„Když se člověk na bas zaměří a nabude jisté teoretické znalosti, dokáže si skrze basový part užívat harmonii a stavbu celé skladby.“

„Hra ve špičkovém orchestru je radost. Je strhující zažít momenty kolektivní koncentrace, kdy atmosféra v orchestru vibruje soustředěním se na hudební výkon.“

„Velmi důležitá je také neformální stránka akademie.“

Kontrabasista České filharmonie Tomáš Karpíšek patří k interpretům, jejichž úspěch sahá daleko za hranice České republiky. Nepochybně je tak osobností, která má nastupující generaci hudebníků co říct: není proto divu, že se stal lektorem letní Ševčíkovy akademie v Horažďovicích, zaměřené na vzdělávání studentů smyčcových nástrojů. V rozhovoru prozrazuje, čím ho kontrabas zaujal, co ho těší na hře v orchestru a také to, na co se soustředí v rámci svého lektorského působení.

Patříte k předním českým kontrabasistům. Čím si vás tento nástroj získal?

Kontrabas mi už v mládí učaroval jednak svojí velikostí a jednak svým zvukem. Přitahovaly mě ty spodní basové frekvence… (úsměv). Především se mi ale líbilo to, že hudba v podstatě funguje a vyrůstá „odspodu“: bas je skutečný fundament, základ, na kterém je vystavěná celá kompozice. Když se na to člověk zaměří a nabude jisté teoretické znalosti, dokáže si skrze basový part užívat harmonii a stavbu celé skladby. Nejvíce patrné je to v barokních kompozicích, v nichž je využita technika generálbasu, velmi podobný princip je ale platný i v mladších epochách. Bas je zkrátka stále ten fundament.

Podařilo se vám uspět na mnoha mezinárodních soutěžích, ve vašem životopisu nalezneme řadu velmi prestižních angažmá. Je nějaký úspěch, kterého si ceníte obzvlášť?

Velmi si cením angažmá ve Vídeňské státní opeře a hostování s Vídeňskými filharmoniky. Také mám radost z každé své kompozice, která se vydaří a žije si svým vlastním koncertním životem. To, čeho si vážím asi nejvíce a co mi zároveň přináší radost, je pocit, který občas zažívám při koncertech. Jde o jakýsi krásný stav naprosté oddanosti hudbě, kdy mě naplňuje vědomí, že v danou chvíli to nemůže být lepší. Tento pocit nepřichází na každém koncertě; ačkoliv dělá člověk vždy maximum pro to, aby se koncert vydařil. Skutečně povedený koncert je však kompendium různých okolností a o to více si vychutnávám, když se tento krásný pocit dostaví. Zažíval jsem jej často s Vídeňskými filharmoniky a nyní jsem velmi rád, že jej mohu zažívat i s Českou filharmonií.

Studoval jste u slavného kontrabasisty Božo Paradžika. Jak na studia u něj vzpomínáte? Co jste si z nich odnesl?

Božo je velmi milý a laskavý člověk se smyslem pro humor. Také je velmi inspirativní: například, kromě toho, že je to jeden z nejlepších žijících kontrabasistů, ovládá asi deset cizích řečí. V hodinách vždy kladl důraz na technické dovednosti, na to, abychom hráli přirozeně, nebyli v křeči, a na to, abychom se vždy maximálně soustředili. V jeho kontrabasové třídě je moc příjemná atmosféra, je tam přítomna zdravá konkurence, ale rozhodně ne žádná rivalita. S většinou spolužáků jsem dodnes v kontaktu a jsme přáteli. Řada z nich má angažmá v prestižních orchestrech, jako jsou Royal Concertgebouw Orchestra, Gewandhausorchester, Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks, Mahler Chamber Orchestra nebo Kammerphilharmonie Bremen. Navíc Freiburg je krásné studentské město obklopené horami, takže kromě intenzivního studia a cvičení velmi rád vzpomínám i na výlety po Schwarzwaldu.

Jako orchestrální hráč působíte v České filharmonii, zmiňovali jsme vaše zkušenosti z Vídeňské státní opery a Vídeňských filharmoniků. V čem pro vás spočívá kouzlo orchestrálního hraní?

Hra ve špičkovém orchestru je radost. Je strhující zažít momenty jakési kolektivní koncentrace, kdy atmosféra v orchestru vibruje soustředěním se na hudební výkon. Každý jednotlivec se snaží podpořit celek, tak, aby v tichu koncertního sálu vynikla jedinečná architektura každé skladby. V takových momentech existuje pouze hudba. Nic jiného. Navíc v orchestru je velká řada výjimečných hudebníků – kolegů, od kterých člověk může čerpat hudební inspiraci.

Vnímáte nějaké rozdíly mezi zahraniční a českou orchestrální praxí? Nebo přímo mezi jednotlivými orchestry?

Každý orchestr, ať už v Česku, nebo v zahraničí, je specifický. Má svoji tradici a různé zažité rituály. Špičkové orchestry jsou si navzájem blízké důrazem na kvalitu. Jinak se spíše liší podle svého zaměření: operní orchestry jsou, přirozeně, jiné než symfonické, z podstaty věci mají jiný repertoár a dokáží velmi flexibilně a citlivě doprovázet zpěváky. Klasické symfonické orchestry, jakými jsou například Česká, Vídeňská nebo Berlínská filharmonie, jsou jakýmsi výstavním klenotem země nebo města, z nichž pocházejí. Asi největší rozdíly mezi orchestry vnímám ve zvuku. Ideálem každého tělesa je znít nezaměnitelně a autenticky; povede se to ale jen některým.

Mluvili jsme o vaší dráze orchestrálního hráče, neméně zajímavá je ale také vaše sólová kariéra. Je v případě kontrabasu, který je jako nástroj vnímán primárně jako součást orchestru nebo jiného uskupení, těžší prosadit se i jako sólista?

Být úspěšným sólistou znamená mnoho práce, ať už hrajete na jakýkoliv nástroj. V našem případě je možná specifikem to, že může být obtížné nalákat publikum na kontrabasový recitál. Přeci jen, repertoár kontrabasu je poněkud limitovaný a skladatelé jako Bottesini, Míšek, Dittersdorf nebo Sperger nepatří mezi ty nejvyhledávanější. S tím pravděpodobně souvisí i fakt, že jména úspěšných sólových kontrabasistů nejsou veřejnosti známá tak, jako je tomu v případě světových houslistů, klavíristů nebo cellistů. Naštěstí máme kromě původního repertoáru k dispozici i mnoho transkripcí. Trochu jiná situace je v soudobé hudbě; tam se kontrabas jako sólový nástroj těší poměrně velké oblibě.

Důležitou roli zastává kontrabas v jazzu. Nelákal vás někdy tento žánr?

Ano, lákal, a stále láká. (úsměv) Spíše však jen okrajově. Za studií ve Freiburgu jsem byl dokonce externím členem jazzového oddělení a hrál jsem s jazzovým kvartetem koncerty v místním Jazzhausu. I dnes si jazz velmi rád zahraji, ale spíše ten, řekněme, tradičnější.

Vedle hry na kontrabas se věnujete i komponování. Přetavujete do skladeb svoje hráčské zkušenosti? Mají na sebe vaše skladatelská a interpretační činnosti vzájemný vliv, nebo je rozvíjíte spíše nezávisle na sobě?

Velmi rád komponuji pro kontrabas. V tom případě jsou hráčská i kompoziční činnost v souladu. Dávám si ale velký pozor, aby primární byla vždy kvalitní kompoziční práce, kvalitní řemeslo. Nemělo by se stát, že napíšu nějaké klišé nebo něco, co ve skladbě být nemusí, jen proto, že se to dobře hraje. Když komponuji pro jiné nástroje, snažím se myslet na to, aby to ostatní interprety po hudební stránce bavilo a bylo to pro ně zajímavé. Aby to byla plnokrevná hudba.

A podněty? Co vás inspiruje?

Nejvíc asi termín odevzdání… (úsměv)

Na Ševčíkově akademii pracujete s mladými kontrabasisty. Čím je kontrabas může podle vás upoutat? Je tento nástroj pro mladé hudebníky atraktivní?

Věřím tomu, že ano, i když je mladých kontrabasistů méně než například houslistů. Za jednu z výhod kontrabasu považuji jeho flexibilitu – kontrabasisté mohou najít uplatnění nejen v klasické hudbě, ale také například ve zmiňovaném jazzu nebo také folkloru. Na Ševčíkově akademii se samozřejmě věnujeme primárně hudbě klasické, kterou se zde snažíme vypilovat na tu nejvyšší možnou úroveň.

Čemu konkrétně se v rámci lekcí na Ševčíkově akademii věnujete? Výuka na letních akademiích se od běžných hodin na konzervatořích nebo vysokých uměleckých školách liší, studenti zpravidla přicházejí už s technicky zvládnutými skladbami. Je tomu tak i v tomto případě?

Je lepší, když můžeme pracovat na skladbě, kterou mají studenti už předem připravenou. Není zde totiž tolik času jako při běžné výuce a nacvičit během kurzů zcela novou kompozici větších rozměrů by bylo tudíž velmi obtížné. V lekcích se věnuji hudebně-interpretačním aspektům, technice, také se ale snažím dát studentům impulzy do budoucna, nasměrovat je k tomu, jaká technická cvičení nebo jaké přednesy by pro ně mohly být přínosem. Pokouším se jim také předat zkušenosti, které jsem nabyl v zahraničí: nejen ve Vídni, ale i během hostování u Dresdner Philharmonie nebo Oslo Philharmonic či během svého studia na Royal Academy v Londýně. Velmi důležitá je také neformální stránka akademie. Nad kávou, a s těmi dospělými i večer u piva (úsměv), můžeme debatovat a probrat vše, co studenty zajímá.

Otakar Ševčík, jehož odkazu je akademie zasvěcena, byl houslistou a i jeho metodika je věnována právě tomuto nástroji. Dá se z ní čerpat i při výuce hry na kontrabas?

Rozhodně ano. Většina Ševčíkových cvičení je po drobné úpravě velmi dobře aplikovatelná i na kontrabas. Všem kontrabasistům to navíc vřele doporučuji! Já sám jsem strávil v době svých studií nad těmito cvičeními spoustu času a stále se k nim rád vracím.

Součástí akademie je také festival s řadou koncertů, v rámci kterých se představíte vy i vaši studenti. Jaká díla uslyšíme?

Každý ze studentů si připravil alespoň jednu skladbu, kterou provede sólově. Letos zazní například Sonáta č. 2 e moll Adolfa Míška, Glierova Tarantella nebo první věta z Koncertu pro kontrabas Františka Hertla. Také zde máme kontrabasový kvartet, s nímž vystoupíme na sobotním piknikovém koncertě v zámecké zahradě. Navíc je zde smyčcový orchestr, který vede Jakub Hrůša a kde letos hrajeme Dvořákovu smyčcovou Serenádu E dur op. 22. Je naprosto senzační, že studenti mají možnost zahrát si spolu s lektory ve smyčcovém orchestru pod vedením tak skvělého dirigenta.

Dokázal byste zformulovat nějaké doporučení, radu, kterou byste mladým umělcům rád předal? Něco, co třeba pomohlo i vám?

Zkusím to krátce. Velmi bych doporučil dvě věci – za prvé: při cvičení se vždy maximálně soustřeďte, a za druhé: dobře a dostatečně spěte a odpočívejte. Obojí je mimořádně důležité.

Foto: archiv akademie, Fb a archiv T. Karpíška