„Nejdřív jsem se koncertu se syny trošku obával, ale nakonec mě to moc překvapilo. Nejenže tam přišlo tolik lidí, ale hlavně atmosféra byla velmi příznivá.“

„Skladby pro klavír se u Smetany ve světě podceňují, jsou daleko lepší než jeho renomé.“

„Já se snažím sledovat mladé talenty, protože vím, že talenty sice máme, ale zas jich není tolik, abychom s nimi mohli zacházet povrchně.“

Pianista, pedagog a děkan HAMU Ivan Klánský má stále plný diář. Ale když si už do něj nějakou schůzku zapíše, přesně dodrží termín, je k návštěvníku přátelsky vlídný a vůbec na sobě nedává znát, že spěchá. Pár dní před naším rozhovorem se vrátil z Číny, kromě jiného měl bezprostředně za sebou šňůru koncertů a úspěšné vystoupení se svými čtyřmi syny v Rudolfinu. Přesto nevypadal unaveně ani netrpělivě.

Je o vás známo, že býváte vlídný k novinářům. Možná je to i tím, že máte k novinářskému povolání blízko? Váš tatínek byl známý publicista, mimo jiné autor knih Přežil jsem Hitlera, Pouť do Svaté země a řady bojovných textů proti antisemitismu a xenofobii.

Oba moji rodiče byli novináři, maminka pracovala jako redaktorka rozhlasu do roku 1968, pak už to dál nešlo. Tatínek se vyslovoval k oněm tématům zvláště v devadesátých letech, kdy se ve veřejném prostoru začala objevovat neofašistická vystoupení a knihy. A ano, já mám k novinářské profesi velkou úctu, vím, že je velmi těžká.

Dovolte ještě jednu osobní otázku: Jak se vám podařilo, že po pěti synech se vám konečně narodila dcera? 

Říkal jsem si, že nepřestanu, dokud se mi to nepovede. Podle teorie pravděpodobnosti to do počtu osmi musí vyjít. A na šestý pokus se to povedlo.

Nu ano, je o vás známo, že jste fanatik čísel… Zůstaňme u synů, i když, jak jsem slyšela, dcerka také nepadla daleko od muzikantského stromu rodiny. Váš nedávný úspěšný koncert v Rudolfinu se čtyřmi syny byla mimořádná  záležitost. Jak projekt vznikl?

Vymyslely to moje děti jako koncert k mým sedmdesátinám. Já tomu projektu zpočátku nevěřil, říkal jsem si, že Rudolfinum, které má tisícovku míst, to určitě nezaplní. V tomto roce jsem tam už jeden recitál měl, v krátké době by to bylo podruhé. Navíc bych vystupoval se svými dětmi, které ještě přece jen nejsou tak známé. Kromě Lukáše, ten hraje hodně; Vladimír působí v komorním souboru, Adam je ještě konzervatorista, Daniel pěveckou kariéru teprve začíná. No nevím, nevím. Možná to je hezký nápad, říkal jsem si, ale ne do Rudolfina, chtělo by to malý sál tak pro dvě stě lidí. Jenže – ujala se toho agentura Live City a spustila velkou, přitom příjemnou a lidskou neagresivní reklamu. A opravdu, Rudolfinum se vyprodalo.

Jaká byla atmosféra koncertu?

Nejdřív jsem se trošku obával, že lidi řeknou, zase Klánský, vždyť hraje dost, ať už dá pokoj. Ale nakonec mě to moc překvapilo. Nejenže tam přišlo tolik lidí – bylo plno i na varhanní empoře, kdyby sál byl větší, prodá se lístků ještě víc – ale hlavně atmosféra byla velmi příznivá. Mně i dětem se hrálo dobře. Také ohlasy posluchačům potvrdily, že koncert měl mimořádně srdečný náboj.

Proč jste si vybrali právě skladby Antonína Dvořáka?

Mělo to několik důvodů. Uvažovali jsme, jaký sestavit program, aby nepřipomínal školní večírek – přijde jeden mladík, zahraje, pak přijde druhý mladík, zahraje něco jiného, potom třetí… Já Rudolfinum beru jako posvátný stánek české kultury, hrát tam je velká věc. Proto jsem hledal pro všechny spojovací nit: pro violoncellistu, druhého klavíristu, pěvce a houslistu v kvartetu – Vladimír hraje v Epoque Quartet. To je dobrý a známý soubor, jen se musela najít skladba s klavírem. Připadali v úvahu Brahms a Dvořák, ale já jako Čech, který notabene loni dostal cenu Antonína Dvořáka, bych měl přece hrát právě jeho hudbu. A navíc – koncert byl v Dvořákově síni. Tak pojďme hrát Dvořáka! Je to hudba krásná a příjemná, lidi těší ji poslouchat. Zejména jeho komorní tvorbu.

Setkáváte se na pódiu se syny?

S Lukášem hrajeme hodně, protože čtyřruční věci jsou vděčné, příjemné na poslech, například Slovanské tance nebo Brahmsovy Uherské tance. Máme také spolu projekt k stému výroční republiky – hrajeme některé Smetanovy skladby, psané originál pro čtyři ruce – Vltavu, Vyšehrad a další. S ostatními zatím hraju méně, s nejmladším Adamem spíš doma než na koncertech. Když jede na soutěž, má na konzervatoři svou korepetitorku, mimochodem moji bývalou studentku. Když Daniel potřebuje někde doprovodit, tak jedeme. A s Epoque Quartetem jsem nehrál už deset let, až teď.

Když se u vašich v chlapců projevil hudební talent a měli si zvolit nástroj, motivoval jste je schválně tak, aby šlo o různé nástroje?

Nejstarší z mých šesti dětí, Michal, byl veliký talent, ale bohužel jsem ho dal k paní Kameníkové, a ta ho tak drtila, až to prostě vzdal, dal se potom na jiný typ hudby a na počítače. Mrzí mě to, ale je to samozřejmě jeho volba. Vládík chtěl housličky odmalička, Lukáš chtěl klavír. U Daniela se to rozhodlo po mutaci, protože do té doby není s hlasem nic jistého, Adamovi vybrala nástroj manželka. Teď je strašně rád, cello je jeho fascinace a hraje na ně skvěle.

Máte velmi bohatý a široký repertoár. I když jste zároveň označován za „chopinovského“ pianistu. Kteří skladatelé kromě Chopina jsou vám osobně blízcí?

V hudbě se nedávají žebříčky, ale kdybych přesto musel jednoho označit, byl by to určitě Beethoven, na třetím místě pak pravděpodobně Bach. Mám samozřejmě rád romantiky, rád hraju Smetanu; v devadesátých letech jsem natočil celé jeho klavírní dílo. Skladby pro klavír se u Smetany ve světě podceňují, jsou daleko lepší než jeho renomé. Podle mě je povinností českých pianistů tu hudbu hrát, protože to byl génius. I když některé skladby jsou skutečně těžké. Studenti mi říkají, pane profesore, než se naučím Smetanu, za tu dobu zvládnu tři Chopiny…

Co vás přivedlo k tomu, že jste natočil 540 minut Smetany, ačkoliv ho nahráli taky jiní pianisté?

Objednala to u mě dánská firma. Vyžádal jsem si půl roku na přemýšlení, protože jsem věděl, že devadesát procent se budu muset naučit, měl jsem v repertoáru jen asi desetinu Smetanovy tvorby pro klavír, ty nejpříjemnější a nejznámější skladby. Některá jeho klavírní díla jsou pro interpreta velký oříšek. Po dlouhém přemýšlení jsem si uvědomil, že nahrát Smetanu je tak trochu pomník českého pianisty. Kdyby mi řekli, abych nahrál kompletního Musorgského, s tím bych asi nesouhlasil. Ale na Smetanu jsem kývl, a práce mi trvala pět let. Vydalo to na šest plných CD.

Kterého svého ocenění z poslední doby si ceníte nejvíc?

Určitě Dvořákovy ceny, ta je právě pro pianistu něco famózního, protože Dvořák není typicky klavírní skladatel. Přede mnou tu cenu dostali violoncellista Yo-Yo Ma, Jiří Bělohlávek, nebo pěvec Richard Novák – lidé, kteří celý život Smetanu zpívají, dirigují nebo hrají. Zatímco já hrál hlavně jeho komorní dílo, ze sólové tvorby jsem toho moc nezahrál, a párkrát jeho klavírní koncert. Velice mě potěšilo, že jsem tu cenu dostal vlastně za komorní hudbu. Protože ta bývá při přemýšlení o cenách až na druhém, třetím místě. Napřed jsou opery, symfonie a velké klavírní recitály. Tria, kvarteta a kvinteta nemají v té hierarchii přední postavení.

Jste výsostný pianista, koncertujete a nahráváte, jezdíte po celém světě, neméně významná však je vaše pedagogická činnost. Vklad do studentů určitě přetrvá i v dalších generacích.

V hudbě vlastně studium nikdy nekončí, člověk se pořád učí, i já – z nahrávek nebo tím, že se posloucháme navzájem.  Ale to už není učení, to je spíš inspirace. I já se inspiruji od svých někdejších studentů, mnoho získávám, když slyším Martina Kasíka, Ivo Kahánka, Marka Kozáka nebo i syna Lukáše. Někteří z nich jsou tady na škole už mými pedagogickými kolegy.

Co vytváří to zvláštní fluidum, nepozorovatelné pozitivní citové chvění, které vysíláte ke svým studentům?

Když s nimi pracuji, snažím se být vždycky optimistický, mít dobrou náladu. Oni to vědí. A snad cítí, že mě to baví. Mám taky výhodu, že jsem se naučil takzvanou rychlou diagnostiku. Když mi někdo zahraje, jsem schopen co nejrychleji říct, co mu pomůže, tři čtyři zásadní rady.

Nechystáte se něco napsat o svých úspěšných pedagogických metodách?

Určitě by mě to bavilo; když člověk určité věci zformuluje, dostává se v nich do hloubky a přijde na další důležité skutečnosti. Ale jsem teď osobně v situaci, kdy sám psát nemohu, protože funkce děkana, aktivity sólisty, komorního hráče a pedagoga mi to nedovolují. A vím, že pokud zdraví dá a vydržím, v nejbližších dvou třech letech to bude stejné. 

To je škoda…

Nicméně já už mám své životopisce! Vlastně to nejsou ani tak životopisci, spíš mladí lidé, kteří v rámci svých disertačních prací shrnují moje metodické základy. Popisují způsoby, které při výuce aplikuji a které, myslím si, vedou k rychlejšímu pochopení a technickému zvládnutí hudebního díla. Čistě sobecky řečeno – já tyhle informace vlastně potřebuji taky kvůli sobě, protože nemám čas nějakou skladbu cvičit léta, musím ji zvládnout velmi rychle. Což jsem se naučil aplikovat i na své studenty. Pokud vím, v žádné klavírní metodice, kterou jsem měl možnost číst nebo vidět, to není.

To je dobře, že vaše metodika bude popsána.

Nejsem muzikolog, nekladu si nároky, že se jedná o nějaké základní dílo vědeckého charakteru, nejspíš se jedná o praktické příručky pro ty, kteří by také chtěli uplatnit systém, jakým pracuji se svými studenty. Na toto téma vznikají disertační práce, jedna už byla napsána na Pedagogické fakultě v Ostravě, a na Palackého univerzitě v Olomouci se právě zpracovává podstatně širší práce o mé metodě výuky.

Takže doktorandi vlastně napíší o vás za vás.

Doufám, že to tak bude.

Díky soutěžím a účasti v porotách můžete sledovat některé talenty od dětství a držet nad nimi ochrannou ruku.

Já se vůbec snažím sledovat mladé talenty, protože vím, že talenty sice máme, ale zas jich není tolik, abychom s nimi mohli zacházet povrchně. Velké talenty je třeba hlídat, aby byly ve správných rukou, aby jejich umělecký růst byl co nejlepší. U některých takzvaně zázračných dětí se totiž mohou projevit nezdravé tendence. Buď mají rodiče pocit, že jejich dítě musí okamžitě být ve světě televizní hvězdou, nebo je „přetrénují“ pedagogové, kteří chtějí pro své žáky co nejvíc cen ze soutěží. Jakmile se vývoj uspěchá – a mám o tom konkrétní příklady – může se stát, že dítě v patnácti řekne: „Mě už to nebaví, já to dělat nebudu, jsem úplně vyčerpaný soutěžemi i koncerty!“ Dětský organismus to může fyzicky vydržet, ale psychicky ne. Najedou mu začne být hudba úplně fuk…

Považujete se spíš za racionální, nebo emocionální typ umělce?

Domnívám se, že jsem blízko středu, ale netuším, z které strany se k němu blížím. Myslím, že ideální je, když je člověk oboustranný, tak padesát na padesát, nebo 55:45. Myslím, že u umělce je strašně důležité, aby to nebylo 90:10, ale aspoň 70:30. Jinak tam něco chybí. Když převažuje racionalita, pak bude interpret hrát přesně, takzvaně přísně urtextově, bude dodržovat autograf. Ale posluchač řekne – „no jo, bylo to úplně přesné, ale takhle by to uměl zahrát i počítač.“ Interpret s převahou citovosti –  emotivní typ – zas umí posluchače vtáhnout do děje, ale posluchač, který si zakládá na určité přesnosti a jistotě, může říct: „ Je v tom on, interpret, ale Beethoven to není.“

Jak často se vám daří cvičit s Guarneri triem?

Podle potřeby. My máme možnost – na rozdíl například od smyčcového kvarteta – se připravovat individuálně, nemusíme spolu cvičit denně. Ale přesto to na jednu zkoušku nikdy nejde. Vzhledem k tomu, že violoncellista Marek Jerie žije v Basileji a houslista Čeněk Pavlík a já v Praze, musíme si pohlídat, jak a kde se můžeme sejít. Většinou to děláme tak, že když máme koncert nebo turné, na které jsme samozřejmě už připraveni, tak už během zájezdu nebo koncertního pobytu připravujeme program na další. Za třiatřicet let, co jsme spolu, máme dostatečný repertoár, ale i starší skladby potřebujeme osvěžit.

Jaké je publikum v Číně?

Nehráli jsme v největších městech, jako je Peking nebo Šanghaj, ale pouze ve středně velkých, i ta ovšem mají na deset milionů obyvatel a všude nádherné nové koncertní sály i nejdražší klavíry značky Steinway. Číňané nešetří penězi pro špičkové umění. Publikum tam ovšem ještě není hudebně vzdělané, tleská se mezi větami a tak dále. Navíc na koncerty chodí hodně dětí, považují to tam za výchovný prvek. Neřekli nám to ale předem – a my měli poměrně náročný program. Děti vydrží deset minut a pak pobíhají a nudí se… Příjemně mě ale překvapil zájem mocných o náš typ hudby, který je pro ně cizí. Chtějí ho poznat a šířit. Jsou ambiciózní, jde jim o to, aby nás co nejdřív překonali nejen v ekonomice, ale i v kultuře a umění. To je vlastně nadějné, protože u nás je klasická hudba skoro na vymizení.

Jak to myslíte?

Tady se pořád hledá něco nového, co tu ještě nebylo, pokud možno co bude šokovat. Pořadatelé chtějí lidem nabídnout velké a ještě větší zážitky. Zatímco Číňanům stačí krása Dvořáka, Brahmse nebo Beethovena v původní podobě. Tedy to, co ještě před padesáti lety stačilo v Evropě a co mnozí posluchači by určitě ještě rádi slyšeli. Ale trendy, řekněme – novátorů – jsou velmi silné. Že prý jsou to věci už překonané… V Evropě jsme teď v době hledání, která už trvá pomalu půl století. Vždycky to zaběhne do nějaké uličky, pak se vrátí, pak zase odbočí. Po staletí šly za sebou jednotlivé hudební etapy. Došlo se do dvacátého  století – a tam už je větví bezpočet. Moderní hudba mi připadá jako chobotnice, jejíž chapadlo se natáhne, pak se zas někam stáhne. A tak pořád dokola. Ale zásadní nový směr se zatím nenašel.

Jste první studijní rok děkanem Hudební a taneční fakulty AMU. S jakým programem jste se té funkce ujal?

Šel jsem do toho se dvěma hlavními programovými body. Za prvé: uchovat tradicí české a evropské kultury na této škole co nejdéle. Aby to, že se hraje Dvořák nebo Mozart, nebylo špatně. Za druhé bych rád přispěl k vyřešení velice komplikované situace těch našich studentů, kteří vedle studia jsou už zaměstnáni. Konkrétní příklad: náš nadaný student uspěje v konkursu do České filharmonie, do FOK nebo SOČR či do některého z regionálních hudebních těles. A pak už jeho studium nestojí za nic, každý den má zkoušku, jezdí po zájezdech a nemůže tedy zároveň plně studovat. Nebo máme řadu studentů, kteří dělají současně další školu – ekonomii, práva, medicínu. Studenti vědí, že je velmi těžké se uživit hudbou, tak se dopředu pojišťují. Tím vlastně někteří vzdávají cíl být velkým hudebníkem, během studia mají zaměstnání a ve finále si jdou do školy jen pro ten absolventský papír. Tihle lidé studují a nestudují. A já bych aspoň pro nejtalentovanější z nich chtěl prosadit formu studia, kde by hlavní obor studovali naplno, ale ostatní teoretické předměty by mohli dělat formou jakéhosi bývalého dálkového studia.

Šlo by tedy o jakési kombinované studium?

Ano, aby mohli zůstat i ti, co jsou už zaměstnaní a musí studium trochu odbývat, protože to nestíhají. Abychom ty nejtalentovanější mohli na škole udržet a dál rozvíjet a aby kvůli tomu, že jsou už během studia zaměstnaní, nebyli předurčeni nedostudovat. Nesmí to být ale na úkol kvality, hlavní předmět, to zdůrazňuji, by se musel dělat prezenčně. Kvůli tomu tady přece jsou.

Ušlechtilý záměr, podaří se?

Není jednoduché jej prosadit, ale věřím, že za rok v rámci reakreditace a dalších změn na škole by se to mohlo podařit.

Foto: Petra Hajská, AMU, ČF, archiv I. Klánského, Petr Veber