„Loutna a oud se vyvinuly odlišně.“

„V každém případě miluji práci v Holešově a pomoc studentům s jejich rozvojem.“

„Největší projekt, na jakém jsem se kdy podílel, se jmenuje La Pellegrina, svatební hudba pro medicejskou Florencii z roku 1589.“

Tři velká světová náboženství – judaismus, křesťanství a islám toho mají daleko více společného než toho, co je rozděluje. Vzývají jednoho Boha, svůj původ vztahují k praotci Abrahámovi a s Bohem komunikují modlitbami. Ale také hudbou, žalmy a písněmi. Joel Frederiksen ve svém pořadu Cesta ke zbožnosti, který připravil pro festival Lípa Musica, ukazuje to, co všichni věřící mají společné už od středověku. Vroucí vztah k Bohu prostřednictvím hudby. Starou hudbu zná dokonale, vždyť ji studoval, dokonale zná i sakrální hudbu, jako každý věřící Američan zpíval v chrámovém sboru, ale vybírá si i kompozice nových skladatelů. Pak není divu, že právě pro něj je hudba cestou ke zbožnosti.

Na Mezinárodním hudebním festivalu Lípa Musica se představíte s programem, který se jmenuje Cesty ke zbožnosti, vybočující z vaší dosavadní tvorby. Co bylo impulsem k jeho vytvoření?

Záměrně jsem nevytvořil program, který by spojoval například Východ a Západ, hlavně kvůli jiným stupnicím a čtvrttónům, které jsou v syrské hudbě i hudbě východu používány. Důvodem je vývoj západní hudby, která se vyvinula více harmonicky než východní, která zase překypuje melodicky malými intervaly. Pak jsem ale spolupracoval se souborem Sarband Ensemble s Vladimirem Ivanovem a tam jsem potkal úžasného syrského zpěváka Rebala Alkhodariho. Zná jak západní, tak východní hudbu. V Sýrii studoval pěvecký styl zpěváků v mešitě, a kvůli tomu musel skládat velmi těžké zkoušky. Rebal má nádherný hlas a také hraje na oud.

Jak jste se seznámil se spolusólistou Rebalem Alkhodarim?

Setkal jsem se s ním kvůli CD projektu Sarband Ensemble „What the World Needs Now“. Text pak končí „…is Love“. V době před koronavirem bylo hodně Syřanů, kteří hledali azyl v Evropě, a Rebal k nim patří. A tak jsme se rozhodli udělat tento program duchovní hudby. Čím více jsme na něm pracovali, tím více jsme zjišťovali, že naše hudební tradice mají hodně podobných témat, protože právě jimi jsme při tvorbě programu začínali.

Oud je starý persko-arabský hudební nástroj, předchůdce loutny. Arabské jméno al-aoud je základem pojmenování loutny ve většině evropských jazyků, včetně češtiny. Můžete popsat rozdíl mezi oudem a loutnou?

To je výborná otázka. Loutna a oud se vyvinuly odlišně. Základní rozdíl je, že loutna je na západní stupnice a má pražce. Oud žádné pražce nemá a je určen pro arabskou hudbu. Má tedy jako housle nebo lidský hlas nekonečno možností pro hraní not výše, nebo níže, není tedy žádná fixní pozice pro určitý tón tak, jak to umožňují pražce na loutně. Na loutně umístíte pražec kvůli určitému tónu a pak strunu rozezníte. Rebal bude hrát s trsátkem jednotlivé tóny a já prsty akordy, protože oud umožňuje hrát single lines. Systém harmonie je jiný, i když někdy hraje více tónů dohromady.

Máte magisterský titul na „starou hudbu“. Proč jste si zvolil právě tuto specializaci?

Rozhodl jsem se pro starou hudbu, když jsem začal hrát na loutnu. Předtím jsem hrál na kytaru a hrál jsem na ni dlouho. Když jsem byl malý chlapec, zpíval jsem ve sboru. Zpívali jsme i renesanční hudbu a já ji měl velmi rád. Nevím proč, ale prostě to tak bylo. A ta láska ve mně zůstala. Hrál jsem na kytaru a zároveň i za doprovodu kytary hrál písně Johna Dowlanda. Byl jsem fascinován uměním interpretace písní (art of song) už dříve, sám jsem i písně psal. Na univerzitě jsem napsal práci o Thomasi Campionovi, jehož písně mě fascinovaly. Takže setkání s anglickými autory renesančních písní změnilo můj život. V textech písní byla tak vysoká úroveň poetických textů i hudby z doby kolem roku 1600, doby vlády královny Alžběty I., to na mě hluboce zapůsobilo. Mám hluboký hlas a také jsem objevil pro sebe hudbu Giulia Cacciniho, jeho poetické jednohlasy, deklamovaná poezie, to je to, co mě oslovilo. Proto jsem se rozhodl vystudovat v Michiganu v tomto oboru magisterské studium a na starou hudbu se specializovat u Lyla Nordstroma. Pak jsem se chystal na doktorát na Indiana University, ale musel jsem si vybrat před doktorátem tam a přestěhováním se do New Yorku a začátkem vystupování s velmi slavným americkým souborem The Waverly Consort. Takže místo doktorátu jsem si vybral práci a zaměstnání u tohoto souboru, což je v Americe opravdu neobvyklé, mít smlouvu se zdravotním pojištěním. Žil jsem v New Yorku, jezdil s nimi na turné, natáčel s nimi CD a pak jsem totéž začal dělat se souborem Boston Camerata.

Jak jste se dostal k hudbě?

Moje matka byla velmi muzikální a musím jí poděkovat, muzikální byl i můj otec. Moje matka měla překrásný hlas. V její rodině bylo hodně příbuzných, kteří hudbu studovali. Ona se vdala, když jí bylo osmnáct let. Nedostala šanci studovat, ale vždy zpívala sóla v kostele. Někdy zpívala obtížné skladby, například Vivaldiho. Ona říká, že je mezzosoprán, já říkám, že je kontraalt, má velmi hluboký a flexibilní, překrásný hlas. Takže kvůli mé rodině mě to zajímalo a hodně jsem zpíval v kostele. Do kostela jsem stejně jako hodně Američanů chodil asi do doby, kdy mi bylo osmnáct let, i v době studia na univerzitě.

Říká se, že jste prý studoval i balet!

Zcela úplně ne. Někdy jsem vystupoval. Ne na velkých soutěžích, i když jsem o tom snil. Studoval jsem balet na lyžích. Byl jsem dobrý lyžař a věnoval jsem se tomu celé období střední školy. Bylo to něco jako tanec na kopci na lyžích, které byly kratší než ty obvyklé. Jednou jsem byl na kurzu moderního tance, ale balet jsem nikdy nedělal. Opravdu jsem miloval tanec a možná jsem byl v minulém životě tanečníkem v baletu. Na univerzitě jsem v tom už pak nepokračoval.

Máte hluboký bas, hlas, který je velmi vyhledávaný. Proč se z vás nestal operní pěvec?

Dělal jsem operu čas od času. Asi po dvaadvaceti letech jsem zpíval Sarastra v Mozartově Kouzelné flétně. Dělal jsem také generála Achilla v Giulio Cesare od Händela v Mnichově a v listopadu tu bude další vystoupení se stejnou rolí. Někdy jsem si tedy vychutnal uplatnění celého mého hlasového rejstříku – pro starou hudbu mám dost velký hlasový rozsah, který obvykle nenechám zcela „otevřít“. Koncertuji teď také s Cinquecento Ensemble, kde zpívám někdy i hodně nízké tóny jako hluboké C nebo hluboké Hes, což je dost nízký tón pro bas. Takže mě těší, když je můžu využít.

Jaké jsou vaše oblíbené basové role?

Moje oblíbená role v rané opeře je filosof Seneca v Monteverdiho L’incoronazione di Poppea. Budu ji zpívat v roce 2024 v Haagu. Většina Monteverdiho basových rolí, jako jsou Plutone nebo Caronte v Odysseovi, nejsou v porovnání se Senecou tak významné a rozsáhlé. Proto se na tuto práci velmi těším.

Jako sólista se doprovázíte při zpěvu sám na loutnu. Většina současných sólistů je doprovázena jinými hudebníky. Napodobujete tak středověké trubadúry?

To je hezká otázka. Nejdříve bych chtěl říct, že cítím osobní spojení se středověkými trubadúry, i když hudební nástroje se teď od těch jejich liší. Jsem hudebníkem na volné noze od roku 1990, což už je dlouho. A tak jsem si dovolil účastnit se hodně projektů. Mým cílem je být nejlepším zpěvákem doprovázejícím se na loutnu, jakým můžu být. Pracoval jsem na tom mnoho let, hraji i na arciloutnu kvůli skladbám Giulia Cacciniho, které skvěle spojují loutnu i hlas. Hodně lidí si myslí, a je to svým způsobem pravda, že je už dost náročné zpívat, natož pak zpěv ještě kombinovat s hrou na loutnu. Je toho tolik, co musí moderní zpěvák umět: zpívat v mnoha jazycích, očekává se, že budeme zpívat mnoho stylů. Ale já si vybral tuto cestu – zpívat a přitom se doprovázet.

Díky otázce můžu mluvit o svém novém projektu, který jsem nyní nahrál. Kvůli němu jsem si koupil nový čtyřstrunný nástroj, který se jmenuje citole a je to nástroj, na který hraju trsátkem jednu notu (ne akordy) a za tohoto doprovodu zpívám hudbu Walthera von der Vogelweide, středověkého minnesängera, což byla tradice paralelní k tradici trubadúrů a truvérů ve Francii. Von der Vogelweide žil na konci 12. a začátku 13. století. To je kromě gregoriánského chorálu nejstarší hudba, kterou jsem uvedl. Pro jeho hudbu nemáme téměř žádný hudební doprovod. Cítím se s ním a trubadúry duchovně spřízněn. Ta spřízněnost se týká i Leonarda Cohena, jehož písně jsou na mém novém CD, které právě vychází. Je to kombinace písní Leonarda Cohena s francouzským chansonem 16. století, kterou jsem vytvořil. Walter, Leonard i John Dowland psali o stejný tématech. Caccini říkal, že nejlepší je, když zpěvák sebe sám doprovází, protože to je to, co si představovali, že staří Řekové dělali v řeckém divadle.

Jste interpret i skladatel?

Možná to bude znít tak, že toho dělám příliš mnoho, ale skládám postupně víc a víc. Pracuji na své první sbírce písní. Začal jsem s psaním a aranžováním hodně během lockdownu, kdy jsem se obrátil sám do sebe a měl jsem čas na tvorbu. Mým cílem je nyní napsat jednadvacet písní, to je můj ideál. Je to pro mě zvláštní číslo, i proto, že mým oblíbeným skladatelem je Thomas Campion a jeho první sbírka právě tento počet písní obsahuje.

Jak si vybíráte repertoár?

Různými způsoby. Někdy na základě něčího návrhu, někdy je to výzva, kterou si sám zvolím. Někdy interpretuji jednohlas – monodii, který využívá celý rozsah basu: nahoru po vysoké F a dolů po hluboké C nebo hluboké Hes. Je to jako pěvecký Mount Everest. Proč se o něj lidé snaží? Prostě proto, že existuje a je to zajímavá a fascinující výzva. Někdy, a to velmi často, jsem něčím hudebním dojat a citově k tomu připoután. V textu i hudbě se snažím zvýraznit a předat význam, který je tam skryt. Někdy vás inspiruje i hudební kritik. Celý život si myslím, že to, co je obtížné, mi pomůže k růstu a lepšímu výkonu na pódiu.

Všechny biografie vás označují za pěvce a loutnistu. Co je vám bližší?

Vždy říkám, že je to přesně v tomto pořadí: jsem zpěvák, který hraje na loutnu. Můj první cíl byl doprovázet se při písních. Lépe tak dosáhnu jednoty výrazu a záměru, než kdyby píseň uváděly dvě osoby.

Jste ředitelem hudební skupiny staré hudby Ensemble Phoenix Munich. Co je základem repertoáru skupiny a jak je připravována její dramaturgie?

Ensemble Phoenix Munich jsem vytvořil na stejném principu jako svůj předchozí soubor L’Antica Musica New York. Tento soubor byl pro mě platformou pro to, abych mohl dělat projekty, které chci. Vždy jsem měl potřebu vytvářet nové programy, spíše než čekat, až mě někdo osloví, abych s nimi zpíval. Můj soubor má jak nástroje, tak hlasy. Není to a cappella soubor, i když někdy a cappella skladby máme. Moje specialita je, že mám jak zpěváky a hráče, tak i lidi, kteří to kombinují. Zaměřujeme se na pozdní renesanci a rané baroko, k čemuž se dobře hodí nástroje, které mám. Má renesanční loutna se hodí k hudbě z poloviny 16. století až po období 1650 a trochu pozdější. Uvedl jsem spoustu renesančních písní i italské hudby raného baroka a francouzskou či německou hudbu z tohoto období. Mám však také dlouhodobý vztah k rané americké hudbě – říkáme tomu v Americe „naše raná hudba“. Ta je na mém CD The Rose of Sharon. Soubor Ensemble Phoenix Munich začal s CD The Elfin Knight a sleduje můj vkus v hudbě.

Byl jste lektorem na letní škole barokní hudby v Holešově. Naplňuje vás a je pro vás zajímavá role mentora mladých umělců?

Naprosto. Někteří z mých studentů z Holešova se mnou spolupracují a zpívají na mých koncertech. Když jsem začal vyučovat v České republice na kurzech, zdálo se mi, že úroveň studentů je nižší než jinde v Evropě. Ale v posledních patnácti až dvaceti letech jsem si povšimnul, že úroveň staré hudby v České republice je zcela mezinárodní. V každém případě miluji práci v Holešově a pomoc studentům s jejich rozvojem.

Jaké jsou vaše bezprostřední plány?

Letos v listopadu mi s Ensemble Phoenix Munich vyjdou dvě CD u SONY / Deutsche Harmonia Mundi: Hommage à Leonard Cohen: A Day with Suzanne a Walther von der Vogelweide – a wandering life. Bude také uveden nový dokumentární film o Waltheru von der Vogelweide, na kterém se podílím. Po koncertě v Liberci se vracím domů do Mnichova, kde režíruji dosud největší projekt, na jakém jsem se kdy podílel. Jmenuje se La Pellegrina. Je to svatební hudba pro medicejskou Florencii z roku 1589. Bude uvedena 14. října v mnichovské Královské rezidenci v rámci Residenzwoche München 2022. Více se dozvíte na https://musik-residenzwoche.de. Předtím ji uvedu 13. října v Augsburgu a pak 15. října ve Stuttgartu. Je to něco zvláštního s více než třiceti muzikanty a dvěma tanečníky. Je to náročný projekt. Zabírá mi hodně času, ale užívám si to. Program je to naprosto skvělý a doufám, že si jej posluchači vychutnají.

————

Aktuálně: Koncert Joela Frederiksena se na festivalu Lípa Musica 7. října nakonec neuskuteční. Důvodem je indispozice. ​Místo něj se svým projektem vystoupí mezzosopranistka Markéta Cukrová.

Foto: fb Joela Frederiksena, Anna Pinknerová, archiv MHF Lípa Musica, Ensemble Phoenix Munich, Pablo F. Juarez