úterý, 30 listopad 2021 18:11

Jakub Hrůša: V Americe se cítím jako kulturní ambasador

Autor:

„Clevelandský orchestr je fenomenálně fajnový ansámbl.“

„Letos přivezu do New York Philharmonic Martinů První.“

„Covidová pauza s americkými hudebními institucemi zamávala ještě znatelněji než v Evropě.“

 

99

 

Jakub Hrůša diriguje tento týden v Praze Českou filharmonii, ale má za sebou velký zájezd do Spojených států s hostováním u věhlasných těles ve dvou velkoměstech – v Clevelandu u jezera Erie a v Chicagu u jezera Michigan. Dirigoval tam Dvořákovu Šestou, Elgarův Violoncellový koncert a díla Samuela Barbera a Samuela Coleridge-Taylora. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se zamýšlí nad rozdíly mezi tamními orchestry, vypočítává, co vše už tam dirigoval a co naopak chystá pro příště, a popisuje, jak vidí situaci v Americe po dvaceti měsících celosvětové koronakrize.

Už jste dirigoval snad všechny hlavní americké orchestry – Newyorskou filharmonii, Boston Symphony Orchestra, Chicago Symphony Orchestra, Cleveland Orchestra… Který doposud nejčastěji?

Nejčastěji jsem byl dosud v Clevelandském orchestru – byl to také mezi těmi tamními nejlepšími ten, který mě pozval jako první. Příští rok to bude již deset let a od té doby se vracím k tomuto tělesu prakticky každoročně. Je to fenomenálně fajnový ansámbl a mezi americkými se asi nejvíc blíží naší evropské kultuře – tradicí, repertoárem i přístupem k detailu. Práce s Chicago Symphony letos v listopadu – byla to má druhá návštěva po bouřlivě nadšeně přijatém provedení Mé vlasti před čtyřmi lety – byla ale zrovna tak nabíjející a úspěšná. Nyní si orchestr přeje to, co mám v Clevelandu již za sebou, totiž abych přijel nikoli jen na jeden týden (to se stane příští rok – a přivezu Mahlerovu symfonii), ale na dva v řadě, aby se dalo připravit něco mimořádného. V kontextu jejich zvyklostí je zcela neobvyklé, aby americké orchestry zvaly nešéfující dirigenty na tak dlouhou dobu. Velmi si toho vážím a taky z toho mám osobně dobrý pocit – značí to velké zaujetí tím, co dělám.

A další?

Letos mě čekají ještě Bostonští symfonikové a Newyorská filharmonie. Mám tedy v tomto roce privilegium řídit hned čtyři z oněch „top 5“ v Americe. Chybí již jen Filadelfie, kde jsem již také mohl hostovat, ale kam jsem se dosud nevracel. U těchto jmenovaných orchestrů je mi v USA opravdu profesně dobře, byť se bytostně cítím jako zanícený Evropan a v Americe více jako host a kulturní ambasador.

 

203Clev

 

V Clevelandu jste byl už snad desetkrát, měl jste tam vedle Pierra Bouleze jako jediný dirigent v jejich novodobé historii dva programy ve dvou týdnech za sebou… Dá se tento orchestr charakterizovat něčím, co ho odlišuje od těch druhých?

Již jsem řekl, že Clevelandský orchestr se vyznačuje specifickou fajnovostí, která kombinuje evropštější přístup k hudbě – ve frázování, práci s dynamikou, rubatu, ale vlastně i inklinací repertoáru – s americkou výkonností a přesností. A s některými témbrovými výdobytky tamní hudební kultury – například má fantastické žestě. Zvuk smyčců je poněkud štíhlejší, celkový projev transparentní, což souvisí také s charakteristikami vynikající Severance Hall, jednoho z nejkrásnějších amerických sálů. A jsou mimořádně profesionální. V něčem mi připomínají až Japonce: na zkouškách, které fungují na sekundy přesně, je až do nebe volající disciplína, přesto má orchestr milý smysl pro humor, aspoň jak já jej znám. V něčem mi připomínají zase můj domovský Bamberk: na rozdíl od vzdálenější minulosti, kdy bylo město Cleveland jedním z nejbohatších – především díky těžkému průmyslu, v čemž taky tkví zdroje postavení Clevelandského orchestru – je dnes orchestr zcela jistě tím, kdo přesahuje význam Clevelandu, a to nejen mimo USA, což je jasné, ale i ve Státech samých. V tom, jak opatrně si volí své stálejší spolupracovníky, je Cleveland zase podobný Vídeňským filharmonikům. Není zcela náhoda, že jednu dobu ve Vídni, tedy ve Státní opeře, a v Clevelandu šéfoval týž muž: Franz Welser-Möst

Jak vypadá srovnání s Chicagem?

Také v Chicagu je znát otisk jejich nyní již dlouhodobějšího – ale brzy odcházejícího – Maestra Riccarda Mutiho, i když Chicago jako umělecká instituce na mě působí o poznání „američtěji“. Hlavní ale je smysl pro kvalitní hraní širokého repertoáru. Asi nikdo nepochybuje, že Rhapsody in Blue nebo Symfonické tance z West Side Story málokdo umí tak dobře jako tito, ale jak muzicírovali předminulý týden chicagští třeba v Dvořákovi, mě nesmírně potěšilo…! Cítil jsem se tam dobře. V obou orchestrech byli v nejslavnějších érách šéfdirigenty významní Maďaři emigranti: v Clevelandu George Szell, v Chicagu Georg Solti. To je dost zajímavé. Obě města mají rovněž hezké „československé“ komunity: v prvém je historicky hodně Slováků, v druhém zase spíše Čechů. Vždycky se ke mně tam i tam mnozí hlásí, což je prima. Těším se do obou příští rok opět.

 

102-Cicago

 

V New Yorku jste byl již také několikrát, s čím jste tam zaujal nejvíc?

V New Yorku jsem jistě zaujal svým debutem (velmi rychle – a z jejich, a doufám, že i z mé, strany extrémně pohotově – zvládnutý Taras Bulba!), ale osobně vzpomínám mimořádně rád především na program, ve kterém figurovala suita z Lišky Bystroušky a Šeherezáda – navzdory tomu, jak se toto druhé dílo občas bezduše omílá, jsme spolu objevovali netušené detaily a jemnosti zvuku a frázování. Pochopitelně pak když trombony a trubky zaberou ve fortissimu, je to velký „nářez“, ale moc se mi líbilo, jak jsme pracovali na tu druhou, jemnou stranu. A Janáčka vystřihli (podobně jako předtím dříve v Tarasovi) mimořádně dobře. Liška se taky velmi líbila. Účastnil jsem se s ní, mimo hlavní večerní koncerty, také pokračování oné slavné Bernsteinovy série Koncertů pro mladé publikum – ano, tato tradice nebyla přerušena! – a moravská lesní pohádka všechny moc bavila. A vzpomínám ještě na pěkné (a pro Newyorčany relativně objevné) provedení Borodinovy Bohatýrské symfonie.

A řídil jste už Philadelphia Orchestra, filharmonii v Los Angeles a San Francisco Symphony Orchestra, které k těm nejlepším patří v USA určitě také?

Všechny vámi zmíněné orchestry jsem řídil, San Francisco Symphony dvakrát. Vzpomínám rád také na to, jak jsem v San Franciscu navštívil o den později, než byl můj vlastní program, tamní zájezdový koncert České filharmonie a potěšil se s českými přáteli na prima party poté.

V Clevelandu měla za války premiéru Druhá symfonie Bohuslava Martinů, ve Philadelphii Čtvrtá, v Bostonu jeho První, Třetí a Šestá… Hrál jste je už na těch místech?

Martinů symfonie jsem v Americe v těchto orchestrech dosud nedirigoval. Dělal jsem ovšem jinde v USA Martinů Symfonické fantazie a Toccatu e due canzoni, rovněž Fresky Piera della Francesca… A v Clevelandu Paraboly. Ty dopadly tak dobře, že – soudě podle živé pracovní nahrávky – by se mohly rovnou vydat na CD. Letos však přivezu do New York Philharmonic Martinů První! Myslím, že na Druhou v Clevelandu časem jistě dojde.

 

202Clev

 

Jaká se vám letos na podzim jevila Amerika po bezprecedentní koronavirové pauze?

Covidová pauza s americkými hudebními institucemi samozřejmě zamávala ještě znatelněji než v Evropě. Nemají krytí státními nebo městskými subvencemi, a tak jsou odkázány na dary sponzorů. Přesto to – aspoň tyto orchestry, které jsem teď řídil – zvládly. V Clevelandu se například řediteli podařilo najít mimořádný sponzorský dar ve výši pěti milionů dolarů, který byl tak bezprecedentní, že po dárci byli ochotni přejmenovat koncertní sál (to známe nedávno i z New Yorku). Zdánlivě přehnané, ale je třeba připomenout, že i původně se onen pan Severance dostal do názvu síně proto, že byl štědrým dárcem; letošní dar pak v přepočtu ten tehdejší převyšuje… Lidé jsou stále v návštěvě koncertů a oper opatrní, muzikanti – kromě dechařů – hrají v rouškách… Mně ji dovolili na stupínku sundat. Hůř to dopadlo v Metropolitní opeře, ale i ta se snad již z covidového šoku vzpamatovává. Při rozmluvách s Američany mě zaujalo, jak byli překvapení protiočkovací skepsí v Evropě – říkali opakovaně: „My jsme mysleli, že je to jen u nás.“

A kdy příště letíte do USA? Kam a s čím? Pokud to tedy bude možné…

Příští návštěva je Boston a New York – v Bostonu (půjde-li to) provedeme Dvořákovu Šestou a Janáčkovu Glagolskou mši s místním sborem, má být stoosmdesátičlenný! Přizval jsem k tomuto provedení Kateřinu Kněžíkovou a Adama Plachetku. Adam, pokud vím, se odtamtud přesune stejně jako já do New Yorku – on do Metropolitní (na tu já si po krachu Rusalky s covidem musím počkat do roku 2024), já do Filharmonie, kde provedu zmíněného Martinů a dále Kodályho Koncert pro orchestr a Lisztův První klavírní koncert s Yujou Wang. Přišel jsem o spolupráci s ní sice v Praze (těšil jsem se ovšem záskokem famózního Lukáše Vondráčka), nicméně v New Yorku si to snad vynahradíme. Vrátím se tím do studentských let – tenhle Liszt byl vůbec první doprovod, který mi byl tehdy v roce 2001 na ročníkovém koncertě AMU pod dohledem profesora Radomila Elišky svěřen. Krásné časy…

 

101-Chicago

 

---------------

„K sólistovi se připojil poutavý mladý lev taktovky, nárokující si mistrovství.“ 

seenandheard-international.com

„Nepředvedl jen oslnivý výkon v raritě z pera nejslavnějšího skladatele své země, ale ukázal se i jako vynikající interpret americké hudby.“

„Vede širokými krouživými pohyby, důraz dodává rychlými výpady a ladnými skoky. Pohyby však nejsou žádnou show; jsou zcela zaměřeny na hudbu a kreslení toho, co chce od hráčů dostat.“ 

chicagoclassicalreview.com

-----------

Soupis skladeb, které Jakub Hrůša dirigoval v Clevelandu:

Adams, On the Transmigration of the Souls

Bartók, Koncert č. 1 pro klavír a orchestr (Yuja Wang)

Beethoven, Symfonie č. 3 „Eroica“

Brahms, Koncert pro housle a orchestr (Sergej Chačatrjan)

Brahms, Symfonie č. 4

Coleridge-Taylor, Balada a moll

Čajkovskij, Koncert č. 1 pro klavír a orchestr (Yuja Wang)

Dvořák, Koncert pro housle a orchestr (Bill Preucil)

Dvořák, Symfonie č. 6

Dvořák, Symfonie č. 8

Dvořák, Zlatý kolovrat

Elgar, Koncert pro violoncello a orchestr (Sheku Kanneh-Mason)

Haydn, Symfonie č. 60 „Il distratto“

Janáček, Taras Bulba

Janáček, Žárlivost – předehra

Kabeláč, Mysterium času

Mahler, Symfonie č. 4

Martinů, Paraboly

Musorgskij, Obrázky z výstavy

Musorgskij, Noc na Lysé hoře

Stravinskij, Capriccio pro klavír a orchestr (Emmanuel Ax)

Suk, Asrael

Šostakovič, Symfonie č. 5

Šostakovič, Koncert č. 1 pro housle a orchestr (Sergej Chačatrjan)

 

Foto: Fb. J. Hrůši, Fb - Chicago Symphony Orchestra, Cleveland Orchestra

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.