„Oskar Nedbal je všestranná, zajímavá a neprávem opomíjená osobnost české hudební scény.“

„Trochu mě každý rok mrzí malá účast českých violistů – letos ze sedmdesáti violistů byli Češi tři.“

„Okamžitě, co jsem vyměnila housle za violu, jsem z tohoto nástroje byla nadšená.“

Kristina Fialová, přední česká violistka, už čtvrtým rokem pořádá Mezinárodní violovou soutěž Oskara Nedbala v České republice. U nás a pravděpodobně ani v zahraničí není jiná soutěž, která se koná každoročně a je otevřena pouze violistům. Úvodní kolo ročníku 2022, při kterém porota semifinalisty vybrala ze zaslaných videonahrávek, už proběhlo a 30. září bude moci čtrnáct violistů z celého světa poměřit své síly ve druhém kole soutěže v sále Pražské konzervatoře. Druhého říjnového dne se na stejném místě odehraje finále za doprovodu Karlovarského symfonického orchestru. RozhovorPlus je o této soutěži, ale nejen o ní. 

Jak vnímáte význam soutěží pro hudebníky v současnosti?

Myslím si, že soutěže jsou dobrou motivací pro mladé hudebníky, skvělou možností k získání pódiových zkušeností a také zajímavým srovnáním s ostatními umělci podobného věku z celého světa. Mohou také fungovat jako odrazový můstek koncertního života pro začínající umělce. Na druhou stranu jsou ale hudebníci, kteří soutěže nemají rádi, je to pro ně zbytečný stres a mají pocit, že hudba není objektivně měřitelná. Často se cituje Béla Bartók, který řekl, že soutěže jsou pro koně, a ne pro umělce. Mě osobně soutěže vždy posouvaly dopředu, nevadilo mi pracovat pod tlakem, kdy jsem ze sebe musela vydat maximum.

Jak vznikla myšlenka založit violovou soutěž v České republice?

Plán na založení violové soutěže jsem nosila v hlavě několik let. Sama jsem se zúčastnila mnoha soutěží a vždy mě trochu mrzelo, že v Česku není kromě soutěže O cenu Beethovenova Hradce (kde je viola jednou za čtyři roky) žádná soutěž pro violu. Také jsem vnímala potenciál této akce pro violisty z celého světa, protože takovýchto soutěží, řekněme střední kategorie, opravdu moc není. Díky zkušenostem z mnoha mezinárodních soutěžích jsem měla jasnou představu o tom, jak by moje soutěž měla vypadat, ať už stran repertoáru, složení poroty, či z pohledu celkového fungování. I letos máme úžasné zázemí na Pražské konzervatoři, jejíž krásný koncertní sál dodává soutěži patřičný lesk.

Proč soutěž nese jméno Oskara Nedbala?

K Oskarovi Nedbalovi jsem se dostala podrobněji při psaní své doktorandské práce. Byl jeden z prvních, kdo začal violu jako sólový nástroj dostávat více do povědomí. S Josefem Sukem založili slavné České kvarteto, které dalo základ české kvartetní škole. Oskar Nedbal je všestranná, zajímavá a neprávem opomíjená osobnost české hudební scény. Pojmenovala jsem po něm svoji soutěž, abychom si ho připomněli nejen u nás, ale také v zahraničí.

Kam mohou mladí violisté kromě Mezinárodní violové soutěže Oskara Nedbala vyrazit poměřit své síly?

Violových soutěží není mnoho a řekla bych, že jsme snad jediná soutěž, která je pouze pro violisty a je pravidelně každý rok. Jinak se viola střídá s jinými nástroji v různě pravidelných cyklech na soutěžích jako ARD Munich, Markneukirchen, Max Rostal Competition (Německo), Brahms Competition Pörtschach (Rakousko), Michał Spisak Competition (Polsko). Poté jsou ryze violové soutěže, které se ale pořádají jen jednou za tři až čtyři roky, jako například Primrose Competition, Tertis Competition, Tokyo International Viola Competition. Příští rok bude viola poprvé v historii také na Mezinárodní hudební soutěži Pražského jara!

Jaké byly jednotlivé ročníky soutěže?

Již první ročník soutěže vyvolal obrovský mezinárodní zájem. Museli jsme přihlášky uzavřít o šest týdnů dřív, protože jsme měli naplněnou kapacitu šestasedmdesáti účastníků. I přesto nám dále psali violisté, že se nestihli přihlásit, a na takzvaném waiting listu jsme poté měli ještě asi dvacet jmen. O rok později již zasáhla pandemie covidu. Do poslední chvíle jsme chtěli udržet soutěž živě, ale necelý měsíc před termínem soutěže bylo jasné, že to nebude možné. I tak se nám sešlo třiaosmdesát přihlášek a mladí violisté byli nadšeni, že se nám povedlo celou soutěž převést do online verze a oni mohli soutěžit alespoň díky videonahrávkám. Porota zasedala přes videokonference. Loni jsme již byli opět živě, nicméně cestovní restrikce neumožnily soutěžícím přicestovat především z Asie. I přesto nám dorazilo pětašedesát přihlášek. A letos se přihlásilo rovných sedmdesát violistů z třiadvaceti zemí.

Trochu mě každý rok mrzí malá účast českých violistů – máme přihlášky opravdu z celého světa (letos přišla přihláška i z Austrálie) a českých účastníků se každoročně přihlásí opravdu pár – letos ze sedmdesáti violistů byli Češi tři.

Zaujalo mě, že během finále soutěže budou mít posluchači v sále možnost rozhodnout o ceně publika. Jak tato myšlenka vznikla?

Cena publika byla dřív často součástí finálových kol, nicméně poslední dobou se tato cena vytrácí. Mně se vždy líbila myšlenka, že mohou hlasovat posluchači, kteří nejsou violisté, většinou ani hudebníci, ale jednoduše lidé, kteří chodí rádi na koncerty. A pro tyto běžné posluchače přece chceme celý život hrát! Proto pro mě cena publika má velmi důležitou váhu.

Co vás osobně přivedlo ke studiu violy? Jak vnímáte postavení violy mezi ostatními nástroji?

Já jsem se k viole dostala tak trochu náhodou. Ale okamžitě, co jsem vyměnila housle za violu, jsem z tohoto nástroje byla nadšená. O měsíc později jsem již poslala přihlášku na příjímací zkoušky na konzervatoř a v podstatě od té doby jsem violu nepustila z ruky.

Viola samozřejmě nemá tak výsostné postavení jako trojice nástrojů klavír, housle a violoncello. Nicméně si myslím, že během 20. a již i 21. století si viola díky usilovné propagaci skvělých interpretů (Clarke, Primrose, Tertis, Bashmet a u nás Jan Pěruška či Karel Špelina) získala své zasloužené místo mezi sólovými nástroji.

Vy jste kromě brněnské konzervatoře a Akademie múzických umění v Praze studovala také na Drážďanské vysoké hudební škole a na Královské hudební akademii v Kodani. Je nějaký rozdíl v přístupu k nástroji a výuce jako takové v zahraničních zemích?

Největší rozdíl vidím v otevřené výuce zahraničním studentům na evropských školách. V tom jsme stále velmi pozadu. Ona zdravá konkurence je tím nejpřirozenějším motorem pokroku. Když máte možnost potkat na škole ty nejlepší violisty vaší generace, je to pro váš růst to nejlepší, co můžete zažít.

Vždy ale záleží především na pedagogovi, u kterého člověk studuje. Já jsem měla velké štěstí, že jsem během svých studií měla možnost se vzdělávat nejen u českých skvělých kantorů, jako jsou Miroslav Kovář, Jan Pěruška a Vladimír Bukač, ale i u zahraničních profesorů Tima Frederiksena a Larse Anderse Tomtera. A to nemluvím o velkém množství mistrovských kurzů, kterými jsem svá studia pravidelně doplňovala.

Co vás čeká po soutěži?

Letošní rok je pro mě speciální – v prosinci 2021 se nám s manželem narodil syn, a proto jsem se snažila letošní rok koncertně plánovat v omezeném režimu, což se mi – i s ohledem na covidové omezení – relativně povedlo (ačkoliv první koncert s orchestrem se mnou Patrik absolvoval již ve třech měsících). V letošním roce mě ještě čekají krásné koncerty například s Václavem Hudečkem a Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu (Svátky hudby), koncert s Komorní filharmonií Pardubice či recitály s Jitkou Čechovou. K běžnému koncertnímu kalendáři se vracím v příštím roce, kdy se moc těším na koncerty s Bamberskými symfoniky a Jakubem Hrůšou, Košickou filharmonií, Filharmonií Bohuslava Martinů, Filharmonií Hradec Králové či Jihočeskou filharmonií, stejně tak jako na koncerty na předních českých festivalech. Povedu také mistrovské kurzy, například na Liszt Academy of Music v Budapešti.

Foto: Fb soutěže, Fb Klubu přátel smyčcového oddělení brněnské konzervatoře, Fb Bohuslav Martinů Polička