„Polovinu inspirace beru z poslechu hudby, ve které je to, co se slovy vyjádřit nedá.“

„Milostná linka tvoří maso a krev. Ale kostrou je rozhodování lidí, kteří mají odpovědnost i za někoho jiného, než za sebe.

„Po dvouletém půstu jsme chtěli i „oslavit“ technologické možnosti Janáčkova divadla.“

Politické intriky, zakázaná láska i náboženské konflikty – to je děj opery Don Carlos Giuseppe Verdiho. V sobotu 2. února ji v premiéře uvede Národní divadlo Brno, poprvé tam zazní v kompletní pětiaktové verzi. Filipa II., krále španělského, budou alternovat Jiří Sulženko a Federico Sacchi. Jako Don Carlos, infant španělský, se představí Luciano Mastro a Arturo Martín. Alžbětu z Valois nastudovaly Charlotta Larsson a Linda Ballová, která operu pro její pěveckou náročnost připodobnila k maratonu s nejtěžší árií na konci. Režie se ujal ředitel divadla Martin Glaser. V rozhovoru pro KlasikuPlus mimo jiné vysvětlil, jak inscenaci vnímá.

Kolikrát byl Don Carlos na programu Národního divadla Brno? Naposledy se tuším tento titul u vás v divadle objevil jako činohra v roce 2003 v režii Zbyňka Srba a s hudbou Vladimíra France, že? A jako opera?

Naše inscenace je čtvrtá, poprvé se v NdB Don Carlos na repertoáru objevil překvapivě až v roce 1955. Budeme hrát italskou pětiaktovou verzi, která představuje poslední Verdiho zásah do struktury díla, ke kterému se opakovaně vracel. Pro mě to byla velmi důležitá volba z hlediska příběhu i tématu. Nejen, že v prvním dějství jsou zřetelně rozdány karty a divák pak ví, proč se co děje. Zároveň je tu Alžběta vystavena osudovému rozhodnutí, jehož důsledky potom „splácí“ následující čtyři dějství.

Jak inscenaci pojímáte?

Pro mne je to zejména silné psychologické drama mezi pěticí hlavních postav. Není nic zajímavějšího než sledovat, jak se lidé rozhodují ve vypjatých situacích, kdy na jedné straně stojí osobní, citové zájmy a touhy a na druhé straně je politika. Nikoliv ovšem v tom dnešním negativním slova smyslu, ale politika jako péče o společnost – polis.

V každém díle jsou nejen dílčí, ale také nadčasová témata. Která jste v Donu Carlosovi našel a vyzdvihl Vy?

Právě tu odpovědnost za věci společné. Samozřejmě, že milostná linka, která je základem naprosté většiny oper, tvoří maso a krev. Ale kostrou je rozhodování lidí, kteří mají odpovědnost i za někoho jiného, než za sebe. Dnes žijeme v době, kdy jsme už zcela rezignovali na povinnost, že pokud má někdo nějakou společenskou roli, měl by se chovat a hlavně jednat adekvátně k jejímu významu ve společenské hierarchii. Privátní, egoistické zájmy, nebo partikulární potřeby se bezostyšně nadřazují nad zájem o rozvoj celku. V Donu Carlosovi se prostě královna Alžběta musí chovat jako královna, protože ví, že podlehnutí citům, byť by po tom toužila sebevíc, znamená začátek rozkladu systému. Samozřejmě nehodnotíme systém samotný. Ostatně to za nás udělal Verdi, když po všech útrapách, kterým hlavní hrdiny vystavil, přijde ve čtvrtém dějství ještě Velký Inkvizitor, který je tou evidentně destrukční silou.

Autorem scény je Pavel Borák, hodně jste spolu diskutovali? Do jakého prostředí nás nakonec zavedete?

Snažili jsme se o velmi strohý, minimalistický herecký projev, kdy by každý pohyb měl být odrazem hnutí mysli, duše, emocí. Scénografie by pak měla být zesilujícím obrazem této duševní krajiny. Což sice režiséři říkají vždycky, ale my jsme podle tohoto klíče jednotlivé obrazy a jejich dynamiku vytvářeli. Nejde tedy o nějakou realistickou nápodobu prostředí, byť vycházíme z velmi konkrétních inspirací. První dějství se odehrává ve Fontainebleau a je k ostatním záměrně velmi kontrastní.  Úmyslně zploštěná variace jakési konečné stanice, ze které se zároveň vydáváme na novou cestu. Destruovaný obraz toho, když si představujeme jen jedinou možnost, kterou se náš život bude dál ubírat. Španělská dějství jsou pak inspirovaná sloupovím maurské architektury v Andalusii, ale ten návodný řád se mění v čím dál hustší labyrint, ve kterém hrdinům doslova ujíždí půda pod nohama. A závěrečná dějství oscilují mezi hmotnou tíhou, která na člověka padá v El Escorialu, a prázdným, téměř nadpozemským prostorem. Zároveň jsme po dvouletém půstu chtěli i „oslavit“ technologické možnosti Janáčkova divadla.

Verdi vytvořil v Donu Carlosovi poměrně složitou a velmi propracovanou partituru, nechal jste se inspirovat hudební barevností? Zdůraznil jste některé hudební momenty?

To je spíš otázka na pana dirigenta. Ale jako režisér na sobě pozoruji, že proti prvním operním režiím, kdy jsem hledal inspiraci pro řešení jednotlivých scén a situací jenom v příběhu, tedy v tom, co postavy zpívají, o co jim jde, tak nyní to mám tak půl na půl. A tu druhou polovinu inspirace beru z poslechu hudby, ve které je to, co se slovy vyjádřit nedá. 

Které scény Vás oslovují nejsilněji?

Během zkoušení se to hodně proměňovalo, teď mám nejraději poslední třetinu, tedy čtvrté a páté dějství. Jsou opravdu velmi strohé z hlediska scénografie i herecké akce, ale pro mne nejsilnější z hlediska děje i hudby.

Koho jste pozval ke spolupráci?

Kromě výše zmíněného autora scény Pavla Boráka ještě kostýmní výtvarnici Markétu Sládečkovou a světelného designéra Martina Špetlíka. Po pěti letech už tvoříme velmi sehraný brněnský tým. Autorem hudebního nastudování je Jaroslav Kyzlink. A jsem nadšený z obsazení hlavních rolí. Chemie mezi Lindou Ballovou jako Alžbětou a Lucianem Mastrem, který zpívá Carlose, je úžasná. Oba představitelé Filipa – Jiří Sulženko i Federico Sachi –  jsou velmi dojemní v té nejslavnější basové árii ze čtvrtého dějství. A Ondrej Mráz mi velmi pomohl k asi největšímu výkladovému posunu v postavě Velkého Inkvizitora. V našem pojetí to není slepý stařec, ale vidoucí a vědoucí člověk, který velmi dobře ví, co dělá, i jak destruktivní jeho síla je. Jiří Brückler je herecky velmi disponovaný pěvec a Veronika Hajnová jako Eboli vnáší do inscenace rafinovanou smyslnost.

Jak se pro Vás osobně liší činoherní a operní režie, přistupujete k tomu odlišně?

Liší se čím dál míň. Samozřejmě jsou nějaké řemeslné věci a danosti, které je třeba si osvojit, ale v zásadě jde pokaždé o vyprávění příběhu, přemýšlení o konkrétním tématu, vytváření obrazů… Dokonce se přistihuju, že mne občas opera těší víc než činohra, protože hudba zkrátka nese silné emoce od začátku do konce. A jaksi přirozeně akceptujeme, že se díváme na hodně stylizovaný tvar. Činohra je vystavená nemilosrdné konkurenci filmu a v poslední době i kvalitní televizní produkce. A to se odráží na očekávání, které má divák k typu herectví a intenzitě vyprávění. Čemuž je zvlášť ve velkých domech nesmírně obtížné dostát.

Cítíte se v opeře stejně volně jako v činohře, nebo víc svázán a veden hudbou?

Ona je to v opeře vlastně úžasná svoboda navzdory omezení. Od začátku víte, jaký je zhruba rytmus, kolik je na co času. Samozřejmě občas mívám pocit, že v některých místech je zbytečně moc pro mne nudné hudby, kterou je třeba vyplnit akcí, jindy bych zase za sebe cítil, že bych hudby chtěl naopak víc – třeba když má jeviště opustit sedmdesát lidí ve dvou taktech. Ale s tím se člověk naučí pracovat. V činohře je na začátku osmdesát stran ticha, které spolu s herci musíme naplnit zvukem slov a rytmem pohybu, to je vlastně mnohem těžší.

Které autory, témata, prostředí, styly, dobu… osobně preferujte pro režijní práci?

V činohře dávám přednost současným hrám, i když si pořád čtu ve svých oblíbených klasicích a přemýšlím, jestli bych k některému našel dnešní klíč. Abych se chtěl pustit do opery, musí mě těšit hudba samotná a libreto musí dávat smysl, mít nějaké téma a ideálně být i samo o sobě dostatečně dramatické. Což je, uznávám, poněkud limitující.

Jak často se dostanete k režijní práci?

Rád bych u nás v divadle režíroval jednou, dvakrát do sezóny, protože tak nejlíp poznám, jestli loď pluje, kam má, jestli je na palubě i v podpalubí vše v pořádku, případně co bychom mohli vylepšit, aby se lidem v našem divadle dobře pracovalo. Zatím se to daří, i když je to samozřejmě velmi náročné na přípravu a v době zkoušení zkrátka pracuju opravdu od rána do noci. Ale baví mě to, dává mi to smysl – a je to má volba.

Libreto opery Don Carlos vzniklo na základě tragédie Friedricha Schillera. Jde o historický obraz odboje flanderského lidu proti španělské nadvládě. Komorní drama několika postav, které se ocitly uprostřed hry ovládané vyšší mocí, je rámováno velkolepými sborovými výstupy, jako je například scéna autodafé, tedy inkvizičního rozsudku. Podle dirigenta Jaroslava Kyzlinka je opera pěvecky náročná a Verdi ji opatřil bohatě prokomponovanou partiturou. “Verdi používá i řadu vedlejších nástrojů, kterými hledá různé barvy, hluboké, temné, kterých je v této opeře mnoho.” Premiéra bude 2. února od 19 hodin v Janáčkově divadle.

Osoby a obsazení: 
Filip II.: Jiří Sulženko, Federico Sacchi 
Don Carlos: Luciano Mastro j. h., Philippe Do
Rodrigo, markýz z Posy: Jiří Brückler j. h., Svatopluk Sem j. h. 
Velký inkvizitor: Martin Gurbal‘ j. h., Ondrej Mráz j. h. 
Alžběta z Valois: Linda Ballová, Charlotta Larsson 
Princezna Eboli: Veronika Hajnová Fialová 
Tebaldo, páže Alžběty: Andrea Široká, Eva Štěrbová j. h. 
Hrabě z Lermy: Martin Pavlíček, Zdeněk Nečas 
Starý mnich: David Nykl, David Szendiuch 
Nebeský hlas: Daniela Straková-Šedrlová, Martina Mádlová 
Královský herold: Martin Pavlíček, Zdeněk Nečas 

Martin Glaser vystudoval činoherní režii a dramaturgii na DAMU, založil generační Divadlo na prahu a už během studia přijal angažmá v Jihočeském divadle, kde od roku 1998 působil jako kmenový režisér a následně také jako umělecký šéf činoherního souboru. Glaser se ve svých inscenacích nejčastěji zabývá tématem manipulace a moci: Odcházení Václava Havla, Shakespearův Macbeth či Něco za něco, Hamptonovy Nebezpečné vztahy, Maupasantův Miláček, Schwabovy Prezidentky a další. Často se vrací i k tématu outsiderství, osamělosti a vykořeněnosti, tak tomu bylo v případě inscenací McDonaghova Osiřelého západu či Mrzáka Inishmaanského, Vedralova Kašpara Hausera nebo Čechovových Tří sester. Slabost má pro brutální grotesky, thrillery a detektivky. Do tohoto žánru vstoupil třeba Lettsovým Zabijákem Joem nebo Pastí na myši Agathy Christie. Za nastudování Schimmelpfennigovy hry Arabská noc získal cenu Josefa Balvína, Zelenkova hra Očištění byla v jeho režii na cenách Nadace Alfréda Radoka vyhlášena jako nejlepší uvedená česká hra. Diváckými hity se staly jeho komedie psané pro otáčivé hlediště v Českém Krumlově ve spolupráci s dramaturgyní Olgou Šubrtovou (Tři mušketýři, Ženy Jindřicha VIII. aneb Chudák král(em), Dekameron aj.). Od roku 2013 působí jako ředitel třísouborového Národního divadla Brno. Z tohoto titulu je zároveň ředitelem dvou mezinárodních festivalů pořádaných tímto divadlem, jednoho operního (Janáček Brno), druhého převážně činoherního (Divadelní svět Brno). Vedle „ředitelování“ stále režíruje a pro jeviště NdB vytvořil inscenace Františákova Havla v zemi čeledínů, Janáčkovy opery Její pastorkyňa a Havlíčkových Petrolejových lamp.

Foto: NdB