„Rudolf Firkušný bylo jméno, které jsem do revoluce neslyšel.“

„Vždy se mi víc líbila bohatší harmonie klavíru a jeho samostatnější role.“

„Debussy je podle mého názoru skladatel, který velmi svědčí Dvořákově síni.“

Ve čtvrtek 22. listopadu začíná Festival Rudolfa Firkušného, tradiční podzimní přehlídka nejlepších klavíristů. Potrvá necelé dva týdny. Jediným českým interpretem je letos MIROSLAV SEKERA. Nabídne skladby Beethovena, Debussyho, Schumanna, ale také Smetany nebo Scarlattiho. Portálu KlasikaPlus vysvětlil, proč má rád a jak hraje jeho sonáty původně určené pro cemballo, a také vzpomínal na své první setkání s Rudolfem Firkušným.

Kdy jste se vůbec poprvé setkal se jménem Rudolf Firkušný? Začal jste hrát ještě v době, kdy se tu o něm nesmělo mluvit, vědělo se o něm v klavírní branži? Nebo se stal až zjevením po revoluci?

Pro mě překvapením byl. Navíc já nepocházím z Prahy ani z hudební rodiny, takže až v době, kdy jsme se dočkali revoluce a svobodného Československa a kdy k nám přijížděla tato velká esa, to byla první příležitost pro mě coby pro puberťáka, teenagera ho vidět nebo slyšet. Stejně tak Rafaela Kubelíka.

Bylo to pro vás tehdy překvapení? A kdy Vás vlastně tento zážitek zastihl, už na konzervatoři nebo ještě během předchozích příprav?

Právě v době, kdy jsem se chystal na konzervatoř a udělal zkoušky, tak se objevila tato jména. Navíc také Leonard Bernstein, který samozřejmě přijel okamžitě také a měl jsem příležitost ho vidět naživo. To byl další velký zážitek. Rudolf Firkušný bylo jméno, které jsem do té doby neslyšel. Poprvé jsem ho viděl hrát po revoluci na Pražském jaru, tehdy to byl Druhý klavírní koncert Bohuslava Martinů s Českou filharmonií pod taktovkou Rafaela Kubelíka a bylo to samozřejmě zjevení Také jsem si uvědomil, že klavírista českého původu udělal takovou světovou kariéru, což se povedlo snad jenom Ivanu Moravcovi, to byla velká inspirace.

To musel být velký impuls a nasměrování do kariéry, když se takový zážitek zrovna trefí do citlivého věku teenagera a na začátek kariéry, kdy každý potřebuje nasměrování, často stačí jen málo a změní to celý život…

No to samozřejmě! To, že člověk vidí takového skvělého kumštýře, který navíc vystupuje v Rudolfinu ve Dvořákově síni. Každý mladý student si řekne: Tak tady bych chtěl jednoho dne také vystoupit. Samozřejmě jsem strašně rád, že mám teď možnost v listopadu vystoupit právě na tomto krásném místě a navíc ještě pod jménem Rudolfa Firkušného.

Rudolf Firkušný byl tehdy ale spíš taková éterická a vzdálená výzva, kdo Vás ale ovlivnil nejvíc, nasměroval Váš přístup k hudbě a ke klavíru?

Já už patřím spíš do takové střední generace (směje se), takže se můžu pochlubit tím, že jsem osobně zažil dva recitály Svjatoslava Richtera. Dokonce jsem mu pak nesl kytici a když mi podával ruku, tak to bylo, jakoby Vám podával ruku medvěd grizzly. Tak to byl jeden z takových zážitků, když vidíte takového poloboha a dokonce si s ním ještě podáte ruku. Myslím si, že je velmi důležité mít vzory. Dnešní mladí to mají o dost lehčí, můžou si pustit záznam jakéhokoliv interpreta na internetu, slyší, vidí, můžou porovnávat a tak dále. Já jsem měl to štěstí, že jsem aspoň některé mohl zažít osobně. Mimochodem dalším byl Shura Cherkassky, vynikající světový klavírista, krásné jméno.

Přispěla tato jména k tomu, že jste zůstal u klavíru? Vaše obory byly původně dva, ještě housle. Za to, že jste zůstal u klavíru, tedy můžou třeba i osobnosti typu Rudolfa Firkušného? Nebo to byl ještě jiný důvod, který utlumil housle a posadil Vás definitivně ke klavíru?

Vzory samozřejmě byly důležité a ty klavírní určitě rozhodly. Ale musím říct, že se mi vždy víc líbila bohatší harmonie klavíru a jeho samostatnější role…a také jeho nádherný repertoár.

Kdy jste se dostal do bodu, že už jste měl jasno v tom, co se Vám dobře hraje? Kdy se klavírista začne vyhraňovat a vytvářet srdcový repertoár a také ten, který je užitečné, dobré nebo nutné hrát?

Myslím, že pokud máte pořád touhu po nových skladbách a autorech, tak jdete do všeho. To mně už ale pomalu opouští. Snažím se vyjít na pódium se skladbami, o kterých si myslím, že jsou tím nejlepším, co můžu publiku dát. Ale samozřejmě, každý má své oblíbené autory.

Kteří jsou ti Vaši?

Je pravda, že já nejsem úplný průkopník nebo protagonista moderní hudby. Mám asi nejraději, a to řekne každý druhý klavírista, autory 19. století, jako jsou Fryderyk Chopin, Johannes Brahms nebo Ferenc Liszt.

Prostě klavírní romantika…

Tak tak!

Můžete si už volit? Když Vás teď uslyším 29. listopadu v Rudolfinu na Firkušného festivalu, zazní Váš výběr, nebo jste spíš dali hlavy dohromady s pořadateli?

Jsou to hlavy dohromady. Já chtěl nabídnout svého asi nejoblíbenějšího Johannesa Brahmse, ovšem je pravda že v minulých ročnících tento autor zazněl často, takže jsme našli jiný repertoár. Stále mám za to, že nejsem typ klavíristy, který by přišel třeba jenom s Beethovenem, s Mozartem…, na to se opravdu ještě necítím. A protože nehraju často v Rudolfinu, rád bych ukázal pestrost. A Smetana, ten je tam hlavně jako poděkování Rudolfu Firkušnému, který byl protagonistou české hudby ve světě.

Nabízet Bedřicha Smetanu domácímu publiku, to je v podstatě odvážné, protože se tady pořád, i když ho považujeme za národního skladatele, netěší úplně až tak velké přízni. Je to totální paradox, ale shoduje se na tom hodně interpretů i dramaturgů. Je jednodušší ho zahrát v roce stého výročí naší státnosti?

Já doufám (směje se). Do programu jsem ho zařadil hlavně z toho důvodu, že konkrétně jeho skladby, jako jsou etuda Týden na břehu mořském nebo skica Macbeth a čarodejnice, mají podobnost se skladbami Lisztovými. I co se týče virtuozity, tak jsou naprosto srovnatelné s díly takových velikánů.

Někde jsem se dočetla, že Smetanu jednou dokonce zkritizoval jeho kamarád za jednu jeho skladbu, prý mu řekl: Je to hezké, ale je to moc lisztovské…

A už jsme zase u těch vzorů! Smetana byl mladý, jezdil tehdy za Lisztem do Výmaru, pochopitelně to pro něj byl jeho klavírní bůh a samozřejmě že ho silně ovlivnil.

Čím to je, že české publikum někdy nerado přijímá svoje národní ikony?

Tedy… těžko říct. Asi jak jsme malá země a máme pocit, že když slyšíme jména velikánů z Velkých zemí, tak samozřejmě asi u nás mají větší váhu.

Takže trochu komplex?

Možná komplex našeho malého rozměru.

Trochu kontroverzní bod programu jsou i sonáty Domenica Scarlattiho v souvislosti s klavírem…

Já vím, že když je cembalisté vidí na programu klavíristy, tak skřípou zuby, ale já k tomu přistupuju jako k transkripci. Samozřejmě poučen stylem, jakým se tehdy hrávalo. Ale pochopitelně rád zahraju na moderní klavír a na jeho možnosti takovým způsobem, abych ukázal kouzlo tohoto nástroje i v cembalových skladbách. Každý klavírista má trochu jiný přístup. Někdo se snaží přiblížit zvuk klavíru cembalu, což si myslím, že je nemožné. Drtivá většina klavíristů ale miluje Scarlattiho sonáty. Já jsem si pro Firkušného festival vybral šest z nich, střídají se rychlé a pomalé i durové s mollovými. Vytvořil jsem si jakousi vlastní suitu, kterou rád hraju.

Zazní také hudba Beethovena, Debussyho a Schumanna, jak přistupujete k nim?

Samozřejmě snažím se ty skladby hrát tak, jak by si je představovali jejich autoři. Takže pokud hrajete „Les Adieux“, musíte znát příběh té sonáty a samozřejmě zápis. Debussy je podle mého názoru skladatel, který velmi svědčí Dvořákově síni. Na něm máte možnost ukázat barevnost nástroje a i harmonie se krásně nese v tamní výborné akustice. No a Dětské scény, je to třináct částí, sice někdy s humornými názvy ze života dítěte, ale mám pocit, že mají daleko hlubší přesah. Někdy tam ani není bezstarostnost a veselí. Jakoby to byl náznak, že ten malý človíček nebude vždy mít bezproblémový život. Jsou to velice hluboké i když krátké skladby. Musíme si také uvědomit, že Schumann byl nejen skvělý klavírista a skladatel, ale také spisovatel. Byl častým kritikem svých kolegů a přispíval pravidelně do novin.

Takže jeho skladby vnímáte trochu jako hudebně-literární díla, jakoby hudbou uměl zároveň i psát…

Přesně. A samozřejmě Klára byla jeho největším kritikem. Co napsal, to ona zpravidla hned hrála.

Jak se díváte na takovou příležitost, jakou je Firkušného festival? A podobné počiny? Je jich dostatek? Unesla by Česká republika takových hudebních přehlídek víc, nebo ještě většího rozměru?

Já myslím, že jich tady máme celkem dost, dva velké klavírní cykly, jedním je Světová klavírní tvorba pořádaná Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK a právě Festival Rudolfa Firkušného pořádaný Pražským jarem. A pohledem klavíristy na to, jak jsme malá země, je to dost pěkných příležitostí.

Před chvílí jste zmínil, že byste se ještě necítil na sólový recitál, natož v Rudolfinu, co je tedy tím správným impulsem, kdy taková věc do života sólisty přijde? Kdy je ten správný čas?

Já jsem od přírody člověk, který se spíš drží zkrátka. Dokud nemám nastudované celé dílo skladatele, dejme tomu Beethovena, není možné, abych hrál celý večer jen z jeho tvorby. Myslím si, že komplexní znalost je strašně důležitá pro to, abyste jako interpret dokázala jedním autorem zaujmout během celého večera.

Kdo by Vás lákal v případě, že jednou přikročíte k takovému recitálu? Bude to Váš nejoblíbenější Johannes Brahms? To by ovšem znamenalo obsáhnout velmi široké dílo, pokud byste měl program zpracovat s onou filosofií komplexního nadhledu a znalosti celého díla, abyste ho mohl prezentovat…

Přesně tak! Důležitý je nadhled a také dobrý výběr pro takový večer. Posluchače totiž můžete začít i nudit, když byste měla stejnou šablonu na každého autora. To je veliké riziko. Proto si myslím, že je tolik důležité mít propracovanou znalost jeho díla.

A pokud si jednou budete vybírat jména skladatelů pro takové recitály, která to tedy budou?

Johannes Brahms, ale lákal by mě i večer Leoše Janáčka.

Vraťme se na Festival Rudolfa Firkušného, má vůbec umělec, který tam vystupuje a chystá sólový recitál, čas jít na jiné koncerty? Chystáte se na některého z Vašich kolegů?

Zmíním jednoho za všechny a to je Grigorij Sokolov, fenomenální klavírista, kterého já osobně považuji asi za jednoho z největších současných. Toho bych si opravdu rád poslechl naživo.

Jaká bude dál Vaše současná sezóna, čeká Vás i hodně cestování, že?

Bude a je pestrá. Ještě teď před Festivalem Rudolfa Firkušného sólové recitály v Polsku a na Slovensku, koncert v Lucembursku, klavírní dvojkoncert Martinů s Filharmonií Bohuslava Martinů s dirigentem Tomášem Braunerem a klavíristou Danielem Wiesnerem a deset dní v Japonsku, kde mě mimo sólové recitály čeká i spolupráce se skvělým violoncellistou Dai Miyatou, vítězem Rostropovičovy soutěže v Paříži. A pak se přehoupne doba Rybovek, shánění vánočních dárků (směje se) a také čas, kdy začnu studovat nový repertoár…

Prozradíte jaký?

Příští rok mě čeká také zajímavé turné, opět v Japonsku, bude to komorní hudba, všechno klavírní tria, Fauré, Brahms, Weber a Rachmaninov. Budeme je hrát spolu s francouzským flétnistou Thomasem Prévostem a japonským violoncellistou panem Tsuyoshi Tsutsumim, který je mimochodem ředitelem Suntory Hall.

PROGRAM recitálu M. Sekery 29. listopadu na Festivalu Rudolfa Firkušného:

Domenico Scarlatti: Šest sonát

Ludwig van Beethoven: Sonáta Es dur „Les Adieux“ op. 81a

Claude Debussy: Etuda „Pour les arpegèges composès“

Claude Debussy: Svit luny a Ostrov radosti

Robert Schumann: Dětské scény op. 15

Bedřich Smetana: Koncertní etuda „Na břehu mořském“

Bedřich Smetana: Přívětivá krajina

Bedřich Smetana: Macbeth a čarodějnice

Foto: archiv M. Sekery