce a o dalších žácích. Ale ještě je tu syn… Pavlík? Pamatuji si to správně?

Ano, ale toho si netroufám učit, protože ho považuji za neřízenou střelu, která je bez jakékoliv úcty k otci-pedagogovi. Tam to nejde dohromady. On je nesmírně šikovný, technicky má velké předpoklady, dokáže zahrát kde co…

Taky na klavír?

Ano, taky na klavír, ale jak už to bývá u těchto nadaných dětí, nechce se mu cvičit. Teď ho učí Martin Fišl. Říkal jsem mu: Víte, on nevydrží u cvičení. A on na to: To není možný, na hodiny chodí připravený, natočte mi, jak cvičí. Tak jsem mu poslal video, jak Pavlík cvičí a sedí asi tři minuty u klavíru, potom dělá přemety po gauči… Taky získal přezdívku Boogie. Na poslední předcovidové soutěži hrál Boogie a zahrál to naprosto fantasticky. Strhávalo to, přestože mně se to nestává často, už vůbec ne u vlastních dětí, ale žral jsem mu to i s navijákem. Paradoxně získal zvláštní cenu za interpretaci Beethovenovy sonáty, která nebyla zdaleka na takové špičkové úrovni jako boogie, ale už mu to zůstalo a kolegové Martina Fišla vždycky říkají: Jak se má Boogie?

To je hezká přezdívka. Už jsme tu několikrát zmínili a ostatně teď sedíme v prostorách tvého Hudebního ateliéru v Pohořelicích. Tak ještě něco o něm. Jak dlouho tu fungujete?

Zní to nepředstavitelně, ale příští rok to bude dvacet let. Když jsme začínali, měli jsme asi šestnáct žáků. Úplně prvotní bylo, že potřebuji někde cvičit, tedy potřebuji ateliér – no a pak jsem si říkal, že by si ten ateliér měl vydělat na nájem. Takže se vzalo pár dětí, s nimi se uspořádalo celkem rychle pár koncertů, rozšířilo se to po Pohořelicích… a dnes, dá se říci, už i po širokém okolí. Lidi sem začali chodit, přestože hudebka je jenom asi 750 metrů od nás a má asi třetinové školné. Přes to všechno dneska – samozřejmě mimo covid – jsme na asi devadesáti sedmi až sto žácích. A to ve třech lidech.

Učíš tu tedy ty – klavíry, pak tvoje paní…

Ano. Já učím klavír a sbor, manželka učí flétny, klarinety a přípravku a asi třetím rokem máme kolegyni na kytaru z Běloruska, Ksenii Jumovu. Úžasná holka, která by se rozkrájela – a tady se nedá dělat od – do. Jestliže chceme udržet i přes vyšší školné konkurenceschopnost vůči základní umělecké škole a domu dětí a mládeže, kde se taky učí flétničky, tak se nedá koukat na přesný rozvrh. Ksenia se sem teď nedostala tři měsíce, učila děcka online z Běloruska a teď sem jezdí dvakrát týdně, i soboty. To je všechno, co tu učíme – a úplně nám to stačí.

Popřeju vám tedy, ať to vydrží co nejdéle a tvorba ať se rozrůstá!

Foto: archiv Pavla Kratochvíla, Fb Hudebního ateliéru