„Hudební jazyk Jeanne Demessieux mě fascinuje.“

„Stejně jako kdokoli jiný, i já potřebuju rozmanitost.“

„S Petrem Ebenem jsme se znali osobně, hraju jeho hudbu často.“

Evropské turné začal Stephen Tharp před šesti týdny v Lisabonu a Portu. Americký varhaník, rezidenční umělec episkopálního kostela sv. Jakuba v New Yorku a pedagog na školách v USA a v Německu, má za sebou letos v létě řadu koncertů v dalších evropských městech. Na 25. srpna přijel na Mezinárodní varhanní festival do Prahy. Poprvé tam byl v roce 1997, poprvé hrál v české metropoli v roce 1999 a pak ještě dvakrát.

Jde o vaše první vystoupení u svatého Jakuba na Starém Městě, kde se odehrává už sedmadvacátý ročník Mezinárodního varhanního festivalu Audite Organum?

Už jsem tam hrál, a to v létě v roce 2001. Do Prahy jsem se zamiloval. Také jsem se tehdy poprvé setkal s Petrem Ebenem a jeho ženou.

Přivezl jste Bacha, Marcela Duprého, Charlese-Marii Widora a Jeanne Demessieux. Přizpůsobil jste nějak program svého letošního recitálu svatojakubským varhanám?

Jsou to varhany doopravdy mimořádné, umožňující rozmanitost. Dá se na ně hrát s velkým efektem hudba všech stylů.

O které ze skladeb ve svém programu byste uvažoval jako o nejzajímavější, to znamená také jako o málo známé?

Podle mého asi Variace z Widorovy Osmé varhanní symfonie. Mají vesmírné měřítko. Je to nejdelší samostatná věta ze všech jeho děl. Nebudu přitom zmiňovat velikost Bachových skladeb – jedné chromatické fantazie a fugy a jedné chorálové předehry. To jsou samozřejmě dobře známé kusy.

Natočil jste kompletní dílo francouzské skladatelky a varhanice Jeanne Demessieux. Co vás na její hudbě tak zaujalo, co vás přitahuje?

Byla velkou osobností, ve své době trochu přehlíženou. Mraky se však už rozplynuly a dnes můžeme plně užívat a oceňovat její poetickou a často i mystickou hudební nabídku s novou a nezatíženou objektivitou. Její hudební jazyk mě prostě fascinoval a všichni se jen můžeme dohadovat, kam až by došla, kdyby v roce 1968 tragicky nezemřela tak mladá.

Widor, Dupré… Dáváte francouzské hudbě pozdního romantismu přednost? Líbí se vám?

V celé této hudební oblasti nacházím okamžiky opravdových hodnot a velké krásy. Hraju tento rok, kdy se připomíná dvě stě let od jeho narození, docela dost také skladby Césara Francka. Ale stejně jako kdokoli jiný, i já k tomu současně potřebuju rozmanitost.

Co byste řekl, existuje nějaká spojitost mezi schopností improvizovat a talentem komponovat hudbu?

Improvizace samozřejmě může být zdrojem pro propracovanější myšlenky, které se později mohou stát základem plně zformovaných kompozic. Improvizace je umění, které inspiruje k práci, ze které vyrůstá kompoziční slovník.

Ví se o vás, že jste nadšeným propagátorem moderní a současné hudby. Znáte a hrajete varhanní díla Petra Ebena?

Znali jsme se osobně a hraju jeho hudbu často. Obzvlášť se mě dotýká jeho cyklus Faust – svou hloubkou a dramatickou silou. Ale oceňuju a hraju i další jeho díla.

Kde jste vlastně doma?

V New Yorku, na Manhattanu. Už sedmadvacet let.

Jak je to s varhanami ve Spojených státech?

Samozřejmě, že mnohde v Evropě jsou starší historické nástroje, ale předností Ameriky je široká rozmanitost, sahající od romantických nástrojů až po všelijaké nástroje postavené v mnoha možných stylech majiteli velkých obchodů.

Užíváte si hraní v Evropě?

Zjišťuju, že se moje dramaturgie může v Evropě jevit jako odvážná, jako snaha přitáhnout publikum, někam ho pozvednout, přitáhnout. Ale záleží to konkrétně na tom, kde zrovna jste. Ovšem obecně platí, že tak trochu publikum napínat patří k práci umělce v každém případě a kdekoli.

Foto: Fb a archiv Stephena Tharpa