„Tahle hudba i v Rudolfinu funguje, ale atmosféra v koncertním sále je trošku sekulárnější… – v kostele je to přece jen lepší.“

„Nejde přemýšlet o provozování hudby jenom jako o hraní dlouhých a krátkých not. Důležité je, co je mezi tóny – a proč.“

„Pro dirigenta je důležité vědět, kdy jako šéf skončit. Než práce vzájemně zkysne.“

Po pražském a drážďanském uvedení kompletního Bachova Vánočního oratoria v jednom večeru, společném projektu s Nizozemským komorním sborem, jede barokní orchestr Collegium 1704 ještě na šest dalších koncertů do Nizozemska. Sbormistr a dirigent Peter Dijkstra, letošní čtyřicátník, který s nimi dílo nastudoval a při všech koncertech řídí, hovořil v Praze s portálem KlasikaPlus.cz nejen o Bachovi a o svém sboru, ale i o předchozí éře u Pěveckého sboru Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, o působení v rozhlase ve Stockholmu, o církevní příslušnosti, o textech duchovní hudby… a o 150 biblických žalmech. Turné s Vánočním oratoriem je velký projekt, ale koncerty mapující všech 150 žalmů zhudebněných během deseti století 150 různými skladateli, jsou projektem ještě ambicióznějším.

Kdo přišel s myšlenkou spojit váš sbor s pražským barokním orchestrem, díky které jsme v úterý zažili ojedinělé provedení šesti kantát tvořících Bachovo Vánoční oratorium?

Podnět přišel od nás. Vánoční oratorium u nás doma v Nizozemsku uvádíme každý rok. Je to tradice. Nizozemsko je převážně protestantská země, a tak je logické, že obecně máme poměrně velkou bachovskou tradici. Stejně tak ve velikonoční době provozujeme pravidelně a často Bachovy Matoušovy pašije. A u Vánočního oratoria jsme se už před několika lety rozhodli, že ho budeme dávat každý rok s jiným barokním orchestrem. Takže jsme měli například Concerto Köln, Concerto Copenhagen, měli jsme soubor B’Rock Orchestra z Belgie… a teď tedy Collegium 1704. Po společném koncertě v Praze a po návazném koncertě v Drážďanech, které pořádalo Collegium 1704, následuje další týden šest koncertů v Holandsku.

Se stejným obsazením?

Ano, šest dní, každý večer jiné město. Jsme malá země, ale má velkou kulturu. Jedeme do Amsterdamu, Utrechtu, Leidenu a dalších měst. Nejde o velké cestování, Holandsko je velmi kompaktní. Přesto se zdá, že je a bude dostatek publika – koncerty jsou velmi dobře vyprodané. Stejně jako v Rudolfinu. Z této spolupráce jsem nadšený, výsledek byl v Praze krásný.

Vystupujete doma v kostelích?

Pořadatelé jsou místní, chtějí nás a chtějí toto dílo. Koncerty budou z poloviny ve velkých kostelech a zbytek v koncertních sálech. Zdá se mi, že tahle hudba i v Rudolfinu funguje, ale v kostele je to přece jen lepší, do kostela se hodí lépe. Atmosféra v koncertním sále je přece jen trošku sekulárnější… V Rudolfinu je opravdu moc pěkná akustika, zejména s publikem. A odhaduji, že je to krásné místo i pro posluchače.

Je pro poslech Vánočního oratoria výhodnější mít protestantský základ, jako ho mají mnozí lidé ve vaší zemi?

Myslím, že Bachova hudba překračuje hranice jednotlivých vyznání. Stejně je vytváříme spíše my lidé. Bach, i když byl sám protestant, luterán, je vně těchto linií, vně pouze protestantské hudby. Ale na druhou stranu – rozumět opravdu dobře obsahu díla, rozumět textu a opravdu prožít kontext, proč a kde byla ta hudba prováděna, že to bylo při bohoslužbách… tak pro tohle je dobré vědět víc. Takové informace si ale dneska kdokoli může pro sebe zjistit. Vědět to pro provádění takové hudby ale samozřejmě považuji za mimořádně důležité. Možná není nezbytně nutné být náboženský, tedy věřící člověk, ale v každém případě interpret musí být otevřený duchovním věcem. Nejdůležitější myslím je kombinovat znalosti se srdcem a duší. I ve staré hudbě občas přistupujeme k interpretaci poněkud teoreticky. Ano, jsme mimo svět romantické hudby, která klade důraz na emoce a pocity, hudby, v níž se každý chce za sebe vyjádřit, včetně dirigenta, který usiluje dát interpretované hudbě svůj otisk. Ve staré hudbě se vracíme zpátky ke skladateli. On je tím nejdůležitějším. A všichni hudebníci – a dirigent zejména – musí sloužit tomu, co skladatel diktuje. Dirigent má být jeho advokátem. Má zasvětit svůj čas a svůj život skladateli. Teoretický přístup ve staré hudbě je dobrá věc, ale občas, řekl bych, zapomínáme, že musíme uplatňovat současně i osobní přístup. Nestačí totiž dělat jenom to, co je napsáno v traktátech o hudbě, které čteme, ať už jsou od Johanna Matthesona nebo od Leopolda Mozarta. Musíme současně zapojit něco ze sebe.

Hovoříte o tom při zkouškách?

Ne že bych obecně příliš mluvil, ale pokouším se. Zejména pro instrumentalisty je totiž důležité, aby nepřemýšleli o provozování hudby jenom jako o hraní dlouhých a krátkých not. Důležité je, co je mezi tóny a proč. Je potřeba vycházet z textu a chápat z něj kontext hudby.

Reformovaná tradice má v bohoslužbách obecně mnohem méně hudby než tradice luterská. Je to v Nizozemsku v repertoáru poznat?

Skutečností je, že kostely se od sedmdesátých let postupně vyprazdňují. I u nás v zemi pokračuje sekularizace. Ale zajímavé je, že navzdory tomu hudba, obzvláště duchovní hudba, si udržuje ještě stále svou důležitost. Zejména v těch nejfrekventovanějších časech, tedy o vánočních a velikonočních svátcích. Vzpomeňte si, že lidé hovoří o Bachovi jako o pátém Evangelistovi…!

A vy sám máte zázemí v církvi?

Jsem pokřtěný v reformované evangelické církvi, ale teď chodím víc do katolického kostela, protože moje žena je katolička a tím pádem i naše děti… Církve dnes žijí poněkud skrytý život – i proto nejsou luteráni, kteří u nás nejsou moc početní, příliš vidět.

Kde vlastně sídlí Nizozemský komorní sbor? V Amsterdamu?

Ne, v Utrechtu přímo uprostřed země. Já sám bydlím v Arnhemu asi půl hodiny vlakem odtamtud. Žil jsem řadu let mimo, v cizině – ve Švédsku a v Německu, teprve před několika lety, když jsem převzal sbor, jsem se s rodinou vrátil zpátky.

Je vaše práce se Švédským rozhlasovým sborem hodně odlišná od práce doma?

Oba sbory mají mnoho společného. Mnohé rozhlasové sbory se zaměřují víc na oratoria, nicméně ten stockholmský je pouze á capellový. Takže vnáší kulturu tohoto nedoprovázeného zpěvu do symfonického světa, což je fantastické. Na druhou stranu je jasné, že rozhlasový sbor má různá omezení. Například pracuje v týdnu jenom v těch a v těch dnech od tehdy do tehdy. Čili tři hodiny v úterý, tři hodiny ve středu… A tak dále. S naším komorním sborem pracujeme většinou v kratších časech, ale pokud se týká srovnání obou sborů v tom, co chtějí dělat a zmohou, jde v obou případech o vysoký standard. Švédský sbor má pětatřicet členů, v Nizozemsku často pracujeme v menších skupinách.  Někdy ve čtyřiadvaceti, někdy i v šestnácti nebo dokonce v osmi zpěvácích. Cítím náš soubor víc jako soubor sólistický… Jako soubor, který může i sóla ve Vánočním oratoriu zazpívat vlastními silami. Jediný problém spočívá v tom, že agentura vidí raději známější jména sólistů.

Když jste vedl v Mnichově Pěvecký sbor Bavorského rozhlasu, byla to hodně odlišná práce od Utrechtu a od Stockholmu?

Jde přece jen o velký symfonický sbor, který samozřejmě také zpívá á capellové skladby, ale stejně tak oratoria a také opery. I všechno mezi tím. Má čtyřiačtyřicet zpěváků jako stálých zaměstnanců – a jen pokud zpívají něco většího, tak si volají další posily. Myslím, že to je docela flexibilní, dobrý způsob organizování práce. Lepší, než mít obrovský sbor o pětasedmdesáti členech. V roce 2005 jsem cítil, že půjde o zajímavou příležitost: drahokam, který je třeba dál vybrousit a vyleštit. Proto jsem zkusil tu pozici přijmout. Myslím, že se to v relativně krátké době docela podařilo. I pro šlo o neuvěřitelně nádherný čas. Velká přátelství… Několikrát za rok se tam ještě stále vracím. Ale skončil jsem, protože jsem měl pocit, že jedenáct let už je dost dlouhá doba. Pro dirigenta je myslím důležité vědět, kdy skončit – kvůli sobě i kvůli nim. Než práce vzájemně zkysne. Krom toho jsem se chtěl vrátit do Holandska i kvůli rodině. Manželka je Němka, a tak jsem chtěl, aby děti poznaly kulturu obou rodičů.

Věnujete se od té doby víc staré hudbě?

Myslím, že jsem se jí věnoval i předtím docela dost. I v době mnichovského působení jsem měl řadu pohostinských vystoupení, včetně Nizozemska. Ale vždy jsem se při hostováních na starou hudbu rád zaměřil, protože v Mnichově k ní přece jen tolik šancí nebylo.

A uvádíte v Nizozemsku víc soudobé hudby než ve Švédsku?

Asi víc staré i víc soudobé… Ve Stockholmu totiž kladou důraz na to, aby bylo i dost švédského repertoáru. Třebaže na druhou stranu není dostatek financí na to, aby se objednávalo tolik novinek. Ano, ve Švédsku je v repertoáru hodně domácí hudby, u nás v Nizozemsku je to víc mezinárodní. A také děláme víc velkých mezinárodních projektů, jako byl třeba i tento pražský. A podílíme se na projektu nazvaném Žalmy. Těch je v Bibli, jak známo, sto padesát. Iniciovali jsme projekt, ve kterém je koncertně uvedeno zhudebnění všech.

Sto padesát skladeb?

Ano, sto padesát žalmů, sto padesát různých skladatelů. Jsou v tom obsažena stará zpracování žalmů i mnoho nových premiér. I od Bacha máme tedy jen jednu kompozici – moteto Lobet den Herrn, alle Heiden… Některé žalmové texty jsou zhudebněny mnoha a mnoha skladateli, jiné skoro vůbec. Museli jsme opravdu vybírat a hledat. Některé žalmy mají i stovky zhudebnění, třeba Žalm 23 Hospodin je můj pastýř. V jiných případech se hledá hůř – a nakonec najdete skladatele, o jehož existenci jste ani neměli tušení. I to je zajímavé.

Vy jste byl iniciátorem?

Ano. Společně s ředitelem našeho sboru.

Jak projekt v praxi vypadá?

Jde o dvanáct tematicky vyprofilovaných koncertů, ne o chronologické odzpívání žalmů. Koncert se nejprve konaly na festivalu staré hudby v Utrechtu, potom jsme s nimi byli v Bruselu, v New Yorku… Příští rok patrně pojedeme do Adelaide a do Hongkongu… Jak vidíte, máme opravdu smělé plány. Avšak jde o zásadní materiál – žalmové texty jsou velmi staré, ale je v nich do dnešní doby tolik pravdivosti, mají v sobě i pro naši dobu velkou hodnotu! Snažíme se tyto hodnoty zpřítomnit. Na provedení se nepodílíme sami – z dvanácti koncertů zpíváme tři, další tři patří sboru Tallis Scholars, další tři má sbor Norští sólisté z Oslo, posledním je sbor kostela Trinity v New Yorku. Ale i tak je to neuvěřitelné, ne?

Foto: Petra Hajská, Nederlands Kamerkoor