Možná, že si českokrumlovské publikum ani neuvědomuje, jakou hvězdu první velikosti jim vrcholící Mezinárodní hudební festival v sobotu večer nabídne. Leticia Moreno, španělská houslistka s peruánskými kořeny, koncertovala pod taktovkou takových veličin, jako jsou – namátkou – Zubin Mehta, Paavo Järvi (s orchestem NHK v Tokiu), Vladimír Aškenazy (veleúspěšně v Pekingu), Esa-Pekka Salonen či Christoph Eschenbach, anebo Krzysztof Penderecki a Péter Eötvös. Oblíbil si ji umělecky náročný ansámbl Akademie St Martin in the Fields. A poslední dobou je jejím domovským přístavem Symfonický orchestr v Houstonu, který diriguje její latinskoamerický kolega, Kolumbijec Andrés Orozco-Estrada. Pro své vystoupení v Jízdárně českokrumlovského hradu a zámku 18. září 2021 si po dohodě s pořadateli festivalu vybrala ikonický Koncert pro housle a orchestr a moll, op. 53 Antonína Dvořáka.

Celý večer je totiž zasvěcen letošnímu dvořákovskému výročí (180 let od skladatelova narození) a zazní v něm na úvod Koncertní předehra Karneval a ve druhé polovině nesmrtelná Symfonie č. 9 e moll Novosvětská. V houslovém koncertu sólistku doprovodí Severočeská filharmonie Teplice pod vedením ostříleného Petra Vronského. Ačkoli se Leticia Moreno složitě přesouvala leteckými spoji, a hlavně musela podstoupit únavné anticovidové procedury, ochotně si se mnou povídala na pokračování přes WhatsApp. Což neudiví u mladé dámy, dynamické ženy naší doby, která se nedávno aktivně podílela na vzniku platformy App ABEATIK, čtečky partitur s automatickým otáčením stránek a poznámkami ve španělštině.

Předpokládám, Leticie, že Dvořákův houslový koncert patří do vašeho kmenového repertoáru. Jak jej vnímáte, kdy a kde jste jej hrála naposledy před publikem a čím je pro vás stále přitažlivý?

Vnímám jej samozřejmě jako jedno z nejkrásnějších děl, která kdy byla pro sólové housle za doprovodu orchestru zkomponována. Dlouhodobě patří k tomu, co hraju nejraději. Už pro nesmírnou muzikálnost, úžasnou melodičnost, v níž byl váš Dvořák naprosto jedinečný. Ale pozor, to že jde o dílo líbivé, přístupné široké škále posluchačů, ještě vůbec neznamená, že je pro interprety jednoduché, snadné. Jsou v něm pasáže, které dokládají pravý opak. Svého druhu šlo, myslím, ve své době dokonce o dílo revoluční. A kdy jsem ho hrála naposled? Bylo to počátkem ledna tohoto roku ve Valencii, kde žiju. Sál byl plný a po mučivém období covidu to byl pro všechny balzám na duši.

Mluvě o skladatelích, jejichž výročí si letos připomínáme, vám přece vyšlo album nazvané prostě a jednoduše Piazzolla. Natočila jste jej s orchestrem anebo s nevelkým, takříkajíc piazzollovským souborem, ve kterém přirozeně nesmí chybět bandoneon?

Je to půl na půl. Jedna část, která obsahuje například Ástorovu předělovou skladbu Oblivion, vznikla ve spolupráci s londýnskými filharmoniky ve slavném studiu Abbey Road. Druhá pak skutečně v menším obsazení, které místo kytary nabízí inspirativní zvuk harfy, a kromě bandoneonu zaznívá také klavír. V případě těchto skladeb se jedná o připomínku novátorského stylu tango nuevo, který byl Piazzollovým vynálezem, jímž obohatil hudbu minulého století.

Na svém kontě máte i nahrávky skladeb od různorodých autorů. Šostakovičem počínaje a španělskými skladateli, kterým věnujete obzvlášť pečlivou pozornost, konče. Přibližujete nám cílevědomě tvorbu jmen jako Enrique Granados či Joaquín Turina, která jsou podle vás objevnější než Fallovy transkripce nebo virtuózně laděné kousky Sarasateho. Počátkem příštího roku má vyjít živá nahrávka skladby Aurora, Polární záře, od Jimmyho Lopéze Bellida, jejíhož vzniku jste se prý aktivně účastnila. Je to pravda – a pokud ano, jak to bylo v posledním období, které nás sevřelo do našich domácích ulit, vůbec možné?

Jimmy Lopéz pochází z Peru jako můj otec a už proto k sobě máme blízko. Žije však v Americe a já se jednoho dne rozhodla, že mu napíšu dopis s prosbou, zda by pro mě zkomponoval skladbu pro sólové housle a orchestr. Nějakou dobu bylo ticho. A pak se do toho vložil dirigent Orozco-Estrada. Sdělil Lopézovi, že by rád získal do repertoáru houstonských symfoniků něco se sólem pro housle. A kdo to bude hrát, zajímal se skladatel. Leticia Moreno, zněla odpověď. A bylo rozhodnuto. Jimmy Lopéz se mnou navázal kontakt, přirozeně jsme museli komunikovat na dálku, ale zato velice intenzivně. Podílet se na vzniku skladby, která je pro mě míněna takříkajíc na tělo, být součástí tvůrčího procesu od začátku do konce, to byl neopakovatelný zážitek. Také proto, že Lopéz jde ve zkoumání možností mého nástroje až na samou mez. Objevuje netušené obzory houslového registru. A to je pro mě samosebou velká výzva.

Na podnětná hudební setkání máte, Leticie, vůbec štěstí. Vašimi pedagogy, respektive mentory, byly mimo jiné tři veličiny. Zakhar Bron, Maxim Vengerov a Mstislav Rostropovič. Jaký byl jejich pedagogický přístup a v čem se lišili?

U Brona jsem studovala opravdu velmi mladičká, do svých šestnácti let. Kladl na mě veliké nároky, na moje dospívající tělo, ze kterého se snažil ve prospěch mé houslové hry vyždímat maximum. Ale dbal taky o rozvoj mojí muzikantské duše. Maxim, to byla pro mě další výzva, především v jeho originálním pojetí hudebnosti s velkým důrazem na city, na emotivnost při hře. A Maestro Rostropovič? To byl i v posledních letech svého života přírodní úkaz. Obohatil mě především dvěma zákonitostmi, ze kterých neslevil. Jednak tím, že hra, interpretace musí být doslova posedlostí, týmovou obsesí všech, kteří ji tvoří. A taky nezbytností vnikat skladateli co nejvíc pod kůži, pohybovat se v jeho galaxii, vstřebat jeho tvůrčí vesmír.

Do Českého Krumlova přijíždíte poprvé, ale pokud vím, v naší zemi jste už byla a také vystupovala, že?

Samozřejmě. Před dvěma roky jsem měla tu čest si zahrát v Rudolfinu, ve Dvořákově síni. Poznala jsem také Ostravu. A nesmírně ráda vzpomínám na to, že jsem jako patnáctiletá zvítězila v mezinárodní rozhlasové soutěži mladých hudebnic a hudebníků Concertino Praga. Mám proto na vaši zemi krásné vzpomínky. A v sobotu si je v Krumlově, prý pohádkovém městě, doufejme, obohatím o další zážitek.

Foto: Omar Ayyashi, archiv Leticie Moreno, archiv MHF Č. Krumlov