„Friedrich Gulda je pro nás klasické klavíristy jedním z nejzajímavějších jmen.“

„Co mě zaujalo úplně nejvíc: Jestlipak se v té Paříži Martinů a Gershwin nemohli třeba potkat…?“

„Je to skutečné závěrečné číslo, kdy se oba světy – svět klasiky a jazzu – propojují opravdu ve velkém stylu.“

Pianista Karel Košárek v Praze natáčel se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a Tomášem Netopilem a s klavíristkou Dorou Novákovou dvě koncertantní skladby jejího otce Jana Nováka. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se však soustřeďuje na sólové vystoupení, které ho v Praze čeká 21. března v rámci cyklu Hybatelé rezonance. V Anežském klášteře zahraje hudbu skladatelů, a vesměs současně také klavíristů, kteří se pohybovali jak ve světě klasiky, tak více či méně i ve světě jazzu: George Gershwina, Friedricha Guldy, Earla Wilda, Nikolaje Kapustina, Luise Busche a Bohuslava Martinů.

Při sestavování programu jste uvažoval nad tím, jestli se světy klasiky a jazzu mohou navzájem inspirovat, doplňovat a ovlivňovat a jestli mohou klasičtí pianisté komponovat a hrát jazz. Funguje to autorům, které hrajete?

Požadavkem pořadatelů bylo, abych připravil program, ve kterém se jazz a klasika prolínají. Takže mottem celého večera je, jestli se klasika s jazzem mohou navzájem ovlivňovat a inspirovat a jestli klavíristé, kteří prošli klasickým školením a měli kariéru koncertních pianistů, mohou skládat a hrát také jazzový idiom. Zvláště v dílech těch autorů, které uvádím, tohle opravdu funguje. Myslím, že u Kapustina, Wilda a Guldy naprosto přesvědčivě. Zvláště Friedrich Gulda je – pro nás klasické klavíristy – jedním z nejzajímavějších jmen. Jeho nahrávky Mozartových a Beethovenových sonát mnozí považujeme za jedny z referenčních. Ale už se moc neví, že měl i kariéru jazzového klavíristy. Známé jsou jeho koncerty s Joe Zawinulem a s Chickem Coreou. A v jazzovém duchu také skládal. To, co od něj hraju, patří k tomu nejlepšímu v daném žánru.

Jak je to v tomto kontextu s Gershwinem? Byl, nebo nebyl klasický školený klavírista?

Pokud vím, nebyl. Ale jeho obdiv ke klasické hudbě je všeobecně známý, včetně toho, že jeho největším přáním bylo napsat operu. Napsal ji, Porgy a Bess… – a jak víme, podařila se mu. Zrovna u jeho preludií je inspirace klasikou naprosto zřetelná. Chtěl podobně jako Bach nebo Chopin napsat čtyřiadvacet preludií. K celému cyklu nakonec nedošel, a to z více důvodu. Nicméně ve skutečnosti nebyla napsána jen tři preludia, jak si mnozí myslí, ale napsal jich minimálně sedm. Já jich na koncertě hraju šest, těch, která jsou skutečně pojmenována jako preludia pro klavír… A pokud se týká Gershwina jako klavíristy? Neznám sice žádnou jeho nahrávku klasické skladby, nicméně když slyšíte na těch starých snímcích Gershwina hrát jeho vlastní nebo i cizí věci a když slyšíte jeho improvizační schopnosti, tak to bylo neuvěřitelné. V každém případě byl pianistou par excellence. To je zcela bez debaty.

Preludia odkazují ke klasice názvem či formou, ale je v nich i jazz. Když nicméně hrajete od Gershwina aranžmá písní, tak tam toho „jazzového“ asi víc, viďte?

Ano. Předpokládám, že kamkoliv přišel, tak po něm chtěli, aby sedl ke klavíru a zahrál… A jelikož sólových klavírních skladeb zase tolik nemá, tak určitě často improvizoval na své písně, ať už byly pro muzikál, nebo pro film.

Osciluje Gershwin mezi jazzem a klasikou? Jsou všechny jeho skladby sazbou a výrazem stejné? Jsou třeba konkrétně preludia víc bachovštější než jazzová…?

Řekl bych, že jde o takový vějíř různých Gershwinů. Víte, o Mozartovi se říkalo, že byl vlastně vokální autor, že myslel vokálně, ať už psal pro jakýkoli nástroj. Myslím, že tohle platí i o Gershwinovi. Na druhou stranu, v preludiích je spousta virtuózních pasáž a pianisticky je to posazeno skvěle, s plným pochopením nástroje.

Pokud se týká Bohuslava Martinů, tak Film v miniatuře není zase až tak často hranou skladbou…

Výběr z tohoto cyklu hrávám v pořadu se Soňou Červenou. Zařadil jsem ho nyní proto, že těchto šest malých skladeb obsahuje jasné inspirace jazzovým světem a může být chápáno trochu jako Gershwinova preludia. Martinů cyklus komponoval v roce 1926 o prázdninách v Poličce a dokončil ho potom v Paříži. A to v době, kdy i Gershwin byl v Paříži – a psal svá preludia! Hodně mě zajímalo, co mohlo vzniknout a co vznikalo u dvou skladatelů ve stejný čas a na stejném místě… Ale co mě zaujalo úplně nejvíc: Jestlipak se v té Paříži nemohli třeba potkat…? U Martinů jsou v těch skladbičkách jasné inspirace jazzovým světem, který hýbal v té době každým. Žádný ze skladatelů se mu nedokázal vyhnout. Vliv byl tak obrovský, že to nešlo ignorovat. Tak si myslím, že Film v miniatuře může být opravdovým zpestřením programu. Možná by někdo namítl, že Martinů vlastně nebyl klavírista…

Ano, to nebyl!

Přesně tak, byl původně houslistou. Ale musím říct, že uměl psát nesmírně pianisticky. Ostatně, traduje se, že Rudolf Firkušný řekl, že v druhém klavírním koncertu, který mu Martinů dal k přehlédnutí a věnoval mu ho, nemusel nic revidovat; že neměl, co by dodal… S takovým porozuměním technice koncert Martinů napsal.

Jak jste objevil skladatele Kapustina?

Měl jsem kdysi možnost hrát s violoncellistou Jiřím Bártou tři Kapustinovy skladby. Moc mě oslovil. Zjistil jsem pak, že byl neuvěřitelně plodným skladatelem. Napsal spoustu skladeb pro klavír, sonáty, cykly… Mimochodem i cyklus čtyřiadvaceti preludií. Nechci moc soudit, ale z mého pohledu se v určitém směru častěji opakuje. Nicméně jeho etudy, ze kterých hraju jednu, jsou velmi populární. Měl techniku snad úplně bez limitů…! Jsou velmi těžké, ale z mnoha ohledů jedinečné, každá má na zřeteli jeden prvek nebo typ techniky. Skoro bych řekl, že Kapustin právě zažívá boom.

A co Šavlový tanec. Je napsaný, respektive aranžovaný, hodně efektně?

Je skvěle napsaný. Busch byl americký pianista, který takové věci často psal a upravoval a Chačaturjanův Šavlový tanec se mu opravdu povedl. Vystihl jeho charakter. Je to Šavlový tanec a zároveň nesmírně efektní hudební vtip, skutečné závěrečné číslo, kdy se oba světy – svět klasiky a jazzu – propojují opravdu ve velkém stylu. A přitom je to napsáno s obrovským espritem, nijak lacině.

Hovořili jsme o tom, jestli propojování jazzu a klasicky, překlenování dvou světů, funguje autorům. A jak funguje vám? Pro vás tento koncert přece není jenom nějakým úplně ojedinělým výletem… Jak se vám takový repertoár hraje a jak si to užíváte?

Moc si to užívám. Jazz a jazzové klavíristy obdivuju, je to svět, který mi není cizí. Já vůbec rád nahlížím do jiných žánrů… Nedovolil bych si říct, že jsem jazzový klavírista, že dokážu improvizovat, ale snažím se charakter obou těchto světů vystihnout a spojit. A ve skladbě Friedricha Guldy dojde i na ta improvizační místa…

*******

Cyklus Hybatelé rezonance, 21. 3. 2022, Anežský klášter

George Gershwin (1898–1937): Preludia pro klavír

Allegro ben ritmato

Andante con moto

Tempo rubato

Slowly with feeling Rubato

Allegro ben ritmato

Earl Wild (1915–2010): Sedm virtuózních etud

Fascinating Rhythm (č.7)

George Gershwin: Walking the Dog

I got rhythm

Rhapsody in Blue

Friedrich Gulda (1930–2000): Preludium a fuga

Play piano Play

Allegro, dolce (č. 9)

Presto possibile (č. 6)

Bohuslav Martinů (1890–1959): Film v miniatuře

Tango Scherzo (Allegretto)

Ukolébavka – Berceuse (Andante moderato)

Valse (Poco allegro)

Chanson (Allegro moderato)

Carillon (Allegro)

Nikolaj Kapustin (1937–2020): Koncertní etudy, op. 40

Toccata (č. 3)

Aram Chačaturjan (1903–1978) / Luis Busch (1910–1979): Sabre Dance Boogie

Foto: Fb Karla Košárka