neděle, 15 květen 2022 15:16

Pavel Haas Quartet: Raději bychom dali přednost stabilnímu manželství před aférkami

Autorka:

„Koncert ve Wigmore Hall 1. června bude streamován, takže bude dostupný na internetu.“

„Cením si, že navzdory změnám, kterými kvarteto prošlo, jsme nikdy nepolevili v našem standardu.“

„Na začátku jsme byli možná přímočařejší, nedali jsme vydechnout ani sobě, ani posluchačům, dnes zejména díky Veroničinu smyslu pro lyričnost, zpěvnost a barevnost usilujeme o co nejkomplexnější výkon.“

 

001

 

Pavel Haas Quartet letos oslaví dvacet let svého trvání. Během této doby se kvarteto stalo součástí mezinárodní interpretační elity. Významný britský hudební časopis BBC Music Magazine zařadil Pavel Haas Quartet mezi deset nejlepších smyčcových kvartet všech dob, a to po bok takových jmen, jakými jsou například Alban Berg Quartet, Amadeus Quartet či Borodin Quartet. U Supraphonu právě vychází jejich nahrávka Brahmsových kvintetů. O nich, ale také o Dvořákovi, vývoji interpretace a obměně souboru hovoří violoncellista Pavel Haas Quartet Peter Jarůšek.

Velmi oceňované album s Dvořákovými kvintety jste vydali v roce 2017, nyní jste se obrátili k Brahmsovým kvintetům. Proč jste sáhli po Brahmsovi?

V roce 2017 jsme nahráli Dvořákův violový a klavírní kvintet a nyní Brahmsovy kvintety pro stejné obsazení. Dostali jsme se tím do symetrie a je to i jeden z důvodů, proč tato nahrávka vznikla. Navazuje na nahrávku z roku 2017. A na obou s námi hrají violista Pavel Nikl a klavírista Boris Giltburg.

V čem se liší Brahmsovy kvintety od Dvořákových?

Dvořák a Brahms představují vedle Čajkovského vrchol romantismu. Tyto dvě osobnosti se nejen respektovaly, ale byly i blízkými přáteli, konzultovaly spolu různé skladatelské záležitosti… Každý z nich však používá jiný způsob hudební řeči. Jedno ale mají společné: interpretovat Dvořáka i Brahmse je velice náročné. Najít způsoby, jak docílit přirozený zvuk a tah, umělecký oblouk, jak dosáhnout toho ideálního – z našeho pohledu – Brahmse nebo Dvořáka, je v obou případech práce na dlouhé hodiny. To je řečeno z pohledu interpreta. Ale když se změním v posluchače, vnímám to tak, že Dvořák je hudba, která plyne skrz vás, dělá vám dobře a je tak přirozená, že se rádi necháte unést jeho kompozičním uměním. Nazval bych to božským darem. Brahms na mě působí o trochu, řekl bych, upracovaněji. Při poslechu – v dobrém slova smyslu ovšem – jako byste trochu trpěli. Je to jakási tíha romantismu. Romantika trpícího Werthera, který nese veškerou tíhu osudu na svých bedrech. Dvořák, i když napíše drama, je vždy pozitivní, s nadějí, pokorou… Ale nehaňme Brahmse! Tyto dvě skladby, které jsme nahráli, jsou mistrovská díla! K oběma kvintetům mám velice blízký vztah.

 

004

 

Složení interpretů je osvědčené – ke stabilnímu obsazení se připojili opět – jako v případě Dvořákových kvintetů – violista Pavel Nikl a klavírista Boris Giltburg. Jsou takovéhle návraty při nahrávání pro vás vodou živou?

Je to výjimečně občerstvující. Na ta setkání se vždycky těšíme. Potkat se s Pavlem Niklem i bez nástrojů je vždycky skvělé, s nástroji o to víc. A hrát s Borisem je vždycky svátek, řekl bych, že je to obohacující. Pro nás to jsou výjimečné momenty sezony.

Borise Giltburga už lze vnímat jako stabilní součást „Pavel Haas Quintet“. Když se mluví o kvartetu jako o nejkrásnějším vězení v hudebním světě, jak kdysi řekl Milan Škampa vaší paní Veronice, zdá se, že Boris Giltburg s vámi toto vězení rád sdílí…

S tím souhlasím. Boris je kvartetní hráč tělem i duší. Má stejný přístup k hudbě jako my. A to je výjimečné, protože i mezi členy smyčcových kvartet je takto hluboký a sebeobětující se přístup čím dál výjimečnější. Boris zcela přijal náš přístup. Vezměte si, že je světový sólista, u něhož je kvůli sebevědomí ego zapotřebí. Ale on považuje komorní hru za lázně, protože při ní může hudbu sdílet s druhými hráči.

Letos je kvartetu dvacet let. Jak se proměnila vaše hra, změnily se vaše přístupy k interpretaci?

Kdyby se neproměnily, bylo by to špatně. Vždyť v průběhu života se všichni vyvíjíme. Zjednodušeně řečeno, naší snahou vždycky bylo rozvíjet a rozšiřovat zvukové, barevné možnosti naší hry, neustále otevírat nové a nové dveře, obohacovat zvuk i interpretaci. Myslím si, že k partituře přistupujeme stále stejně – s obrovským respektem. Ale věřím, že dnes hrajeme zajímavěji a barevněji a s větším důrazem na lyriku. Na začátku jsme byli možná direktivnější, přímočařejší, nedali jsme vydechnout ani sobě, ani posluchačům, ale zejména díky Veroničinu (Veronika Jarůšková, primárius kvarteta – pozn. aut.) smyslu pro lyričnost, zpěvnost a barevnost usilujeme o co nejkomplexnější výkon. Řekl bych, že dnes se v naší interpretaci rozvinuly i lyrika, zpěvnost a citovost. Pravděpodobně to souvisí i s věkem a vyzráváním.

 

003

 

Od loňska s vámi hraje americko-čínská violistka Luosha Fang, již třetí violistka po Pavlu Niklovi. Změní se nějak atmosféra, naladění souboru, když přijde nový člen?

To postupné sžívání chce čas. Je to samozřejmě zásah do organismu souboru, ale základem je, že všichni chtějí a mají vůli srůstat dohromady. To je v kvartetu i obecně v jakémkoli týmu to nejdůležitější. Takový zásah může být občerstvující, ale i zničující. Chce to čas. U nás proběhlo už více změn a víme, že se nedá úplně odhadnout, kam se to odvine. Je těžké neustále ten stroj nahazovat. Cením si však, že navzdory změnám, kterými kvarteto prošlo, jsme nikdy nepolevili v našem standardu. No ale dali bychom raději přednost stabilnímu manželství před aférkami.

Na jaře jste podnikli světové turné po Evropě a Severní Americe. Z programů lze vyčíst, že jste připravili velmi rozsáhlý repertoár. Těší vás si zahrát jeden večer třeba Korngolda a Šostakoviče, druhý pak Haydna, Martinů a Schuberta?

Zase tak extrémní to nebylo. Na každou sezonu máme připravené dva na sobě nezávislé programy, které jsme s malými obměnami na turné točili. Někde se k nám připojil i Boris Giltburg, v kvintetu a triu. Jako novinku jsme nastudovali Ravelovo Trio a moll. Na turné jsme připravili asi osm skladeb. Snažíme se vyhýbat tomu, abychom hráli v kratším časovém úseku hodně různých skladeb.

Jak tak náročné turné fyzicky a psychicky zvládáte?

Tomu, kdo to nezažil, se to špatně vysvětluje. Je to extrémně náročný způsob života. Samozřejmě si všechno tak dva roky předem plánujeme, víme, do čeho jdeme, a zvažujeme, jak to zorganizovat. Letos jsme měli během turné jedenáct evropských koncertů v únoru, v březnu jsme hráli v USA, Kanadě, v Berlíně a ve Vídni.

 

005

 

Že se vaše vystoupení na turné setkávají s pozitivním kritickým i posluchačským ohlasem, je už samozřejmostí. Přesto – byl nějaký ohlas, který vás mimořádně potěšil nebo překvapil?

Musím vyzdvihnout jeden koncert s Borisem Giltburgem v Bruselu, kde jsme hráli Ravelovo trio a kvintet Césara Francka. Protože to jsou pro nás relativně nové věci, probíhalo mezi námi jisté vzrušení a publikum si toho velmi dobře všimlo. Ohlas po tom koncertu byl jako po hře nějakého velkého symfonického orchestru. Tak silnou reakcí jsme byli nesmírně potěšeni.

Doplňme, že si týž program zopakujete i 1. června ve Wigmore Hall…

Ano, a dostal jsem zprávu, že tento koncert bude streamován na stránkách Wigmore Hall, takže bude dostupný na internetu.

U Supraphonu jste nahráli Janáčka, Haase, Beethovena, Prokofjeva, Schuberta, Dvořáka, Smetanu, Šostakoviče, nyní Brahmse. Na koho se z vašeho pohledu ještě nedostalo? Jinými slovy – máte nějaké tajné přání, které byste v nejbližší době chtěli vynést na světlo?

Jistou představu o tom, do čeho bychom chtěli naše smyčce zapíchnout, máme. Předběžně už je to i naplánované. Ale v této době, kdy platí, že jediná jistota je nejistota, nelze stoprocentně počítat s ničím. Měl by to být Martinů a jeho kvartety. On sám je výjimečná osobnost se specifickým hudebním jazykem. Jeho kvartety – a to ještě jen některé – se hrají v Čechách, ale v zahraničí vůbec ne. Venku je o jeho kvartetním díle nulové povědomí. Je to škoda. Pro nás je to velká výzva a mohl by to být další nahrávací projekt Pavel Haas Quartet. Vedle toho – a to už se netýká celého kvarteta, ale jen Borise Giltburga, Veroniky a mě – bychom měli nahrát kompletní Dvořákova tria.

 

007

 

Jaké jsou vaše nejbližší plány?

Prvního června to bude zmíněná Wigmore Hall, osmého června budeme poprvé hrát na Dresdner Musikfestspiele – opět s Borisem Giltburgem. Tam máme na programu Schubertův Smyčcový kvartet G dur a Dvořákův Klavírní kvintet A dur, chystáme se na významný festival v Irsku ve West Corku a na náš oblíbený festival do skotského East Neuku.

Máte rád letní festivaly?

Mám rád léto, pěkná místa, kde se konají, potkáme se tam s lidmi, s kterými si rozumíme. Je to příjemné. Co na festivalech nemám rád, je, že se sejdou lidi, kteří rychle něco nacvičí, a výsledkem je pak polotovar, který s komorní hudbou nemá moc společného. Ale tohle berte jako výraz mého profesionálního postižení. Někdy jsem až smutný, že si nedokážu užít hudbu jako běžný posluchač.

 

 

002

 

-----------

Pavel Haas Quartet založila v roce 2002 Veronika Jarůšková s violistou Pavlem Niklem, který byl jeho členem až do roku 2016, dnes ho tvoří houslisté Veronika Jarůšková a Marek Zwiebel, violistka Luosha Fang a violoncellista Peter Jarůšek.

Po vítězství na soutěžích Pražské jaro a Premio Paolo Borciani v italském Reggio Emilia v roce 2005 se Pavel Haas Quartet rychle etabloval mezi nejvýraznější světové komorní soubory současnosti. Kvarteto vystupuje v nejvýznamnějších koncertních síních po celém světě a nahrálo osm CD ověnčených mnoha prestižními cenami mezinárodní kritiky. Členové souboru studovali u legendárního violisty Smetanova kvarteta Milana Škampy.

Jsou držiteli mnoha cen, například za album s oběma Prokofjevovými kvartety a Sonátou pro dvoje housle obdržel soubor prestižní ocenění francouzské kritiky Diapason d’Or de l’Année 2010. Šestkrát získali ocenění Gramophone Award, zatím naposledy je v roce 2018 britský hudební měsíčník Gramophone takto ocenil za jejich album s Dvořákovým Klavírním kvintetem č. 2 a Smyčcovým kvintetem č. 3.

 

Foto: Marco Borggreve, Lukáš Kadeřábek, Fb souboru

Alena Sojková

Zástupkyně šéfredaktora Týdeníku Rozhlas, publicistka

Hudební publicistikou se zabývá dvacet let. Po studiu psychologie a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala v Ústavu pro jazyk český v oddělení historické lexikografie. Tvrdí, že základní profesionální dovednosti si osvojila právě při práci na Staročeském slovníku. Poté několik let působila v časopise Naše rodina, kde se přiučila základům novinařiny. Pedagogickou epizodu prožila na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde učila stylistiku, sociální psychologii a psychologii komunikace. Od roku 2010 je redaktorkou Týdeníku Rozhlas, časopisu s širokým kulturním záběrem. Publikuje v Týdeníku Rozhlas, Harmonii, Hudebních rozhledech, Medicíně a umění a na KlasicePlus.  Specializuje se na rozhovory s muzikanty, v poslední době zejména s mladou generací. Myslí si totiž, že je třeba mladé, šikovné a zapálené hudebníky soustavně uvádět do povědomí publika. Klasická hudba je její vášní a potřebuje ji k životu. Zrovna tak ale i rockovou a jazzovou muziku.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.