„Dvořáka se člověk nenaučí za dva dny.“

„Z velké části jsou to náladové kusy, které si člověk vybere, potěší se s nimi… a příště si vytáhne jiné.“

„U Dvořáka je dost neprobádané, přesněji – na pódiích nepříliš často uváděné – hudby. Můžete k ní dodat vlastní komentář, něco ze sebe.“

Ivo Kahánek natočil a vydal v roce 180. výročí skladatelova narození novou nahrávku kompletního díla Antonína Dvořáka. Má moc rád Dvořákovu upřímnost a také jeho bezprostřední slovanskou vřelost, Dvořákova hudba mu zní „česky zcela nenuceně, spontánně, jako by mu ji někdo shora diktoval…“ Po velkém úspěchu a mezinárodním ocenění CD s nahrávkou klavírních koncertů Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů je sólový komplet 4 CD dalším významným tvůrčím počinem našeho předního klavírního virtuosa.

V tiskovém komentáři k vašemu kompletu klavírního díla Antonína Dvořáka je napsáno, že jeho tvorba pro sólový klavír „představuje neprobádanou krajinu“. Je to i váš názor a možná taky důvod, proč jste se do projektu pustil?

Dvořákova klavírní tvorba je velmi probádaná muzikologicky, to určitě ano; neprobádanost se týká jednak frekvence uvádění jeho klavírních děl na pódiích, a jednak právě tomu úměrnému menšímu zájmu mladých pianistů. Z Dvořáka se občas slýchají části z Poetických nálad nebo ze Silhouet, některé kusy se hrají na dětských soutěžích, třeba Perličky a podobné věci; jinak dost málo. Ale přitom je tam spousta hodin hudby, která se takřka nehraje a na školách neučí.

Zaujala vás lyrická nota, která je Dvořákovým skladbám vlastní?

Důvodů bylo víc, určitě i lyrická nota. Navíc – snem každého pianisty, a vůbec každého hudebníka, je samozřejmě najít něco, co je nejen krásné, ale k čemu ještě můžete dodat něco svého. Zvláště v dnešní době, kdy máte na jeden dva kliky v počítači nebo v mobilním telefonu prakticky k dispozici jakoukoliv nahrávku.

Ano, hudby je vážně všude plno, je těžké k ní ještě něco přidat…

Když například budete nahrávat Čajkovského Koncert b moll, samozřejmě ho můžete provést dobře, ale před vámi to už nahrálo sto velikánů. A šance, že k tomu vy řeknete něco zásadního, co v těch notách je a nikdo to zatím neobjevil, není velká. Zatímco třeba zrovna u Dvořáka je dost neprobádané, přesněji – na pódiích nepříliš často uváděné – hudby. Můžete k ní dodat vlastní komentář, něco ze sebe.

Nedávno jste s Bamberskými symfoniky nahrál Dvořákův Klavírní koncert, což je velmi úspěšná a oceňovaná deska. Co bylo náročnější: tento koncert, nebo sólové skladby?

Víc práce bylo jednoznačně na sólovém kompletu. Byť klavírní koncert je trošku skladba jiného druhu v tom, že je virtuózní, je to přece jen koncertní sazba. Navíc na té nahrávce byl i Martinů. U sólových skladeb bylo podstatně víc práce. A kromě toho, u Dvořáka se rozhodně nelze nechat zmást tím, že většina jeho klavírního díla jsou malé až maličké formy. Byl totiž mistrem v tom, že napsal i drobné věci pro pianistu náročně. Tak, že se to nehraje snadno, ale přitom zároveň to musí působit velmi lehce a samozřejmě. Jinak řečeno, obtížnost nesmí být poznat. A v tom je právě náročnost Dvořákova sólového klavírního díla. Skutečně tam máte miniatury, které se počítají v jednotkách minut, ale aby k něčemu vypadaly, je na ně třeba vynaložit až překvapivě hodně práce.

Které skladby jsou natočeny vůbec poprvé?

Zejména dvě polky, Polka Pomněnka a Polka Per pedes. Jde vlastně o jeden hudební nápad, ve druhé polce trochu košatěji rozvinutý. V podstatě jsou to mladické, skoro dětské práce, takže výsledně to nezní úplně jako Dvořák, ale spíš jako zajímavost, kuriozita. Je to důkaz, že i po všech letech a muzikologických bádáních se tu a tam dá najít něco nového. Ale já nechci tu nahrávku prezentovat skrze sdělení, že je na ní světová premiéra Dvořákových děl. Protože to jsou sice Dvořákova díla, ale mají spíše instruktivní charakter.

Ještě k miniaturám; není pro vás obtížné v kratičké skladbě, kterých je na nahrávce řada, najít a sdělit něco ze sebe, ponořit se do ní, vybudovat si svůj přístup? V několikaminutové skladbě to jistě musí být obtížné. Nevadilo vám to?

Vůbec ne. Spíš je tam jiný problém: určitá díla a cykly jsou u Dvořáka myšleny jako hudební skicář, některé pak využil později v dalších kompozicích, některé byly míněny na domácí provozování hudby, jiné zas jako příležitostné. Čili tam jde spíš o to, aby člověk do nich dostal onu výstavbu a určitý dramatický náboj.

U těchto klavírních miniatur není všude dramatický náboj výrazně zastoupen přímo od autora, a pianista ho tam nemůže uměle dodávat, musí vycházet z dané hudby. Ale přitom zároveň nechce, aby interpretace byla fádní, nebo nevyvážená; aby to bylo „jen“ lyrické. Takže je někdy obtížné najít si tam body, kde se projeví nějaké drama, a přitom aby byl celek vyvážený.

Tím celkem myslíte celý cyklus?

Jde o vyváženost v cyklech. Dvořák má mnoho cyklů i v nich je spousta miniatur. A vy samozřejmě řešíte, do jaké míry je cyklus sevřený, v jaké míře spolu jednotlivé části souvisí. Nebo jestli jde spíš o velmi volný cyklus, který není myšlen jako sevřený celek. Třeba zrovna Poetické nálady, které jsou asi největším Dvořákovým sólovým klavírním dílem, mají třináct částí s programními názvy; myslím, že jde o velmi volný cyklus. Ale zrovna tady není problém s dramatikou, protože Poetické nálady obsahují i velmi dramatické kousky.

V jednom rozhovoru jste prohlásil: „Nejhezčí bylo objevování některých takřka neznámých hudebních drahokamů.“ Které máte na mysli?

Jmenoval bych například rozměrem malé Impromptu d moll, skladbičku do pěti minut. Přiznám se, že jsem ji nikdy předtím neslyšel. Je mimo jiné zajímavá tím, že má překrásný volný prostřední díl. Kdybych nevěděl, že je od Dvořáka, nejspíš bych si vsadil na Josefa Suka. To je skutečně hudba, která už trošku ukazuje cestu k impresionistickým harmoniím. Zachází s klasicko-romantickou harmonií už takovým způsobem, jak s ní na přelomu 19. a 20. století zacházeli právě impresionisté nebo Josef Suk. Uchvátila mě třeba taky krása Humoresek. Nemohu říct, že bych je vyloženě objevil, protože jsem je znal už předtím. Ale obecně známé a hrané moc nejsou. Každý zná Humoresku číslo 7, přitom je Humoresek osm. Je v nich nepřeberné množství lyrických, ale i dramatických nálad. Skutečně drahokamy. Rozhodně k nim patří i některé valčíky nebo Eklogy. Forma Eklogy se vlastně už dlouho příliš nevyužívá. A právě v těchto skladbách má Dvořák někdy překvapivé kontrasty a virtuózní místa. Neměl bych zapomenout ani na Silhouety, ty jsou sice známější, ale hrají se z nich sotva dvě nebo tři. A přitom, když se zahrají jako celek, může to pro publikum báječně fungovat. Vyzkoušel jsem si to v Rudolfinu loni při recitálu na Dvořákově Praze.

Celý komplet je velice působivý i „dvořákovskou“ vřelostí, lidským teplem, je v něm pohoda. Cítil jste to podobně?

To je právě to, o čem jsem mluvil. Manuálně je to pro pianistu velmi často „nepohoda“, ale přitom z toho musí sálat přesně to, co říkáte. A jak už jsem zmínil, hodně jsem řešil, jak moc exponovat dramatické prvky a jaký udělat poměr mezi nimi a lyrikou, která na rozdíl od Dvořákových velkých symfonických děl z klavírních skladeb většinou opravdu sálá. Ano, je tam pohoda, vřelost, někdy až „domáckost“, ale zároveň křehkost a fantazie. O tomhle poměru jsem hodně přemýšlel. Dnes je ve světě trend mít v nahrávce hodně energie, jít do maximálních poloh. Ale já si myslím, že klavírnímu Dvořákovi není radno tohle za každou cenu dodávat. Až na některé výjimky, například v druhé větě Suity A dur, která je velmi dramatická. Myslím, že tento komplet je spíš taková hudební bonboniéra, kde by si člověk měl vybrat, co momentálně podpoří jeho náladu. Nejsem si jist, zda je to určeno k pětihodinovému soustavnému poslechu v jednom tahu. Určitě se dá poslouchat i tak, ale myslím, že z velké části jsou to náladové kusy, které si člověk vybere, potěší se s nimi… a příště si vytáhne jiné. Myslím, že Dvořák u některých svých skladeb neměl potřebu vytvářet veliké pravdy nebo veliké střety jako v symfoniích, ale spíš to pro něj byla každodenní hudební zpověď.

Dvořák se často inspiroval tanečností, tanečními rytmy. Čím se podle vás liší od Smetanových tanečních skladeb?

Myslím, že Smetana měl ambici postavit českou národní hudbu, takže u něj jsou tance uváděny daleko doslovněji, přímo programně. Další věc – a ta se týká spíše pianistické stránky: Smetana se dle mého soudu snažil skloubit určitý dramatismus a naléhavost obsahu, k nimž byl inspirován například u Wagnera (ale nechci z něj dělat wagneriána), s virtuozitou a kreativností klavíru Ference Liszta. To bylo myslím jeho východisko. Smetanovy tance, přestože idealizované, jsou jednoznačně taneční.

A u Dvořáka?

U Dvořáka je tanečnost spíše jakousi abstraktnější inspirací. Vidíme to třeba u furiantů: jeho furianty jsou nesmírně virtuózní a náročné, jedny z nejnáročnějších v jeho díle, ale zároveň „furiantství“ je tam pouze v náladě, ty skladby nemají nic společného s furiantem ve smyslu ryze hudebním. Jmenuje se to furiant, ale reálně, hudebně to furiant (tedy mateník) vlastně není.

Dá se říct, že jste měl pro práci na kompletu příznivé podmínky? Byla přece koronavirová omezení, nekoncertovalo se, nejezdilo… Pomohlo vám to k soustředění?

„Pomohlo“ je poněkud silné slovo. V březnu, kdy jsem začal točit, byl skutečně ještě klid, ale jak se postupně začala opatření rozvolňovat, už v dubnu se objevily některé zahraniční koncerty: hrál jsem dvě Lisztova koncertantní díla v Monaku, v květnu jsem měl rezidenci na Janáčkově festivalu v Ostravě. Ale samozřejmě bylo fajn, že aspoň během tvrdého lockdownu jsem mohl cvičit a připravovat se. Jak jsem říkal, Dvořáka se člověk nenaučí za dva dny.

Za CD s Bamberskými symfoniky jste dostal cenu Anděl, byl to myslím první ročník, kdy se tu udělovala cena i za klasiku. Jak jste se cítil ve společnosti muzikantů jiných žánrů a vůbec v „andělském“ prostředí?

Já si otázku předem kladl taky. S Jakubem Hrůšou jsme Anděla přebírali v podmínkách ještě trochu přiškrcených koronavirem, takže ceny se nepředávaly na slavnostním večeru, ale předtáčely se, dělal se z toto filmový záznam. Na promítání jsme pak byli pozváni spolu s ostatními držiteli. Pamatuju se, že to bylo trošku komické, přišli jsme tam oba s Jakubem Hrůšou v sáčkách, mezi uvolněné a jinak oblečené lidi. Ale musím říct, že nakonec jsem byl velice spokojen, protože po počátečních lehkých rozpacích jsme se tam nakonec cítili velmi dobře. Měl jsem z toho až trochu kýčovitě dobrý pocit, vyjádřil bych to tak, že muzika je fakt jenom jedna, že jsme sice hodně rozdílní, ale jsme taky „jejich“.

Je dobře, že v Andělech byla zřízena kategorie klasiky.

Určitě je to fajn. Klasika tam už má za sebou tři ročníky, tak doufám, že vydrží.

Stojí za pozornost, že severní a severovýchodní Morava, odkud pocházíte i vy, je plodnou líhní špičkových muzikantů. Třeba Martin Kasík, Tomáš Netopil, Martina Janková a další. Čím to podle vás je?

Má to některé hmatatelné příčiny. Já v této souvislosti s velkou láskou myslím zejména na Janáčkovu konzervatoř v Ostravě. Mám k ní jistě sentimentální vztah, vždyť jsem tam studoval mladý a na to se dobře vzpomíná. Ale zpětně si stále víc uvědomuju, jak exkluzivní plejádu kantorů jsme tam měli. Nejen v hlavním oboru, ale i v dalších předmětech – v češtině, dějepisu, v hudební teorii nás učili skvělí učitelé, například na dějiny hudby pan profesor Navrátil. Bylo tam prostě inspirativní prostředí.

A taky to byla vzrušená doba otvírajících se možností.

Jistě, tehdy v devadesátkách kromě celospolečenské a ekonomické transformace se nadechovala i kultura, nastal veliký boom. Byla to doba, kdy v Ostravě začínala Stodolní. Tu ulici si pamatuju, když tam byla ještě jatka a nic se tam nedělo. A pak tam otevřeli první restauraci, spíš undergroundový klub Černý pavouk. Dneska už je Stodolní něco jiného, částečně turistická atrakce, částečně shluk restaurací, ale tehdy v začátcích to bylo docela tvůrčí prostředí, bezprostředně spojené s kulturou, ať už více či méně undergroundovou. I tohle myslím přispělo k rozvoji talentů. Ta „líheň“ může být částečně taky dík folklorní tradici. Severní Morava sice dnes není úplně typickou lokalitou, kde by se folklor pěstoval – na rozdíl od jihu Moravy, kde jsou vesnice, kde přirozeně žije – ale stopy tu stále jsou.

Máte rád projekty, do nichž můžete vložit něco ze sebe. U kterých z vašich nahrávek jste měl pocit, že se tento záměr podařil? Že je to nejen zdařilý interpretační počin, ale něco víc?

Já se poměrně dlouhou dobu vyhýbám poslechu vlastních cédéček, moc je nemusím. Kromě CD s Bamberskými symfoniky, které jsem si dobrovolně poslechl dříve než po roce – a to jsem ještě s ničím jiným asi neudělal. Z té nahrávky mám opravdu radost. Určitě mám dobrý pocit z nahrávek s Martinou Jankovou, protože jsme do nich vložili hodně tvůrčí práce. U Martiny se prolíná vysoká artificiální úroveň v klasice s folklorním základem, ke kterému se hrdě hlásí. Je ostatně také ze severní Moravy. Ať jsme spolu dělali Janáčka nebo Martinů, vždycky to byla krásná spolupráce. I dneska si ty desky rád poslechnu už kvůli muzice. Velice rád vzpomínám i na nahrávky s Tomášem Jamníkem nebo Dvořákovým triem, byť jsme hráli repertoár, ke kterému už bylo řečeno mnohé: nahráli jsme společně Dumky a Smetanovo Klavírní trio g moll. Interakce s mými kolegy je pro mě velmi vzácná a byla vzácná i tehdy. Myslím, že docela povedená je také nahrávka klavírních sonát Bohuslava Martinů, kde je i Osm preludií Miloslava Kabeláče. To jsou asi hlavní okamžiky, ke kterým se rád vracím. Ale jinak se snažím koukat do budoucna.

Máte vedle ostatních aktivit i jednu zvláštní funkci – vybíráte klavíry pro významná hudební tělesa a sály, například pro Českou filharmonii. Děláte to rád?

Dělám to nesmírně rád. Je to jedna z mých nejoblíbenějších činností. Výběr klavíru, když si odmyslíme daleké cesty, které jsou z toho nejméně příjemné, tedy samotná činnost, je strašně příjemná, přestože je velmi zodpovědná. Přijedete, v sále máte několik kusů toho nejlepšího, co firma nabízí, můžete se tím podrobně zaobírat, zkoumat, hledat detaily, představovat si, jak to bude znít v daném sále…

Když se pak jako interpret někdy k vybranému klavíru dostanete, jste se svou volbou spokojen?

Výběr je jen jeden z kamínků v mozaice; samozřejmě musíte vybrat nejen skvělý nástroj, který má objektivní kvality, plus v ideálním případě nějaké bonusy. Aby však klavír fungoval dlouhodobě, musíte ho vybrat přesně do prostředí, v jakém bude stát, musíte ten sál znát. Chce to opravdu „šít na míru“. Někdy třeba potkáte skvělý nástroj, který je velmi znělý a má obrovský potenciál, ale vybíráte ho do nahrávacího studia, o němž naopak víte, že tam bude z devadesáti procent znít komořina nebo subtilnější recitálové věci… A když se klavír koupí a přiveze na místo, pak je obrovská zodpovědnost už na lidech, kteří o něj pečují. Když není dobrý servis, přijdete za pět let a divíte se, co jste to vybral.

Dovolte závěrem jednu nehudební otázku. Fotbalová liga je právě v plném proudu; býval jste fanda Baníku Ostrava. Ještě stále mu fandíte, i když žijete v Praze?

No jasně. Já myslím, že tyhle věci se během života moc nemění. Nebo by se aspoň měnit neměly.

Foto: Petr Kurečka, František Ortmann, archiv Iva Kahánka