„Název Akademický jubilejní orchestr 2021 dostal, aby bylo jasné, že se příště už zase nikdy v takovém složení nesejdeme. Bude to zázrak.“

„Školu jsem ukončil jako poslední žák Václava Neumanna. A měl jsem štěstí, že i mimo školu jsem narazil na výborné osobnosti. Hlavně mám na mysli dirigenta Zdeňka Košlera.“

„Na naší škole se teď pod vedením děkana Ivana Klánského vytvořila moc pěkná atmosféra.“

Pětasedmdesáté výročí založení Akademie múzických umění připomene v pátek v pražském Rudolfinu symfonický koncert Akademického jubilejního orchestru 2021, tělesa sestaveného především z bývalých i současných studentů školy. V přímém přenosu na ČT art zazní Dvořákův Houslový koncert a tři básně ze Smetanova cyklu Má vlast. Nastudováním programu a jeho řízením pověřila Hudební a taneční fakulta Leoše Svárovského, svého pedagoga a zároveň někdejšího absolventa. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje dirigent práci s orchestrem, ve kterém na koncertě usednou i některé významné osobnosti hudebního světa ze sféry sólového hraní a komorních žánrů. Charakterizuje současné studenty a popisuje, co od nich může učitel získat, a vzpomíná i na svá studentská léta.

Orchestr je sestaven ze současných i minulých studentů a absolventů i z pedagogů. Budeme mu říkat „all star orchestra“?

Existuje soubor Akademičtí komorní sólisté, který vystupuje ve školním cyklu se svými studenty, ale to je ansámbl malý, jehož velikost odpovídá kapacitě Sálu Martinů u nás na AMU. Teď byl potřeba velký symfonický orchestr, těleso se čtrnácti primy. Název Akademický jubilejní orchestr 2021 dostal, aby bylo jasné, že se příště už zase nikdy v takovém složení nesejdeme. Bude to zázrak. Jsou v něm i lidé z České filharmonie, jsou v něm violoncellisté Michal Kaňka, Václav Petr a Miroslav Petráš, Dvořákův Houslový koncert s námi hraje koncertní mistr České filharmonie Jan Mráček… Ten si mimochodem přál, aby potom mohl sedět u prvního pultu. Připomněl jsem mu, že je sólistou koncertu a že to není obvyklé. Ale tvrdil, že by mu to udělalo velkou radost… Myslím, že to vypovídá hodně o našem slavnostním koncertu! Vymínil jsem si také plný týden zkoušek… Takže máme všechny předpoklady, aby to byl moc pěkný večer.

Dá se říci, že v Praze mezi profesionálními hudebníky není skoro nikdo, kdo by neprošel AMU?

Jsou tu i lidé, kteří absolvovali brněnskou JAMU, jsou tu slovenští orchestrální hráči, kteří jsou absolventy VŠMU v Bratislavě… a jsou i případy, že skončili konzervatoří a v orchestrální práci, do které hned zapadli, se cítí stejně komfortně. Pravda ale asi bude, že – odhaduji – sedmdesát až osmdesát procent všech významných členů pražských orchestr samozřejmě má vystudovanou naši „alma mater“.

Stejně tak se asi dá říct, že řada významných členů orchestrů vyučuje na AMU?

I to je zčásti pravda, ale zároveň v tomto našem orchestru je i řada lidí, kteří běžně v orchestrech nehrají, kteří působí třeba v komorní hudbě. A právě pro ně je určitě krásné setkat se tímto způsobem se Smetanovou Mou vlastí.

Pedagogové interpretačních oborů na AMU, to nejsou žádní teoretičtí hudebníci, že…

Samozřejmě jsou spojení s praxí, ať už je to sólová kariéra či hra v komorních souborech, nebo jde o první hráče v orchestrech. Ale na druhou stranu je i řada lidí takto exponovaných, které pedagogická dráha neláká. Možná se cítí být už využiti a naplněni a nemají potřebu své umění předávat dál, ale podle mého je to docela škoda. Setkávání s mladou generací a sdílení zkušeností svým způsobem obohacuje i pedagoga samotného. Hudební interpretace se navíc vyvíjí, na věci se mohou měnit názory… a není špatné být s tím vším v kontaktu.

Vy sám učíte, takže o obohacování hovoříte z vlastní zkušenosti.

Samozřejmě. Já jsem letos na AMU už dvacet let. Začínal jsem jako externista, dnes jsem profesorem a garantem magisterského a bakalářského studia katedry dirigování. Velmi mě těší, že mi škola dává možnost předávat zkušenosti, které mám jak z operního, tak ze symfonického oboru.

Vaším pedagogem byl…

…Radomil Eliška, ale školu jsem pak ukončil jako asi poslední žák šéfa České filharmonie, národního umělce Václava Neumanna. A měl jsem štěstí, že i mimo školu jsem narazil na výborné osobnosti. Hlavně mám na mysli dirigenta Zdeňka Košlera, který pro mě byl a je naprosto osudovou figurou. Byl to nesmírně vzdělaný člověk, měl obrovský přesah přes tehdejší rámec Československa.

Měl jste štěstí.

Ano! Na naší škole se teď pod vedením děkana Ivana Klánského vytvořila moc pěkná atmosféra. Já jsem byl také pověřen vedením oborové rady interpretace, tuto funkci mi předal profesor Jiří Hlaváč, který ji vykonával dlouhou dobu. Setkávám se tam s různými osobnostmi, ať je to vedoucí smyčcové katedry Leoš Čepický, nebo vynikající sólista opery Národního divadla Ivan Kusnjer, bývalý děkan Vlastimil Mareš, pan děkan a další a další… I po těchto stránkách je práce na AMU pro mě obrovským obohacením.

A jak je to se studenty?

Úroveň je pochopitelně různorodá. Mohu ale říci, že s naprostou pravidelností se jednou za několik let objeví mimořádný talent, který nás všechny na katedře opravdu zaujme. Snažíme se pochopitelně dělat to nejlepší pro všechny, kteří studují, ale z osobního přístupu studentů už se dá mnohé odhadnout… Jsou takoví, kteří ani nechodí na koncerty, a jsou takoví, kteří naopak do roztrhání těla shánějí třeba nějaké mistrovské dirigentské kurzy. Někdo je introvert a studuje si sám… Studium a výuka je velmi barevná různorodá a velmi individuální.

Není to samozřejmě výuka jako na jiných vysokých školách.

To opravdu ne. Studium je komorní, na rozdíl od různých fakult lékařských, technických a právnických, kde jsou stovky studentů. U nás na katedře dirigování, což je pětiletý obor, studuje desítka studentů. Prostě jiný typ studia… A dá se říci, že jsme jedna velká krásná rodina.

Dá se od někoho z nich třeba získat to, co se nazývá energií? Nějaký opravdu velmi mladistvý elán?

Kontakt se studenty všeobecně člověka vede k tomu, že se sám vrací do mladých let. Já sám jsem asi typ energického a emocionálního dirigenta a někdy se přistihnu, jak říkám: Já ve svých šedesáti bych se tady do toho pustil víc, to crescendo bych prožíval… Připadá mi, že jsou neemocionální, nevýrazní. A říkám jim: Jste mladí, tak do toho dejte všechno! Ale na druhé straně zase je energie z té mladé strany na nějakém jiném místě příliš mnoho. Mládí samozřejmě chce někdy urvat všechno hned, nečekat… Ale v hudbě se na vrchol někdy musí čekat, nesmí se ani dirigentskými gesty příliš překypovat, protože potom když má přijít vrchol, a dirigent ukazuje emoce už celou dobu před ním, tak hudba nedostane správný význam. Jde o rozvržení sil…

Hovoříte o přílišném temperamentu, nebo naopak o nedostatečném temperamentu – dá se tohle usměrnit a vysvětlit, nebo je to mimo možnosti pedagoga?

Když je někdo těžký introvert, tak je vlastně nemožné ho dotlačit do nějakého bujarého extrovertního projevu. Ale i mezi velkými umělci, a nejen dirigenty, jsou různé typy. A nedá se říct, že skvělé je jenom něco z toho. Stačí vzpomenout na Leonarda Bernsteina a jeho uvážlivý protiklad, Herberta von Karajana. Naprosté protipóly – a oba byli fenomenálními dirigenty. Podle mého názoru mají ale introverti určitou nevýhodu, je z nich daleko obtížnější udělat velkého dirigenta… Jde ovšem i o zanícení pro studium. Člověk už to někdy vidí na přijímacích zkouškách. U někoho jasně jde o poslání jeho života, jiný z kandidátů třeba ještě dělá hudební nástroj, chodí k nám i členové orchestrů, kteří se pak dirigování nakonec stejně nevěnují… Škála lidí, kteří nám projdou rukama, je široká a pestrá.

Jaký student jste byl vy? Musela krotit váš temperament? Nebo jste ho získal až během let praxe?

Já mám temperament určitě po mamince, která je nesmírně vitální, ještě je, i po osmdesátce, aktivní učitelkou klavíru… Já myslím, že jsem naopak lety získal spíše životní klid. Po stovkách nebo tisících koncertů mám na to přece nárok…! Často se v myšlenkách vracím ke svému učiteli Václavu Neumannovi.

Kvůli čemu především?

Když jsem za ním po svém absolventském koncertu přišel na hodnocení, tak se na mě jenom díval a říkal: Počkejte, zůstaňte stát… Ani ne… Ani ne…! Otočte se z profilu… Ani ne… Ani ne…! Divil jsem se, co se děje, a on říká: Vy jste na tom pódiu šíleně vysoký člověk, ale takhle – ani ne…! – Máte krátké krovky u fraku! Nechte si ušít nový! – To bylo jeho hodnocení mého absolventského koncertu, naprosto lidské, pohodové. A popřál mi hodně štěstí do života. Nic pedantského. Byl to výraz člověka, který toho už hodně dokázal. Snažím se, aby můj život dospěl k této noblesnosti…

A Zdeněk Košler?

Už v době, kdy jsem ještě chodil na školu, jsem byl jeho asistentem v Národním divadle. Dirigoval jsem tam řadu titulů. Byl jsem nejmladším dirigentem v opeře Národního divadla. Ve svých osmadvaceti jsem dirigoval Debussyho Pelléa a Mélisandu. Dodnes jsem Zdeňku Košlerovi vděčný.

Program koncertu k jubileu AMU je vaším výběrem?

Dali jsme ho dohromady s vedením fakulty. Jde o koncert bez přestávky, i v nejistotě, jak se bude vyvíjet pandemická situace, proto nehrajeme celou Mou vlast, ale po Dvořákově Houslovém koncertu zazní už jen tři symfonické básně, ty nejreprezentativnější. Výběr, ke kterému mám blízko, který často takhle dělám: Vltava, Z českých luhů a hájů a Šárka. Na práci s tímto orchestrem jsem se moc těšil. Samozřejmě je jiná než práce s běžným orchestrem. Když jsem tu nabídku dostal, byl jsem dojatý. Beru ji i jako ocenění své práce na škole. Dostali jsme nebývale mnoho času a prostoru. Moc se těším.

Foto: archiv L. Svárovského, Fb AMU, Dominik Bachůrek