„Je mnoho možností, jak interpretovat dílo.“

„Při provedení díla vždy sleduji záměr skladatele a snažím se naplňovat jeho představu, čemuž přizpůsobuji i zvuk.“

„Kirill Petrenko byl nejlepší volbou na post šéfdirigenta Berlínských filharmoniků.“

Světoznámý klarinetista Wenzel Fuchs v příští sezóně oslaví své úctyhodné třicetileté působení na postu sóloklarinetisty Berlínských filharmoniků. Po říjnovém sólovém úspěchu v Berlíně se vydává v listopadu s orchestrem na velké turné po USA. Jeho diskografie je rozsáhlá, sólová, komorní a orchestrální. Na podzim navštívil českou metropoli u příležitosti vyvrcholení mezinárodní hudební soutěže Concertino Praga, ve které byl porotcem, a v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha lektorsky vedl mistrovský kurz v Sále Martinů na HAMU v Praze. V našem rozhovoru přiblížil své profesionální aktivity koncertní a pedagogické.

Ve Velkém sále Berlínské filharmonie jste vystoupil v říjnu sólově se svým kolegou fagotistou Stefanem Schweigertem s velkým úspěchem provedením skladby Duett-Concertino Richarda Strause. Jaké máte další nejbližší plány?

Po třech sólových koncertech s kolegou fagotistou Stefanem Schweigertem a s Berlínskými filharmoniky řízenými dirigentem Ivánem Fischerem bude mít orchestr na přelomu října a listopadu ještě koncerty v Berlíně a poté ve Frankfurtu. Pak se vydáme na velké turné po USA. Ve dnech 10. až 22. listopadu 2022 vystoupí Berlínští filharmonici s naším šéfdirigentem Kirillem Petrenkem v Carnegie Hall v New Yorku, Symphony Hall v Bostonu, Chicago Symphony Center v Chicagu, Hill Auditorium v Ann Arboru a ve Hayes Hall v Naples. Na našich koncertních programech zaznějí díla Wolfganga Amadea Mozarta, Gustava Mahlera, Ericha Wolfganga Korngolda a Andrewa Normana. Sólově se v USA představí náš koncertní mistr Noah Bendix-Balgley v Koncertu pro housle a orchestr č. 1 B dur, KV 207 Wolfganga Amadea Mozarta.

Když hraji v New Yorku s Berlínskými filharmoniky, dostávám vždy pozvání od Charlese Neidicha, profesora hry na klarinet na Juilliard School of Music, který mne žádá, abych na škole vedl několik lekcí pro studenty. Samozřejmě, že rád jeho pozvání vždy přijímám. Těším se i na letošní mistrovské kurzy v New Yorku.

Na jaký typ klarinetu hrajete?

Hraji na klarinet s německým systémem značky Herbert Wurlitzer a rád používám vídeňskou hubičku, která mi připomíná má studijní léta na Univerzitě hudebních a dramatických umění v rakouské metropoli. Když jsem na velkém turné, mám většinou dva nástroje.

Kdybych ovšem měl posuzovat hru různých klarinetistů, nedomnívám se, že je důležité, zda hrají na nástroj s francouzským, nebo německým systémem. Zásadní je, jak klarinet zní, jakou hudební představu má interpret a zda se snaží pochopit a vystihnout záměr skladatele.

V rámci vašeho Mistrovského kurzu na letošním Mezinárodním hudebním festivalu Dvořákova Praha jste se zabýval analytičtěji například interpretací slavného Koncertu pro klarinet a orchestr A dur, KV 622 Wolfganga Amadea Mozarta, který jste hrál s velkým úspěchem před dvěma lety pod taktovkou Pietariho Inkinena se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK ve Smetanově síni Obecního domu. Jaký je váš přístup k proslulé Mozartově kompozici?

Jedná se o mistrovské dílo, stěžejní pro klarinet. I když jsem skladbu hrál často, je nebezpečné přemýšlet, jak ještě dílo zahrát zajímavěji, protože bych se oddálil originálu. Mozartův koncert je tak geniální, že se nesmí nijak měnit. Když bychom se zamysleli nad skladatelovým životem… Skladba má i vtipné pasáže, mnoho detailů a odstínů, které jsou pro Mozarta typické. Možná se při interpretaci snažím o jemné proměny, zvukem či náladou s ohledem na plný sál, jak nástroj zní.

Koncert je složen pro basetový klarinet, na který také někdy skladbu hraji, podle příležitostí nástroje střídám. Skladatel složil klarinetový part jako zpěvní hlas, a proto se snažím hrát dílo cantabile. Při provedení koncertu nesmí hráč na zvuk nástroje tlačit. Domnívám se, že dílu přísluší měkký zvuk, který by ovšem neměl být úzký.

Líbilo se mi, že při interpretaci skladby v Praze před dvěma lety jsem cítil během hraní dialog a vzájemnou komunikaci mezi mnou a orchestrem. Tehdejší šéfdirigent FOK Pietari Inkinen byl při spolupráci výborný. Jsem rád, že skladba zněla jasně i v pianissimu. Orchestr byl pozorný, přirozeně, flexibilně a rychle reagoval. Při provedení díla vždy sleduji záměr skladatele a snažím se naplňovat jeho představu, čemuž přizpůsobuji i zvuk. Smetanova síň zní fantasticky, patří k nejlepším sálům, vždyť zde hrály slavné světové orchestry.

Když jste byl v září v Praze, navštívil jste i festivalové koncerty ve Dvořákově síni Rudolfina…

Líbilo se mi, že koncerty festivalu byly plné posluchačů. Dvořákova síň je nádherná. Když jsem v Čechách, rád vzpomínám zejména na májový mozartovský Evropský koncert Berlínských filharmoniků v roce 2006 ve Stavovském divadle s dirigentem Danielem Barenboimem a se sólistou Radkem Baborákem. Je krásné, že v Praze je tolik kulturního vyžití.

Zahraniční studenty jste vedl pedagogicky i v létě. V červenci jste navštívil sedmnáctý ročník Stellenboschského mezinárodního festivalu komorní hudby v Jihoafrické republice, kde jste nejen vyučoval, ale i hrál na koncertech. Mohl byste festival přiblížit?

Stellenbosch International Chamber Music Festival se konal letos ve dnech 1. až 10. července na konzervatoři, kde sídlí katedra hudby Stellenbosch University. Stellenbosch leží v provincii Západní Kapsko a je součástí metropolitní oblasti Kapského Města. Poloha je krásná, jedná se o vinařskou oblast. Do města se zpravidla sjíždí nejen studenti z Jihoafrické republiky, ale i z Mosambiku, Zimbabwe, USA, Venezuely, Irska, Velké Británie a také z asijských zemí. Řada pedagogů přiletěla až z New Yorku, z Juilliard School of Music, Newyorské filharmonie a Orchestru Metropolitní opery, a dokonce i z Curtisova institutu ve Filadelfii. Už dříve jsem byl žádán, abych přiletěl na festival a vyučoval společně s dalšími pozvanými zahraničními pedagogy studenty z různých zemí světa a jsem rád, že letos se vše vydařilo. Ve výuce jsme měli i studenty, kteří vystudovali konzervatoř, univerzitu či akademii ve své zemi a potom pokračovali ve vzdělávání v New Yorku nebo ve Filadelfii.

V rámci festivalu vystupovali na koncertech studenti se svými lektory. Zahrál jsem si v různých komorních sestavách, na našich programech zazněla například díla Franze Krommera, Józefa Krogulského, Maxe Brucha a Igora Stravinského. Na závěr přehlídky jsem sólově přednesl Klarinetový koncert č. 1 f moll, op. 73 Carla Marii von Webera za doprovodu Festivalového symfonického orchestru, který řídil Bernhard Gueller. Festival pořádá nejen koncerty a mistrovské kurzy, ale i cykly rozhovorů a přednášky.

Pokusil byste se o srovnání lekcí ve Stellenbosch s mistrovským kurzem na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze?

Mistrovské kurzy v Sále Martinů na HAMU v Praze byly krásné. Ve Stellenboschi i v Praze byli velmi dobří studenti. Na africkém festivalu šlo ovšem o kontinuální práci s koncerty, včetně hry v různých souborech. Na Dvořákově Praze se konal mistrovský kurz jen v jednom dni.

Při mistrovských kurzech vždy řeknu studentům svou představu k interpretaci vybrané skladby a poradím jim několik tipů ke cvičení a přednesu díla. Nikdy s nimi nehovořím způsobem „Musíš to tak zahrát.“ nebo „Jen tak je možné daný úsek skladby provést.“. Je mnoho možností, jak interpretovat dílo. Každý hráč má svou představu.

Mimochodem u klarinetistky Anny Paulové jsem rád viděl velký vývoj, měla by udělat konkurz do orchestru a získat místo, jak by si také přála.

Jste dlouholetým vysokoškolským pedagogem. Nejdříve jste zastával post profesora na Hudební univerzitě Hannse Eislera v Berlíně a poté jste se stal hostujícím profesorem na Geidai univerzitě v Tokiu a čestným profesorem na Konzervatoři v Šanghaji. Od roku 2015 působíte také na proslulé univerzitě Mozarteum v Salcburku. Jak vnímáte stále náročnější požadavky na studenty?

Na Hudební univerzitě Hannse Eislera v Berlíně jsem byl profesorem v letech 2008 až 2012, ale protože jsem v Německu nemohl zastávat dvě pozice na plný úvazek, který mám stále u Berlínských filharmoniků, měl jsem na vysoké škole jen částečný úvazek. V Salcburku jsem od roku 2015 a profesorský post mám už na plný úvazek. Mozarteum je nádherná univerzita, která má i krásnou lokalitu na Tržním náměstí přímo naproti rodnému domu Wolfganga Amadea Mozarta. Pro mne je velmi výhodné, že mezi Salcburkem a Berlínem jsou často během dne přímé letecké spoje. Kontrast světových lokalit, rakouského maloměsta a německého velkoměsta se mi moc líbí. Ke své výuce jsem dostal i asistenta, takže studenty máme stále pod kontrolou, co se týče rozvoje jejich talentu, schopností a dovedností.

Klarinet vyučuje na Mozarteu také můj kolega Andreas Schablas, sóloklarinetista Bavorské státní opery v Mnichově. Společně se podílíme na vzdělávání našich studentů. Kolega má na starosti rozsáhlý operní repertoár a já velký koncertní repertoár. Studenty si vyměňujeme, což je skvělé, náš vztah je velmi kolegiální.

Ať už jsem na Geidai univerzitě v Tokiu, na Konzervatoři v Šanghaji, či na Mozarteu v Salcburku, jsem svědkem rozvíjení mnoha nesmírně talentovaných nastupujících profesionálů. Dostávám také hodně osobních dopisů a jsem otevřený i pro soukromé předehrávky nadaných mladých klarinetistů.

Kvalita studentů je stále lepší a lepší a adepti, kteří jsou už připraveni nastoupit do orchestrů, jsou technicky na vyšší úrovni než předchozí generace. Vzhledem k faktu, že vynikajících orchestrů ve světě není mnoho, musí řada skvělých hráčů fluktuovat. Současná situace pro ně není vůbec snadná.

Pedagogové v oboru hry na klarinet na prestižních vysokých školách se znají po celém světě. Jsem s nimi ve spojení i přes Whats App, Facebook, Twitter či Instagram. Věřím, že i pedagog se může od mladých lidí inspirovat a konfrontovat staré zkušenosti s novými impulsy. Jsem přesvědčen, že člověk musí jít s dobou. Baví mne se s nimi osobně setkávat a vyměňovat si názory.

V příští sezoně budete oslavovat své třicetileté jubileum na postu prvního sóloklarinetisty Berlínských filharmoniků, což je úctyhodné…

Nemohu si ovšem říci, že už vše umím, když jsem tak dlouho první klarinetista Berlínských filharmoniků. Interpretace skladby je také fyzicky namáhavá práce, a proto musím cvičit na nástroj stejně jak dříve, a dokonce více, abych měl nejen vynikající techniku a pěkný tón, ale i pevné svalstvo, které je pro dechové hráče nesmírně důležité. Hraji však velmi rád.

Když hraji u Berlínských filharmoniků v blízkosti flétnisty Emmanuela Pahuda, hobojisty Albrechta Mayera a hornisty Stefana Dohra či dříve Radka Baboráka, získávám úžasnou motivaci. Pochopitelně i od ostatních kolegů v orchestru. Nemohu si vůbec dovolit hrát jen tak… Musím být flexibilní a přesný. Vnímáme se citlivě a víme, jak se zvukově sjednotit. Věřím, že vzájemná excelentní a citlivá souhra Berlínských filharmoniků je pro nás prioritní a radostná, pomáhá nám udržet se stále aktivní a svěží.

Post sóloklarinetisty Berlínských filharmoniků zastáváte obdivuhodně dlouho, v orchestrech se po letech stává, že hráči z prvního postu odejdou na druhý…

Problémem může být i demotivace, která u hráčů může nastat z různých důvodů. Bohužel někdy souvisí změna postu s financemi nebo s rozhodnutím vedení tělesa. Aby hráč nezklamal kolegy, musí si udržet motivaci.

Od svého nástupu k Berlínským filharmonikům působíte i na Karajanově akademii, kde jste učil také Andrease Ottensamera, sóloklarinetistu Berlínských filharmoniků, který v Praze navázal spolupráci s PKF – Prague Philharmonia.

Na nového kolegu, který by se stal dalším sóloklarinetistou Berlínských filharmoniků, jsem čekal velmi dlouho až do roku 2011, kdy se jím stal Andreas Ottensamer, který byl stipendistou Karajanovy akademie Berlínských filharmoniků. Studenti naší akademie se připravují na povolání dva roky, hrají s námi v orchestru, jezdí na turné a účastní se i našich koncertů v Carnegie Hall v New Yorku nebo v Suntory Hall v Tokiu. S Andreasovým otcem Ernstem Ottensamerem, bývalým sóloklarinetistou Vídeňských filharmoniků, jsem rád studoval na Univerzitě hudebních a dramatických umění ve Vídni. S mým předchůdcem Karlem Leisterem stále udržuji kontakt.

A kdybyste se zamyslel nad svým největším zážitkem s Berlínskými filharmoniky…

Největší zážitek byl pro mne s dirigentem Carlosem Kleiberem v roce 1994, když jsme hráli s Berlínskými filharmoniky Symfonii č. 4 e moll, op. 98 Johannese Brahmse a Coriolanus, předehru, op. 62 Ludwiga van Beethovena. Provedení děl bylo nejkrásnější. Velmi pěkný je dokument z roku 2011 režiséra Georga Wübbolta, který natočil o dirigentovi snímek I am lost to the World. Ovšem, náš nový šéfdirigent Kirill Petrenko je také fantastický.

Kirill Petrenko působí srdečně a mnohé jeho interpretace jsou s Berlínskými filharmoniky vynikající. Jak otevřený bývá jiným představám sólistů a orchestrálních hráčů?

Kirill Petrenko byl nejlepší volbou na post šéfdirigenta Berlínských filharmoniků a vede nás už třetí sezónu. Je velmi srdečný, čestný a velmi náročný. Na společenských akcích bývá občas plachý. Když má orchestrální hráč jinou představu o provedení díla, šéfdirigent se hned snaží si s ním osobně promluvit. Kirill Petrenko chce vše perfektně. Jeho představa o interpretaci daného díla je přesná a silná.

Foto: Petra Hajská, Petr Dyrc, archiv a Fb W. Fuchse, SICMF, Monika Rittershaus