„Založili jsme Cello Republic s určitou vizí rovnosti a demokracie pro všechny členy kvarteta. Aby v něm každý z nás měl pocit bezpečí, jistoty, volnosti a tvůrčí svobody.“

„Díky Matějovi můžou být do budoucna koncerty Cello Republic daleko víc o improvizaci, o větší interpretační volnosti a už teď je jisté, že umělecky nás to posune zase dál.“

„Je to tak, že my si pódiové texty necháme dopředu přeložit do japonštiny, naučíme se je nazpaměť a na koncertech pak skutečně mluvíme japonsky.“

Přestože crossoverové violoncellové kvarteto s názvem „Cello Republic“ je na české hudební scéně momentálně žhavou novinkou, jeho členové jsou naopak už zasloužilé stálice, mající za sebou vyprodané koncerty po celém světě, desítky milionů zhlédnutí na YouTube, několik mimořádně úspěšných CD nahrávek a nespočet nadšených fanoušků. Tři ze čtyř členů Cello Republic jsou totiž zároveň i bývalí členové Prague Cello Quartet, ve kterém působili bezmála deset let. Nyní, po rozpadu souboru se rozhodli pokračovat ve své původní vizi – na nejvyšší umělecké úrovni provádět originální, kvalitně propracované aranže známých světových melodií a s vysokou dávkou humoru přibližovat širokému publiku svět klasického violoncella, které zdaleka nemusí být jen „vážné“. Přes svoje krátké působení pod novým názvem mají už Cello Republic plný diář koncertů (včetně nadcházejícího turné po Japonsku) a právě vydávají své první CD. V RozhovoruPlus jsme si o jejich novém souboru povídali se dvěma zástupci kvarteta – Janem Zemenem a Matějem Štěpánkem.

Začneme takovou obligátní otázkou: Proč Cello Republic? Co ten název představuje?

Jan: Pro mě je Cello Republic hlavně bezpečný prostor, kde jsou si všichni rovni, a to nejen umělecky. Jsme kvarteto a v kvartetní muzice je každý jednotlivý hlas stejně důležitý, žádný nemá navrch a žádný nesmí chybět, jinak ta muzika nefunguje. Proto jsme se už v názvu rozhodli zdůraznit, že je soubor založený na přátelství a na otevřenosti novým možnostem, které přicházejí ze čtyř často velmi různých směrů a úhlů pohledu.

Matěj: Já bych za sebe dodal, že v tom názvu cítím i trochu určité lingvistické překrytí s názvem naší republiky – takový pozitivní vlastenecký podtext.

Jan: Vidíš, já mám naopak pocit, že Cello Republic je právě únik z toho našeho politického světa, takový koutek klidu a bezpečí. My jsme si založili „vlastní republiku“ – takovou alternativní realitu, kam může na našich koncertech publikum společně s námi uniknout od každodenních starostí, problémů a povinností. Posluchač si v sále sedne na židli a naším úkolem je přenést ho někam jinam, umožnit mu, aby na chvíli „emigroval“ do té naší Cello Republic, na chvíli zapomněl na všechno kolem a cítil se jinak nebo třeba i „byl“ někým jiným. Je v tom taková svoboda myšlenky, svoboda něco v sobě díky nám a naší muzice poznat, možná i změnit a pak jít domů s novou energií. V tom je vlastně podstata hudby a umění jako takového. Na práci s Cello Republic se mi právě tahle snaha hodně líbí.

Jak už bylo řečeno v úvodu, Cello Republic tvoří tři bývalí členové Prague Cello Quartet – kromě Honzy Zemena jsou to ještě Ivan Vokáč a Petr Špaček. Honzo, s vaším bývalým souborem Prague Cello Quartet jste dosahovali skutečně mimořádných úspěchů, a to nejen na živých tuzemských i zahraničních koncertech, ale i v online prostoru – váš nejúspěšnější videoklip „The Phantom of the Opera“ získal během čtyř let přes třicet milionů zhlédnutí. Nedá mi to se nezeptat, proč takový soubor skončil rozpadem právě na vrcholu své kariéry?

Jan: Prague Cello Quartet je pro nás samozřejmě srdeční záležitost a sami jsme rok odmítali uvěřit, že by to všechno mělo skončit. Když jsme s Ivanem Vokáčem naskakovali do kvarteta, byl to stále ještě studentský soubor, který se hudebně hledal. Proto jsme museli společně všechno prošlapat, objevit a také rovným dílem zaplatit. Mnoha lidem nedojde, že takový průměrný videoklip stojí přibližně 350 tisíc a návratnost té investice je v řádu několika let. Pro nás tři bylo tedy velkým šokem, když jsme se minulý květen od Jeni Zvěřiny dozvěděli, že si nepřeje, aby s námi do budoucna hrál Petr Špaček, a pokud s tím nesouhlasíme, tak ani já s Ivanem. A to s okamžitou platností. Byl nám všem třem zablokován přístup na e-mail, sociální sítě, webové stránky i YouTube. Navíc nám bylo řečeno, že i přes rovnocenné investice je obchodní značka a celý majetek kvarteta vlastnictvím pouze Jeni, což už předčilo všechny naše noční můry. I přes to jsme se ještě rok pokoušeli o záchranu souboru v nezměněné sestavě. Když ani po roce, kdy jsme na náš popud dohrávali společně nasmlouvané koncerty, nenastala změna názoru, nebylo na výběr. Bohužel jsme museli opustit známou značku a založit úplně nový soubor. Je to samozřejmě obrovská škoda, kvarteto si vydobylo nesmazatelné místo na kulturní scéně. Na druhou stranu jsme si ale jistí, že lidi v souboru jsou pro nás víc než obchodní značka, a budeme si užívat, že můžeme pořád dělat muziku spolu a způsobem, který máme rádi.

Je skvělé, že jste si v dnešní době dokázali udržet lidské a morální zásady, a hlavně, že jste to nevzdali a pokračujete dál. Navazujete tedy tam, kde jste skončili, nebo se chystáte vydat novým směrem?

Jan: Vzhledem k tomu, že se pořád jedná o cellové kvarteto a pořád jsme to my, kdo tu muziku vytváří, bude rozhodně zpočátku náš obsah dost podobný. Nemůžeme ani nechceme popírat, čím jsme byli doposud v bývalém souboru, a značnou část si logicky neseme i do souboru stávajícího. Nicméně nové cesty se před námi samozřejmě otevírají a ukazují se možnosti, jak pokračovat dál. Určitě nechceme být jen kopie starého souboru, i když jsme ho z velké většiny tvořili.

Matěj: Já jsem sám zvědavý, kam nás ty nové cesty zavedou. Přece jen ta kombinace čtyř lidí není úplně stejná a já se moc těším, co nového z této spolupráce vznikne.

Matěji, ty jsi jakožto nový – čtvrtý člen kvarteta naskočil v podstatě do rozjetého vlaku. Jak se ti v tomto netradičním cellovém kvartetu hraje a jak se ti podařilo „zapadnout“ do tohoto ne úplně klasického souboru?

Matěj: Tak pro mě to popravdě zas tolik nové není, protože jsem už dříve s klukama v cellovém kvartetu hrával jako záskok. Navíc se všichni velice dobře známe, takže se mezi nimi cítím jako doma. Kromě toho se já sám zabývám i jinými žánry než jen klasikou. Hraju v kapele s Gabrielou Vermelho, občas jsem se věnoval také vlastní improvizaci a jazzu. V současné době spolupracuji na dlouhodobém projektu s Magdalenou Koženou a Melody Makers, čehož si velmi cením, protože jsem se díky tomu dostal k úplně jinému vnímání muziky – z toho swingového, „starého“ směru. To je velmi krásné a velmi inspirující.

Jan: Já bych k té otázce jen dodal, že Matěje považujeme za člena týmu už od té doby, co u nás začal vypomáhat, ačkoliv v té době vlastně neměl příležitost nebo ani pravomoc určovat kvartetu nějaký směr. To se nyní samozřejmě změnilo. Teď teprve Matěj ukazuje, co v něm doopravdy je, že je velice crossoverový hráč, schopný vnést do kvarteta zase úplně nové možnosti. Vedle v podstatě technicky bezlimitního hraní je Matěj celoživotním nastavením improvizátor a na většinu věcí se ze své dvoumetrové výšky dokáže dívat s velkým nadhledem. Díky tomu můžou být do budoucna koncerty Cello Republic daleko víc o improvizaci, o větší interpretační volnosti a už teď je jisté, že umělecky nás to posune zase dál.

Váš úspěch stojí mimo jiné na originálních a kvalitních aranžích. Kdo všechno se na aranžování podílí? Upravujete si skladby sami, nebo máte nějaké „dvorní“ aranžéry?

Jan: Kdybych měl popsat celou tu genezi, tak ze začátku, když jsme ještě působili jako studentské kvarteto, jsme si veškeré aranže víceméně z úsporných důvodů psali sami. Později, když bylo potřeba skladby generovat rychleji a ve větším množství, jsme oslovili nejprve Jirku Kabáta, o kterém jsme zjistili, že do našeho týmu skvěle zapadá, a proto s ním spolupracujeme dodnes a nejvíc. Společně s Petrem Wajsarem, který pro nás už také psal hodně aranží v minulosti, je oba můžeme skutečně nazývat našimi dvorními aranžéry. Oba dva se samozřejmě podíleli na vzniku našeho nového CD, které se v brzké době chystáme vydat.

Obecně u nás platí, že každá jednotlivá aranž znamená takový základ, který se sice může zcela stoprocentně potkat s naší představou, ale ve většině případů pak po jednom, dvou zahráních nastupují ještě naše hráčské úpravy. Ty často vznikají až během vlastní produkce. Už se nám tak třeba stalo, že takto spontánně vzniklo úplně nové sólo přímo v průběhu natáčení. A ani potom ten vývoj nekončí – skalní fanoušci, kteří znají naše nahrávky nazpaměť, pak pravděpodobně zaznamenají, že se skladby na živých koncertech v mnoha detailech od CD liší.

V září jedete s Cello Republic na turné do Japonska. Kolik koncertů vás tam čeká a na který se těšíte nejvíc?

Jan: Koncertů bude přibližně devět a vrcholem celého turné bude pro nás určitě Sapporo Concert Hall „Kitara“. Je to sál pro dva tisíce lidí s fantastickou akustikou a specifickým rozmístěním míst k sezení (posluchači obklopují pódium ze všech stran). Na to se těšíme moc. A pak taky na to, že nebudeme na jednom místě, ale procestujeme velkou část severního Japonska. Zajímavostí je, že na přelomu září a října začíná v Japonsku tajfunová sezóna, kdy dost často hrozí rušení letů. Tím to pro nás bude docela dobrodružné…

Matěj: Vzhledem k tomu, že prakticky hned potom nás začátkem října čeká cesta do Gruzie, kde budeme účinkovat na dvou koncertech v rámci tamějšího hudebního festivalu, doufám, že nám to nějaký japonský tajfun nepřekazí…

Vaše koncerty jsou zvláštní nejen svou hráčskou precizností a originalitou, ale také mimořádně vtipnými a humornými komentáři prostupujícími celé vaše vystoupení. Je ale určitě něco jiného vymýšlet a říkat vtipy v rodném jazyce a něco jiného v angličtině. Jak zvládáte komentovat koncerty v zahraničí?

Matěj: Já bych řekl, že zahraniční publikum má naopak ty naše komentáře obohacené ještě o další rovinu. Kromě těch vtipů, které jsme opravdu zamýšleli říct, může někdy dojít určitou neobratností našeho podání k takovému „humoru na druhou“…

Jan: Samozřejmě nejsme žádní lingvisti, ale myslím si, že pro většinu neanglicky mluvících zemí zvládáme koncerty moderovat v angličtině víceméně stejně, jako to děláme v češtině. Jiná situace je ovšem v Japonsku, kde většina starší generace anglicky vůbec neumí. Takže tam musíme koncerty komentovat v japonštině.

Chceš říct, že mluvíte japonsky?

Jan: Je to tak, že my si pódiové texty necháme dopředu přeložit do japonštiny, naučíme se je nazpaměť a na koncertech pak skutečně mluvíme japonsky. Dokonce to vyznívá tak přesvědčivě, že při pokoncertní autogramiádě někteří posluchači nedokážou pochopit, že si s nimi neumíme v japonštině popovídat, když jsme ještě před chvilkou na pódiu plynně hovořili. Je to občas docela úsměvné.

Jak už jsme zmínili, v nejbližší době má vyjít vaše zbrusu nové CD. Můžete o něm ještě něco prozradit, kromě toho, že autory aranží jsou Jiří Kabát a Petr Wajsar?

Jan: My jsme založili Cello Republic s určitou vizí rovnosti a demokracie pro všechny členy kvarteta. Aby v něm každý z nás měl pocit bezpečí, jistoty, volnosti a tvůrčí svobody. Proto vydáváme CD, které je takovým souhrnem toho všeho – CD s názvem FREEDOM. Tomu samozřejmě odpovídá i dramaturgie cédéčka. Každá písnička se nějakým způsobem ke svobodě vztahuje a texty, které zpracovala Dita Hradecká, vše skvěle dokreslují.

A můžete na závěr prozradit alespoň jednu „pecku“, na kterou se můžeme těšit?

Jan: Péťa Špaček by se svým naturelem určitě vyzdvihl „Don’t Stop Me Now“ (Freddie Mercury, pozn. autora), protože to k té svobodě naprosto patří, já bych řekl „Could We Start Again, Please?“ (Andrew Lloyd Webber, pozn. autora), protože určitý restart v tom přece jen je a jsme rádi, že se to daří…

Matěj: Já bych řekl „I Wish“ (Stevie Wonder, pozn. autora), jako určitou modlitbičku do budoucna…

Jan: A za Ivana nejspíš nostalgické „Svítá“ (Jaroslav Ježek, pozn. autora)… A víc neprozradíme.

Foto: archiv souboru, Foto Besi