„Pro každou z našich divadelních budov máme jasně vyprofilovaný profil.“

„To by nebylo divadlo. Mohlo by to spíše připomínat navštěvování hrobů na hřbitově.“

„Budeme se ohlížet zpět na to, co tady bylo, ale budeme také uvažovat, co bychom si z toho mohli vzít jako inspiraci.“

Pražský operní soubor, hrající ve třech divadlech, vstoupil do nové sezony, která začíná bez restrikcí. Per Boye Hansen, umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery, v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz shrnuje pocity, s nimiž se divadelníci vracejí před publikum, popisuje, jak jsou vyprofilovány programy pro tři scény, a přibližuje výhledy. Včetně toho, kdy se podaří uskutečnit plánované nastudování Wagnerových Mistrů pěvců norimberských.

Jsme na začátku sezóny, zdá se, že zatím bez opatření, která omezovala kulturní dění v uplynulém roce a půl. Jaký je váš hlavní pocit?

Říkám si: Konečně ano! Konečně je ryba zpátky ve vodě. Konečně můžeme dýchat. Konečně můžeme dělat svou práci, věnovat se tomu, co umíme. Po řadu měsíců jsme zkoušeli, dělali jsme pro televizi, ale bez publika je všechno zadušené. Cítí to zpěváci, kteří jsou nadšeni, že mají zpátky diváky; cítí to i lidé, kteří pracují v zákulisí, kteří tu dlouho nebyli a teď se vrátili…. Všichni se usmívají, protože jsou zpátky ve svém divadle, protože velmi přesně vědí, že tahle práce je jejich domov. Divadlo je tak trochu společnost ve společnosti. Různí lidé pracující v různých profesích, ale všichni patří k jedné rodině a všichni teď můžou být zpět. Je to nesmírně osvěžující. V posledních dnech toho bylo tolik, že jsem opravdu dost málo spal, ale jsem přesto naprosto nadšený. Měli jsme několik prvních představení Dona Giovanniho a Rigoletta, měli jsme Traviatu, Kouzelnou flétnu a Prodanou nevěstu s plným divadlem… Je to neuvěřitelné! A vezměte si, že tady v Praze jsou tři divadla a že to všechno bylo během jednoho týdne. Nejsem si jistý, jestli nějaké další město na světě může ukázat takovou rozmanitost.

Jaký je zájem publika? Dostatečný?

Zatím dobrý, ale byly to také premiéry, kde jsme měli řadu zvaných hostů. Jak to bude v dalších týdnech? Určitě to bude chtít nějaký čas, aby byla divadla úplně plná. Všichni nicméně chápou, že hrát pro divadlo i z poloviny plné je teď mnohem lepší, než hrát předtím pro prázdné divadlo. Je jasné, že se možná lidé bojí. Také tady nemáme tolik turistů. Úplně plná divadla teď hned tedy neočekáváme. Ale ti, kteří jsou v hledišti, moc dobře vědí, že jsou jedni z prvních, a jsou moc rádi, že můžou v divadle být. To je podobné jako s tou pověstnou sklenicí, která je buď poloplná, nebo poloprázdná… Teď to máme tak, že je „poloplno“. V regulérní sezóně by to bylo „poloprázdno“.

Takže ještě není stoprocentně normální situace…

Samozřejmě, že ne. Ale máme velmi zvláštní a výjimečnou situaci. Právě v té radosti, že můžeme být zpátky. Emocionální síla setkání s publikem a energie, která je teď zase na jevišti a v celém divadle, to vše je nadprůměrné. A sám jsem ještě navíc moc rád, že teď v divadle opravdu není přítomno nic jako nějaká průměrná rutina V takových případech je totiž divadlo už skoro mrtvé. Protože umění musí být jak pro umělce, tak pro publikum podnětné.

Máte nějaké zprávy z ciziny?

My jsme teď na špici, začínáme. Ale většina divadel začíná trochu později. Curych začíná v polovině září, v Mnichově měli prázdniny, ve Skandinávii se začíná pomalu a ještě ne úplně, je tam víc restrikcí, než je teď tady u nás. Srpen a možná i září jsou navíc pro řadu divadel, zvláště těch středomořských, ještě prázdninovou dobou. Každou sezónu… Musím říci, že mám spoustu reakcí od lidí, se kterými se znám, třeba i na sociálních sítích, a ti vyjadřují nadšení, že už jsme my mohli začít.

Jak vnímáte mezinárodní omezení, pokud se týká výměny mezi divadly a cestování umělců?

Cestování je občas ještě pořád pěkně těžké. Měli jsme opravdu velký problém s jedním zpěvákem z Ruska, aby dostal včas vízum. Ale moji lidé tady ve správě opery jsou fantastičtí a mají konexe… Ani nevím, jak to dělají. Pokud jde o umělce z oblastí mimo Evropskou unii, je to samozřejmě těžší. Musí být očkováni nebo mít potvrzení a tak dále, ale dneska jsou lidé ochotni se nechat otestovat třeba dvakrát denně, jen když můžou být zpátky ve své práci.

Jak jste naplánovali nadcházející sezónu? Je její repertoár řekněme z poloviny tradiční a z poloviny jedinečný, zvláštní, třeba ten, co týká minulosti Nového německého divadla?

Tak především máme pro každou z našich divadelních budov jasně vyprofilovaný a stanovený profil. V Národním divadle máme jako nové v plánech Lazebníka sevillského, Káťu Kabanovou, Carmen a Prodanou nevěstu. Směs českého a standardního repertoáru. V nových interpretacích. V tomto případě u Káti a Prodané nevěsty v režiích Calixta Bieita a Alice Nellis. Považuji za nesmírně důležité udržet českou identitu. Vždyť když slyšíte pražský operní orchestr hrát Prodanou nevěstu, tak hudební jazyk zůstává zcela unikátní. A pokud se týká přímo pověstně těžké předehry, jiné orchestry by ji musely zkoušet týden…. To jsou momenty, které prostě musíme podržet. Ale samozřejmě ne jako muzeum. Musíme opery znovu a znovu revitalizovat, nedržet po dlouhá léta jednu produkci nastudovanou před třiceti roky. To by nebylo divadlo. Mohlo by to spíše připomínat navštěvování hrobů na hřbitově. My musíme být na jevišti přítomni s živou, životnou interpretací. Dokonce, i když třeba budeme riskovat. Dokonce, i když se třeba spleteme…! Tohle je velmi důležité pro Národní divadlo. Ale k tomu samozřejmě musíme dělat také inscenace dosažitelné pro rodiny, pro lidi, kteří třeba přijedou i z dalších míst z celé republiky a poprvé v životě třeba uvidí Lazebníka nebo Carmen. Občas slyším, proč děláte další novou inscenaci Lazebníka nebo Carmen… Proč? Protože jsou to úžasné opery, lidé je mají rádi, ale nové generace je potřebují v nových živých inscenacích. Standardní repertoár. I to je Národní divadlo.

A ve Stavovském divadle?

Don Giovanni, Cosi fan tutte a potom Figarova svatba… Mozartovy opery a Praha, to je dlouhá historie, kterou musíme zachytit. Divadlo, ve kterém Mozart dirigoval premiéru Giovanniho, to je poklad a zároveň úžasná příležitost ukázat světu, že udržujeme mozartovskou tradici životnou. Myslím, že musíme znovu a znovu poměrně v krátké době dělat nové a nové inscenace i u mozartovských titulů. Samozřejmě tam budeme uvádět i další věci.

A ve Státní opeře?

Tam máme fantastickou tradici, kterou založil Angelo Neumann, první šéf Nového německého divadla: Richard Wagner, velký romantický repertoár, významní pěvci… Prostě velký mezinárodní operní dům. Máme tady také tradici, kterou potom rozvíjel Alexander Zemlinsky. Byl tu šestnáct let – a když se podíváte, co zejména ve dvacátých letech dokázal, tak je to naprosto znamenité! Chystáme Schrekerovu operu Ferne Klang, Vzdálený zvuk, kterou Zemlinsky po Frankfurtu uvedl v Praze na začátku dvacátých let. A k této tradici patří i Musica non grata, což znamená také operu Plameny Erwina Schulhoffa. Ten byl nejradikálnějším a nejvíce experimentujícím skladatelem té generace. K tomu Korngold, Krása, Haas… V podstatě všichni byli nějakým způsobem spojení s dnešní Státní operou, a to v době, kdy Praha byla operním centrem. Potom přišla brutální situace v roce 1938, německé divadlo se zavřelo, protože všichni, kdo v něm působili, byli proti nacismu. Musica non grata má připomínat, že ti, kteří většinou zahynuli, byli oběťmi, ale ještě víc má připomínat jejich kreativitu. Byli to umělci plní invence, energie a humoru… Kdybychom neměli druhou světovou válku a padesátá léta, tak by s nimi hudební historie byla úplně jiná. Provoz ve Státní opeře bude v příštích několika letech poměrně hodně ovlivněn tímto směrem.

Pohled zpět?

Budeme se ohlížet zpět na to, co tady bylo, ale budeme také uvažovat, co bychom si z toho mohli vzít jako inspiraci. Je to opravdová výzva: podívejme se, jak naši předchůdci pracovali, když byla Praha jako operní město opravdu na špici. Pak ale nesmí být dnešní město a divadlo uzavřené, nesmí tady být jenom pro Čechy. Národní divadlo nemá být nějaký ostrov uprostřed Evropy, musí být součást Evropy. Protože jsme součástí Evropské unie, musíme vysílat impulsy. Máme tady na tak malý národ neuvěřitelně velkou operní tradici… Tohle všechno musí být Státní opera. Navíc ještě musíme podporovat velké talenty. Já jsem skeptický k vyjádřením typu „objevil jsem toho a toho“, ale musíme být talentům nablízku. A když je najdeme, tak jim musíme dávat šance. Jako třeba režisérce Barboře Horákové, rodačce z Prahy působící v cizině. Je fantastické mít ji tady nazpátek. A budeme také mít mladého dirigenta Jiřího Rožně, který bude pracovat na Kurtu Weilovi a na Schönbergovi.

Do Národního divadla se vrací dirigent Robert Jindra.

Ano. Jak jsem slyšel, tak když teď v létě dirigoval v Mnichově Rusalku, měl obrovský úspěch a skvělé kritiky. Těším se na práci s ním, protože je obrovský entuziasta. A také jsem nadšený, že bude u nás dirigovat Petr Popelka, má teď připravovat Carmen. Loni jsem na něj dostal doporučení. Potom přijel. Nikdy předtím nedával scénicky celou Rusalku, snad jen nějaké výňatky koncertně. Měl jednu orchestrální zkoušku a jednu ansámblovou se zpěváky. Pak si stoupl za pult a udělal večer, který si všichni, kdo byli přítomni, budou pamatovat. Všechno pod kontrolou, impulsy zpěvákům… Já to považuji za zázrak. Skepse byla samozřejmě předtím logická, protože Rusalka není na dirigování vůbec jednoduchá opera. Orchestr se pak ale vyjádřil, že by ho chtěli opět zpátky, v nejbližším možném termínu… Mám s ním rozhodně plány do budoucna.

Chcete připomenout festivalem Alexandera Zemlinského ke stému padesátému výročí jeho narození. Co Richard Wagner…?

Čeká nás Bludný Holanďan, takže konečně nějakého Wagnera uděláme, po všech těch peripetiích, které jsme zažili… Když jsem přišel do Prahy, řekl jsem, že tři pražská divadla musíme vyprofilovat. A to teď opravdu děláme. Naneštěstí vznikla koronakrizí dlouhá pauza, takže jsem to nemohl začít uskutečňovat hned… Vždyť Rigoletto byl teď první premiérou ve Státní opeře od jejího znovuotevření po renovaci. Už to budou skoro dva roky.

Jak je to s Wagnerovými Mistry pěvci norimberskými?

To je smutná záležitost. Byl to projekt, který vznikl ještě před tím, než jsem přišel. Moc se mi líbil. Byl jsem rozhodně pro, abychom po jejím otevření začali ve Státní opeře Mistry pěvci, ale je to bezmála šestihodinové představení a s obrovským obsazením. Pro hlavní postavy tady představitele nenajdeme, chce to opravdu hledat v té nejvyšší mezinárodní třídě. Velmi specifický repertoár a také velmi, velmi drahý. Veliký sbor, nadprůměrně velká zkoušková příprava… Tohle všechno jsme plánovali pro první celou sezonu Státní opery a podřídili jsme tomu i plánování dalších titulů. Měl být jenom Král Roger, koprodukce s Polskem a Švédskem. A pak Mistři pěvci… Takže jsme na ten rok měli odpovídajícím způsobem stanovený rozpočet. Začali jsme zkoušet, měli jsme s tím už vydání… a pak bylo všecko kvůli pandemii zastaveno… Udělat tuhle operu teď někdy, v normální sezoně, by znamenalo zrušit dvě, možná i tři jiné premiéry. Tak jsme ji prostě zastavili. Museli jsme konstatovat, že teď nelze. Možná někdy v budoucnu najdeme nějakého sponzora nebo nějaké finanční prostředky navíc…

Něco jako jsou peníze na projekt Musica non grata?

Ty jsou skvělou finanční pomocí z Německa. Ale na Mistry pěvce norimberské se opravdu nedají použít. Těžko bychom zdůvodňovali, že zrovna Wagner byl perzekvován nacisty…!

Takže o Mistrech pěvcích norimberských teď spíše sníte, než že byste je plánovali.

Ano, dá se to tak říct. Teď chystáme Bludného Holanďana a možná přijde ještě nějaká Wagnerova opera, než se dostaneme znovu k tomuhle titulu. Je to škoda, ale je to důsledek finanční situace a celého toho roku a půl nenormální doby.

Když už jsme u těch ztrát, co ještě dalšího se nerealizovalo?

Nerealizovali jsme zpívaný balet Špalíček Bohuslava Martinů, jenom koncertně. Nedokázali jsme zrealizovat Szymanowského Krále Rogera, protože nezávisel jen na nás, šlo o koprodukci. Všechny ostatní inscenace jsme připravovali a budou. Postupně, se zpožděním. Weinbergerův Švanda dudák za rok. Říkáme proto, že máme v této sezóně jedenáct premiér. Šest nových a pět přesunutých. Což je, věřím, velmi zajímavé pro publikum. Potřebujeme ho teď přitáhnout dvojnásob víc než jindy. Takový počet premiér už se asi nikdy nestane. Pravděpodobně ne. Respektive – doufejme, že ne.

Foto: Serghei Gherciu, Jakub Fulín, Fb Státní opery