úterý, 10 květen 2022 16:04

Ingrid Sotolářová: Úroveň českého hudebního školství ve srovnání se španělským a portugalským je vyšší

Autor:

„Portugalští skladatelé jsou často tragičtí, ovlivněni stylem fado, což jsou vlastně melancholické a emocionální písně.“

„Začala jsem se víc zajímat o klavírní skladby mně blízkého konce 19. století a zaujaly mne podobné rysy mezi českými a portugalskými klavírními skladbami v oblasti výrazu, klavírní techniky, kompoziční stavby nebo vyjadřování emocí.“

„Dala jsem tedy dohromady recitál z českých a portugalských protějšků.“

 

0008

 

Původem brněnská pianistka Ingrid Sotolářová, která od roku 1992 pokračuje ve své umělecké činnosti ve Španělsku a Portugalsku, vystoupila v dubnu na třech klavírních recitálech s poetickým názvem „Prolínání“. Při osobním setkání otevíráme témata portugalské hudby, dotýkáme se současné situace uměleckého školství ve Španělsku a Portugalsku a osobních zkušeností Ingrid v těchto oblastech.

Absolvovala jste v posledních dnech sérii koncertů v Blansku, Brně a Praze s názvem „Prolínání“. Váš koncept koncertu stojí na kombinaci střípků české romantické klavírní literatury a jejího protipólu v Portugalsku. Co vás k nápadu vedlo?

Abych řekla pravdu, obecně mě ke koncertům v České republice vždy vede chuť se zase vidět se známými, s bývalými kolegy z divadla nebo JAMU a s rodinou, která se zároveň zapojuje do příprav koncertů. Pak jsem šťastná, když se na koncertě všichni sejdou, protože je to publikum, které by si každý přál. (smích) Od té doby, co jsem se rozhodla, že už se do Čech zpátky nevrátím, jsem se zbavila jakéhosi pnutí a jsem mnohem svobodnější, koncerty tady si užívám. Zároveň je oproti Portugalsku obecenstvo v Česku mnohem lidštější, vřelejší a nechá se vést k hudebním zážitkům.

Prvotní nápad samotného konceptu „Prolínání“ vznikl před osmi lety, kdy jsem se pokoušela o doktorát z interpretace v Lisabonu a konzultovala s profesorem Miguelem Henriquesem (významným interpretem portugalské národní klavírní hudby). Tehdy jsem se o portugalskou klavírní literaturu začala zajímat, ale bádat nebylo jednoduché, protože skladby od předválečných let vůbec nevychází tiskem. Zároveň jsem se ptala posluchačů na vysokých školách, co soudí o portugalské klavírní hudbě a proč se tak málo hraje. Někteří mi dokonce odpovídali, že autory ani neznají, což mi připadalo strašné. U nás by se nestalo, že by studenti neznali Fibicha… Začala jsem se tedy víc zajímat o klavírní skladby mně blízkého konce 19. století a zaujaly mne podobné rysy mezi českými a portugalskými klavírními skladbami v oblasti výrazu, klavírní techniky, kompoziční stavby nebo vyjadřování emocí. Skladatelé se ale mezi sebou nemohli znát, proto mi připadá zajímavé, jak se podobným způsobem hudebně vyjadřují například náš Zdeněk Fibich a portugalský Oscar da Silva. Dala jsem tedy dohromady recitál z českých a portugalských protějšků. Pozvala jsem také svého bývalého studenta Josého Pedra Ribeira, který uvedl Koncertní fantazii na české národní písně Bedřicha Smetany a jako její portugalský protějšek Baladu, op. 16 Josého Viana da Moty, která zpracovává národní píseň z centra Portugalska.

 

0004

 

Čím vás portugalská hudba oslovuje a který z portugalských skladatelů je vám svou hudební řečí nejbližší?

Nejbližší je mi z portugalské hudební historie období romantismu a první polovina 20. století, výrazově totiž interpretovi toto období dává velký prostor. Portugalští skladatelé jsou často tragičtí, ovlivněni stylem fado, což jsou vlastně melancholické a emocionální písně. Zároveň mi je blízká salonní hudba romantismu, a to i v české hudbě.

Protože jsem měla vždy vztah k hudbě Vítězslava Nováka, kterému jsem se interpretačně během svého působení v Česku hodně věnovala, je mi z portugalských skladatelů nejbližší Oscar da Silva, který se narodil ve stejném roce (1870) a jehož Images připomínají formou i náladou například Novákovy Serenády nebo Barkaroly. Jeho klavírní cyklus Dolorosas vznikl po smrti skladatelovy matky, která ho velmi zasáhla a doživotně poznamenala. Jedná se o vyvážené a krásné dílo bez přehnaného sentimentu. António Fragoso je také velice zajímavý zjev, zanechal po sobě ale jen příslib toho, co mohl ještě dokázat, zemřel totiž v útlém věku. Odmítal jakékoli konvence a byl zřejmě ovlivněn impresionismem. Mezi portugalskými skladateli jsou i další, které mám v plánu zařazovat, například Luís de Freitas Branco, Joly Braga Santos nebo Fernando Lopes-Graça se svými skvělými klavírními sonátami a klavírními koncerty. Lopes-Graça se opírá ve své tvorbě o folklor podobným způsobem jako Béla Bartók.

 

0006

 

Pohybovala jste se v českém, španělském a portugalském hudebním prostředí, můžete tedy porovnat situaci uměleckého školství v těchto zemích a specifikovat rozdíly mezi nimi?

Nejprve jsem po odchodu z Česka odjela do Galicie. Ve Španělsku je velmi složité se dostat na státní školu, pracovala jsem tedy jen na soukromých školách. Bohužel na nich nebyla nijak vysoká úroveň, Španělé si ale na své školy začali zvát pedagogy z východu (z Litvy, Ruska, Ukrajiny) a dnes už je tam úroveň mnohem vyšší. Moje zkušenosti se studenty ve Španělsku byly spíše špatné, děti totiž většinou odmítaly soustavně cvičit. V době, kdy jsem pedagogicky působila ve Španělsku, jsem se dověděla o existenci profesionálních hudebních škol v Portugalsku a začala jsem pracovat tam. Děti v takových školách byly ve škole celý den, měly placené pedagogy, kteří dohlíželi na jejich cvičení, musely často veřejně vystupovat, absolvovaly čtyři hodiny orchestru týdně a samozřejmě se to odrazilo na jejich umělecké kvalitě. Z takových škol pak v patnácti letech vycházeli studenti, kteří vyhrávali i mezinárodní soutěže. Rozhodla jsem se později tedy Španělsko úplně opustit a naplno působit v Portugalsku jako pedagožka a korepetitorka. Dostala jsem se k doprovázení i na vysokých uměleckých školách, kterých je v Portugalsku mnohem více než ve Španělsku. Práce mi v Portugalsku dávala mnohem větší smysl.

Vzhledem k tomu, že jsem byla v porotách českých i portugalských klavírních soutěží, můžu nicméně říct, že úroveň českého školství je vyšší. Když vyhrává student soutěže v Portugalsku, hraje spíše mechanicky, tolik se neposlouchá. V Česku je v rámci uměleckého školství vidět mnohem přirozenější cesta k jakési hudební vyspělosti.

 

0009

 

Máte v Portugalsku bohatou praxi také jako korepetitorka. Jaké jsou vaše zkušenosti s místní situací?

Je zajímavé, že mají korepetitoři v Portugalsku spoustu práce, ale většinou na tuto práci nejsou adekvátně připraveni. Často se stává, že pak končí se zdravotními problémy rukou. V Portugalsku je velká tradice dechovek, spousta dětí hraje na dechové nástroje, proto je stále potřeba schopných korepetitorů. I pro mě ale časem začala být situace neúnosná a začala jsem si všímat, že jsem ze svého klavírního umění rychlým studováním a kvantitou korepetic hodně poztrácela. Začala jsem se tedy opět věnovat menším sólovým formám s tím, že se vrátím ke kvalitě, na kterou jsem byla u sólového hraní zvyklá.

Jaké bude vaše další umělecké směřování?

Po koncertě v Praze jsem vstala od klavíru a říkala jsem si: „A stačilo, už ne.“ (smích) Teď vážně, už několik let máme se zpěvákem ze Španělska komorní duo, v nejbližší době chystáme koncerty ve Švédsku, snad se nám to podaří. Hrát bych tam měla i sólově, tentokrát španělskou hudbu. V Portugalsku se také stále objevují příležitosti vystupovat, zároveň tam na státní škole korepetuji a soukromě učím hru na klavír. Také se již dlouho chystám nastudovat skladby řecké skladatelky a flétnistky Sofie Mavrogenidou, pocházející z Brna, z nichž některé mi byly dokonce věnovány.

Magdalena Hrudová

 

0005

 

Foto: archiv Ingrid Sotolářové

*KlasikaPlus.cz

-- redakce --

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.