„Měla jsem krásné dětství a také kamarádky z tria, se kterými jsme si chodily ven hrát, ale vždycky jsem se těšila na to, až si zase zahraju.“

„Zatím směřuji spíše na dráhu sólovou.“

„V létě se chystám na kurzy do Sieny, kde bude vyučovat Luigi Magistrelli, Alessandro Carbonare a David Krakauer. Chci se stále zlepšovat a učit se nové skladby.“

Klarinetistka Anna Paulová má za sebou loňský absolventský koncert, který lze považovat za důležitý milník hudební kariéry doprovázené veleúspěšnými soutěžními výsledky a stále otevřené dalším výzvám. Rozhodně by se chtěla ještě mnohých soutěží zúčastnit. Absolvovala magisterské studium na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze a také na Musikhochschule Lübeck. Jako absolventka získala ocenění Nadačního fondu Viktora Kalabise a Zuzany Růžičkové za nahrávku Sonáty pro klarinet a klavír Viktora Kalabise pro vydavatelství Supraphon. V současné době pokračuje v doktorském studiu na HAMU v Praze. Nejnověji získala v lednu 2019 Zlatou medaili na Mezinárodní soutěži mladých talentů ve Vídni a poté se dostala v náročné Mezinárodní soutěži ARD v Mnichově do semifinále, mezi šest nejlepších kandidátů z celého světa. Koncertní život dospěl v posledním roce do nečekaného útlumu, ale stále můžeme znovu vyslechnout třeba záznam jejího letošního únorového koncertu v cyklu Pražské Múzy nebo dubnový koncert ze Studia 1 Českého rozhlasu.

Cesty za koncerty do zahraničí se zastavily, a pokud ne, tak umělci setrvávají v karanténě. Postihla vás také nějaká pandemická příhoda?

Ano, také jsem zažila dobrodružnou, ale poněkud komplikovanou cestu, když jsem letos v lednu jela do italského Sanrema natáčet Klarinetový koncert A dur Wolfganga Amadea Mozarta s Orchestra Sinfonica di Sanremo pro streamovaný koncert z Teatra Ariston. Cestovala jsem s maminkou a pro cestu do Itálie jsme samozřejmě musely pro vstup do letadla předložit negativní výsledek PCR testu. Přestože jsme se předem informovaly na Ministerstvu zahraničních věcí o všech podmínkách vstupu do Itálie, nastaly problémy na zpáteční cestě. Letecká společnost nás neinformovala s dostatečným předstihem, že i pro zpáteční cestu musíme předložit negativní výsledek PCR testu, ne starší 48 hodin. Zkoušky a natáčení trvaly dva dny a já jsem mezitím běhala po Sanremu v dlouhých večerních šatech a sháněla laboratoře, kde by nám PCR test mohli udělat. Narazili jsme na problém v komunikaci, protože v některých laboratořích nikdo nemluvil anglicky a já italsky umím jen pár slov, a tak mi například v jedné laboratoři málem dělali odběr krve.

V Itálii se nám bohužel nepodařilo sehnat laboratoř, která by nám do našeho odletu stihla udělat PCR test, abychom získaly výsledek ještě před odletem. Nakonec jsme musely náš let z Nice do Prahy přes Amsterdam zrušit a letěly jsme místo toho z Nice do Vídně přes Frankfurt. Do Vídně pro nás v noci přijel autem jeden známý, za což jsem mu nesmírně vděčná, protože nám pomohl dostat se bezpečně a pohodlně domů. Každopádně to byl téměř zázrak dostat se v této komplikované době na tak krásné místo a zahrát si zde Mozartův klarinetový koncert a moc se těším na svoji další cestu do Itálie, tentokrát na Sicílii.

Cestování po světě se všemi možnými peripetiemi a studium s náročným plněním studijních úkolů je součástí profese, která víceméně připraví už od dětství o hry a mnohé další příjemné stránky. Jak se vám muzicírovalo v době, kdy jste ani netušila, co vám hudba sebere a naopak přinese?

Moje maminka je textilní výtvarnice a mě a mého staršího bratra vedla k umění, přála nám, abychom v životě dělali něco, co nás bude opravdu bavit. Od malička nás na Zbraslavi doprovázela na Základní uměleckou školu. Já jsem tam zpočátku poslouchala výuku bratra a doma ho viděla cvičit na klavír, flétny a klarinet. Brzy jsem chtěla hrát také na nějaký hudební nástroj, tak jsem svému bratrovi brala flétny a zkoušela na ně hrát. Pak ve čtyřech letech jsem začala navštěvovat výuku hry na klavír, v pěti jsem si přidala zobcovou flétnu, chodila na moderní tanec do Duncan Centre. V té době jsem se úspěšně zúčastnila několika hudebních soutěží a na balet už nezbýval čas. Hudba a flétna mě bavily nejvíce. Ke cvičení mě nikdy nikdo nemusel nutit, brala jsem to jako přirozenou a příjemnou část dne. Jsem koncentrovaný člověk. Měla jsem krásné dětství a také kamarádky z tria, se kterými jsme si chodily ven hrát, ale vždycky jsem se těšila na to, až si zase zahraju.

Když mi bylo deset let a na flétnu jsem již ledacos zahrála, nabídl mi můj pan učitel a klarinetista Karel Mezera, že bych mohla zkusit hrát na klarinet. Tenkrát jsem ho sotva unesla, ale začátky mně šly poměrně dobře a rychle. Poté jsem na koncertě v Rudolfinu slyšela klarinetistky Ludmilu Peterkovou a Sharon Kam a jejich hra mě přímo fascinovala. Řekla jsem si, že takhle bych chtěla jednou hrát. Dnes si bez hudby nedokážu představit svůj život a jsem ráda, že mohu skrze klarinet předávat svou lásku k hudbě. Když si každý den dobře zacvičím, cítím se nejlépe. Cvičení není jenom o zdokonalování techniky hry na klarinet, ale také o studiu partitury, poslechu hudby a hledání historických souvislostí vzniku skladby. Abych dílo správně pochopila, snažím se číst, chodit na koncerty, do divadla a navštěvovat výstavy. Díky hudbě se nikdy nenudím, protože v hudbě stejně jako v každém umění neexistuje stereotyp. Vždy se najde skladba, kterou jsem ještě neslyšela nebo nehrála. I ve skladbě, kterou hraji několik let, mohu stále objevovat něco nového a pokaždé ji interpretovat trochu jinak. Na některých skladbách se dá pracovat celý život a každý interpret k nim postupně dozrává. Hudba mě tedy rozhodně o nic nepřipravila, naopak mě naplňuje a obohacuje každý den. Jsem šťastná, že dělám to, co mě baví.

Jste rozhodnutá o budoucí kariéře sólové nebo orchestrální hráčky?

Myslím si, že to vše je otázka štěstí. Ráda bych se věnovala sólové i komorní hře, ale také bych si v budoucnu přála hrát v nějakém předním orchestru. Není to samozřejmě tak jednoduché, protože konkurzy se konají jednou za čas a pak musíte mít právě zmíněné štěstí a konkurz vyhrát. Musí to být ale úžasné zahrát si v orchestru všechna ta krásná sóla! Paní profesorka Ludmila Peterková mi již během mého studia na konzervatoři radila, že se musím včas rozhodnout, jestli chci jít spíše na sólovou dráhu, nebo na orchestrální, a podle toho zkoušet konkurzy a soutěže. Já zatím směřuji spíše na dráhu sólovou. Největší radost mi dělá sólové vystupování s orchestrem, pokaždé na mě z orchestru sálá velká energie a je to pro mě vždy krásný zážitek. Zároveň mě velmi baví komorní hudba. Na komorní hudbě je úžasné, když se sejdu s lidmi, se kterými si rozumím, a společně potom můžeme na nějakém díle pracovat se skutečnou intenzitou. Vždy jsem zvědavá na to, jak s ostatními komorními hráči dokážeme nalézt cestu, jak společně souznít, a také mě zajímá, jak oni o skladbě přemýšlejí a jak pracují se zvukem a stavbou frází. Proto mám několik komorních souborů a nejraději vystupuji například s klavírem, v triu s houslemi, violou, violoncellem, smyčcovým kvartetem nebo třeba s harfou a akordeonem. Ráda bych v budoucnu založila ještě nějaký soubor s dechovými nástroji, jako je například dechové trio. S klarinetem jako sólovým nástrojem je to trochu problematické, protože to není ten tradiční sólový nástroj jako klavír nebo housle, i když věřím, že i u nás se hráčům pomalu daří pozvednout klarinet na sólovou úroveň. Když jsem v roce 2015 získala druhou cenu a titul laureáta na Mezinárodní hudební soutěži Pražské jaro, brala jsem to jako potvrzení nastoupené cesty. Ten úspěch mě utvrdil v tom, že mohu pomýšlet i na sólovou dráhu.

Nejvyšším esem vašeho repertoáru je nejspíše Koncert pro klarinet A dur Wolfganga Amadea Mozarta. Na provedení přicházejí výtečné recenze, hrála jste ho také letos v přímém přenosu s Rozhlasovými symfoniky. Je to vlastně unikátní koncert, neboť je napsán pro basetový klarinet.

Ano, klarinetový koncert A dur, KV 622 Wolfganga Amadea Mozarta je považován za jedno z nejcennějších děl klarinetového repertoáru a jedno z nejlepších děl Mozartových. Je také jeho poslední dokončenou skladbou. Ke koncertu a k tomuto nástroji se váže velice zajímavá historie. Mozart koncert napsal a věnoval klarinetovému virtuosovi Antonu Stadlerovi, svému blízkému příteli, pro kterého vymýšlel různé přezdívky: Stodla, Zázrak Čech a „Notschibinitschibi“ (Nočibynyčiby), což je kombinace rčení „chudý lakomec“ a „pošetilý muž“. Stadler hrál na klarinet a basetový roh a Mozart byl jeho hrou unesen. Ve Vídni v té době působil šikovný nástrojař Theodor Lotz a ten spolu s klarinetistou Antonem Stadlerem vymýšlel nové možnosti klarinetu a přidával ke klarinetu klapky. Cílem bylo představit nástroj s plným rozsahem čtyř oktáv. V roce 1787 předvedl Anton Stadler poprvé na svém koncertě „Bass-klarinet“, nyní známý jako basetový klarinet. Nástroj měl dvě spodní klapky navíc, oproti normálnímu klarinetu. Od roku 1790 měl klarinet čtyři basetové klapky s chromatickým sestupem (es, d, cis, c).

Wolfgang Amadeus Mozart zkomponoval pro basetový klarinet Koncert A dur KV 622 a Anton Stadler jej premiéroval 16. října 1791 ve Stavovském divadle v Praze, což bude letos 230 let. Stadler bohužel původní notový zápis ztratil a ani nástroj se bohužel nedochoval. Po jeho smrti byl nástroj asi vnímán jako zvláštnost a nevyráběl se. Proto byla roku 1801 vydána úprava pro běžný klarinet in A s rozsahem do malého e. Naštěstí se ale dochovaly kritiky z konce 18. století, ve kterých bylo poznamenáno, že čerstvě vydaný Mozartův klarinetový koncert se liší od originální verze, ze které hrál skladbu Anton Stadler. Navíc v nich kritik uvedl, že Stadler nehrál na normální klarinet, nýbrž na basetový klarinet, a dokonce vypsal takty, ve kterých se obě verze lišily. Hudební vědci provedli na základě těchto pramenů a dalších zdrojů rekonstrukci koncertu. I když jde pouze o odhad a původní verzi již nejspíš nikdo nenajde, mně osobně se mnohem více líbí verze pro basetový klarinet. Je to nádherný nástroj a pokaždé si užívám, když si na něj mohu Mozartův klarinetový koncert zahrát. Koncert A dur patří k mým nejoblíbenějším skladbám. Poutá svou krásnou stavbou kantilén, zpěvností, něžností, ale místy také dramatičností. V druhé větě je takový zvláštní druh melancholie a lyriky, taková škála citové čistoty, která osloví absolutně každého. Celá tato volná věta je hudba osamocení. Byla použita ve více než stovce filmů, což je neuvěřitelné.

Vy jste se pravidelně účastnila mistrovských kurzů a jistě bude mít vaše studium své nástavbové pokračování.

Loni na podzim jsem absolvovala studium také na Musikhochschule Lübeck, kde jsem navštěvovala hodiny u profesorky Sabine Meyerové a prof. Reinera Wehleho. Byla to pro mě obrovská zkušenost a navíc splněný sen studovat u takových osobností, výrazně mě formovaly a ovlivnily a hodně jsem se toho od nich naučila. V současné době pokračuji v doktorském studiu u pana prof. Jiřího Hlaváče na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze. Ráda bych ještě využila studijního programu Erasmus a měla tak možnost studovat například na Conservatoire National Supérieur de Musique et de Danse de Paris nebo na Royal Academy of Music v Londýně.

Letos na jaře jsem se v době koronavirové krize zúčastnila online Masterclassu Framnäs ze Švédska a měla jsem lekce s klarinetisty Yehudou Giladem, Martinem Fröstem a Hermannem Stefánssonem alespoň tedy v online podobě. Minulý týden jsem se zúčastnila v rámci festivalu Pražské jaro masterclassu Jörga Widmanna. Byla to pro mě obrovská inspirace a nádherný zážitek setkat se s tímto výjimečným umělcem. V létě se chystám na kurzy do Sieny, kde bude vyučovat Luigi Magistrelli, Alessandro Carbonare a David Krakauer. Chci se stále zlepšovat a učit se nové skladby.

Foto: Vojtěch Brtnický, Petra Hajská, archiv Anny Paulové