„Za mě hudba pro každého je – pokud se vybere ta správná.“

„Na filharmonii se chodilo v civilu, lidé si chtěli poslechnout tu muziku, a ne si dávat pozor, jaké mají šaty.“

„Klavíristé si mnohdy myslí, že je klavír špatný, přitom jen není dobře naladěný.“

Sám si dokáže naladit a opravit klavír. Kromě klavíru hraje také na varhany a improvizace mu není cizí. Každý rok jezdí na turné do Švédska k polárnímu kruhu. Tento mladý pianista nedávno vydal své první sólové CD, ve kterém na krátkých kompozicích či vlastních improvizacích představuje různé značky klavírů. Povídali jsme si o hudbě a o tom, jak se dostává k posluchačům.

Myslíte si, že klasická hudba má v současné době své zastoupení? Jste spokojen s jejím postavením, nebo máte pocit, že v tomto směru je třeba větší angažovanosti interpretů?

Problém klasiky spočívá částečně v jejím onálepkování a pojetí – může mít punc snobství, nebo být akcí pro usedlé a důchodce. Klasika bojuje s obrovskými plakáty poutajícími na koncerty jiných žánrů, s médii, internetem… Možná by chtělo zprofanovat klasiku tak, jako pop music či ostatní populárnější žánry, které jsou otevřenější a jejich pojetí je atraktivnější, zábavnější – to si alespoň myslí publikum. Zvlášť v naší republice mám pocit, že jsou taková dvě hlavní pojetí koncertů klasiky. Buď je klasika brána jako událost pro „VIP“, návštěvníci vnímají koncert jako možnost se sebeprezentovat a ukázat ve společnosti… nebo jsou tu menší koncerty, kam přijdou převážně důchodci. A to je škoda. Trochu tu schází otevření klasické hudby pro široké masy, širokou veřejnost, ač se spousta mých kolegů snaží o zpřístupnění klasiky široké veřejnosti a o její znovuobjevení. Podobné věci řešíme i v kostele, kde probíráme, jak by se církev měla otevřít k lidem, jak ji zbavit nálepky „divné“; v případě klasické hudby „nudné“ či „snobské“.

Nemají lidé pocit, že klasika je něco vzdáleného, nepřístupného, že to není pro každého? A je to vůbec pro každého?

V prvé řadě v sobě nerozděluji hudbu na klasickou a to ostatní. Chápu, že v rámci nějakého dělení a pořádku je to potřeba, ale pro mě je hudba jen jedna. A je jedno, zda je to metal, nebo Mozart. Za mě hudba pro každého je – pokud se vybere ta správná. Sám na sobě vidím ten progres – okolo patnácti, osmnácti let se mi líbily romantické koncerty Rachmaninova, postupně jsem objevil Mozarta, Bacha a pak jsem zašel do mimotonálnějších sfér – i při komponování mi už nestačí klasický dur-mollový systém. Každý člověk může začít jednodušší, řekněme lépe pochopitelnou hudbou. A pokud se mi nelíbí Bach, neznamená to, že všechna stará hudba patří do koše. Podle mě také hodně působí atmosféra koncertu. Často bývá strnulá, člověk se musí slavnostně obléct, nějak se chovat… a to určitě spoustu lidí odradí. Radši půjdou někam, kde se budou cítit volnějšími… V tomto se mi stýská po Stockholmu. Žil jsem tam šest let a na filharmonii se chodilo v civilu. Bylo to normální, džíny, triko; a lidé si chtěli poslechnout muziku, ne si dávat pozor na to, jaké mají šaty.

Podařilo se Vám ve Švédsku navázat nějaké kontakty?

Je těžké udržovat kontakty, když člověk ze země odjede, ale přesto tam každý rok jezdím na turné. Přijímají mě stále z těch stejných míst, zejména u polárního kruhu, Luleå, Jokkmokk, už tam mám přátele… Moc rád se tam vracím. 

Jak vzpomínáte na svá studia?

Na kantory jsem měl štěstí. Irina Kondratěnko byla sesláním z nebe, dala mi toho strašně moc. Když jsem ale ve Stockholmu přišel na první konzultaci k Matsu Widlundovi, hrál jsem pro něj celou Chacconu od Bacha / Busoniho. Profesor seděl v židli a povídal: „No, toto můžeš hrát dvěma způsoby, buď barokně, nebo romanticky. Ty to hraješ romanticky. Tak se měj,“ a odešel. Podobným způsobem učil první tři hodiny, trošku direktivně… a já jsem mu třetí, nebo čtvrtou hodinu řekl: „Ne. Já to tak dělat nebudu, já to nechci dělat, já to necítím…“ Významně se na mě podíval a předčasně ukončil hodinu. Od další hodiny jsme si začali povídat, začali jsme komunikovat, jak to cítím já a jak udělat syntézu – jelikož v tu dobu byl můj vkus někdy lehce výstřední. Nakonec z toho vyšlo, že mám volnou ruku, ale pouze pod podmínkou, že to dokážu obhájit teorií a popsat, proč to tak je. A myslím si, že toto je gró dobrého pedagoga: chtít, aby student věděl proč a aby byl samostatný. U tohoto profesora jsem zůstal šest let a bylo to pro mě asi to nejlepší, co mě mohlo potkat.

Jak jste začal s improvizaci?

Asi kvůli varhanům. Od devatenácti let hraju v kostele, nejdříve u husitů, ve Švédsku pak u protestantů i katolíků. Nyní hraji v nádherném poutním kostele ve Křtinách u Brna. Hrou na varhany se to nějakým způsobem nastartovalo a začal jsem improvizovat i na klavír. Nejprve jsem improvizoval ve svém volném čase, až jsem se dostal k nápadu nahrávání různých klavírů na Youtube. Náhodou se mé nahrávky dostaly k režisérce Evě Toulové, která točila film Černobyl na kolečkách – s Petrem Hirschem mě poprosili, jestli bych jim nemohl natočit hudbu k filmu. A tím vlastně vznikl nápad toho CD.

Jak vznikalo? Jak prakticky probíhalo nahrávání?

Nějaké nahrávky vznikly už před samotným záměrem, postupně jsem ty horší vyřazoval. Obvykle to probíhalo tak, že jsem někam přijel na koncert a rovnou daný nástroj nahrál. Poté jsem záměrně jezdil po různých institucích a nahrával. V Galerii Petrof v Hradci Králové jsem natočil hned dva nádherné koncertní klavíry, v ZUŠ Taussigova jsem nahrával Fazioliho… Pianocentrum Bechstein v Praze mi umožnilo nahrávání jejich koncertního křídla v Národní galerii v Anežském klášteře v Praze. Na JAMU v Brně jsem nahrával Shigeru Kawai, Bösendorfer a Steinway mám z Brněnské konzervatoře.

Umíte si sám naladit klavíry?

Ladím sám klavíry. U Bösendorfera v Brně jsem si zapomněl ladící kliku a tak jsou na nahrávce nějaké rozladěné noty – improvizaci jsem kvůli tomu přizpůsoboval, ale nahrál na první dobrou. U Steinwaye jsem si ladící kliku nezapomněl, ale přišel jsem tam a klavír byl doslova na kaši. Měl jsem hodinu a půl celkově na všechno, včetně složení a rozložení mikrofonů, nahrávání, a tak jsem musel to nejnutnější stihnout za dvacet až pětadvacet minut. Normální ladění mi ale trvá kolem dvou hodin.

Jak jste se to naučil?

Začal jsem si s tím pohrávat už na gymnáziu, vůbec jsem to neuměl, ale jedna paní profesorka povídala, že ode mě naladěné piano je lepší, než totálně rozladěné. Měl jsem také velké štěstí na dobré lidi: na škole ve Švédsku pracoval ladič, který si mě vzal pod křídlo. Byl rád, že může předat zkušenosti… A tak jsme spolu začali ladit a servisovat klavíry (po roce se tam vždy dělaly servisy klavírů – broušení kladívek, nastavení mechanik, a tak dále) a také mi dal knížku. Díky té knížce jsem i přestrunil svůj vlastní klavír… Od té doby ladím, protože jsem hodně náročný na tyto věci. Kvalita koncertu je na ladění závislá. Když je klavír špatně naladěný – tak je prostě špatně naladěný. Někdy ladič špatně usadí kolíky či struny a po prvním forte je to zase rozjeté… Proto s sebou obvykle mám ladící klíč a před koncertem se v nástroji ještě hrabu. 

Takže vy jste tak trochu i klavírní technik.

No, musím a chci… V minulosti klavíristé byli i klavírní technikové a uměli si klavír naladit. V současnosti se ale nůžky rozevřely, klavíristé si mnohdy myslí, že je klavír špatný, přitom jen není dobře naladěný. Klavírní technik zase neumí hrát na klavír, tak to sice nějak udělá, ale neví, jak přesně to klavírista potřebuje… Někdy je problém, když klavír není dobře nastavený. Kladívka jsou placatá, jsou třeba tvrdá, mechanika není nastavená tak, aby dobře běhala, dobře repetovala… Někdy je to jen o otočení jednoho šroubku, ale větší zásahy nejsou u cizích klavírů možné, zvláště ne před koncertem, tak na to pouze upozorním.  Doma mám stoleté křídlo Augusta Förstera, který jsem koupil jako šrot od lidí, kteří nevěděli, co doma mají. Vevnitř byl černý… Vyndal jsem mechaniku a viděl jsem, že je uvnitř prakticky nový. Takže přišla výměna filců, regulace, očista, ladění ze 420 na 440 Hz… je to stařeček, má zvuk poplatný své době, ale má původní struny a kladívka, perfektně drží ladění a pro mě to je jeden z nejinspirativnějších nástrojů.

Máte nějakou oblíbenou značku klavíru?

Nemám oblíbenou značku – vnímám to stejně, jako s hudbou – dobrá hudba může být jakéhokoli stylu. Každý klavír má nějakou svou charakteristiku danou konstrukcí. Ale jakou má duši, to je věc rezonanční desky a kladívek.

Jaký je Váš vkus, co se týče klavíristů? Máte nějaký vzor? Slyšel jste někdy hrát někoho, kdo Vás opravdu zaujal?

Nemám žádné vzory. Možná si někdy říkám, chci mít techniku a bezchybnost, jako ten či onen, ale neplatí to u výrazu. I když jsem v minulosti studoval nějaké skladby a poslouchal nějaké nahrávky, stávalo se mi, že jsem ty nahrávky začal nesnášet, jakmile jsem tu skladbu cvičil – měl jsem na skladbu už svůj názor. Určitě mě zaujalo mnoho koncertů, ale třeba profesionál věhlasného jména mě mohl nudit a nějaký student mě mohl zvednout ze židle. Ovšem profesionál věhlasného jména se musel opěvovat, což mi někdy přijde jako nespravedlnost. Za mě je důležité vědět, o čem se hraje, a zároveň, aby to hraní bylo přirozené; jak říkal jeden z mých profesorů: „hrát, jak ti zobák narostl“. Využívat nástroj k předání myšlenek, pocitů, k předání krásy. Myslím si, že ta krása je důležitá.

To je krásná myšlenka…

To je ten důvod, proč je hudba důležitá a proč má smysl: hudba je krásná. A když člověk prožívá krásu, cítí se být milován. Tuhle větu jsem náhodou slyšel od nějakého varhaníka a říkal jsem si: „To je ono, toto je poslání celé hudby…“

Foto: archiv Bohumíra Stehlíka