„Máme s rozhlasem plány hned na příští sezónu a samozřejmě také budu zpátky v České republice s Filharmonií Brno.“

„Když byli Mahler, Brahms i Strauss na úpatí hor, tak je vnímali jako něco, co přesahuje lidské bytí, něco, čeho můžete být součástí, ale co je větší než vy.“

„Jako svého nejoblíbenějšího autora z českých zemí mám Janáčka.“

Pondělní večer v pražském Rudolfinu, úterní na zámeckém nádvoří na festivalu Smetanova Litomyšl… Po oba večery diriguje Alexander Liebreich za pultem Symfonického orchestru Českého rozhlasu Alpskou symfonii Richarda Strausse, i když pokaždé v sousedství jiné hudby. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz o skladbě podrobně hovoří. Přibližuje rovněž své plány s českou hudbou ve Valencii, kde bude v příštích letech šéfdirigentem. Týkají se hodně Janáčka. A zamýšlí se i nad Českým rozhlasem a jeho orchestrem, odkud odchází po pouhých čtyřech sezónách, které navíc velmi poznamenaly dva roky opatření proti pandemii koronaviru.

Koncert v Litomyšli je jeden z vašich posledních ne-li dokonce poslední v roli šéfdirigenta rozhlasových symfoniků?

Nakonec je těch posledních několik, včetně toho, že jsme až na dvacátého června posunuli z původního termínu pražský program s Beethovenovou Sedmou symfonií a s Lutosławského Violoncellovým koncertem s Albanem Gerhardtem. Ten bude myslím tím úplně posledním. Ale původně jsme opravdu uvažovali, že tím posledním bude symbolicky program se Straussovou Alpskou symfonií. V pondělí třináctého června v Praze je celý naladěn na mnichovské téma, vedle Strausse zaznívá Concerto funebre Karla Amadea Hartmanna. A pak hned v úterý v Litomyšli, kde je před Alpskou symfonií zařazen Čajkovského Klavírní koncert b moll.

A budete se v dalších letech vracet do Prahy jako host, a to i k rozhlasovým symfonikům?

Ano, máme už termíny, máme s rozhlasem plány hned na příští sezónu, plánujeme premiéru skladby od Jiřího Kadeřábka… a samozřejmě také budu zpátky v České republice s Filharmonií Brno. Budu mít s nimi koncerty moc rád. Ostatně, dirigoval jsem tam i v poslední době. S Brnem mě spojuje velké přátelství. Zvala mě i Janáčkova filharmonie Ostrava, ale termín se překrýval s datem, kdy budu v říjnu zahajovat svou sezónu ve Valencii.

Také vám připadá Ostrava zdravě ambiciózní?

Ano, připomíná mi to, co se dělo v Katovicích, kde také opouštěli obraz města jako průmyslového ve prospěch nové kulturní metropole. I v Katovicích, kde jsem roky působil u rozhlasového orchestru, museli podstoupit proměnu, aby přežili. Oproti tomu, a už jsem to říkal, v Praze takovou touhu po nějaké proměně nevnímám. Možná je to už i problém. Jedinou proměnou, kterou v Praze vidím, je cesta krok za krokem k tomu, že se pomalu vytratí celý rozhlas. Vyhlíží to smutně.

Pokud se týká Straussovy Alpské symfonie: vnímají ji lidé z Bavorska jako, řekněme, národní skladbu? Ne snad zrovna přesně tak jako Češi Smetanovu Mou vlast, ale třeba alespoň trochu?

Nemyslím, že je Alpská symfonie nějaké národní nebo dokonce nacionalistické dílo. Řekl bych, že ideje, které za ní stojí, jsou bližší Brahmsovi. Jeho první i druhá symfonie vyjadřují jakousi spiritualitu přírody, podobně jako třeba Mendelssohnova předehra Hebridy. Něco podobného je u Strausse. Nebyl náboženský člověk, ale ke spiritualitě blízko měl. A duchovno vnímal v okolí. Cítím to tak, že když byli Mahler, Brahms i Strauss na úpatí hor, tak že je všichni tři vnímali jako něco, co přesahuje lidské bytí, něco, čeho můžete být součástí, ale co je větší než vy. To je spiritualita. Ale nejde rozhodně o nějakou bavorskou hymnu…! Bizarní nebo zábavné na tom je ovšem to, že pro mnohé lidi je Alpská symfonie příliš intelektuální, jak říkají. Já bych řekl, že to je naopak velmi přístupná, snadná hudba. Mnozí lidé ale ještě stále vnímají Richarda Strausse z pozice určitého odstupu. Je populární a zároveň populární není. Má několik úplně těch nejpopulárnějších a nejznámějších děl, jako je třeba Zarathustra, ale zbytek je vnímán mnohem méně intenzivně.

A jak vy sám? Prožíváte Alpskou symfonii jako něco velmi osobního, ve smyslu, že milujete hory a vnímáte je jako svou vlast? Vždyť – když je dobré počasí – Alpy z Mnichova vidíte, že?

To ano, vidíme je, ale já jsem spíše kluk z Moravy. Nedávno jsme se potkali s ředitelkou Filharmonie Brno Marií Kučerovou v Regensburgu. Moji rodiče právě tam přišli přes Šumavu z Brna. Já jsem se v Regensburgu narodil, takže hory, ze kterých pocházím, ke kterým mám blíž, to je spíš Šumava. Ale samozřejmě také rád jezdím do Alp, ostatně Alpy jsou vyšší než Šumava, takže to přináší „víc spirituality“…! Ale vážně: mám Alpy moc rád. Když přijedete do Garmisch-Partenkirchenu, kde žil Strauss, tak vidíte přímo nad sebou o dva kilometry výše vrchol Zugspitze. To je hodně vysoko, takhle zespodu… Je potřeba dostat se nahoru na hory. Vždycky mě to táhne na vrcholek, abych se mohl dívat dolů. To je spirituálnější pohled. Zespodu je to pohled naopak trošku hrozivý.

Pamatuji se správně, že jste se až doposud míjel a nadále se míjíte se Smetanovou Mou vlastí?

Ano. Naplánoval jsem ji do příští sezóny ve Valencii. Ale dirigovat ji nebudu.

Proč? Je vám cizí?

Je to asi hlavně proto, že se obávám stereotypu. Já jsem stejně tak zatím nikdy nedirigoval Dvořákovu Novosvětskou symfonii. A tedy ani Mou vlast. Když jsem přišel do Prahy, tak jsem samozřejmě brzy slyšel, že bych měl dirigovat Mou vlast i Novosvětskou… Ne. Udělal jsem s rozhlasovými symfoniky jednu nahrávku, byly tam písně Alexandera Zemlinského a Dvořákova Osmá symfonie. I ta byla těžká, orchestry prostě přemýšlejí v určitých stereotypech – ve smyslu „to je náš repertoár a my to známe“. Totéž jsem zažil s jednou českou violoncellistkou a Dvořákovým Koncertem h moll, který je přitom fantastický… Uvedli jsme ho nedávno už ve Valencii, a sice s Trulsem Mørkem. A bylo to mnohem snadnější, mohli jsme se věnovat všemu tomu, co je napsáno v partituře. Ale tady? Lidé přemýšlejí ve vzorcích tradic. Ony to ale ve skutečnosti ani nejsou tradice. Jen si myslí, že jde o tradice… Vždyť stačí podívat se do Dvořákovy partitury… Nakonec jsem ani nepustil tu Dvořákovu Osmou symfonii. Takže nebudeme mít s rozhlasovými symfoniky žádné společné CD.

O vašich kořenech, sahajících až do českých zemí, se už ví. Jak hlubokou cítíte sounáležitost se zemí, které se německy říkalo a říká Böhmen?

Já jsem z Moravy. Aus Mähren. Ostatně tam přece také o Smetanovi, jak známo, neříkají Má vlast ale Jeho vlast.

Jste v opozici?

Ne, to je taková hra… Tak teď vážně: Československo bylo zemi několika kultur, zejména mezi válkami: Češi, Židé, německy mluvící Židé, Němci, Němci ze Sudet, Rakušané… Ostatně právě tohle byl základ, díky kterému se Praha stála tak silnou. Vzpomeňte na Mozarta, nebo z doby mezi válkami na Zemlinského v Novém německém divadle… Za všechno, co velkého se tady událo, je možné vděčit kosmopolitnímu charakteru města. Řekl bych, že to nějak současné době chybí. Praha už není tím tavícím kotlem kultur. Lidé v Praze, řekl bych, dokonce s potížemi přemýšlejí o Moravě. Ale národní hranice se přece neshodují s kulturními hranicemi. To je i problém Ukrajiny nebo Německa. Uprostřed nebo uvnitř národních hranic máme různé a rozdílné kultury. Takže jestliže mám z určité části cosi jako české kořeny, tak to má určitá specifika. A jako svého nejoblíbenějšího autora z českých zemí mám Janáčka, kterého miluju. Dovede být tak překvapivý! Neznám jiného skladatele, který by měl v sobě takovou sílu a jedinečnost. S Janáčkem nám to docela jde: u Dvořáka muzikanti tvrdí, že ho přece znají, ale Janáček je obtížnější, všichni musí být proto pozornější a všechno musí být zřetelnější. Rozdíl od Dvořáka…

Co dalšího jste objevil?

Pavla Haase, Hanse Krásu… a nebo Ericha Wolfganga Korngolda, který je podle mého ještě stále naprosto podhodnocen. Jeho opera Mrtvé město je úžasná. Mým snem mimochodem je tuhle operu někdy dirigovat. Pokud se týká Janáčka, tak mám čerstvé zážitky ze Ženevy, kde nedávno Tomáš Hanus dirigoval Jenůfu. Koncertním mistrem orchestru je tam moje dobrá známá. Měl jsem z první ruky nadšení, se kterým dílo přijímali.

Dá se čekat, že se i ve Valencii, kde se stáváte šéfdirigentem, budete občas vracet k české hudbě?

Ano, a už jsem to tam i udělal. Máme za sebou dva české programy. Úplně největší úspěch, jaký jsme měli, byl s Janáčkovým Tarasem Bulbou. Asi o té skladbě slyšeli, ale moc ji neznali. Byly na ten koncert prý i problémy s prodejem vstupenek, ale přesvědčil jsem je, opravdu jsem trval na tom, že Janáček je moje zázemí. V programu byly ještě violoncellové koncerty od Korngolda a Haydna a po přestávce tedy Janáček. Byl to obrovský úspěch! Plánuju ve Valencii, a to v katedrále, uvést Janáčkovu Glagolskou mši, společně se Saint-Saënsovou Varhanní symfonií. Od srdce musím říci, že Janáčka opravdu miluju. Ostatně, první Čech, kterého jsem potkal, byl choreograf Jiří Kylián. A setkali jsme se díky Janáčkově Sinfoniettě, kterou ztvárnil. Tehdy jsem se potkal se svou ženou, která u Kyliána tančila.

Řekl bych, že vaše éra v Praze byla až trochu moc krátká, a to z více důvodů, také kvůli covidu. Ze čtyř sezón zbyly sotva dvě celé a nepokračujete. Končíte dřív, než se čekalo.

Tak to prostě je. Moje představa o rozhlase, o tom, kam má směřovat, je jiná, než jakou má vedení Českého rozhlasu. Musím to akceptovat. Já jsem přesvědčen, že rozhlas má mít svůj symfonický orchestr jako něco, co je jeho silnou značkou. Jako těleso, které soupeři i s Českou filharmonií. Ale vedení to tak necítí. Jsem v tomto směru zřejmě ambicióznější. A moje ambice nebyla prostě na správném místě… Já jsem nicméně přesvědčen, že k tomu, aby se dalo přežít, jsou ambice potřeba.

A k tomu pandemie… To byla hrozná doba, že.

Ano, ano. Tolik projektů bylo během covidu zrušeno! Jeden celý rok byly v podstatě zavřené hranice. Já placen nebyl, orchestr ano, tak řekli: půjdeme do karantény, koncerty nebudou… Nemyslím, že to byla ta správná strategie, nesouhlasil jsem, nebyl jsem s ní ztotožněn. Teď už to je ale z větší části pryč, už je klidněji… A v souvislosti s napadením Ukrajiny Ruskem přestal být covid prioritou.

Každopádně jste za koronaviru měl víc volného času a byl jste víc doma v Mnichově?

Měl jsem štěstí, že jsem částečně mohl pracovat: ve Španělsku, v Portugalsku a v Brazílii. Zvláště Španělsko bylo po určitou dobu otevřeno koncertům. V Čechách toho ale bylo mnohem, mnohem méně, takže jsem připravoval spoustu plánů a studoval jsem. A také jsem mimo jiné začal péct domácí chleba.

Když se zeptám, jestli jste dosáhl alespoň některých cílů, které jste si při příchodu do Prahy stanovil, tak co odpovíte?

Rozhodně nechci mluvit o nějakém rozčarování. Měli jsme pěkné koncerty. A co jsem si opravdu užil, to byla spolupráce s dramaturgem Josefem Třeštíkem. Takoví lidé přicházejí s naprosto zásadními inspiračními podněty.

Takže ty roky, i když jen necelé čtyři, strávené v Česku jsou nakonec dobrou kapitolou ve vašem životě?

Určitě. Zajímavé pro mě bylo i srovnání boje, který se vedl v Polsku, kde je veřejnoprávní rozhlas mnohem závislejší na státu, než je Český rozhlas. Vy jste svobodní, ale bylo by potřeba tu svobodu a volnost využít k dosažení něčeho dalšího. V Čechách je prioritou Radiožurnál a zprávy. Já si to nemyslím. Řediteli Renému Zavoralovi jsem řekl, že orchestr, který Český rozhlas má, je jeho největším pokladem. Kulturním pokladem. Nerozuměl mi… Tady prostě platí pojetí rozhlasu jako média, ne jako kulturní instituce, což ovšem považuju za nedorozumění. Zprávy jsou všednodennost, kultura je to, co zůstane.

Tak ještě na skok zpátky do Litomyšle. Máte rád open-air koncerty? Určitě je znáte i z Bavorska.

Ano, i s rozhlasovými symfoniky jsem vystupoval například na venkovní scéně v klášteře Ettal nedaleko Garmisch-Partenkirchenu. Mimochodem, hrát pod otevřenou oblohou je docela velká tradice, plenérové koncerty přece v minulosti bývaly častou věcí. To jen my si myslíme, jak všechno patří do koncertních síní. Ale není to tak úplně pravda. Skladatelé napsali spoustu hudby pro provedení mimo uzavřené prostory. A je krásné, když foukne vítr, když se ozvou nějaká zvířata, ptáci… Jediné opravdu rušivé zvuky pocházejí od lidí, ne od přírody. Telefony, auta, letadla…

A co rušící děti?

To je přece něco zcela přirozeného, to není problém. Problémem je technika, průmyslové zvuky, zvuk klimatizace…

Připravujete se nějakým zvláštním způsobem na open-air, nebo je jedno, kde budete hrát?

Zkoušky jsou podobné, ale musíme samozřejmě důkladněji ohmatat akustické podmínky. Znamená to, že musíme mít velmi dobrou zvukovou zkoušku.

A věříte v sílu hudby, takovou, jaká může čelit násilí, jaká může nastolit větší porozumění mezi lidmi?

Myslím, že hudba je dokonce největší síla. V hudbě se snažíme najít jakousi univerzální pravdu, pravdivost. Občas na koncertech tušíme: Ano tohle je pravda! A potom se cítíme spojeni a sjednoceni. Je to pak podobné, jako třeba při zahájení letošního Pražského jara tělesem West-Eastern Divan Orchestra, nebo jako v případě mého projektu týkajícího se Jižní a Severní Koreje. I takové mezinárodní orchestry hledají jednu pravdu. I ve Valencii máme v orchestru vedle sebe Ukrajince a Rusy. A nevadí to, protože kultura a hranice nejsou totéž.

————-

Výběr z tohoto rozhovoru najdete také v Novinách Smetanovy Litomyšle.

Foto: Tomáš Vodňanský, Sammy Hart, Filip Jandourek, Florian Gansleimer