úterý, 21 září 2021 16:55

Jean-Christophe Spinosi: Vivaldiho hudba je daleko hlubší, než se na první pohled zdá

Autor:

„Klíčem je najít způsob, jak vytvořit hloubku se zřetelnou lehkostí.“

„Nejsem nostalgik, ale nostalgii a krásu, kterou Vivaldi vepsal do své hudby, velmi obdivuji.“

„Čeká nás všechna štěstěna, která se ve Vivaldim protnula, a všechny jeho záhady.“

 

jean-christophe-spinosi-c-Jean-Baptiste-Millot

 

L’amour d’aujourd'hui… neboli Láska dnešního dne. Pro rozhovor podtitul lehce tajemný, avšak dokonale vystihující osobnost zpovídaného: dirigenta a houslisty Jeana-Christopha Spinosiho. Ten se svým Ensemble Matheus a s kontratenoristou Jakubem Józefem Orlińským zahájí 2. října šestý ročník Lednicko-valtického hudebního festivalu, který je letos zcela věnován hudbě Antonia Vivaldiho. Jean-Christophe Spinosi hovoří o hudbě staré i moderní, o bláznovství a svobodě, o Nikolausu Harnoncourtovi, o metodě a motivaci… samozřejmě také o Vivaldim… i o nahrávání, které podle svých slov nikdy neměl příliš rád, takže se snažil točit jen věci, které mu přišly smysluplné a které objevovaly něco nového.

Jak byste popsal sám sebe?

To je velmi těžká otázka, která by měla směřovat spíše na ty, kdo mě znají. Mohu vám říci, co mám rád. Mám rád lidi, a proto mám rád hudbu, protože spojuje a je mediátorem pocitů a emocí. Umožňuje nám pochopit ostatní a pochopit sebe sama. Nejsem solitér. Proto potřebuji hudbu. Život je momentálně trochu komplikovanější a hudba má velké privilegium dělat lidem dobře. Proto teď vidím jako nejdůležitější vrátit se zpět na koncertní pódia. Hrajeme z různých důvodů: sociálních, ekologických nebo proto, abychom lidem pomohli vyvolat určité představy, to všechno hudba umožňuje. Hudba ale dává smysl vždy, i tehdy, když za ní nestojí žádný konkrétní cíl. A já ve svém životě hodně přemýšlím o tom, jak tento smysl dostat do každého koncertu, do každé skladby. Miluju hudbu, miluju lidi a chtěl bych, abychom společně uspěli v utváření všech těch krásných věcí spojených s humanitou a spiritualitou, kvůli kterým jsme podle mého na světě. Produktivita je důležitá, ale umění, kultura, duchovno jsou určitou filozofií a kořením života. Snažím se v tomto poznání posouvat, jak jen mohu, a investuji lásku, protože si myslím, že hudba je stejně jako láska ztělesněním lidskosti. Komplikovaným, protože život je komplikovaný! (Zvolá.)

Rozechvívá se vaše srdce více ve světě hudby staré, nebo moderní?

Staré hudbě se věnuji od chvíle, kdy jsem založil Ensemble Matheus, tedy mnoho let (usměje se), ovšem můj život není jen v minulosti, ale i v hudbě dneška, tak trochu po způsobu hudebníků osmnáctého století, pro které neochvějně platilo, že přítomná hudba je trvale a poučeně spojena s hudbou lidovou a populární. Od začátku se snažím jako hudebník žít tímto způsobem a inspirovat se pro interpretaci hudby, které říkáme „stará“, poetikou současnosti. Práce na skladbách 20. a 21. století mi dovoluje zachytit podstatu určité myšlenky, díky níž můžu nahlédnout na Monteverdiho či Bacha optikou dnešní doby. To je téma mé skromné práce.

 

ensemble-matheus4-c-Vladimir-Volkov

 

Je pravda, že vaším idolem je Nikolaus Harnoncourt?

Není mým idolem – a hned vám vysvětlím proč. Byl natolik důležitý, inteligentní a natolik vizionářský, že by bylo z mé strany urážkou, kdybych ho tak nazval, protože přesně to by nesnesl. Harnoncourt je někdo, koho velmi obdivuji a zbožňuji. Opravdu. Protože byl svobodný. Svobodný a přesvědčený. Díky němu jsem pochopil, že děláte-li hudbu, musíte být absolutně sám sebou. Cítím to tak a instinktivně s tím souhlasím. Interpretace není jen konstruktem mozku, respektováním pravidel. Abychom dílo znovu oživili, musíme se s ním především dokázat propojit, podpořit je a pomoci mu žít. Ale tak, aby to byl skutečný život se skutečnými pocity, se skutečnými emocemi, které z nás vycházejí tak, jak chceme, jak to cítíme. Někdy během zkoušek diriguji a náhle mě to přiměje zvolat: „Vzlétněte!“ nebo „Hyperprostor!“ A najednou se opravdu všichni vznášíme… Harnoncourt byl největším hudebním vizionářem dvacátého století. Pomohl hudebníkům osvobodit se od hudebního zápisu, což je asi ta nejtěžší věc: najít esprit, a nejen respektovat litery. Esprit. Najdeme jej, když posloucháme své vlastní srdce a předčítáme vlastními ústy. Ano, analyzovat hudbu, na které člověk pracuje, je nutné, ale není to cíl. Cílem je najít spojení s dílem. Harnoncourtova biografie má ve francouzštině název L’inteligence du coeur (Inteligence srdce). A to je přesně to, co jsem si od něj vzal. Bláznovství ve smyslu „být svobodný“. Inteligence srdce nám pomáhá objevit dramaturgii díla a ponořit se do něj s vírou a přesvědčením. A s láskou.

Nikolaus Harnoncourt v jednom rozhovoru řekl, že čím je člověk normálnější, tím méně má v sobě lidskosti. Souhlasíte s ním?

„C’est tellement vrai, tellement vrai!“ (To je taková pravda, taková pravda!) (Zasní se.) Jak to jen říct. Lidskost je srdce, které žije, které bez ustání reaguje, a i když může být každé jiné, stále může být nesmírné, pokud zůstává v přesvědčení a v hojnosti lásky, protože fenoménem lidskosti je láska, o tu jde především. Fenoménem nikoliv standardním či obyčejným. Láska je dítě, které nezná předpisy, láska je zázrak dávat sebe sama, jediná síla mocnější než okamžik, na lásku můžeme umřít, kvůli lásce se dokážeme obětovat. To vše dokázal Harnoncourt vložit do své hudby s naléhavostí par excellence. To, co řekl, myslel jako konstrukt. Synonymem lidskosti pro něj byl cit, který je vším, jen ne něčím normálním. Proto kdo nedokáže milovat, nemůže být lidský. Četla jste jeho biografii? Znám ženu, která ji napsala. Otiskla v ní i novinové kritiky z prvních dvaceti nebo třiceti let Harnoncourtovy kariéry. Naprosto neuvěřitelné kritiky! Ta nenávist! Elisabeth Schwarzkopf napsala: „Monsieur Harnoncourt ničí Mozartovu hudbu.“ A on přesto pokračoval se svobodnou duší, díky svému přesvědčení a neuvěřitelné lásce k hudbě. Zbořil všechny bariéry a nechal vybuchnout všechny normy.

Je krásné, že o lásce mluvíte jen v pozitivním smyslu!

Ano, je třeba dodat, že láska může být i příčinou masivní destrukce, může zkomplikovat naše životy a přinést neštěstí. Stejně tak i hudba může bolet, může být hrozivá a úžasná zároveň. Stává se to zejména ve chvílích, kdy se snažíte dostat ji do určitých norem, do určitého stylu, do určité interpretace. Jako v životě. V té souvislosti mne napadl citát Alexandra Solženicyna, se kterým jsem se náhodou potkal v roce 1978. Jde o politický citát, takže ho chápejte jako podobenství: „Lidé se narodili s rozdílnou kapacitou. Pokud jsou svobodní, nejsou stejní. Pokud jsou stejní, nejsou svobodní.“

 

100

 

Stále přemýšlím o Harnoncourtových slovech. Co je vlastně onou normalitou a jak se přenáší do hudby?

Rozhodnutím stylizovat hudbu do určité figury, která se jen tváří, že má v sobě emoce. Stylizace ale nejsou skutečné emoce, není to výzva a nepřináší žádný posun, což Harnoncourt velice dobře pochopil. Proto obrátil kurz pojetí interpretace hudby ve dvacátém století o sto osmdesát stupňů, byť v tom byl úplně sám. Obdivuji ho, protože mám rád lidi jako on: lidi s vlastním přesvědčením, kteří jsou vnitřně svobodní a dávají lásku.

Vaše kariéra se ubírá dvěma cestami: Jean-Christophe Spinosi a Ensemble Matheus a Jean-Christophe Spinosi sólista a dirigent. Vnímáte to jako výhodu či nevýhodu?

(Usměje se.) Znovu se moc omlouvám, že opravím vaše slova. Nemyslím si totiž, že se budeme bavit o výhodách či nevýhodách. Vnímám to jako radost. Radost a možnost kráčet neustále po dvou nezávislých cestách lemovaných rozdílnými setkáními. Můj projekt číslo jedna je určitě Ensemble Matheus, protože s ním mohu experimentovat, zkoušet věci téměř jako někde v laboratoři, jsme v tomto ohledu velmi, velmi daleko, a nikdo mi neříká: „Tohle a tamto dělat nemůžeme.“ Matheus mi přináší obrovské uspokojení a strašně mě to s ním baví. Ovšem hrát s někým, koho naopak vůbec neznáte, může být vlastně také velkou radostí. Situace, kdy předstoupíte před orchestr, jehož jazyk neznáte, kdy neznáte lidi, ani jejich jména, a přesto spolu musíte prakticky okamžitě začít komunikovat, představují velmi intimní záležitost, která si žádá vaše srdce a která vám může přinést značně neobvyklý druh uspokojení. Je to proces nesmírně strhující, napínavý a zvláštní. A je to také realita života. Každý den potkáváte neznámé lidi, vkládáte do těchto nových setkání spoustu energie a emocí, a přitom se stále pokoušíte zůstat sami sebou. Každá taková zkušenost se však dotkne vaší duše. Když se ale vrátím ke slovům výhoda a nevýhoda: snad jen když pracujete s někým, koho vůbec neznáte, je to vyčerpávající, ale i tak mi dává velký smysl tvořit hudbu v co nejvíce možných situacích. Jak říkám, je to jako v životě. Různorodé projekty mi dovolují duchovně se sytit, proto jsem vždy připraven.

Když jsem si o vás četla, hledala jsem nějaké styčné body, něco z mého pohledu signifikantního pro celou vaši uměleckou kariéru. A jedna z věcí, která mě napadla, je to, že jdete velmi promyšlenou cestou, že vaše projekty nevznikají náhodně. Nebo se mýlím?

Ne, je v tom část pravdy. Přesněji řečeno, občas se ponořím hlouběji do věci z důvodu, že jsem udělal něco, co mne k tomuto tématu přivedlo. Zase je tu paralela se životem – ten je také občas dílem náhody. Prostě někoho potkáte, náhodou objevíte nějakou skladbu… To, co je jisté a o čem vy mluvíte jako o metodě, je to, že když na něčem pracuji a ovládne mne vášeň, chci při tom vždy vytěžit všechny nebo téměř všechny možnosti. Asi je možné nazvat to metodou? (Usměje se.) Podstatou ale zůstává, že se do skladeb snažím znovu vložit krásu a tajemství, které do nich před tím vložil skladatel, a to, co jsem objevil v díle předešlém, mi pomáhá otevřít dveře k dílu dalšímu, i když to může být třeba skladba úplně odlišná. Možná směřuji k určité metodě, ale nevím, zda je to to správné slovo. Každá nota má svůj hluboký smysl a pro všechna díla, na kterých pracuji, hledám tu správnou vnitřní dramaturgii, opíraje se o přirozenost, která do nich vnáší humanitu, či humanitu, která do nich vnáší přirozenost. Vždy hodně studuji skladatele, abych jej dobře poznal, abych mohl jít v jeho díle co nejhlouběji do jeho světa, abych se napojil na ono „lidství“, nejen na mechanismus skladby. Jako příklad mě teď spontánně napadl Mozart. V jeho dílech není nejdůležitější dokonalost, ale škála lidských emocí. Mozartův génius lidskosti, který když vzkřísíte, nemůžete se nikdy zmýlit. Realita emoce ve vztahu k situaci je u něj naprosto přesná. U některých skladatelů ale občas musíte odloupnout slupku, abyste objevil krásu, byť jí tam mohou být tuny! Podobají se lidem, kteří sice nejsou tak přístupní, ale o to úžasnější překvapení vás na konci setkání může čekat. Namísto metody bych tedy možná použil spíše slovo motivace. Má „metoda“ je poháněna motivací proniknout co nejhlouběji do tématu, na kterém zrovna pracuji, a svou roli sehrává i má jistá snaha o systematičnost, nikoliv metodická, ale téměř automatická či instinktivní.

 

1002

 

Jak do tohoto obrazu zapadají vaše inspirace populární hudbou?

Klasická hudba se dnes celkově velmi soustřeďuje na práci se zápisem, což je ve staré hudbě ještě znásobeno tím, že jsme díky písemným teoretickým pojednáním mnoho objevili. Psaná svědectví jsou velice zajímavá, nicméně styl této hudby je historicky mnohem více svázán s ústním podáním. Proto se tak snažím nacházet její puls v populární hudbě dneška, protože ta je mnohem více a stále propojena se životem. Chci ve staré hudbě rekonstruovat život způsobem „in vivo“, nejen „in vitro“. Proto se věnuju rocku, soulu, proto hraju jazz a improvizuju. Všechno tohle vyživuje mou interpretaci – nejen vědění, ale i zkušenosti života. A také mě to velmi baví, hodně se u toho se svými přáteli nasměji. Proto mám velmi rád projekty Ensemble Matheus, které jsou v tomto směru vždy velmi originální. Můžete namítnout: „Jasně, dnes jsou tyto věci v kurzu.“ Ale v mém případě tomu tak bylo vždycky. Vždycky jsem rád improvizoval a hrál rockovou hudbu, před deseti, patnácti, dvaceti, možná i třiceti lety. Můj agent mi stále říká: „Nedělej to, není to dobře, ubírá ti to síly, škodíš tím své pověsti, ztrácíš svůj trh!“ Mně je to ale absolutně jedno. Je to pro mě příliš důležité, příliš velká radost. Jako když někdo rád pije a vy mu to zakážete. Mým alkoholem je hudba a mou drogou hudba populární. Vždycky jsem takhle uvažoval a fungoval. (Začne se smát.) Před dvaceti, třiceti lety mi každý říkal: „Je třeba s tím přestat (šeptá), to není dobré, je to vulgární!“ A dnes všichni říkají: „Wow, neuvěřitelné, skvělé, otevírá to ducha!“ A já na to: „Uf, to je dobře.“

Zapadá do této filozofie i váš přístup k Vivaldimu?

Určitě. Vivaldiho hudba je geniální, nádherná svou jednoduchostí, ovšem má v sobě mnoho života a hloubky. Stejně jako hudba lidová. Klíčem je najít způsob, jak vytvořit hloubku se zřetelnou lehkostí. Jak vyjádřit emoce stejně hluboké jako láska, ale aby to vyznělo, že jen děláte spíše „návrhy“. Laskavost, tajemství, otisk našich životů, melodie a rytmus našich srdcí – to je mé téma „Vivaldi“. Je tomu už dlouho, co jsem četl knížku Le scaphandre et le papillon (Skafandr a motýlek). Vypráví skutečný příběh, který napsal muž, jenž býval myslím šéfredaktorem Elle, tedy někdo velmi společenský, světácký. Jednoho dne ho postihla cévní příhoda v mozkovém kmeni, který ovlivňuje činnost celého těla, a on zůstal kompletně ochrnutý, až na jedno jediné oční víčko. Jednoduše potřeboval pomoci úplně se vším: nemohl se hýbat, mluvit, jíst, odskočit si na toaletu, mohl kontrolovat jen jedno své oční víčko. Le scaphandre et le papillon napsal tak, že mu jeho asistentka říkala písmena a on jí dal vždy znamení. Pomocí jednoho jediného očního víčka stvořil knihu, která vypráví o životě předtím, o chvíli, kdy se mu to stalo, a o jeho životě potom. Zemřel přesně v momentě, kdy knížka vyšla. Ve Francii se stala nesmírně populární, dokonce byla zfilmována, a pro mne má naprosto mimořádný titulek. Je to jeden z nejvíce zdrcujících textů, které jsem kdy četl, protože člověk nesmírně společenský se během okamžiku ocitá ve světě absolutně nelidském. Vnímám to téměř jako Kristův úděl. Skafandr a motýlek je parabola, podobenství: být uvězněn ve vlastním těle, uvnitř kterého jsou jako motýlci stále přítomny vaše myšlenky, vaše duše. Mluvím o tom, protože skladatelé jsou také často uvězněni v takovém „skafandru“, třeba Beethoven kvůli své hluchotě. Také měl v sobě takového motýlka. A představte si, že na jeho hrobě ve Vídni je motýlek vyrytý! Když jsem ho tam uviděl, hned jsem si vzpomněl na tuhle knížku a řekl jsem si: „Vždyť to je přesně ono.“ Pravděpodobně ho tam někdo vyryl z úplně jiného důvodu, ale já jsem si to okamžitě spojil. Dovedete si představit, že Missu solemnis zkomponoval již úplně hluchý?! Beethoven ale dokázal nahradit svůj sluch srdcem, a právě proto, že jeho hudba vyvěrá přímo ze srdce, stvořil tu nejsvobodnější, „nejmotýlkovatější“ hudbu. Přesně tuto svobodu měl Harnoncourt a my ostatní na ní soustavně a usilovně pracujeme, byť se často domníváme, že stará hudba je svázána přesnou metodikou. Já si ale myslím, že hudba je zhmotněním emocí, které si skladatelé nechtěli nechat jen sami pro sebe. Proto je pro mne absolutně zásadní neztratit svobodu a nenechat se uzavřít pouze do určité formy či tradice. Pokouším se zformulovat to, v co věřím a co dělám, „ultimate challenge“ hudby, jejímž vyústěním je láska. Láska, která se neprojevuje formou, ale opravdovým zázrakem, jehož podmínkou je zázrak. (Zamyslí se.) Amen.

Co nám říká o Vivaldim jeho hudba?

Mám z ní pocit, že Vivaldi byl někdo, kdo v sobě musel mít spoustu „jardins secrets“ (skrytých tajemství). V jeho hudbě je také mnoho nostalgie, zejména v pomalých, „zaoblených“ větách. Slyšíme to nejen ve Čtvero ročních dobách, třeba ve druhé větě Jara, kde první a druhé housle hrají „tády-dády-tády-dády“ (začne zpívat) jako vánek, který rozechvívá stromy. A pak do toho vstoupí housle, které zpívají (začne zpívat melodii). Je to tak jednoduché! (Vydechne.) A pod tím štěká pejsek ve violách „pam, pam, pam, pam“. Je to tak vzdálené, jsme už tak daleko za životem, že už i trochu vidíme, co je za ním. Ani vzdáleně se to nepřibližuje mému naturelu. Nejsem nostalgik, ani v nejmenším. Ale nostalgii a krásu, kterou Vivaldi vepsal do své hudby, velmi obdivuji. Nevím, jaký byl. Mám sice nějaké představy, protože jsem o něm mnoho přečetl, ale jisté je, že hudba pro něj byla nesmírně důležitá. To je na hudbě to krásné, že nepotřebujete mnoho slov, abyste vyjádřil své touhy, svá tajemství. A podle mě měl Vivaldi mnoho tajemství a také vášeň poznávat a radovat se. Jeho hudba je daleko hlubší, než se na první pohled zdá.

 

1001

 

„Žijete“ s ním již více než třicet let. Udály se za tu dobu momenty, které nějakým způsobem zásadně změnili váš pohled na jeho hudbu?

Zestárl jsem, všichni jsme zestárli, a z tohoto pohledu se změnil můj celkový pohled na život. Vstoupilo do něj mnoho nového a také více barev podzimu. (Usmívá se.) Normální, přirozený koloběh života. Jak je hudba taková trochu univerzální a jak vede neustále rozhovor s mou duší, tak s ní rostu, stárnu a nacházím stále více radosti v jednoduchosti, kterou ovšem nechápejte doslovně. Jednoduchost je laskavost, odpuštění. Proto jsem vždy zbožňoval Vivaldiho pomalé věty. Jsou tak jednoduché, a tak hluboké. Lehounké jako vánek. Možná lehounké není to správné slovo. (Zamyslí se.) Laskavé! Takže pro mne nehrají zas až takovou roli objevy muzikologické, které jsme během této doby udělali. Ano, oživili jsme zapomenuté manuskripty, pracovali jsme na nových edicích, hráli jsme Vivaldiho díla, která ještě nikdy nikdo nehrál, a jsme za to rádi, protože objevovat nové věci přináší velkou radost a je to velmi důležité. Také jsme nahráli spoustu desek. Ale co se především změnilo, jsou naše životní zkušenosti a pocit, že život je čím dál kratší, a tím stále intenzivnější! (Usmívá se.) Mimochodem tento fenomén stárnutí je také velmi zajímavé sledovat u skladatelů. Omlouvám se, že se opět vracím k Beethovenovi, jsem ho ještě plný, protože včera večer jsme hráli koncert, celý věnovaný jen jeho hudbě… Například v Misse solemnis vidíte cestu člověka, který sice velmi trpěl, ale zároveň stále hodně myslel i na to, co svou hudbou dává. Myslím, že s Vivaldiho hudbou se stárne velmi hezky, je krásné stárnout v jeho šlépějích. Ah! To zní tak hloupě! To je problém rozhovorů. Říkáte věci spontánně, jak vás v určitém okamžiku napadají, a ony tak už zůstanou navěky! „Vivaldiho hudba je ideální pro stárnutí!“ To zní strašně! (Směje se.) Chci říct, že když něco zaznamenáte, vytvoříte tím okamžitě určitou normu, určitý obrázek o vás a vašich myšlenkách. Proto je nutné uchovávat si jistou lehkost.

Povězte mi něco o programu, který budete hrát ve Valticích.

Ještě bych upřesnil svou předchozí odpověď, což nás zavede i k programu. Jak jsem stárnul a četl více a více rukopisů, hrál více a více Vivaldiho děl, pracoval s mnoha zpěváky i instrumentalisty, pochopil jsem jednu věc: že jako u jiných velkých skladatelů, není ani Vivaldiho virtuozita laciná, ale nadsmyslová, transcendentální. Vivaldi napsal mnoho církevních skladeb, vokálních či instrumentálních, které tak technicky posunul, že jejich virtuozita vás povznáší, odhmotňuje, není v ní žádný klam. To mne při objevování jeho děl velmi poznamenalo. Hrál jsem je a viděl jsem, jak jsou ryzí a duchovní. Když hrajete duchovní hudbu, musíte se skutečně odhmotnit, abyste získal sílu ji realizovat. Takže když se ještě vrátím k předchozí otázce, konkrétně jsem v tomto mezičase pochopil pojem spirituální virtuozita… A teď k programu koncertu ve Valticích: s Jakubem budeme hrát samozřejmě hodně Vivaldiho operních árií, protože opera byla také Vivaldiho životem. Jak už jsem řekl v jedné odpovědi na vaši otázku, Vivaldi měl svá tajemství a můžeme si docela dobře představit, jaké to asi bylo, být obklopen všemi těmi dívkami z Ospedale della Pietà (šalamounsky se usměje), mezi kterými většinou komponoval, a proč je jeho hudba tak vášnivá a láskyplná. A tak jsou jeho opery plné životních rozporů. Také s Jakubem zahrajeme jedno z Vivaldiho světských motet, které je ale zkonstruováno, jako by bylo motetem duchovním, což je velice zvláštní. Vivaldiho duchovní hudba není nikdy jenom kazatelna, ale je v ní hodně lásky a ušlechtilosti. Byť je to také kazatelna! (Rozesměje se.) A k tomu s Ensemble Matheus přidáme ještě trochu té transcendentální virtuozity ve skladbách ryze instrumentálních, ve kterých se ovšem mluví o stejných věcech. Myslím, že to bude hezká záležitost. Takové tablo z operních ostrůvků, moteta a koncertů pro jeden nebo více nástrojů. Kaleidoskop z Vivaldiho tvorby. Sice nemáme v programu obsaženou přímo duchovní hudbu, ale hrajeme světské moteto, napsané ve formě moteta duchovního. Čeká nás všechna štěstěna, která se ve Vivaldim protnula, a všechny jeho záhady.

Na nahrávkách Lucifer a Miroirs jste naznačil určitý nový směr. Jaká bude další cesta Jeana-Christopha Spinosiho?

Vždycky jsem dirigoval díla dvacátého století, díla soudobá, velké orchestrální skladby, vždycky jsem se této hudbě věnoval a na této hudbě jsem také vyrůstal, když jsem studoval dirigování. Jestli všechno půjde dobře a virus nám neudělá čáru přes rozpočet, uvedu v prosinci v Moskvě s Moskevským národním komorním orchestrem Šostakoviče a Prokofjeva, v lednu mě čeká Tokio s Novou japonskou filharmonií, kde bych měl dirigovat suitu z Bernsteinova muzikálu West Side Story, který má šedesáté výročí; v minulých sezonách jsem nastudoval Třetí symfonii Camilla Saint-Saënse, La Valse Maurice Ravela, a co se týče soudobé hudby, připravujeme s Ensemble Matheus úplně novou věc. Před dvěma lety jsem dirigoval ve Frankfurtu nad Mohanem Messiaenovy Les Offrandes oubliées (Zapomenuté milodary). Všechny tyto projekty jsou mojí součástí, ale jestli máte na mysli mojí diskografii, která se téměř celá orientuje na Vivaldiho, tak jsou to všechno věci, které nebyly do té doby nahrány. Existuje kompletní nahrávka Bacha, Händela, dokonce i Rameau byl v devadesátých letech mnohem častěji nahrávaným autorem než Vivaldi. Přišlo mi to neuvěřitelné. A tak jsme vydali první desku. Ale nahrávky, to je jen malá část práce interpreta. Já osobně jsem nikdy neměl nahrávání příliš rád, takže jsem se snažil točit jen věci, které mi přišly smysluplné a které objevovaly něco nového. Ale koncertní činnost, to je něco úplně jiného, zde se věnuji i jiným skladatelům a jiným stylovým obdobím. Ale díky mé diskografii jsem opravdu hodně žádán, abych uváděl právě Vivaldiho. Pracujeme také hodně na různých aranžmá Vivaldiho hudby. Možnost inspirovat se skladateli starších epoch, dívat se, jak rozvíjeli nebo i rozbíjeli svůj styl, tedy vzít znovu tyto myšlenky a pracovat s nimi, je velmi zábavné a svým způsobem symbolické. Jak jsem řekl, nejsem nostalgik. Rád bavím sám sebe a beru věci s nadhledem a lehkostí. Takže bychom mohli náš rozhovor hezky uzavřít tím, že co jsem řekl dnes, zítra už nebude platit! (Směje se.) Je to jako s hudbou: nemůžeme ji hrát dvakrát stejně. A proto zítra už zajisté nebudu sám se sebou souhlasit. Voilà!

 

Iva Nevoralová

 

JBM-02180--Jean-Baptiste-Millot

 

---------------------

Jean-Christophe Spinosi

Moderní, umělecky odvážný, hluboce lidský, pohybující se s elegancí napříč epochami – od barokní hudby až po tu soudobou – tak lze charakterizovat dirigenta Jeana-Christopha Spinosiho, zakladatele a uměleckého lídra Ensemble Matheus. Vedle koncertování s tímto souborem je pravidelným hostem Théâtre du Châtelet, Théâtre des Champs-Elysées, Pařížské národní opery, Královské opery Château de Versailles, Vídeňské státní opery, Theater an der Wien, Salcburského festivalu, Gran Teatre del Liceu v Barceloně, Teatro Colón v Buenos Aires a mnoha dalších sálů a scén. Mezi jinými spolupracoval s Berlínskými a Vídeňskými filharmoniky, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, hr-Sinfonieorchester nebo Královskou filharmonií ve Stockholmu. Proslavil se svými experimentálními produkcemi na Queen Mary II, v newyorském Central Parku nebo na palubě boeingu letícího do Jižní Koreje. Spinosi zkrátka nezná hranic. V jeho kariéře se vyjímají jedinečná umělecká přátelství s Cecilií Bartoli a Philippem Jarousským; vytvořil s nimi několik až ikonických projektů, mezi něž se jistě řadí nastudování Rossiniho Otella a Popelky pro Salcburský festival, a natočil několik celosvětově mimořádně úspěšných alb pro vydavatelství Decca a EMI-Virgin Classics (například má trojnásobnou Zlatou desku za album Heroes s Philippem Jarousským). Na Lednicko-valtickém hudebním festivalu zahájí v českém debutu spolupráci s polským kontratenoristou Jakubem Józefem Orlińským v ryze vivaldiovském programu.

 

Foto: Vladimir Volkov, Jean Baptiste Millot, Thierry Martinez, Fb J. Ch. Spinosiho

Adam Stráňavský

Klavírista, učitel

Rodák z Banské Bystrice, kde vystudoval Konzervatórium J. L. Bellu. Následně pokračoval na HAMU v Praze v oboru klavírní interpretace ve třídě Borise Krajného. Získal několik ocenění, mimo jiné druhé místo na soutěži ve španělské Huesce, kterou uděluje Centrum P.I. Čajkovského.
Věnuje se i skladatelské činnosti, primárně pro klavír (doposud dvě sonáty a Insomnia – cyklus miniatur), ale i pro jiné nástroje (Kodoku: Preambulum pro varhany, Partita pro kytaru aj.). Natočil dvě sólová CD. Je vášnivým čtenářem beletrie, vedle hudby se věnuje i literatuře. Je bývalým závodním hráčem pouličního hokeje (hokejbalu).

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.