pátek, 09 červenec 2021 16:05

Jan Fišer: Teď můžu hrát vše, co jsem si kdy přál

Autorka:

„Nikdy jsem to úplně nerozděloval, snažil jsem se studovat tak, abych byl co nejschopnější houslista v jakémkoli žánru, v orchestru, v komorní hře nebo sólově.“

„Uvědomil jsem si díky tomu, jakým způsobem člověk na pódiu funguje. Skutečně tam existuje něco nehmatatelného, co proudí mezi umělcem a publikem.“

„Pomáhat mladým umělcům a předávat jim svoje zkušenosti je podle mě i podstatou naší práce, dává to velký smysl a sami se tím mnoho učíme.“

 

Kom-fil-Pardubice

 

Houslista Jan Fišer má široký záběr: působí jako koncertní mistr České filharmonie i PKF – Prague Philharmonia, hraje v komorních uskupeních i jako sólista, příležitostně se objevuje také v roli dirigenta. Před pár lety navíc přidal do svého profesního zaměření i působení pedagogické. O tom všem, o svých studiích v USA i o tom, jak prožíval uplynulý rok, se zamýšlí v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz.

Je to asi měsíc, co vám byla potvrzena definitiva v České filharmonii. Změnilo se tím pro vás něco?

Změnilo se především to, že mám jakousi jistotu. Vím, že v tomto orchestru můžu zůstat, už nejsem pod takovým drobnohledem jako v průběhu té zkušební doby, během které se to mohlo ještě vyvinout jakkoli. Ale vlastně už na začátku, po mém nástupu téměř před rokem, jsem, myslím, vykročil správně a okamžitě jsem dostal velmi pozitivní zpětnou vazbu jak z orchestru, tak od samotného Semjona Byčkova.

Je to splněný sen?

Česká filharmonie je samozřejmě ta nejvyšší meta, které u nás může profesionál na poli klasické hudby dosáhnout. Pozice koncertního mistra je taková složená funkce, zahrnuje v sobě jednak členství v orchestru, kdy je člověk součástí velkého ansámblu, ale zároveň s sebou nese určité sólové závazky, v samotném orchestru i jinde. Navíc jsem členem Dvořákova tria, takže co se týká hraní, mám teď skutečně možnost hrát v sólové, komorní i orchestrální oblasti vlastně vše, co jsem si kdy přál.

Budete pokračovat i jako koncertní mistr PKF – Prague Philharmonia?

Jednu sezónu ještě určitě a samozřejmě bych tu spolupráci nechtěl nějak definitivně přerušit. Rád bych se k orchestru vracel, kdykoli bude potřeba a moje závazky v ČF mi to dovolí. Chtěl bych se příležitostně vracet k vedení orchestru, jako sólista nebo jako komorní hráč třeba v rámci cyklu soudobé hudby Krása dneška, který PKF pořádá.

 

pkf1

 

Je něco, v čem se pozice koncertního mistra v České filharmonii oproti PKF – Prague Philharmonia zásadně liší?

Rozdíl je samozřejmě hlavně v repertoáru. Česká filharmonie má daleko širší záběr v symfonické hudbě, hrají se zde velké partitury – Mahler, Bruckner a podobně. Pražská komorní filharmonie byla založena jako orchestr „vídeňského typu“, takže těžištěm jejího repertoáru jsou Beethoven a raný romantismus. I když v posledních letech se repertoár posunul a obsazení orchestru se mnohokrát zvětšilo až téměř dvojnásobně. Přesto v PKF – Prague Philharmonia přetrvává jakási detailnější práce. Jde vlastně o nastavení už z doby, kdy orchestr vedl jeho zakladatel Jiří Bělohlávek. Je to určitá vizitka orchestru, takže i k větším partiturám se často snažíme přistupovat komorněji. Orchestr nemá třeba tak mohutný zvuk, ale tento přístup zase zvýrazní jiné struktury, jiné hlasy, které by u velkého, stodvacetičlenného orchestru zanikly.

Máte coby koncertní mistr možnost ovlivňovat dramaturgii orchestru?

U České filharmonie zatím nevím. Orchestr má svého dramaturga, důležité slovo má šéfdirigent, umělecká rada a v neposlední řadě i pořadatelé. Pokud by šlo o vystoupení v roli sólisty, je to samozřejmě jiné. V rámci PKF jsem měl možnost jako člen umělecké rady hodně věcí konzultovat s šéfdirigenty, mohl jsem v jisté součinnosti s dalšími členy ovlivňovat i podobu komorních cyklů. Jako koncertní mistr mám víceméně jakýsi poradní hlas.

Věnujete se i dirigování…

Věnuju a nevěnuju. Je to spíš takové nutkání po letech, kdy jsem orchestr vedl od první židle s houslemi v ruce – bez dirigenta. Řadu skladeb skutečně jde takto bez problémů odvést, ale postupně jsme se dostávali ke složitějším partiturám, kdy jsem i jako první houslista začal občas používat určitá gesta. Pokud člověk vede orchestr a zároveň hraje, je to někdy náročnější na zkoušení, především časově. V roli dirigenta můžete leccos ukázat, naznačit, říct a práce jde samozřejmě rychleji. Příležitostí k samostatnému dirigování ale zatím mnoho nebylo. Teď ovšem právě 18. července budu PKF – Prague Philharmonia dirigovat na takovém letním koncertě v Azylu78, což je letní scéna Jatek78. Tam si to opět s chutí vyzkouším. Dirigování mě láká, baví, mám i určitou podporu od okolí, ale zatím se k tomu nechci příliš upínat.

Co budete na koncertě hrát?

Program má spíše odlehčenější charakter, uvádíme ho pod titulem „Italská noc“ a začínáme předehrou Gioacchina Rossiniho Italka v Alžíru, následuje Malá noční hudba od Wolfganga Amadea Mozarta a koncert uzavírá Mendelssohnova Italská symfonie.

 

Klasika-plus

 

Prošel jste nějakým dirigentským školením?

Měl jsem několik konzultací s panem profesorem Radomilem Eliškou o základních gestech, o tom, jak číst partituru. Hodně jsem se pak naučil právě pozorováním dirigentů na zkouškách, s řadou z nich jsem měl samozřejmě možnost i mluvit a různé věci probrat. Například s Jakubem Hrůšou, se kterým mě pojí velké přátelství. Od něj mám i jednu dirigentskou příručku, ve které často listuju, pokud je potřeba. S dirigováním je to ale vlastně stejné jako při jakékoli jiné interpretaci, člověk se musí zorientovat v partituře, musí zjistit, co který hlas potřebuje, jak je vedená melodie, harmonie, a pak to dát dohromady.

Co je pro vás na dirigování nejtěžší?

Nejtěžší je podle mě postavit se před orchestr, zaujmout svoje stanovisko a zároveň být hráčům partnerem. Techniku je třeba se naučit, ale nejvíce získáte praktickou zkušeností, tím, že máte možnost stát opakovaně před orchestrem a pracovat s ním. To vidím i jako určitý hendikep u studujících oboru dirigování u nás. Myslím si, že mají málo příležitostí stát před profesionálním orchestrem. Jako PKF – Prague Philharmonia spolupracujeme s Akademií múzických umění na jejích absolventských koncertech dirigentů i sólistů, tam vnímám, jak moc studenti potřebují konkrétní zpětnou vazbu a zkušenost s živým tělesem. Dirigovat klavír, jak je běžné v rámci výuky, úplně nestačí. Zvuk je jiný, dvě nebo čtyři ruce u klavíru reagují na gesto úplně jinak než padesát lidí v orchestru.

Máte nějaký dirigentský vzor?

Dirigentských vzorů mám několik, bohužel už jsou většinou v hudebním nebi. Tři největší jsou Carlos Kleiber, Mariss Jansons a Claudio Abbado.

Měl jste možnost s některým z nich hrát?

Bohužel ani s jedním. Všechny je znám z audio- či videonahrávek.

 

petra-hajsk

 

Vnímáte odlišně dirigentskou práci jako posluchač a jako interpret?

Jako posluchač vnímám mnohem více celek a samotnou interpretaci, jsem více nezaujatý. Jako hráč vnímáte mnohem intenzivněji tok toho, co vám chce dirigent sdělit ať už gestem skrze ruce, nebo verbálně během zkoušek. Je to odlišná rovina vnímání.

Studoval jste v USA. Co vás zavedlo na Carnegie Mellon University v Pittsburghu?

Během studia na Pražské konzervatoři jsem už asi ve druhém nebo třetím ročníku začal přemýšlet, kam po škole. Tehdy jsem měl za velké vzory Itzhaka Perlmana nebo Pinchase Zukermana. Oba byli žáky Ivana Galamiana, původem arménského houslisty, který v podstatě do Ameriky přinesl ruskou houslovou školu. Na konzervatoři jsem měl možnost zúčastnit se řady masterclassů zahraničních lektorů, a když jsem byl ve třetím ročníku, přijel z Ameriky jeden profesor, který mě pozval na letní školu Meadowmount School of Music ve státě New York, kterou ve čtyřicátých letech založil právě Ivan Galamian. Jezdil tam na léto pracovat se svými studenty. Od té doby škola vyrostla do obrovských rozměrů, kdy tam každé léto na sedm týdnů přijíždí kolem dvou set padesáti studentů nejen na housle, ale i na violu, cello, klavír. Je to velká líheň talentů.

Já jsem byl v Meadowmount třikrát. Poprvé jsem dostal poloviční stipendium, v dalších dvou letech už plné. Profesoři se po koncertech, které v rámci školy probíhají, vždy radí, komu by mohli udělit stipendium na další roky, a mně se podařilo dvakrát uspět. Když jsem tam byl druhý rok, poznal jsem právě svého budoucího profesora Andrése Cárdenese. Cárdenes studoval u Josefa Gingolda, což je také významné jméno houslové školy v Americe. Gingold byl sám žákem Eugèna Ysaÿe, takže jsou nositeli velké hudební tradice. Podařilo se mi pak nejen úspěšně složit přijímací zkoušku, ale i získat stipendium, bez kterého by moje studium v USA bylo jen těžko možné. A strávil jsem krásné čtyři roky v Pittsburghu.

Měl jste od začátku v plánu se vrátit?

Nechával jsem to spíše plynout, zabýval jsem se i myšlenkou, že bych se tam snažil uchytit, ale pořád jsem se po očku díval zpátky k nám, a když se ke konci mého studia objevila zpráva, že PKF vypisuje konkurz na pozici koncertního mistra, rozhodl jsem se to zkusit – a vyšlo to.

 

Daniel-havel1

 

Bylo vaše studium zaměřené specificky na přípravu pro pozici koncertního mistra, nebo jste uvažoval i o výhradně sólové kariéře?

Nikdy jsem to úplně nerozděloval, snažil jsem se studovat tak, abych byl co nejschopnější houslista v jakémkoli žánru, v orchestru, v komorní hře nebo sólově. A jak už jsem říkal, role koncertního mistra v podstatě spojuje všechny tyto prvky dohromady, a proto mě lákala. Už v době studií na konzervatoři jsem často seděl u prvního pultu nebo přímo na první židli a, viděno zpětně, všechno k této roli směřovalo. Včetně spolupráce s profesorem Cárdenesem, který byl sám koncertním mistrem Pittsburgh Symphony Orchestra.

Máte představu, v čem se liší studium v USA a u nás?

Z mojí zkušenosti je to především v určité intenzitě a důslednosti. My máme samozřejmě velkou tradici špičkových pedagogů a zdejší hudební fakulta je na velmi vysoké úrovni. Co možná někdy chybí, je větší „drajv“ a propojení studentů a pedagogů v zájmu věci samotné.

A srovnání hudebního prostředí mimo vzdělávací instituce?

U nás máme ohromnou výhodu mnohasetleté hudební tradice. V Americe je to svým způsobem přenesené. O to větší je tam ale určitý hlad po kvalitním umění. Je to znát i na podpoře, které se tam hudbě, umění, ale i samotným kulturním institucím dostává. Z velké většiny je tam vše hrazeno ze soukromých zdrojů, podporou velkých mecenášů, sponzorů i řady menších donátorů. Mnoho rodin si tam tradičně už několik generací platí svou instituci, muzeum, orchestr. Jsou na to hrdí, ale na druhou stranu vyžadují i určitou kvalitu, což je naopak motivací a závazkem pro samotné umělce. Je to fungující symbióza. Ale když srovnám orchestry, které jsem měl možnost poznat zblízka, tedy Pittsburgh Symphony Orchestra a Českou filharmonii nebo PKF, tak muzikanti jsou všude stejní, ať už v pozitivním, či negativním smyslu. Pracuje se všude stejně.

Je nějaký rozdíl v tom, jak zasáhla pandemie kulturu v USA a u nás?

Myslím, že to bylo všude podobné. Byl jsem v kontaktu se svými bývalými spolužáky i s mým profesorem. Vzhledem k té vazbě na soukromý sektor byla situace v USA pro hodně, zvláště těch velkých orchestrů dost svazující, ale těžké to samozřejmě bylo i pro instituce placené státem, protože někdo ten chod nakonec stejně musí zaplatit, byť sezóna proběhne v nějaké zredukované podobě. U všech bylo cítit, jak se s tím snaží v rámci možností vyrovnat a jak moc se chtějí přiblížit publiku a neztratit s ním kontakt. Všude se vymýšlely různé projekty, vysílalo online, nahrávalo se na CD nebo i pro archivy, s čímž se bude pracovat v dalších letech. Tady i tam se každý snaží dělat maximum možného za cenu co nejmenších ztrát.

 

Lubor-Mrzek

 

Jak jste pandemickou krizi prožíval sám? Jak vypadal váš home office?

Na jednu stranu jsem se těšil, že budu mít více času věnovat se cvičení, vrátit se k některým skladbám, popracovat na technice, oprášit ten nános vzniklý léty intenzivní praxe. Chvíli se to i dařilo, ale pak začalo být těžké najít chuť a motivaci učit se něco nového. Nedokázal jsem se soustředit na výsledek, ale spíš se upínal k hledání nějakého signálu, že už se situace začne uvolňovat. Pro všechny to bylo složité období a jsem rád, že se to postupně začalo rozbíhat. Považuji za velké štěstí, že jsem díky práci ve státní instituci nepocítil nějakou výraznou existenční nouzi. Pro PKF – Prague Philharmonia byla situace mnohem složitější a vím, jaké obrovské úsilí musela naše paní ředitelka Kateřina Kalistová vyvinout, aby udržela nějaký finanční standard pro všechny hráče v orchestru. PKF je ze šedesáti sedmdesáti procent soběstačný orchestr, další prostředky jsou hlavně z grantů Ministerstva kultury a hlavního města Prahy nebo od sponzorů. Řada hráčů včetně mě se mnohokrát vzdala měsíčních honorářů, aby se instituci trochu finančně ulevilo a nějak jsme to zvládli.

Jak jste prožíval pandemii coby otec tří dětí?

Nejstarší dcera právě ukončila pátou třídu, druhá chodí do školky a třetímu byly nedávno dva roky, takže je ještě plně doma. Teď byli najednou doma všichni tři, ale určitou výhodu vidím v tom, že online výuku jsme řešili právě jenom s tou nejstarší. Mít tři děti paralelně na distanční výuce si úplně nedovedu představit a vím, že to tak v řadě rodin bylo. Věnovat se škole i jen s jedním dítětem bylo časově náročné i pro nás jako rodiče, svou pozornost si ale žádaly i druhé dvě děti, a pokud se k tomu všemu chcete věnovat práci, nějak se udržovat, nebo se dokonce v něčem zlepšit, není to úplně jednoduché.

Odkud čerpáte energii?

Určitě z dobrého pocitu z kvalitně odvedené práce, z koncertů. Teď konečně zase z potlesku, který nás úplně nejvíc nabíjí. Byl velký rozdíl mezi tím hrát koncert pro prázdné hlediště, kde bliká jenom několik kamer, a mezi prvními koncerty po otevření, kam mohlo přijít už třeba dvě stě padesát, posléze i pět set lidí. Před týdnem jsme hráli na zahajovacím koncertu Smetanovy Litomyšle, kde už bylo v podstatě plné nádvoří. Uvědomil jsem si díky tomu, jakým způsobem člověk na pódiu funguje. Skutečně tam existuje něco nehmatatelného, co proudí mezi umělcem a publikem. Je to doslova fyzický kontakt těchto dvou pólů, který umělci dává důležitou momentální zpětnou vazbu, něco se skutečně tvoří přímo na tom místě. Je to něco úplně jiného a potlesk je potom úžasný.

Působíte i pedagogicky. Kdy jste začal učit?

Je to otázka asi posledních zhruba šesti sedmi let. Oslovil mě tenkrát můj táta, abych vypomohl na letních kurzech v Soběslavi jako záskok za jednoho lektora, který se nemohl zúčastnit. Byl to takový přímý střet s pro mě do té doby neznámým prostředím, s novou rolí. Ale ukázalo se to jako velmi dobrá volba i pro mě osobně, protože skrze žáky a studenty a řešení jejich problémů člověk mnohdy objeví návody, jak řešit některé vlastní nešvary či nedostatky nebo jak cvičit. Mnohem intenzivněji jsem si uvědomil i třeba to, jakým způsobem fungují ruce u jiných lidí, jakou roli hraje fyziognomie, tloušťka prstů. Začal jsem se v tom více orientovat. Podobných letních škol jsem od té doby absolvoval několik a třetím rokem teď působím v rámci programu MenART jako lektor vybraných žáků ze ZUŠek.

 

Zdeka-Hankov

 

Jaký je věkový rozptyl vašich žáků?

Na letních školách je to třeba od osmi devíti let až do nějakých pětadvaceti. Jezdí žáci ZUŠ, konzervatoří, ale i studenti nižších ročníků AMU.

Jak se práce s nimi liší?

Ve vztahu ke starším žákům může být člověk někdy svým způsobem přímější. U těch menších je někdy potřeba zapojit větší hravost, větší fantazii, abyste vhodným způsobem přiblížila daný problém nebo úkol, zprostředkovala jim, jak ho správně vnímat a jak na něm pracovat. Je potřeba je naučit, co poslouchat a jak se poslouchat. Rozdíl je ale, myslím, jen v té komunikaci. Cíl zůstává vlastně stejný, naučit žáky učit sebe samé. Měli by dokázat analyzovat, co dělají dobře, co dělají špatně, na čem potřebují pracovat. Poslouchat se skrze vlastní představu, co s těmi skladbami chtějí dělat.

Máte zájem i o nějaké stálé pedagogické místo?

Ano, dokonce jsem se před časem zúčastnil i konkurzu na pedagoga Akademie múzických umění. Konkurz jsem složil úspěšně, ale protože bylo pouze jedno místo a já jsem skončil druhý, příležitost vyučovat jsem bohužel zatím nedostal. Ale lákalo by mě to velmi. Pomáhat mladým umělcům a předávat jim svoje zkušenosti je podle mě i podstatou naší práce, dává to velký smysl a sami se tím mnoho učíme. Vytváříme důležitou kontinuitu, předáváme svoje umění dál.

 

JFO1

 

Jako lektor pracujete i v rámci Akademie komorní hudby.

To je trochu odlišný způsob práce. Akademie komorní hudby je založena na principu, kdy lektoři s vybranými stipendisty hrají aktivně přímo v komorních ansámblech. Učení probíhá přímo na zkouškách, kdy se o skladbách bavíme na partnerské bázi. Je to komořina se vším všudy. Pokud stipendisté přijdou s vlastními nápady, jak pojmout určitou frázi, jak řešit dynamiku, smyky, jsme za to jedině rádi. Jejich aktivní zapojení je žádoucí a je důležité, aby se nebáli a ve spolupráci s těmi o něco zkušenějšími profíky si toho co nejvíce vyzkoušeli.

Máte před sebou nějaké plány s Dvořákovým triem?

Na začátku září nás čekají tři koncerty v Izraeli a po návratu budeme hrát v rodném domě Antonína Dvořáka ke 180. výročí jeho narození. Na programu máme samozřejmě především Dvořákovu hudbu, kterou budeme v Izraeli propagovat i díky spolupráci s Českými centry. Jako trio zahrajeme například Dvořákovy Dumky, ale vystřídáme se i sólově.

Nedávno jste získal špičkový nástroj, který teď můžeme slýchat jak na vašich komorních koncertech, tak v České filharmonii. Můžete nám ho přiblížit?

Před rokem se ke mně dostal přes holandskou nadaci Fidula Foundation, jejímž představitelem je Josef Schebal, což je vnuk českého houslaře Josefa Vedrala z Pasek nad Jizerou. Pan Schebal již před několika lety pomohl sehnat nástroj Josefu Špačkovi, koncertnímu mistrovi ČF. S Josefem Špačkem pak začal úžeji spolupracovat na výběru dalších nástrojů pro svou nadaci a zeptal se ho, jestli by nevěděl o dalších houslistech, kterým by mohl zapůjčit kvalitní nástroje ze své sbírky. Tak se v této souvislosti objevilo i moje jméno. Bylo to loni v létě, nastupoval jsem právě do České filharmonie. Zaletěl jsem pak do Londýna a měl jsem možnost vyzkoušet si dva špičkové nástroje. Zalíbil se mi právě tento. Má sice vinětu „Stradivari“, ale na základě expertiz se znalci přiklánějí spíše k původu v dílně francouzského houslaře Françoise-Louise Piquea. Měl by to být nástroj přímo jeho nebo z jeho okruhu, přibližně z konce 18. století. Pique byl asi nejznámější francouzský houslař své doby, předchůdce Jeana-Baptisty Vuillauma, slavného houslaře, vynálezce, znalce a prodejce nástrojů.

Nástroj, který jsem si vybral, podle mě obstojí v orchestru i v komorní hudbě. Má velkou barevnou škálu od spodních tónů až po ty nejsvětlejší a nejsvítivější vrchní. Je zvučný a v prostoru se krásně nese. Umožnil mi se interpretačně posunout zase trochu dál.

 

cf

 

Foto: archivy České filharmonie, PKF – Prague Philharmonia, JFO, KlasikyPlus, KFP, Petra Hajská, Zdeňka Hanáková, Daniel Havel, Zdeněk Chrapek 

Jana Jarkovská

Flétnistka a pedagožka.

Studovala na konzervatořích a akademiích v Praze (Jan Riedlbauch, Jiří Válek, Štěpán Koutník), Stockholmu (Tobias Carron) a Miláně (Simona Valsecchi), kde působila rovněž jako odborná asistentka. V současnosti vyučuje flétnu na Konzervatoři Teplice. Na domácích i zahraničních pódiích vystupuje především s klavíristou Bohumírem Stehlíkem, s nímž tvoří mezinárodně úspěšné Duo du Rêve. Spolupracuje rovněž s řadou současných skladatelů, na jejichž premiérách se interpretačně podílí. Pravidelně natáčí pro Český rozhlas. V roce 2018 vyšlo v nakladatelství Radioservis její první CD Pidluke-padluke s hudbou Jiřího Temla, které natočila v rámci svého doktorského studia na HAMU.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.