„Živý koncert nic nenahradí. Ale budeme připraveni použít některou z vymožeností, které jsme se všichni během covidu naučili.“

„Mistr zvuku Jakub Hadraba nám vyšel hodně vstříc a i na postprodukci, aby nahrávku vymazlil, strávil neskutečně mnoho času.“

„Nejaktuálněji úvahy směrují k vlastní malé koncertní řadě.“

Flétnista Oto Reiprich, hobojista Jan Souček, klarinetista Jiří Javůrek, fagotista Jan Hudeček a hornistka Kateřina Javůrková – dechové kvinteto Belfiato Quintet – během dvou let koronakrize nezaháleli. Výsledkem je CD s názvem Elements s hudbou Samuela Barbera, Paula Hindemitha, Arvo Pärta, Carla Nielsena a Henriho Tomasiho. Soubor se však také podílel na alternativních způsobech komunikace s posluchači, vymýšlel, co dál, a v nahrávacím studiu podrobně zkoušel, čím a jak posunout tradice chápání zvukového ideálu. O tom všem se jeho členové rozpovídali v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz.

Za covidu nejdříve nedělali nic, jen se divili, co se děje. Ale brzy je situace přiměla hledat alternativní cesty: streamované koncerty, spolupráci s Mall TV, účast v projektu Hrajeme do oken… Protože jsme ale podobné věci do určité míry dělali i před covidem, tak nebylo zase tak složité přizpůsobit se nové situaci, říkají členové souboru. Takové koncerty byly vždy příjemné, takže se do nových forem vystupování začlenili vlastně automaticky. Také je k novým úkolům připojovali kamarádi, ať už z oblasti klasiky, nebo i z jiných hudebních oblastí. Ano, spousta projektů se za koronakrize odložila, některé až o dva roky. I Belfiato zjišťuje, že přeložené termíny teď muzikanty dohánějí…

Jednou z nejzajímavějších příležitostí bylo natáčení pro švýcarskou společnost Parma Recordings. „Natáčeli jsme ve Dvořákově síni Rudolfina, které bylo tehdy úplně prázdné, soudobé skladby švýcarských autorů. Byly mezi nimi takové věci, které nás docela dost posunuly dál. Šlo o nečekaný projekt, který nám spadl do klína. Nabil nás k nové práci…,“ vzpomínají. Neméně rádi si připomínají, jak si díky covidu zahráli několik árií s tenoristou Petrem Nekorancem a jak k tomu natáčeli klip: spolupráce, kterou by ještě v budoucnu, i s vědomím jeho vytíženosti, rádi posunuli někam dál.

Když se teď už zřejmě vracíme do normálnější doby, do normálnějšího provozu, zůstanou alternativní formy, jako jsou online koncerty? Přežijí, nebo zmizí? Kvinteto se shoduje v názoru, že živý koncert nic nenahradí. „To je jasné, to už všichni víme. Ale budeme připraveni, když se to hodí, použít automaticky některou z vymožeností, které jsme se všichni naučili. Točit upoutávky, streamovat k živému koncertu… Stream samozřejmě nemůže nahradit klasický zážitek z koncertní síně, ale může být cestou, jak se k posluchači dostat blíž,“ uvažují členové souboru.

Doba covidových omezení jim dala také čas promýšlet strategii – co dál. Například uvažují o organizování vlastní abonentní řady, kterou by nekoncipovali jako přísně koncertní, ale částečně třeba i jako méně formální a v nějakých zajímavých prostorách. „Nemáme problém s tím, aby třeba posluchači měli během produkce v ruce skleničku… Takový klubový způsob,“ přibližuje úvahy jeden z pětice. A z doby covidu vyplynula i jejich nová deska. Měli klid ji vymyslet a dostatečný prostor nad ní přemýšlet. A byl i prostor na experimentování.

„Natočit desku je dlouhodobý proces. Příprava nám dala docela práci. Nahrávku jsme uskutečnili v roce 2021 a bereme ji jako jeden z pozitivních výsledků pandemie. Zaměřili jsme se na zahraniční repertoár a máme dojem, že jsme se posunuli zase někam dál,“ přibližují hráči CD s názvem Elements. Než natáčeli, strávili jednu celou frekvenci v Rudolfinu se zvukovým mistrem Jakubem Hadrabou a dělali akustické testy. Zkoušeli hrát na různých místech, dokonce uprostřed sálu v prázdném auditoriu. Na takové věci normálně není čas ani prostor. Dospěli k některým zajímavým zjištěním. Také uvažovali o kompletním zakrytí sedadel v sále, aby vytvořili akustický pocit, že je plno. „Byl to sice dobrý nápad, ale zjistili jsme, že jeho realizace by nebyla vůbec žádná legrace. Plachty by byly opravdu velké…,“ směje se jeden z hráčů. Navíc, když už konečně měli naplánované natáčecí frekvence, tak se situace zrovna trochu rozvolnila a Rudolfinum už zase tak úplně prázdné a k dispozici nebylo… Mistr zvuku Jakub Hadraba věnoval zvuku opravdu hodně péče. Představy vzájemně společně konzultovali. I proto považují své album nejen za specifické, ale také za hodně vymazlené.

„Měli jsme jasnou zvukovou představu, kam naši třetí desku oproti těm předchozím posunout, aby se nám výsledek opravdu líbil,“ říká Jiří Javůrek.

Tak, jak se mu vždy líbily nahrávky z berlínského studia Teldex, ty, na kterých vyrostl a které se mu dodnes zdají dokonalé. Včetně Dechového kvintetu Carla Nielsena, který si na CD koupil, když byl před lety v Berlíně koncertovat se studentským orchestrem. „Natáčel tam komorní hudbu i Radek Baborák a hobojista Vilém Veverka tam točil svého Zelenku. Dostali jsme se k zástupcům studia. Řekli: proč ne? Ale finanční podmínky byly nakonec z jiného vesmíru…,“ přiznává.

Aby deska byla konkurenceschopná i v zahraničí, a to nejen po stránce instrumentální, ale i zvukové, se snažilo udělat kvinteto maximum. Vědělo, jak to dělají jiní, a chtěli docílit téhož. Jakub Hadraba jim podle jejich slov vyšel hodně vstříc a i na postprodukci, aby nahrávku vymazlil, strávil prý „neskutečně mnoho času“… A je to znát, tvrdí členové souboru. V čem především zvukařská kouzla spočívají? Úplně nejdůležitější je, jakýma ušima člověk poslouchá a co chce slyšet, říkají muzikanti shodně. Existuje tuzemská zvuková kultura, představa a tradice, co chceme od dechových nástrojů slyšet. Svět je však dnes úplně propojen díky streamovacím službám, tím spíše po dvouleté pandemii, a tak je možné porovnávat a porovnávat… „Myslím, že u nás chyběla hlubší a měkčí barevnost. Těžko se to popisuje, ale snažím se slovy zachytit rozdílnost od velké konkrétnosti a zářivosti zvuku. Jde i o snímání zvuku ne úplně zblízka a o vyšší počet mikrofonů, aby se dalo se zvukovými poměry pracovat víc při postprodukci,“ vysvětluji Jiří Javůrek. Nejde jen o to, že soubor z principu hraje skvěle a že je snímán co nejblíž a co nejpřesněji, jako u smyčcových nástrojů. Naopak. K dechovým nástrojům sice neoddělitelně patří různé projevy, jako třeba klapání, ale ne všechny detaily je potřeba z nahrávky slyšet, stejně jako nejsou slyšet v sále při koncertě. Jiří Javůrek je přesvědčen, že deska – i když je nakonec natočená v Rudolfinu a ne v Berlíně – má šanci uspět i v mezinárodním kontextu.

K natáčení si kvinteto přizvalo hornistu Radka Baboráka, sólistu, komorního hráče a dirigenta. U předchozích desek měli přece jen nakonec dojem, že jim chyběl někdo, kdo je zná a kdo zná dechové nástroje, někdo, kdo ví, jak hrají… a občas je postrčí. Někdo jiný než hudební režisér a než zvukový mistr… Radek Baborák seděl v režii a dokázal některé okamžiky, byť třeba jednou větou, překlenout. Neuvažovali o tom, že by byl hudebním režisérem nahrávky, ale samozřejmě přemýšleli tak, aby se s hudebním režisérem, což byla v tomto případě Sylva Smejkalová, znal. „Těžko je někdo povolanější než Radek,“ shodují se členové kvinteta. Souvisí způsob, který svou roli splnil, s jeho dirigentskou zkušeností? Belfiato se domnívá, že spíše s jeho zkušenostmi komorního hráče, i když samozřejmě partituru vnímá i jako dirigent trochu jinak než běžní instrumentalisté. „Měl nápady, které nesouvisejí ani tak s dirigováním jako spíše s tím, že je při hraní nad věcí natolik, že si může dovolit mít přehled i o ostatních,“ říká další z hráčů souboru.

Belfiato Quintet má na svém kontě dvě CD s českým repertoárem. Teď toužili natočit světový repertoár: skladby, které mají rádi, ke kterým mají nějaké pouto a se kterými mají spojen i nějaký příběh. Quintettino z raného období Arvo Pärta hráli kdysi na narozeninách Dagmar Peckové v Rudolfinu; končí legračně, vtipným gestem. Pět tanců Francouze Henriho Tomasiho, což je podle jejich slov „velké hraní“, vezli před lety na soutěž v Marseille, nesoucí skladatelovo jméno. A i když tance ve finále skvěle zahrálo jedno francouzské dechové kvinteto, dostali cenu za nejlepší provedení jeho skladby právě oni, Češi… Jeden z příběhů. A Nielsenův Dechový kvintet? Touha zahrát ho dobře na koncertě provází Belfiato od začátku, je jednou z met.

Kolik dalších světových skladeb má kvinteto v zásobě, aby z toho případně byla další deska? Často hrají například Ligetiho, repertoáru v hudbě dvacátého století by byla a nápadů také…, ale natočit desku není žádná legrace. Takže další titul úplně tak brzy asi nepřijde. Členy Belfiata baví hrát i s klavírem a nově také s pěvci. Užili si jak vystoupení s Petrem Nekorancem, tak s Kateřinou Kněžíkovou, existují různé úpravy, navíc třeba árie z Mozartových oper znějí s dechovými nástroji opravdu výborně, určitě lépe než s klavírem. Je to prý sice bez přítomnosti dirigenta docela „masakr“, ale baví je to. A pokud se týká úvah, jestli by jim něco nenapsal některý žijící autor? Uvažují spíše o skladbě jen pro kvinteto, něco zřejmě napíše Jaroslav Pelikán a chtěli by oslovit Miroslav Srnku… To vše je budoucnost. Nejaktuálněji úvahy směrují k již zmíněné vlastní malé koncertní řadě. Šlo by o zhruba pět koncertů na pěkném místě, se zajímavým hostem… Kvinteto se shoduje: Hodně hrajeme v zahraničí i mimo Prahu, ale rádi bychom hráli víc i v Praze – a něco, co si určíme sami.

Foto: Milan Mošna, Tomáš Hejzlar, Martin Kubica, Adela Havelkova, Hana Görlich Photography, archiv a Fb souboru