„S Brucem Dickeym jsem se seznámila někdy kolem roku 2007 v Collegiu Vocale Gent, poté jsme spolu v průběhu let odehráli několik koncertů.“

„Barbora přišla s nápadem zhudebnit texty trubadúrek – takzvaných trobairitz, básnířek a skladatelek 12. a 13. století.“

„To, že se o Šimonu Brixim nedochovalo mnoho informací, rozhodně neznamená, že by to byl hudebně druhořadý skladatel! Spíš měl v kontextu doby smůlu.“

Hana Blažíková patří k naším nejvýraznějším sopranistkám specializovaným na středověkou a barokní hudbu. Koncertuje se špičkovými světovými soubory po celém světě. S Japonci zpívala ve slavné Carnegie Hall, pod taktovou Johna Eliota Gardinera vystoupila v hlavních rolích tří Monteverdiho oper na Salcburském festivalu, slyšeli ji i návštěvníci slavného benátského Teatro La Fenice. Roky se účastní jako interpret Mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica. V letošním roce v nové funkci uměleckého garanta. A samozřejmě s několika koncerty.

Jste uměleckým garantem festivalu Lípa Musica. V čem vaše funkce spočívá?

Většinou to bývá tak, že „rezidenční umělec“ či „garant“ je funkce do jisté míry reprezentativní a symbolická. Myslím ale, že Lípa Musica tuto funkci pojala trochu jinak – nejenže budu mít na festivalu vlastní koncertní řadu (celkově čtyři koncerty s různými programy během jednoho měsíce), což je už samo o sobě velmi zavazující, ale také se budu podílet na práci s dětmi z českolipské základní umělecké školy, na což jsem sama velmi zvědavá! Měli bychom spolu vytvořit program, který přestaví v kostce umění lidského hlasu, a společně jej předneseme 4. listopadu na koncertě v České Lípě. Ráda bych ale řekla, že i ona funkce zaštiťující mi není nemilá, je mi totiž jasné, že Lípa Musica nabízí program na opravdu vysoké umělecké úrovni, a já se ráda zaručím za kvalitu, kterou tyto koncerty bezpochyby přinesou.

Lípa Musica probíhá v malých městečkách (kromě Liberce a snad Teplic) v příhraničí, v kraji, který si hudební tradici musel vytvořit. Jste zvána k vystoupením po celém světě – narazila jste v něm někde na podobný festival?

Občas se mi stává, že se ocitnu na aspoň zdánlivě zapomenutých místech rozesetých po různých koutech Evropy. Vystupovala jsem v malých vesnicích, polorozpadlých kostelích a hradech třeba v Německu, Itálii, Francii. Ale nenapadá mě žádné jiné místo, které by na této myšlence založilo festival takových rozměrů. Možná ze mě mluví neznalost, ale mám pocit, že u nás je v tomto ohledu situace velmi dobrá, u nás totiž takových festivalů máme víc – vedle Lípy Musicy je to třeba Svatováclavský festival na Ostravsku nebo Concentus Moraviae, který zase přivádí publikum do malých vesnic na Moravě. Každý z koncertů na těchto festivalech je pak nejenom zážitkem kulturním, ale i možností poznat neznámé kouty naší země a přitáhnout k nim pozornost veřejnosti. Bylo by hezké, kdyby to vedlo třeba i k lepší finanční podpoře těchto míst od krajů.

Jste dlouholetou aktivní účastnicí tohoto festivalu. Vzpomenete si ještě na své první vystoupení na Lípě Musice?

Na úplně první si bohužel nevzpomínám! Na festivalovém webu jsem dohledala pouze rok 2007, což určitě nebyl první ročník. Domnívám se, že první koncert proběhl buď s Collegiem Marianum nebo Collegiem 1704, pamatuji si třeba na provedení Bachovy Mše h moll v roce 2005. Těch koncertů na festivalu bylo ale mnoho a několik jich bylo opravdu nezapomenutelných – třeba i loňský koncert Jurkovičových Ukolébavek v Prysku. Spojením intimní hudby a místa téměř odtrženého od civilizace vzniklo myslím něco opravdu povznášejícího.

V letošním roce vás na festivalu uslyšíme v pořadu Na dechu andělů spolu s Brucem Dickeym, který bude hrát na cink. Tento pořad měl už obrovský ohlas na letošním Pražském jaru. Jak jste se s Brucem Dickeym seznámila a kdo byl iniciátorem vašeho společného koncertu?

Program Na dechu andělů jsme ve skutečnosti v Čechách ještě neprovedli, provedli jsme ho celý všeho všudy pouze jednou – v únoru 2020 v Belgii před nástupem pandemie. Na Pražském jaru byly provedeny jen dvě moderní skladby z tohoto programu – Moodyho O Archangels and Angels a The Vision of the Archangels od Wachnera. S Brucem Dickeym jsem se seznámila někdy kolem roku 2007 v Collegiu Vocale Gent, poté jsme spolu v průběhu let odehráli několik koncertů a na základě toho jsme se pak rozhodli pro společný projekt Breathtaking, který vznikl v roce 2015. Bruceovi se moc líbila barva mého hlasu a přišel s nápadem vytvořit program, ve kterém se bude proplétat zvuk cinku a sopránu, jelikož tyto dva „nástroje“ v době raného baroka sdílely v podstatě stejný repertoár. K tomu jsme přidali několik árií z pozdějšího období, kdy se cink ještě používal i v opeře (například Alessandro Scarlatti má mnoho árií s cinkem), a také jsme chtěli do programu zařadit skladby současných skladatelů, kteří by psali přímo pro nás, pro specifický zvuk právě cinku, sopránu, violy da gamba a dalších dobových nástrojů. Program měl veliký úspěch a my oba si společné vystupování natolik užíváme, že jsme se rozhodli v této cestě pokračovat a tvoříme spolu další a další programy – například On the Breath of Angels, Nature’s Secter Whispering, a nyní opět připravujeme nový.

Jak jste vybírali jednotlivé skladby? V dramaturgii koncertu lze nalézt Palestrinu, ale i současného britského skladatele Ivana Moodyho, který se specializuje na současnou hudbu východní Evropy, hlavně současnou sakrální hudbu ortodoxní církve.

Jak jsem popsala již v předešlé otázce, hlavním motivem bylo ukázat jistou barevnou spřízněnost obou nástrojů. Bruce, který má o repertoáru pro cink samozřejmě mnohem bohatší znalosti než já, většinou přišel s množstvím vhodných skladeb a pak jsme spolu vybírali ty podle nás nejhezčí. Jak Ivan Moody, tak Calliope Tsoupaki nebo Julian Wachner pak dostali zadání v podobě možností našich nástrojů a u Wachnera a Moodyho pak bylo důležité, aby přišli s vhodným textem, který by tematicky zapadal do zbytku skladeb programu. Moody zvolil téma sobě blízké – text z pravoslavné liturgie, Wachner pak našel nádhernou báseň od Ruperta Brooka.

Velký ohlas na letošním Pražském jaru měl koncert Tiburtina Ensemblu s díly ženských trubadúrů – trobairitz. To je velmi málo známá součást hudební historie.

Myslím, že o tomto tématu by vám více řekla Barbora Kabátková, umělecká vedoucí Tiburtina Ensemble, která s tímto nápadem přišla. Asi před dvěma lety nám Pražské jaro nabídlo, abychom spojily síly se skladatelem Michalem Nejtkem a v rámci letošního projektu Vize a sny provedly jeho novou skladbu. Pak začala samozřejmě debata o tom, jak by ta nová skladba měla vypadat, aby vystihla jak základní zaměření ansámblu, což je hudba středověká a většinou monodická, a zároveň aby nesla Michalův typický hudební rukopis. Barbora přišla s nápadem zhudebnit texty trubadúrek – takzvaných trobairitz, básnířek a skladatelek, které byly aktivní současně se svými mužskými protějšky na jihu Francie ve 12. a 13. století. Nezůstala nám po nich (s jednou výjimkou) žádná hudba, pouze velmi vtipná, jímavá i erotická poezie. Michalovi se nápad líbil a napsal pro nás překrásný písňový cyklus. Velmi doufám, že nezůstane pouze u jednoho provedení!

Zpíváte v okcitánštině, v jazyce, jehož znalost je chabá i v současném Okcitánsku. Natož okcitánština středověká. Měli jste nějakého jazykového poradce na výslovnost, případně na obsah?

Teď jste narazil na zajímavý problém – tím, že se věnuji hudbě staré, velmi často zpívám i v jazycích, které jsou dnes takřka mrtvé (latina, galicijská portugalština) nebo používané velmi málo a ve změněné podobě (třeba zmíněná okcitánština). Když jsme před mnoha lety vymýšlely s Barborou Kabátkovou náš první trubadúrský program, tak jsme samozřejmě hledaly i jinou cestu než pouhé „odposlouchání“ výslovnosti z nahrávek (což jsem dělala v mládí, protože nebyla jiná možnost) a snažily jsme se o historicky správnější přístup. Ale je to někdy velmi komplikované. V případě okcitánštiny jsme vycházely hlavně z publikace Singing Early Music od Timothyho Jamese McGeeho. Ale okcitánštinou ten problém nekončí – velmi často musíme (nemusíme, ale chceme!) dohledávat i místně a časově správné výslovnosti jazyků běžnějších – latiny, angličtiny, italštiny…

Na totéž bych se mohl zeptat u druhého koncertu na festivalu Lípa Musica – Cantigas de Santa Maria, v galicijštině.

Cantigas de Santa Maria nejsou psány v galicijštině, ale v takzvané galicijské portugalštině, což byl jazyk, který se používal v království León asi od desátého do čtrnáctého století, přičemž ke konci víceméně jenom jako jazyk básnický. Setkala jsem se s tolika názory na jeho výslovnost, kolik bylo lidí, s kterými jsem o něm mluvila! Někdo volí výslovnost více „španělskou“, někdo „portugalskou“. Proto jsem před nahráváním CD zvolila trochu jiný postup – domluvila jsem si konzultaci s PhDr. Janem Hricsinou, Ph.D., českým romanistou a portugalistou. On mi vysvětlil základní pravidla výslovnosti a prošel se mnou každou píseň zvlášť. Jsem velmi ráda, že jsem to udělala, tím ze mě do jisté míry spadlo břemeno zodpovědnosti a mohla jsem se víc soustředit na hudbu. Někdy je dobré si zvolit jednu cestu mezi mnoha a pustit se po ní, jinak bychom se nikam nedostali.

O Šimonu Brixim je známo, že o něm není nic moc známo. Přesto jste spolu se souborem Hipocondria Ensemble z jeho děl uspořádali koncert, ale dokonce natočili i CD, které bylo opět objevem.

To, že se o Šimonu Brixim nedochovalo mnoho informací, rozhodně neznamená, že by to byl hudebně druhořadý skladatel! Spíš měl v kontextu doby smůlu, vždyť kolikrát se od špičkových umělců dochovaly jen zlomky díla a pouze sporadické informace o jejich životech. A co se týká naší nahrávky, Jan Hádek, vedoucí Hipocondria Ensemble, mě jednoduše oslovil, zda bych se na nahrávce objevující některá neznámá díla Šimona Brixiho nechtěla podílet, a já samozřejmě chtěla! Byla jsem zvědavá, jak tato díla budou znít, přece jen jsem od tohoto skladatele zpívala do té doby pouze jednotlivosti. Myslím, že vznikla reprezentativní vícežánrová nahrávka, a doufám, že pomohla opět trochu vzkřísit pozapomenuté jméno tohoto významného českého skladatele.

Jak jste se vůbec ke staré hudbě dostala?

Na jednu stranu velmi přímočaře – už v rodině jsem se setkala s raně barokní a renesanční hudbou a celé dětství jsem byla žákyní Pavla Jurkoviče, který na mě jednoznačně přenesl okouzlení hudbou středověkou. Ale poté jsem studovala klasický operní zpěv a angažovala se i v hudbě rockové – v podstatě nebylo nic rozhodnuté asi do mých třiadvaceti let, kdy jsem se poprvé ocitla na kurzech staré hudby ve Valticích. Tam jsem zjistila, že mi interpretace barokní hudby vokálně velmi sedí a zároveň jsem se jí cítila i citově pohnutá. Tam jsem se také setkala s Robertem Hugem, který mě obsadil do svého ansámblu Capella Regia a s kterým jsem se začala právě té autentické interpretaci starší hudby intenzivně věnovat.

Hrajete na gotickou a románskou harfu. Marně hledám konzervatoř, kde se tyto nástroje studují. Jste samouk?

Nejsem. Nebo lépe řečeno – tak napůl. Na harfu jsem se začala učit v šestnácti letech v ZUŠ Šimáčkova pod vedením Jany Střížkové. Tenkrát přišla moje máma s tím, že ve škole otevírají harfovou třídu (pracovala ve stejné škole jako knihovnice) a jestli bych to nechtěla zkusit. Byla jsem zvědavá a dnes to hodnotím jako jeden z nejlepších kroků svého života. Začala jsem se učit základy hry na koncertní harfu se vším všudy – pedály, arpeggiem a tak dále. Ale byla jsem už v té době zamilovaná do hudby středověké nebo třeba i sefardské a irské, a tak jsem se pokoušela na tu velkou koncertní harfu propašovat něco z tohoto repertoáru. Jana to pochopila a brzy do školy objednala několik malých harf, na které se tato hudba dala hrát mnohem snadněji a autentičtěji. Později jsem objevila hlavně soubor Sequentia, kde mě svojí improvizační technikou oslnil Benjamin Bagby, a při aranžování vlastního repertoáru jsem ho začala mírně kopírovat. Dalším mým oblíbencem, s kterým jsem v posledních letech měla tu čest zpívat (a trochu i hrát), je Andrew Lawrence-King, který hraje tak fantasticky, že ho nelze poslouchat, aniž by se ho člověk posléze nepokusil trochu napodobit! On mě v posledních letech inspiroval asi nejvíc.

Dnes patříte mezi přední evropské interprety staré hudby a zpíváte s celou řadou ansámblů a spolupracujete s těmi nejvýznačnějšími interprety. Na koho ráda vzpomínáte a kdo ve vás zanechal mimořádný dojem?

Těžká otázka, těch krásných zážitků s muzikanty je příliš mnoho. S láskou vzpomínám na své začátky a lidi, od kterých jsem se učila právě té základní interpretaci, ať to byli moji učitelé – Jarina Smoláková nebo Jiří Kotouč, přes první objevování barokní hudby s Robertem Hugem a Janou Semerádovou, spartánské cestovní začátky s Václavem Luksem až po velká vystoupení s Collegiem Vocale Gent nebo Bach Collegiem Japan. Mimochodem, Bach Collegium Japan je jeden z kontaktů, kterých si nesmírně vážím, nejenže jsem měla možnost s nimi přezpívat obrovské množství Bachovy hudby, ale také jsem se dostala do Japonska a k japonštině, která se v posledních letech stala mojí posedlostí.

Pod taktovkou Johna Eliota Gardinera jste zpívala hlavní roli v Monteverdiho operách na jednom z nejprestižnějších festivalů klasické hudby – Salcburském festivalu. Vzpomínáte si ještě na tato vystoupení?

Celý tento projekt – všechny tři dochované Monteverdiho opery pod taktovkou Johna Eliota Gardinera – je v mých vzpomínkách podobný snu, vlastně dodnes zcela nechápu, jak jsem se toho všeho stala součástí! Bylo to na jednu stranu naprosto úžasné, zjistila jsem třeba, že mám do té doby netušené schopnosti, hudební i herecké, na druhou stranu to bylo extrémně náročné a svým způsobem mě to na určitou dobu i psychicky poznamenalo. V mém životě existuje taková pomyslná hranice – život před tímto projektem a život po něm. Co se ale týče salcburských představení, na ta mám zrovna vzpomínky jen krásné, byla jsem překvapená, jak výborně se v Reitschule i přes impozantní velikost sálu zpívalo, vůbec jsem neměla pocit, že bych musela jakkoliv forzírovat.

Se Sirem Gardinerem jste vystupovala i v jednom z divadel, které se nesmazatelně zapsalo do hudební historie – Gran Teatro La Fenice v Benátkách. Když jsme u těch nezapomenutelných vystoupení – vzpomenete si ještě na své vystoupení v Carnegie Hall s Bach Collegiem Japan a Masaakim Suzukim?

Samozřejmě, na taková vystoupení se nezapomíná. Některá místa předchází veliká pověst, a když tam vystupujete, cítíte zvláštní směs dojetí, hrdosti a zároveň zodpovědnosti – zpívalo tu přece tolik vynikajících zpěváků, opravdu si zasloužím stát na stejných prknech jako oni? Ale objektivně se tento koncert nelišil od jiných, vždy se samozřejmě snažím podat co nejlepší výkon a zároveň něco předat publiku, to se určitě nemění ani v Carnegie Hall či v La Fenice ani například v Prysku.

Ačkoliv těžiště vašich vystoupení i nahrávání je ve středověké hudbě, je možné najít i řadu nahrávek klasické hudby 19. a 20. století. Připomenu jen kompletní nahrání Chopinových písní nebo Ukolébavky vašeho učitele Pavla Jurkoviče. Jak si vlastně vybíráte díla, která budete interpretovat?

Těžiště mé práce není určitě v hudbě středověké, ale spíš v hudbě barokní, i když v posledních letech se stále víc a víc věnuji právě středověku a renesanci. Málokdy se mi podaří, abych na projekt měla větší vliv, přece jen jsem hlavně „nájemní umělkyně“, jednoduše si mě najímají různé orchestry a ansámbly už na konkrétní program. Výjimky tvoří některé projekty s harfou nebo právě třeba Ukolébavky Pavla Jurkoviče, kde jsme spolu s Martinem Rudovským vybírali nejvhodnější písně a podílela jsem se i na aranžích. Jsem velmi ráda, když se čas od času dostanu k netypickému repertoáru, ale také se stále ráda vracím i k Bachovi, který je takovým těžištěm mého pěveckého života – jeho hudba mě nikdy neomrzí.

U interpretů klasické hudby, na rozdíl od vás, nebývá zrovna zvykem, aby se realizovali i v rockové hudbě. Je pro vás rocková hudba jakýmsi únikem od staré hudby?

Nechtěla bych umenšit význam této hudby v mém životě tím, že bych ji nazvala „únikem“. Určitě je pro mě mnohem víc – nikdy jsem nepochopila, proč bych si měla nějakým způsobem vybírat mezi „dvěma hudbami“ – pro mě vždy tyto dva světy existovaly rovnocenně vedle sebe a neměla jsem potřebu je nějak kvalitativně rozlišovat. V mládí jsem toužila být rocková zpěvačka, ale jako studentka klasického zpěvu jsem vyhodnotila, že to odložím a prozatím zkusím hrát na kytaru. Nakonec z toho byla baskytara. Koncert se svojí kapelou a naší autorskou tvorbu prožívám úplně stejně jako koncert hudby klasické, snažím se odvést maximální výkon a strhnout lidi k nějakému prožitku. Velmi často strhávám i sama sebe a to je krásný pocit! K tomu chodím často na rockové a jazzové koncerty a poslouchám tuto hudbu ve volném čase. Asi to není hudba pro každého, ale já si bez ní život představit neumím.

Foto: Vojtěch Havlík, Ivan Malý a Petra Hajská / Pražské jaro, FB – Helmut Fischer Artists International, Lukáš Marhoul, Martin Špelda, Karel Šuster