pátek, 18 červen 2021 16:58

Spolek Lieder Society: Cílíme na komorní píseň

Autor:

„V době vynucené covidové koncertní pauzy pak uzrála myšlenka pro tento nesmírně zajímavý a repertoárově obsažný žánr něco udělat – a vznikl spolek Lieder Society.“

„Studovala jsem v Düsseldorfu, kde jsem měla samostatný předmět Liedgestaltung, tedy doslova ‚výstavbu‘ písně, a pedagog pracoval zároveň se mnou i s klavíristkou.“

„V písni je zkrátka často mnohem průzračnější sazba a dramatický vývoj, na který by jinak byl k dispozici celý večer. Ten je v písni potřeba vytvořit za několik minut.“

 

87

 

Nedávno založený spolek Lieder Society jsme našim čtenářům představili ve VýhleduPlus před několika dny. Zakladatelé – klavírista a skladatel Jan Dušek a pěvkyně Tamara Morozová a Monika Jägerová – mají za sebou už čtyři koncerty s názvem Zahajujeme!, a to v Kladně, Kadani, Liberci a v Lounech. V sobotu 19. června večer je čeká vystoupení v Galerii HAMU v Praze a stejný program společně přednesou i v Plzni, a sice v úterý 22. června v Přednáškovém sále Západočeského muzea. Pro KlasikuPlus všichni tři odpovídali na otázky o svých počátcích, vztahu ke zpěvu a k písni jako samostatném žánru i o svém dalším směřování.

Honzo, co vás dalo dohromady a jak vznikl nápad založit Lieder Society? Jaké poslání má váš společný projekt?

Už dlouhou dobu jsem velkým příznivcem komorní písně. Velký podíl na tom má moje dlouholetá spolupráce se sopranistkou Irenou Troupovou, se kterou jsme začali provozovat písně takzvaných terezínských autorů, a v tuto chvíli mohu hrdě říci, že už jsme s nimi objeli velký kus světa, například Německo, Rumunsko, Izrael a další. Irena mne doporučila coby klavíristu paní Pavle Zumrové, u které studovala naše altistka Monika. Při přípravě jejích žáků na soutěž Iuventus Canti ve Vráblích v roce 2019 jsem byl pak jednou ze studentek osloven, zda bych nedoprovodil i její kamarádku Tamaru, která tam získala třetí cenu. A tak jsem se vlastně s oběma seznámil. Postupně jsme nacházeli stále větší shodu na potřebě interpretovat především písňový repertoár. Osobně nemám rád hraní operních árií na koncertech, i když se mnohdy jedná o překrásnou hudbu. Přijde mi vytržená z kontextu, a to mi připadá poněkud nepokorné. Proto jsou mi bližší písně. A ukázalo se, že i mým kolegyním. V době vynucené covidové koncertní pauzy pak uzrála myšlenka pro tento nesmírně zajímavý a repertoárově obsažný žánr něco udělat – a vznikl spolek Lieder Society. Pochopitelně jako první cíl jsou koncerty a uvádění písňového repertoáru známého i méně známého, zasazování děl do různých souvislostí a paralel, hledání společných, ale i kontrastních přístupů. Dále bychom v budoucnu rádi organizovali i workshopy či přednášky renomovaných českých i zahraničních interpretů nebo muzikologů a edukovali tak další generace interpretů i posluchačů. S tím souvisí i plánovaná činnost vydavatelská, ať už v podobě nahrávek, či muzikologických a popularizačních textů. Zkrátka, plánů je hodně.

 

110

 

Jak vidím, vzal jsi svou odpověď, Honzo, pěkně od podlahy. Můžete se našim čtenářům blíže představit? Zda a jaké máte rodinné hudební zázemí, kde a co jste studovali a co pokládáte za své dosavadní největší úspěchy?

Tamara: Pocházím původem z východního Slovenska, mí rodiče se ale velmi brzy po revoluci rozhodli přestěhovat do Čech, vyrůstala jsem tedy na Kladně. Můj táta je klavírista a skladatel, tak bylo přirozené, že i já jsem brzy trávila většinu odpolední v ZUŠce. Měla jsem štěstí na skvělé učitele, na které dodnes ráda vzpomínám. Po maturitě na hudebním Gymnáziu jsem krátce studovala na plzeňské konzervatoři, ale brzy jsem přešla na pražskou HAMU do třídy Magdalény Hajóssyové, kde jsem se začala věnovat převážně německému repertoáru, a to jak opernímu, tak i písňovému. Nemohu také nezmínit pana profesora Jaroslava Šarouna, jehož vřelá osobnost a citlivé vedení mě velmi formovalo. Troufám si říct, že v práci se zpěváky neměl konkurenci. Když tedy byla možnost vyjet studovat do zahraničí, Německo pro mě byla jasná volba. Snažím se stále posouvat, absolvovala jsem mnohé kurzy a pracovala s osobnostmi, jako je Edda Moser, Daphne Evangelatos či Marga Schiml, získala jsem také stipendium Bayreuthských Festspiele a nadace Junge Musiker Stiftung. V Čechách jsou velmi příjemné a přínosné letní kurzy v Kroměříži, kam již třetím rokem jezdím pracovat se skvělou Kateřinou Kněžíkovou. Debutovala jsem ve Weikersheimu rolí Matky v opeře Hänsel und Gretel a v Čechách jsem nastudovala Poulencovu monooperu Lidský hlas se spolkem Run OpeRun.

Monika: V rodině mě od malička vedli k hudbě rodiče a dědeček. Původně jsem ale houslistka a vystudovala jsem Hudební vědu na Univerzitě Karlově. Ke zpěvu jsem se dostala nejprve zájmově, později se ale péčí mé pedagožky Pavly Zumrové ukázalo, že můj hlas má sólový potenciál – měla jsem tedy štěstí, že jsem se zpěvu mohla začít věnovat profesionálně. Vystupovala jsem v divadlech v Opavě, Ostravě, Českém Krumlově, ale i ve švédské Vadsteně nebo v italském Terstu. Zároveň koncertně účinkuji se soubory, které se věnují takzvané poučené interpretaci staré hudby. Ráda se vracím k Hof-Musici do zámeckého barokního divadla v Českém Krumlově, k Czech Ensemble Baroque i do Collegia 1704 a ráda vzpomínám na vystoupení s Petrem Wagnerem v Utrechtu na festivalu Oude Muziek. Za dosavadní největší úspěch považuji širší nominaci na cenu Thálie 2019 za roli Timanta v barokní opeře Demofoonte. Beru to ale i jako velký závazek do budoucna, a sice být neustále k hlasu i k celému hudebnímu prostředí pokorná. Zpěv je mou velikou každodenní výzvou a zároveň mě hluboce naplňuje.

Honza: Už od mala jsem byl veden k hudbě, moje maminka zpívala ve sborech, a protože jsem vyrůstal jen s ní, bylo logické, že mne brávala s sebou. Zpěv a hudba obecně mi tedy byly vždycky blízké. Pak jsem nastoupil do ZUŠky na klavír, ale paní učitelka už po roce sdělila mamince, že bych to asi měl vzdát, že ze mne klavírista nikdy nebude. Ale mou přirozenou vůlí se to nějak podařilo. Následně jsem šel na konzervatoř, kde jsem studoval klavír i skladbu a potkal se s prvními úspěchy. Potom jsem byl po maturitě přijat ke studiu skladby na HAMU do třídy Hanuše Bartoně, kde jsem poté absolvoval i doktorské studium a zůstal tam jako odborný asistent. Klavír jsem studoval tak nějak „potají“ soukromě či na kurzech u různých osobností, které mne něčím zaujaly. Mohl jsem tak nabrat zkušenosti například od Angely Hewitt, Xiao-Mei Zhu, Gordona Ferguse-Thompsona či Marie João Pires. Každý mne něčím obohatil a nakonec jsem šťastný, že jsem zvolil tuto cestu. Za svůj největší úspěch asi považuji, že mne hudba ve všech svých podobách a profesích, které zastávám (klavír, skladba, pedagog), stále baví a nenechal jsem se od ní nikým odradit. Těch profesionálních úspěchů sice také pár bylo, ale i když vypadají hezky v životopise, ve výsledku asi nejsou až tak důležité.

Honzo, jsi klavírista a skladatel, sám máš s kompozicí písní zkušenost. V čem spatřuješ ty, jako autor, kouzlo písně?

Píseň vnímám jako velmi intimní a emocionálně nabitý útvar, který by měl posluchače plně vtáhnout od prvních tónů a držet ho „jako na provázku“ až do tónů posledních. Na rozdíl od opery je tady dramaturgický oblouk budován na několika málo minutách. Pěvec stojí před posluchačem sám za sebe, do interpretace vkládá své vlastní emoce a zkušenosti, zatímco v opeře představuje vždy nějakou postavu. Toto by si měl uvědomit i skladatel a tohoto nesmírného potenciálu využít. Mám na kontě několik písní a cyklů a vždy jsem o toto usiloval. Zda se mi to povedlo, musejí pochopitelně posoudit posluchači.

Moniko, a co ty? Dosud tvé jméno známe zejména ve spojení se starou hudbou. Má poučená interpretace něco společného s písní, nebo cítíš velikou odlišnost?

Rozhodně vidím spojitosti. V obou žánrech je zcela zásadní textová složka a důraz na jemné nuance v interpretaci skladby. Nechci tím samozřejmě říci, že v opeře nejsou detailní práce nebo text důležité – jen je zkrátka v písni často mnohem průzračnější sazba a dramatický vývoj, na který by jinak byl k dispozici celý večer. Ten je v písni potřeba vytvořit za několik minut. Zároveň vnímám v obou žánrech takřka intuitivní komunikaci mezi spoluhráči a velkou hudební kreativitu. Obojí mě velmi naplňuje.

 

80

 

Tamaro, vraťme se k tvému studiu u Magdalény Hajóssyové a Jaroslava Šarouna. Čím pro tebe byli oba přínosní? Studovala jsi i v zahraničí. Vnímáš nějaké rozdíly v přístupu a ve vedení?

Magdaléna Hajóssyová a Jaroslav Šaroun tvořili vynikající tandem, měli velmi podobný vkus a energii, společné korepetice patří k mým nejhezčím vzpomínkám na studia. Oba věnovali písni velkou část své umělecké dráhy a její interpretaci si velmi užívali. Mohla jsem tak poznat spoustu repertoáru přes Schuberta, Brahmse, Mahlera až po dvacáté století a dost se mi to poté v Německu hodilo. Studovala jsem v Düsseldorfu, kde jsem měla samostatný předmět Liedgestaltung, tedy doslova „výstavbu“ písně, a pedagog pracoval zároveň se mnou i s klavíristkou. Učil nás vytvářet společné dílo, budovat fráze, jít po smyslu, společně dýchat. Bylo to velmi obohacující a velmi by se mi líbilo, kdyby bylo možné stejným způsobem s mladými lidmi pracovat i u nás. My se o to rozhodně snažíme a dělá nám to radost.

Honzo, ty už máš za sebou i několik nahrávek na CD, ale i pro Český rozhlas. Vzpomeň na váš projekt s Irenou Troupovou věnovaný terezínským autorům a představ našim čtenářům váš další společný projekt. Kdy a kde ho uvedete koncertně a bude i veřejný křest CD?

Nahrávání je pro mne velmi zajímavou interpretační zkušeností. Něco jiného je interpretovat skladbu před živými posluchači, zcela jinak se pracuje v prázdném studiu. Toto jsme si teď vyzkoušeli všichni v době streamovaných koncertů a není lehké vybudit se k plnému výkonu pro prázdné sedačky v sále. Musím říct, že mne vždycky více baví spolupráce s dalšími hráči či hudebníky. Vzájemné inspirování se je nesmírně obohacující. Navzdory tomu jsem například nahrál pro Český rozhlas kompletní klavírní dílo Rudolfa Karla, posledního žáka Antonína Dvořáka, který je dnes takřka zapomenut. Nahrávat komplety mne vyloženě baví, máte možnost plně poznat daného autora a proniknout do jeho hudebního myšlení. S Irenou Troupovou jsme v roce 2015 natočili kompletní písně pro soprán a klavír Viktora Ullmanna. V této chvíli dokončujeme práci na kompletní písňové tvorbě téměř neznámého Hanse Winterberga, který byl pražským rodákem, prošel Terezínem, naštěstí přežil a následně emigroval do Německa. Jeho hudba je velmi zajímavá a působivá. Bohužel, po jeho smrti v roce 1991 uvalil jeho adoptivní syn na provozování hudby Hanse Winterberga embargo až do roku 2030. Naštěstí bylo v roce 2015 zrušeno a nyní si jeho hudba pomalu získává zaslouženou pozornost. S Irenou jsme dostali jakousi exkluzivitu na pořízení premiérové nahrávky všech písní. CD bychom měli slavnostně křtít v pátek 2. července v Praze v kostele svatého Vavřince od 19 hodin. Koncertem z písňových děl Hanse Winterberga spojeným se křtem slíbil provést mluveným slovem pan Jaromír Meduna, z čehož máme opravdu velkou radost.

 

88

 

Moniko, s Tamarou zpíváte i v duu. Jaká specifika to přináší?

V programu Zahajujeme! skutečně s Tamarou zpíváme Dozpěv Jana Duška pouze v duu a cappella. Je to nesmírně zajímavá zkušenost, protože pěvecky i hudebně je to zpívání nesmírně náročné a křehké. Je potřeba se naprosto zkoncentrovat, ručit za vlastní náročný part a zároveň se otevřít jedna druhé a umět se podpořit. Ta skladba nám nedá nic zadarmo, ale ukázalo se, že působení na posluchače je velice silné. Zároveň máme štěstí, že naše barvy hlasů se k sobě dobře hodí – v mnoha místech, kdy se sejdeme v disharmonických intervalech, dokonce mohli posluchači slyšet rázy nebo zaměňovali jeden hlas za druhý. Jsem moc ráda, že jsme se v Lieder Society sešli zrovna v tomto obsazení a těším se, že v budoucnu vytvoříme i dramaturgii postavenou na písních pro dva hlasy a klavír.

Honzo, proč jste zvolili repertoár, který nyní představujte publiku po českých městech? Čemu se váš spolek chce věnovat do budoucna?

Snažili jsme se v první řadě sestavit program tak, aby co nejvíce vystihoval naše cíle – tedy na jedné straně uvést díla známá, na straně druhé díla méně známá či naprosté novinky. Přestože cykly Kindertotenlieder Gustava Mahlera a Vier letzte Lieder Richarda Strausse slýcháme obvykle s orchestrem, je možné jejich uvádění i s klavírem, byť je to méně obvyklé. Oba cykly jsou však emocionálně silnou intimní zpovědí, představující vrcholy písňové tvorby. Tato intimita se nám zdá být ještě mnohonásobně umocněna právě provedením pouze v duu s klavírem. Další dva cykly jsou zásadní díla českého písňového repertoáru dvacátého století – Ej, srdenko moje Klementa Slavického a Písně nejtajnější Petra Ebena. I přes posluchačskou přitažlivost těchto cyklů nebývají uváděny tak často, jak by si zasloužily. A v neposlední řadě zazní můj, už zmiňovaný, cyklus Dozpěv pro dva ženské hlasy a cappella, tedy bez doprovodu. Tento cyklus čekal na své premiérové uvedení téměř šestnáct let, pro jeho náročnost ho všechny zpěvačky v minulosti odmítly. Jsem opravdu šťastný, že se premiéry přeci jen dočkal, a navíc v této skvělé interpretaci. Obě zpěvačky mají krásné, barevné a plné hlasy, které se skvěle pojí. Asi jsem si nemohl přát lepší kombinaci. A z reakcí posluchačů tuším, že jsou spokojeni i oni.

 

81

 

Tamaro, vím, že se chcete věnovat i domácím koncertům. Co vás na tu myšlenku přivedlo a jaký potenciál mají takové koncerty v dnešní době?

V písňové interpretaci je zpěvák sám za sebe, nenasazuje masku divadelní role, vytváří blízký až intimní vztah s publikem. Toto nejlépe funguje, právě pokud je i obecenstvo v takovém počtu, aby tuto atmosféru sdílelo a spoluvytvářelo. Prostředí domácích koncertů je pro to naprosto ideální. A v našem zahajovacím cyklu koncertů jsme si ověřili, že to stejně dobře funguje i u komorního podání písní psaných pro velký orchestr, jak u Mahlera, tak i Strausse. Samozřejmě se ale nebráníme ani sálům s větší kapacitou.

Magdaléna Hajóssyová je jedním z patronů Lieder Society. O té jsi už mluvila. Druhým vaším patronem je barytonista Roman Janál. Bylo těžké oba pěvce a pedagogy přesvědčit ke spolupráci? Jak vnímají vaši novou aktivitu?

Tamara: Rozhodně nebylo, oba dva jsou vynikající písňoví interpreti a troufám si říct, že naši myšlenku podpořili téměř bez zaváhání. Velmi si jejich podpory vážíme, jsou pro nás ohromnou inspirací a doufáme, že nezůstane pouze u slovní záštity a budeme spolupracovat i na pódiu.

Tamaro, Moniko, Honzo, děkuji za rozhovor. Přeji, aby vám vaše plány vyšly!

 

99

 

Foto: Daniel Havel, Martina Gajdačová, Farina Grieb, archiv spolku Lieder Society 

Josef Zedník

Rodák z Prahy, který vyrůstal v Mladé Boleslavi. Zájem o hudbu ho však přilákal zpět do rodného města. Studoval zpěv na Pražské konzervatoři a Akademii múzických umění (u Prof. Magdalény Hajóssyové). Hrál taky na housle a na kontrabas. V mládí o Vánocích při hledání stanic v rádiu namátkou zaslechl krásnou hudbu, která ho doslova fascinovala. Byl to přímý přenos Pucciniho Bohémy z Metropolitní opery s Richardem Leechem a Angelou Gheorghiu. Od té doby je klasická zpívaná hudba jeho největším zájmem. Sólově zpíval v několika českých divadlech, ale jeho vkus se přiblížil zejména k velkým vokálně-symfonickým dílům. Má za sebou tenorové party např. v Mahlerově Písni o zemi, Dvořákově Stabat mater, ale s největším úspěchem se setkal v Brazílii, kde se v Riu představil v Janáčkově Věci Makropulos jako Albert Gregor (dir. Isaac Karabtchevsky) a následně v Sao Paulu v tenorovém partu z Glagolské mše (dir. Osmo Vänskä). Pracoval jako produkční na stanici Vltava (na té mimochodem od té vánoční Bohémy vyrůstal) a nyní je s Českým rozhlasem spjat jako produktový specialista u jeho symfonického orchestru, kde se stará o náklady za notové materiály (koncerty, vysílání a natáčení). Má rád své nejbližší, pejska Endyho a přátele. A jeho koníčkem je dobré víno a s ním spojené cestování.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.