„Moje modré housle léty získaly nádherný a nezaměnitelný zvuk. Zrajeme spolu!“

„V září a říjnu se opravdu nenudím…“

„I těžká hráčská technika musí být o hudbě.“

Houslista Pavel Šporcl vyjel po třech letech na nové turné Paganiniana Tour 2021, navazující na jeho nové album. Po prvním koncertě v Hradci Králové ho čeká ještě patnáct vystoupení ve dvanácti dalších městech. V programu hraje ty nejvirtuóznější skladby pro sólové housle, album sám nazval „Mount Everest houslového repertoáru“. V Praze bude hrát 5. a 6. října, koncertní šňůru uzavře 31. října v Plzni. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz popisuje nejzajímavější z těchto skladeb, které znějí i z jeho nového CD, ale přibližuje rovněž pověstné modré housle, na které hraje. A také komentuje své veřejné angažmá v době koronakrize.

Jak vám hrají vaše modré housle od houslaře Jana Špidlena? Zrají? Kolik už jim vlastně je?

Jsou z roku 2005, takže jim je šestnáct let. Zrajeme spolu! Každý nový nástroj je nevyhraný, proto je důležité na nové housle hrát a hrát. I když mám doma samozřejmě i jiné, rozhodl jsem se, že budu používat, rozvibrovávat a rozehrávat pouze tento unikátní nástroj, postavený přímo pro mne. Hodně jsme spolu splynuli. Housličky hrají čím dál líp, jsou absolutně světové.

Jsou přece jen na něco vhodnější a na něco méně?

Nejsem typ houslisty, který by měnil na různá období a skladby nástroje. Jsem si na pódiu rád jist tím, že housle udělají to, co po nich chci. A tady tu jistotu mám, proto na ně hraju veškerý svůj repertoár, od Bacha přes Paganiniho a velké koncerty až po cikánskou hudbu. Moje modré housle léty získaly nádherný a nezaměnitelný zvuk.

Takže neřešíte, jestli třeba nástroj v některém repertoáru hraje a zní na osmdesát a v jiném na sto procent…

Takhle to vůbec nevnímám. Vždy hraji na sto nebo raději na sto pět procent, a jsem připraven na sto dvacet, abych posluchačům přinesl maximální požitek z hudby. A moje housle mi k tomu svými vlastnostmi velmi pomáhají. Znějí v každém repertoáru tak, jak si přeji.

Vydal jste se na turné. Znamená to, že už zase konečně nastává normální doba?

Je už u mne tradicí, že po natočení nového alba vyjíždím na turné. Kvůli stále nejisté době, ve které nevíme, co přinesou příští týdny, jsem naplánoval koncerty tak, aby poslední proběhl na konci října. Právě s tou obavou, co se bude dít v souvislosti s covidem-19 pak… Z epidemiologických důvodů ostatně nedělám letos turné ve vánoční době, ale začínám – pro mě netradičně – v polovině září, což je samo o sobě docela těžké, lidé řeší spíš příjezd z dovolené a návrat dětí do školy, také se přes prázdniny příliš nevěnují novinkám v kultuře. Takže zpropagovat turné a desku je mnohem těžší. Ale první koncerty byly absolutně vyprodané a lidé při poslechu ani nedutali. Jsem tedy zatím moc spokojen.

Šel jste do toho přece jen s určitou obavou, že by že by mohly zase přijít nějaké limity?

Všichni věříme, že se situace postupně dostává do normálu. Jestli budou mít letní dovolené vliv na nárůst epidemie v podzimním období, nedokážu odhadnout. Zatím mám sály plné. Koncerty turné jsou ale oproti minulým létům v komornějším prostředí. To jsem volil kvůli repertoáru, myslím, že sólové housle se do úplně velkých hal nehodí. Skladby, které hraju, je potřeba si vychutnat, vidět, co se na houslích děje, chci, aby byli diváci přítomni něčemu výjimečnému. A to by si ve velké hale neužili. Navíc stále musí publikum dodržovat přísná opatření. O to víc jsem velmi rád, že i přesto na koncerty chodí.

Hrajete v krajských městech…

…ale třeba také v Teplicích, kde je vhodný sál pro necelé dvě stovky lidí. A tak jsem kvůli velkému zájmu musel udělat dva koncerty za sebou. Stejně tak třeba v Českých Budějovicích. Bylo docela těžké najít pro turné vhodná místa, jak kapacitou, tak i akustikou, která je u sólových skladeb důležitá. A v našich městech to byl problém, buď jsou sály hodně malé, nebo hodně velké, třeba pro šest set i více lidí. Najít kompromis bylo těžké.

Kde budete hrát v Praze?

V Anežském klášteře. Také dvakrát, 5. a 6. října. Je to krásné místo a mám ho rád, hudba v něm zní tak, jak má. V Brně pak v Besedním domě, v Českých Budějovicích v nově zrekonstruované síni Jihočeské filharmonie, což je někdejší kostel.

Když se dívám na seznam, tak asi nejméně obvyklými městy pro koncerty jsou Pelhřimov nebo Přerov.

Rád hraju i v menších a třeba i méně tradičních městech. I když tentokrát to má zcela prozaický důvod – ve stejné době, kdy hraju koncerty turné Paganiniana, jsem poblíž těchto měst s jiným repertoárem, jedná se o přeložené koncerty z doby lockdownu. Bylo by zbytečné hrát třeba v Olomouci dvakrát za sebou, i když s jiným programem, proto jsem zvolil po Olomouci Přerov. S Pelhřimovem je to podobně, budu předtím vystupovat v nedaleké Jihlavě se svojí cikánskou kapelou… Najít volné termíny není dnes snadné, právě kvůli tomu, že mám mnoho koncertů přeložených z doby, kdy se nesmělo živě hrát.

Takže hrajete během turné i nějaké další koncerty…

Spoustu! V Pardubicích jsem například zahájil s tamní filharmonii v pondělí 13. září její sezónu. V Ostravě budu s cikánskou kapelou, proto koncert v rámci turné bude ve Frýdku-Místku. V září a říjnu se opravdu nenudím. Vypadá to, že v září mám snad jediný volný večer.

Musíme všichni teď něco dohánět. Ale některé věci se asi už nedoženou, viďte?

Asi nedoženeme rok sociální a společenské izolace, rok bez kultury. Ale na druhou stranu si myslím, že nás epidemie semkla a objevila nebo znovuobjevila v lidech ochotu pomáhat, podat pomocnou ruku. I když v některých situacích se pořád projevují obavy z toho, co přijde. Lidé si odvykli kamkoliv chodit, musíme je to znovu naučit. Všichni pořadatelé si stěžují, že předprodej vstupenek nefunguje jako dřív, lidé většinou čekají s nákupem do poslední chvíle, a to je pro organizátory akcí velký problém…

Mount Everest houslového repertoáru, to je velká nadsázka?

Není to vůbec nadsázka. Nahrál jsem na album Paganiniana, opravdu náročné skladby, ty nejnáročnější. Možná by se s nimi ještě dala srovnat Bartókova Sonáta pro sólové housle, ale ta není úplně v Paganiniho stylu, proto jsem ji na CD ani do programu nezařadil. Asi nejtěžší z tohoto repertoáru je Ernstova Poslední růže.

Tu už hrajete dlouho.

Ano, ale i na ní, stejně jako na většině skladeb klasického repertoáru, je krásné, že se stále dá něco vylepšovat, a to nejen po technické, ale i po hudební stránce. Je to nekonečný koloběh, pokud se chce člověk zlepšovat. I těžká hráčská technika musí být o hudbě. Tohle všechno je na umělecké práci to nejkrásnější – s každým tónem předat posluchači kousek sebe.

Na albu je také světová premiéra Slavíkova Capriccia D dur. Znamená to první nahrávku?

Ano. Jsem rád, že jsem toto Capriccio nahrál. Vracím se tak k odkazu českých houslistů, o který se, takříkajíc, starám. Vždyť Josef Slavík byl náš první houslový virtuos, znal se dokonce i s Paganinim. A kdyby nezemřel v pouhých sedmadvaceti letech, kdo ví, kam by to až dotáhl…! Tuto skladbu jsem objevil v pražské knihovně. A podařilo se mi dokonce získat kopii rukopisu originálu, ze kterého jsem pak Capriccio cvičil.

A hrálo se Capriccio v jeho časech?

Určitě. Slavík napsal Capriccio ještě jako student pražské konzervatoře a jsem si jist, že ho hrál na nějakém svém školním vystoupení a posléze i na dalších koncertech. Slavík zemřel při turné v Budapešti, hřbitov však byl později zrušen, stejně jako dva další, kam byl převezen. Teprve sto let po se dočkal návratu domů. Převoz Slavíkových ostatků na Vyšehrad inicioval hudebník a profesor na Pražské konzervatoři František Praský v roce 1933. Moc hudby po něm bohužel nezbylo, i z Houslového koncertu zůstal jen houslový part první věty. Jeho Capriccio je úžasná skladba. Má přes deset minut a je pěkně těžká…!

Hrajete také Jana Kubelíka…

Na desce ano, jako bonus jsem nahrál kadenci k Paganiniho Koncertu D dur. S tímto koncertem, a právě s Kubelíkovou kadencí, kterou se mnou nastudoval můj tehdejší profesor Václav Snítil, jsem kdysi vyhrál rozhlasovou interpretační soutěž Concertino Praga. Mám i kopii Kubelíkova rukopisu, ale stejně hraju z not, ze kterých jsem to hrával tehdy. Mám v nich ještě nějaké dětské nálepky…Bylo mi čtrnáct…

Bylo by takových virtuózních skladeb ještě víc, třeba i na druhou desku?

Určitě by se daly najít… Další skladby Paganiniho i Ernsta. Napadá mne například i Ondříček, který napsal soubor etud pro sólové housle.

Desku vám vydala společnost Hänssler Classic.

Ano, společnost se světovou distribuci, tradiční a skvělá značka, pro kterou natáčí řada báječných kolegů světového jména. Je to pro mě velký krok, zařadit se k nim. Paganiniana je začátek mé spolupráce s touto značkou, nyní už jednáme o dalších projektech.

Můžeme vnímat paganiniovský repertoár jako přídavkový?

To si rozhodně nemyslím, jsou to regulérní koncertní skladby, charakter přídavku má snad jenom Kreislerův Recitativ a scherzo. Z natočených děl na koncertech nehraju všechny, i proto, aby dostal prostor můj host, kytarista a skladatel Lukáš Sommer. Hrajeme spolu Paganiniho, který byl sám také skvělý kytarista, Lukáš hraje svoji skladbu Vzpomínka na Tárregu. A přímo pro turné napsal Paganinissimo pro housle a kytaru.

Když jste si vy pro sebe psal variace na píseň Kde domov můj, nechal jste se inspirovat tímto virtuózním směrem a stylem?

Myslíte paganiniovským? Je to opravdu jedna z technicky nejtěžších skladeb mého repertoáru – nechtěl jsem, aby se o mě v budoucnu říkalo, že jsem se šetřil…! Paganini se pro své variace inspiroval v jeho době známými melodiemi, třeba z Rossiniho oper, které si tehdy všichni zpívali. Tak jsem přemýšlel, jakou známou melodii bych mohl použít já… Byla to nakonec dobrá volba, protože na koncertech můžu o národní hrdosti, kterou považuju za své osobní téma, nejen mluvit, ale můžu ji podpořit i hrou. Variace hraju prakticky na každém svém koncertě, dokonce i s cikánskou kapelou, kdy mám „svoji“ pětiminutovku a zůstávám na pódiu sám.

Hodně jste se v poslední době, v dobách koronakrize, veřejně angažoval, bylo vás vidět i jinak než s houslemi. Budete tím směrem pokračovat, nebo to přinesla a vynutila doba a už je to uzavřená věc?

Samozřejmě, že se soustředím na hraní, ještě mi zbývá, jak doufám, třicet let aktivního houslového života a hraní je moje největší láska. Nicméně i tyto veřejné aktivity byly pro mě velmi důležité a za uzavřené je rozhodně nepovažuju. Ujasnil jsem si hodně věcí ve svém životě, i to, že bych dokázal na podobná celospolečenská témata debatovat, což není úplně jednoduché. Spousta věcí se mi podařila, rozpohyboval jsem ministerstvo a naši kulturu, založil Asociaci nezávislých umělců klasické hudby a jazzu. A ta bude mít i nadále za úkol aktivně podporovat osoby samostatně výdělečně činné, tedy OSVČ, a vůbec umělce, na které pandemie dopadla opravdu těžce. Moje aktivita a jednání s politiky proto nekončí. I proto, že jsem si díky pandemii uvědomil, kolik se toho v kultuře zanedbalo, kolik věcí chybí: třeba zákon o kultuře, není ani vypracován status umělce, nefungují systémy… Ukázalo se to ostatně v celé naší zemi, nejen v kultuře. A nemůže za to jenom současná vláda… Je hodně oblastí, které je nutné zlepšit nebo úplně změnit, třeba umělecké školství nebo škrtání hodin společensko-vědních oborů na základních školách, ať tedy zůstanu u kultury. Bylo by ideální, kdyby si to uvědomovala větší, převážná část společnosti, abychom na politiky tlačili. Společně.

Aby to nebylo vnímáno tak, že si jenom pár muzikantů řeší něco svého…

Přesně tak. Potřebujeme, aby nastala celospolečenská debata. A budu tímhle směrem pokračovat. Přesto pro mě hudba a láska k ní zůstane stejně důležitá, jako doposud.

Foto: Fb stránky P. Šporcla, města Říčany, města Dubňany, Komorní filharmonie Pardubice