neděle, 19 září 2021 10:12

Jakub Hrůša: To byl velký highlight mého léta!

Autor:

„Ve Foersterově symfonii jde o velmi osobní prožitek duchovních hodnot, spíše o spiritualitu než náboženskost.“

„Zahrál jsem si taky po mnoha letech veřejně na klavír!“

„Prožitek a vědomí, že přivádíte na svět něco, co tu ještě nebylo, je v určité rovině ještě řádově cennější, než připomínání hodnot minulosti.“

 

Patrick-Hrlimann

 

Na Dvořákově Praze dnes večer zahrají Bamberští symfonikové s šéfdirigentem Jakubem Hrůšou a se sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou. Otevřou Mahlerovou, Straussovou a Foersterovou hudbou svou rezidenci na festivalu, společnou s Českou filharmonií. Představí se při ní ještě v úterý, a to s Janem Mráčkem, sólistou Korngoldova Houslového koncertu. Jakub Hrůša v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje Foersterovu Symfonii „Veliká noc“, zamýšlí se nad soudobou hudbou, prozrazuje, co všechno ho čeká po pražských koncertech, ale také vzpomíná na svá letní účinkování u Berlínských filharmoniků, na festivalu v Lucernu… a na Ševčíkově akademii v Horažďovicích.

Děje se toho docela hodně… Začíná už z hlediska uměleckého provozu normální doba?

Ano, zdá se, že přichází doba, která je normálnější, která se podobá více tomu, co jsme znali z předchozích období. Když jsem takhle tázán, vždycky však dodávám, že jsem vlastně i v době covidu, kdy se nehrálo pro běžné publikum, z hlediska pracovního prožíval vcelku normální dobu, protože jsem se nezastavil. Alespoň ne nějak radikálně. Zejména s Bamberskými symfoniky, ale i v Praze s Českou filharmonií, jsme pracovali… Jediné, co se opravdu omezilo na mé straně, byly zaoceánské cesty do Ameriky a do Japonska a ve větší míře také do Anglie. Zůstal jsem spíše činný ve střední Evropě. A v určitém ohledu vlastně ta doba byla pro mě jako pro člověka naopak velmi normální, protože jsem se začal věnovat normálním činnostem v daleko větší míře, než je u mě běžné.

To znamená…

…víc času s dětmi, výlety do přírody, cvičení na klavír… a dosaďte si sám, co všechno si pod tím může člověk představit… Zejména krásy české krajiny jsme objevovali daleko víc, než bylo zvykem předtím. Což je logické, protože když cestujete po světě, tak nemůžete samozřejmě obdivovat krásy domova… Ale ta otázka mířila asi trochu jinam, do uměleckého provozu. Pevně věřím, že především nastane zase doba reálných koncertů pro reálně, nejenom virtuálně poslouchající lidi v sále. A že se posluchači nebudou bát na koncerty chodit. Že tedy budeme moci společně prožívat atmosféru a krásný tok energie mezi publikem a účinkujícími, jako tomu bylo dříve.

 

1000

 

Na Dvořákově Praze vedle Mahlera a Strausse hrajete také Foersterovu Symfonii č. 4 „Veliká noc“, což v Praze není ani trochu běžná koncertní položka. Ale jak zvědaví a ochotní byli v Bamberku, kde jste ji před pár dny zařadil také?

Pochopitelně, že ještě ve větší míře, než je tomu třeba u Josefa Suka, hudebníci o Foersterovi příliš mnoho nevěděli. Jeho hudba, na rozdíl od Sukovy, je navíc velice málo přítomná na nahrávkách. Bamberští symfonikové jsou úžasně profesionální těleso s krásnou duší a s krásným postojem k věcem, které jim předkládám. K těm známým, i k těm neznámým. Určitě byli napjatí a pak si zřejmě většina hudebníků při přípravě přece jen nějakou nahrávku poslechla, takže pak už byli zvědaví hlavně na to, jak to bude znít v reálu… Jak už to bývá u všech věcí, které nejsou v běžném repertoáru, má orchestr na rozdíl od publika jednu výhodu. Poznává dílo opakovaně, den za dnem. Také myslím, že muzikanty zaujala spojitost Foerstera s Gustavem Mahlerem, který je pro ně opravdu domovským a milovaným repertoárem. Symfonie „Veliká noc“, jak jsem si při zkouškách uvědomil, má v sobě zakódovanou velmi jednoznačně cestu „z temnoty k hvězdám“, křesťanské vyjádření cesty z ponurého rozpoložení ducha k velkému jasu. Je myslím známou věcí, že Foerster byl velmi věřící člověk. Váhal jsem, jestli tuto polohu mám orchestru slovně popisovat či přímo akcentovat. Když se řekne „křesťanská“ nebo „duchovní“ hudba, i když je beze slov, tak se člověku možná velice rychle vybaví především oficiální liturgické texty. Tady jde ale o velmi osobní prožitek duchovních hodnot, spíše o spiritualitu než náboženskost, jak se dnes často rozlišuje. Myslím, že se podařilo skutečně upřímným způsobem nechat na posluchače dopadnout, jaké to je, když člověk najde východisko z krize, ať už ta krize má jakékoliv příčiny…

Jak Foersterovu symfonii poslouchat?

První věta je velmi vážná, ve druhé větě si Foerster připomíná prožitek Velikonoc v dětství, jde tak trochu o únik do vzpomínky. Třetí věta je nádhernou, prostou, lyrickou modlitbou a čtvrtá je pak velkým duchovním úsilím postupně vybojovaný jas. Symfonie mi také v jistých ohledech připomíná Brahmsovu První, protože má stejnou tóninu, začíná také údery tympánu a kontrabasů na notě C… a z temného c moll se na konci dostává do jasného C dur, zde navíc za přítomnosti varhan. A také mi připomíná Mahlerovu Druhou symfonii, zvanou „Vzkříšení“, i když samozřejmě v menší výrazové škále. Uvědomil jsem si teď, jak by bylo úžasné, kdyby celý svět i v jiných jazycích než jen v češtině mohl číst Foersterovy vzpomínky na Gustava Mahlera, se kterým ho pojilo vzácné přátelství. A pokud si z četby dobře pamatuji, Foerster dokonce pomohl Mahlerovi najít materiál k zakončení Druhé symfonie, k užití takového druhu závěrečné apoteózy, jaká tam nyní právě je. Přátelství česky mluvícího krajana s německy mluvícím krajanem předznamenává také naši celkovou dramaturgii, ve které jsme spojili Foersterovu symfonii s Mahlerovým Adagiettem, a vedle toho zazní jedno z nejprocítěnějších děl Richarda Strausse, jeho Čtyři poslední písně. Ale je to obecně symbol naší lidské i kulturní blízkosti.

 

Fb-p-Hrui1

 

Jak jste si v posledních dnech či týdnech užil úkoly týkající se současné hudby? Na festivalu v Lucernu jste uvedl hudbu Iris Szeghy a Beata Furrera a s nimi novou skladbu Miroslava Srnky s názvem „move 01-04“ a v Berlíně pak novinku od Olgy Neuwirth. Šlo o rovnováhu experimentální, opravdu nové hudby a hudby tradičněji znějící, nebo o opravdové posluchačské výzvy?

V Lucernu jsme hráli Miroslava Srnku a Beata Furrera, to byly velké výzvy, opravdu progresivní hudba. A potom výňatek z Requiem paní Iris Szeghy. Sám škatulkování na míru progresivity nemám úplně rád, ale troufám si říct, že její dílo bylo trochu méně experimentální. Také to odpovídalo duchovní výpovědi. Offertorium, které jsme hráli, je součástí většího celku, původně jsme měli hrát celé Requiem paní Szeghy, ale nestalo se: nebylo povoleno, abychom měli na koncertě kolektivní zpěvní složku, tedy sbor… V případě Olgy Neuwirth to pak byla velmi výbojná hudba s žánrovými přesahy a s přítomností spousty netradičních nástrojů… Byl to velký zážitek. Opět jsem si uvědomil, že je extrémně náročné dojít ve vlastní přípravě do té fáze, ve které už si říkám, že mám o skladbě plnou představu… Pochopitelně je téměř nemožné představovat si zvuky do nejmenších detailů u takto vyhraněné soudobé hudby, která často nemá precedens. Tedy jednotlivé zvuky samozřejmě ano, ale komplex celku, dokud není slyšet reálně… to je bez pomoci techniky v podstatě nemožné. O libozvučnosti nebo tonalitě či o známých kombinacích zvuků a nástrojů v řadě případů nemůže být absolutně řeč, takže je to vždycky velké očekávání. A pochopitelně že soudobá hudba je také obtížná i po stránce gestické. Dirigent musí opravdu dobře vědět, jak ukazuje, protože zrovna u takových skladeb, jako je třeba ta od Miroslava Srnky nebo od Olgy Neuwirth, opravdu stačí, aby trochu zaváhal, a celá věc se může zhroutit jako domeček z karet…! Takže to pro mě byla úžasná, ale velmi náročná výzva. Když už skladbu umím a když ji naučím orchestr, tak stejně ještě zbývá potřeba pro skladbu planout; z orchestru musí vyzařovat přesvědčení o důležitosti osobního nasazení – ale to se třeba ne vždycky stane, protože mají různí lidé různé estetické preference… V Lucernu se tohle podařilo ohromně, takže jsme měli velký úspěch a máme pozvání hned na příští rok. Já mám vlastně do Lucernu příští rok dokonce hned dvojí pozvání: jak k Festivalovému orchestru, tak s Bamberskými symfoniky, s kterými jsme tam udělali opravdu velký dojem… Uvědomil jsem si znovu, že provádět soudobé premiéry, nové věci, mě baví. Že ta námaha stojí za to, i když člověk občas skřípe zuby. Prožitek a vědomí, že přivádíte na svět něco, co tu ještě nebylo, je v určité rovině ještě řádově cennější, než připomínání hodnot minulosti, i když to jsou hodnoty prověřené a nyní často již věčně platné.

A jak jste si užíval, že dirigujete Berlínské filharmoniky?

Děkuji mockrát! Bylo to nádherné. Šlo o moje třetí vystoupení s nimi. Po prvním programu před pár lety s ryze českou hudbou a po druhém napůl s českou – s Kabeláčem a Dvořákem – a napůl nečeskou – s Berliozem a Bartókem – jsem si postavil hlavu a řekl jsem, že při své třetí návštěvě chci dirigovat světový repertoár. Aby bylo všem jasné, že nejsem toliko specialista na českou hudbu – tento dojem totiž někdy bezděčně vzniká. I když samozřejmě pro orchestry, jako jsou Berlínští nebo Vídeňští filharmonikové, je velmi lákavé hrát českou hudbu s člověkem, kterého ctí a mají rádi, ale který navíc z toho prostředí také pochází. A zároveň chápou, že se nechci omezovat jen na takový repertoár. Dal jsem jim na výběr řadu skladeb, a v tom výběru byla Brucknerova Čtvrtá symfonie. Teď, v tyto dny, s Bamberskými zrovna vydáváme nahrávku všech tří verzí této skladby. Natočili jsme ji minulý rok v pandemii… Takže možná i proto si v Berlíně vybrali právě Brucknera. No a věděl jsem, že nebude lehké provést vedle toho ještě dílo ve světové premiéře. Olga Neuwirth skutečně není na secvičení jednoduchá. Nicméně Brucknera mají v Berlíně v krvi a hráli ho s mnoha mistry. Takže tam mi zase bylo jasné, že nemusí být vůbec snadné, abych je přesvědčil o svém vidění…

 

2000

 

Takže – jak to ve vašem vidění dopadlo?

Jsem šťastný, že se to podařilo. Orchestr mi hrál s nádherným nasazením, byl to velký zážitek a svátek. A pak mě až odzbrojujícím způsobem vyrazilo dech, jakých upřímně míněných komplimentů z orchestru i od významných lidí kolem orchestru se mi velmi adresně dostalo. V superlativech. Toho si moc vážím a jsem rád, že to, jak po svém upřímném způsobu miluju Brucknera, dovede i v tomto světovém a slavném orchestru způsobit nadšení. Jeden ze starších členů orchestru mi řekl, že to byl nejkrásnější Bruckner, kterého zažil. A to mě opravdu dojalo. Podobných reakcí se mi dostalo i ze strany některých posluchačů, kteří orchestr dobře znají. Užíval jsem si to a těším se na své další hostování u nich, které už máme naplánováno na jednu z dalších sezon.

A co předtím Lucernský festivalový orchestr?

To byl velký highlight mého léta! Seděl jsem v kánoi na řece Vltavě, kterou jsme s rodinou tradičně sjížděli, a volal mi intendant Lucernského festivalu, že Yannick Nézet-Séguin onemocněl a nemůže přijet. Nabízel mi účast v obou jeho koncertech. Ten první bych nebyl schopen stihnout, leda tak v okamžitě přistavené helikoptéře, ale na druhý jsem přikývl, odjel autem narychlo do Lucernu… a našel jsem tam úžasné partnery-muzikanty. To není orchestr, který v daném složení hraje stále, ale schází se přesto na pravidelné bázi: lidé z oblasti sólové i komorní hudby, někteří věhlasní pedagogové a nestoři interpretačního nebe, členové Mahler Chamber Orchestra a mnoha dalších světových orchestrů a tak dále... Našel jsem hudebníky, kterým jde absolutně, jedině a pouze o hudbu, kteří se nezajímají o nějaké rutiny a danosti hudebního byznysu, ale chtějí hrát nádherné a sváteční koncerty. A ten program s Mozartovou „Pražskou“ a Dvořákovou Šestou se nám myslím velmi krásně povedl. S až překvapující razancí, ale o to hezčím způsobem mě potom zastihlo pozvání k tomuto orchestru již na příští rok. Mám z toho velikou radost a jsem rád, že jsem tento záskok vzal, protože mi otevřel dveře k dalšímu hudebnímu přátelství: jednak s tímto konkrétním tělesem a jednak taky s celým festivalem.

 

Patrick-Hrlimann-Lucern-Festival-2

 

Léto bylo také ve znamení kurzů a práce s mladými a pro mladé… Co jste všechno zažil na letní Ševčíkově akademii v Horažďovicích?

Zažil jsem úžasnou kombinaci relaxu s rodinou, protože jsme tam byli všichni, a fantastického setkání se svými někdejšími hudebními přáteli, se kterými se nemám kvůli svým cestám teď možnost tolik vidět. Konkrétně s Tomášem Jamníkem – i když ten se mnou hrál v Berlíně minulý rok velice úspěšně Martinů První violoncellový koncert, s houslistou Josefem Špačkem, ale taky s Janem Fišerem, teď nově koncertním mistrem České filharmonie, se kterým jsem předtím trochu ztratil profesní kontakt, protože působil u orchestrem PKF, se kterým se teď tolik nevídám… Takže setkání s těmi všemi a s jejich rodinami… I s dalšími. S Lukášem Vondráčkem, s Petrem Jiříkovským, Markétou Cukrovou, s dalšími skvělými hráči, včetně lidí z České filharmonie, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu a z Berlínských filharmoniků, které odtamtud znám a kteří v Horažďovicích učili a hráli. Zažili jsme skvělý čas, přátelský… Ohromně obohacující byla práce s mladými lidmi. Dirigování koncertu orchestru složeného z frekventantů kurzů. Hráli jsme Dvořákovou Smyčcovou serenádu a vlastně mě úplně odzbrojilo, jak ti mladí mají neuvěřitelnou chuť pracovat. Bylo to obšťastňující… A zahrál jsem si taky po mnoha letech veřejně na klavír!

Do čeho jste se pustili?

Společně s Pepou Špačkem a s Tomášem Jamníkem jsme provedli Sukovou Elegii, jednu píseň Gabriela Faurého s Markétou Cukrovou. V Horažďovicích se hraje spousta komořiny na vysoké úrovni. Vypíchl bych letos například Straussovy Metamorfózy v pojetí malého komorního smyčcového souboru, mimochodem s Honzou Fišerem jako lídrem a Pepou Špačkem za violou, úžasně provedené. Splnil se mi tedy sen, že bych si občas – na těch správných platformách – chtěl i něco zahrát, nejenom dirigovat. Splnil se mi díky kolegům, kteří Horažďovice plánují. Děti se spoustu věcí naučily, zahrály si tam i ty úplně nejmenší, i ty trochu starší, koncert open air na náměstí měl krásnou atmosféru… Takže budu doufat, že do Horažďovic se budu moct přijet zase podívat, i když příští rok to bude těžší, neboť mám celé léto Káťu Kabanovou s Vídeňáky v Salcburku.

 

evk-ac

 

Jak bude pokračovat natáčení Sukovy hudby s Českou filharmonií?

Pokračuje, jsme v plném proudu. Ani v pandemii jsme nelenili a natočili jsme částečně Pohádku léta. Budeme pokračovat, letos natáčíme Epilog a poté přijde i Asrael a Zrání, v určitém pořadí, které odpovídá možnostem kalendáře. Ideálem je natočit všechno, co napsal Suk pro orchestr, ale s hlavním zacílením na tetralogii Asrael, Pohádka léta, Zrání a Epilog. Točí se audio i audiovizuálně.

Co zajímavého vás teď čeká v Bamberku?

Objevení další skladby, která se nehrává často: Symfonie E dur Hanse Rotta, Mahlerova současníka, který zemřel bohužel už v šestadvaceti. Symfonie byla zkritizována některými autoritami vídeňského hudebního života, hlavně Johannesem Brahmsem, což Rotta naprosto zdrtilo a posléze, psychicky mimořádně labilní, zemřel; nicméně Rott byl především Brucknerovým žákem – a ten ho velmi podporoval, protože ho považoval za velmi talentovaného. Symfonie o tom svědčí. Až když ji člověk slyší, tak pochopí, jak určité oblasti hudebního tvoření, které si běžně spojujeme právě s Mahlerem, byly objeveny předtím Rottem… Ten už se pak ale nedožil toho, aby je mohl dále rozvinout. Geniálním a svým způsobem to udělal poté Mahler… Čeká nás též Brucknerova Devátá, jedna z mých nejoblíbenějších symfonií, pak máme na programu Janáčkovu Glagolskou mši s Českým filharmonickým sborem Brno a krom toho také premiéru Stabat mater od Petra Fialy, šéfa tohoto sboru, tentokrát v roli skladatele. Pochopitelně za účasti jeho sboru a taky jeho dcery Kristiny, která bude hrát part sólové violy, což je v této skladbě „Mater dolorosa“. Měli jsme být také na velkém festivalu v Hongkongu, bohužel nás ale v těchto dnech zastihla zpráva, že to stále kvůli neutěšené pandemické situaci nebude možné, takže budeme hrát ve streamu na dálku. Ale čeká nás snad plánované hostování v Paříži, ve Vídni, Hamburku a na mnoha jiných místech v Evropě… Budou s námi také nadále účinkovat Christoph Eschenbach a Herbert Blomstedt, naši dva čestní dirigenti, a mnoho dalších hostí – nově jsme získali sympatie Andrise Nelsonse. Čeká nás také Mahlerova Devátá symfonie a další a další… Na konci sezony zahrajeme Wagnerův „Prsten beze slov“ v úpravě Lorina Maazela. Tato sezona tedy pro mne bude ve jménu objevování světa Richarda Wagnera – na jaře se vracím do Královské opery Covent Garden s jeho Lohengrinem.

 

cesk-fil2

 

Kdy se poprvé v plném lesku objevíte v Římě, kde vás oznámili jako kmenového hosta Orchestra dell'Accademia Nazionale di Santa Cecilia?

Bude to sedmého října. Provedeme Mahlerovu Druhou symfonii zvanou Vzkříšení, jako zahájení sezony s účastí rádia a televize… Vnější parametry i repertoár vypíchnou ten koncert jako zcela zásadní. Myslím, že to mluví samo za sebe, že bereme ten hostovský svazek za správný konec!

A jak hledíte do budoucích měsíců? S nadějí, že už je jednou provždy po omezeních?

Ano, přesně tak bych si to přál. Mám respekt ke všem možným opatřením, ale přál bych si, aby už nebyla nutná a aby publikum našlo svoji cestu zpátky do koncertních sálů a operních domů a abychom se s o to větším nadšením setkávali kolem hudby a jiných umění, ale i všelijak jinak.

 

500

 

--------------

O orchestru Bamberských symfoniků, který má kořeny v Československu a letos si připomínal 75 let, čtěte v SeriáluPlus Klasika v souvislostech.

 

Foto: Patrick Hürlimann, Fb Ševčíkovy Akademie, Tibor Florestan Photography, Fb J. Hrůši, Fb České filharmonie

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.