„Dirigování je fascinující, protože přináší radost.“

„Provedení Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův se Orchestr Národního divadla zhostil v Praze v sezóně 2004/2005 skvěle.“

„Stravinského Oidipus Rex je geniální dílo a má v sobě neuvěřitelnou sílu.“

Americký dirigent John Fiore, který působil v mnoha významných světových operních domech a koncertních síních v USA a Evropě, se vrátil v lednu k Orchestru Národního divadla, se kterým nastudoval díla Sergeje Rachmaninova a Igora Stravinského. U příležitosti svého hostování v Praze poskytl portálu KlasikaPlus.cz exkluzivní rozhovor. Vzpomíná v něm i na newyorskou Rusalku s Gabrielou Beňačkovou nebo na přelomové pražské uvedení Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův v sezóně 2004/2005. 

Pocházíte z New Yorku a debutoval jste za dirigentským pultem v roce 1986 v divadle San Francisco Opera, kde jste řídil operu Faust Charlese Gounoda. Od té doby jste začal hostovat i v newyorské Metropolitní opeře, Teatro dell´Opera v Římě, Teatro Carlo Felice v Ženevě a drážďanské Semperoper.

Narodil jsem se v New Yorku, ale když mi bylo sedm let, získal můj otec dobré místo korepetitora v Opera Seattle a stal se varhaníkem v městské katolické katedrále. Pro mne bylo pěkné navštěvovat operní divadlo a chodil jsem i na zkoušky. Slyšel jsem zpívat mnoho velkých pěvců a při práci viděl různé dirigenty. Tehdejší hudební ředitel operního domu Henry Holt mne už ve čtrnácti letech v roce 1975 angažoval do divadla. Věděl, že miluji Prsten Nibelungův Richarda Wagnera, jehož hudbu jsem hrál na klavír. Šest let jsem v divadle Wagnerovu tetralogii korepetitoval, což byl pro mne velký zážitek.

Později jsem asistoval v dalších operních domech v USA. Zmínil bych rád scény Santa Fe Opera, San Francisco Opera a Lyric Opera of Chicago. Posléze i v newyorské Metropolitní opeře, kde jsem mohl spolupracovat s úžasnými dirigenty.

Kteří dirigenti byli pro vás výjimeční?

Mnozí, ale rád vzpomínám, když jsem spolupracoval se Zubinem Mehtou a Jamesem Levinem. Asistoval jsem také Danielu Barenboimovi v Bayreuthu a Leonardu Bernsteinovi, když v Římě natáčel operu La bohème Giacoma Pucciniho. Leonard Bernstein mne přizval také ke koncertům z pozice mladého dirigenta a přirozeně měl na mne velký vliv.

Asistoval jsem i při Janáčkových operách a korepetitoval opery pro Václava Neumanna a Charlese Mackerrase. Když v roce 1993 V. Neumann v USA onemocněl v době nastudování opery Rusalka Antonína Dvořáka pro newyorskou Metropolitní operu, pěvkyně Gabriela Beňačková tehdy navrhla, že bych dílo mohl v New Yorku v MET dirigovat, na což jsem byl velmi hrdý. Často jsem dirigoval v divadlech, která jste zmínila. V současnosti působím častěji např. v drážďanské Semperoper a Německé opeře Berlín.

V Německu jste v letech 1999 – 2009 zastával post šéfdirigenta Německé opery nad Rýnem a v roce 2000 jste se stal generálním hudebním ředitelem Düsseldorfských symfoniků. Jaká velkolepá díla jste hráli v průběhu vaší důležité profesní etapy?

Tehdy jsem byl šťastný, že jsem dirigoval široký repertoár. Splnil se mi sen, že jsem mohl nastudovat všechny velké opery Richarda Wagnera, mezi něž patřily vedle tetralogie Prsten Nibelungův, Mistři pěvci norimberští, Tristan, Parsifal, Tannhäuser. Rovněž jsem nastudoval i velké opery Richarda Strausse, Elektru a Ženu beze stínu. V Düsseldorfu jsem dirigoval také opery Leoše Janáčka Její pastorkyňu, Káťu Kabanovou, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos a Z mrtvého domu. 

S Düsseldorfskými symfoniky, kteří hrají i opery, jsem provedl např. monumentální dílo Gurrelieder Arnolda Schönberga, které jsme i nahráli. Téměř každoročně jsme během sezóny zařadili do programu Symfonii č. 9 d moll, op. 125 „S Ódou na radost“ Ludwiga van Beethovena, ale hráli jsme i jiné skladatelovy symfonie nebo symfonické básně Richarda Strausse. Z velkolepých děl jsme uvedli např. oratorium Sen Gerontius, op. 38 Edwarda Elgara a rovněž řadu soudobých děl. Z české hudby jsme hráli na koncertech symfonie Antonína Dvořáka a také skladatelovy ouvertury, dále Janáčkovu Glagolskou mši a rapsodii pro orchestr Taras Bulba. Byl jsem i šéfem orchestru v Duisburgu, kde jsem také provedl řadu pěkných děl klasické hudby.

Vaše spolupráce s Národním divadlem v Praze trvá velmi úctyhodnou dobu.

S pražským divadlem mne spojuje mnoho hezkých vzpomínek. Výjimečné bylo pro mne hudební nastudování tetralogie Prsten Nibelungův Richarda Wagnera, kterou jsme provedli poprvé kompletně v historii Národního divadla. Jednalo se o koprodukci s Deutsche Oper am Rhein Düsseldorf Duisburg. Pro Orchestr Národního divadla byla tetralogie poměrně nová a byla opravdu enormní výzvou pro všechny orchestrální hráče. Proces příprav byl velmi hezký, absolvovali jsme mnoho zkoušek a orchestr se postupně nastudováním oper Zlato Rýna, Valkýra, Siegfried a Soumrak bohů velmi rozvíjel. Provedení Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův se Orchestr Národního divadla zhostil v Praze v sezóně 2004/2005 skvěle.

Přirozeně jsem se chtěl k Orchestru ND opět vrátit, protože jsem si těleso zamiloval. V roce 2006 jsme uskutečnili v Praze mimořádný koncert ve Velkém sále Paláce Žofín, jehož sólistkou byla Gabriela Beňačková, na program jsme zařadili díla Hectora Berlioze a Richarda Strausse. Velmi rád vzpomínám na nastudování opery Děvče ze Západu Giacoma Pucciniho v sezóně 2006/2007. Líbilo se mi, když hlavní roli Minnie zpívala Eva Urbanová. Inscenace režiséra Jiřího Nekvasila a scénografa Daniela Dvořáka byla krásná.

V roce 2007 mi udělal radost koncert s Orchestrem ND ve Smetanově síni Obecního domu v Praze, kde jsem dirigoval Prsten beze slov, orchestrální suitu z tetralogie Prsten Nibelungův Richarda Wagnera. Navrhl jsem vlastní úpravu. Koncert byl součástí programu Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro 2007.

Zajímavé bylo pro mne hudební nastudování opery Parsifal Richarda Wagnera, kterou v sezóně 2010/2011 režíroval Jiří Heřman, produkce byla pěkná. Ke spolupráci s režisérem jsem se vrátil do Národního divadla v sezóně 2014/2015 k nastudování opery Pád Arkuna Zdeňka Fibicha.

V letech 2009 až 2015 jste zastával post hudebního ředitele v Operním domě Oslo. Když se ohlédnete za svou životní etapou, co jste si při svém nástupu do funkce předsevzal a co jste změnil?

Přál jsem si působit v Norsku, protože jsem napůl Nor. Nový Operní dům v Oslo se mi tehdy líbil a orchestr byl dobrý. Když jsem nastoupil do divadla, chtěl jsem zlepšit chod instituce a povýšit úroveň orchestru, což se mi podařilo. S orchestrem i se sborem jsem velmi intenzívně zkoušel a opravdu došlo k velkému zlepšení.

Po šesti letech jsem měl pocit, že jsem v Operním domě udělal mnoho práce, a protože mi příliš nevyhovuje, že zimní období je v Norsku více spojeno s tmou, rozhodl jsem se mou etapu ukončit. Osobní život mne poté zavedl do Ženevy, kde dosud stále žiji, a velmi šťastně. Stal se ze mne umělec na volné noze, což je pěkné. Hodně pracuji v operních domech, včetně mých nejoblíbenějších. Ve vaší sousední zemi v Německu rád řídím např. v drážďanské Semperoper nebo Německé opeře Berlín. V současnosti často diriguji v Královské švédské opeře, Stockholm miluji a v operním domě jsem spokojený. Přirozeně jsem velmi rád, že jsem se opět mohl vrátit do Prahy. Národní divadlo rovněž miluji i lidi spjaty s divadlem. 

Jak přistupujete ke studiu kompozic?

Nejdůležitější je pro mne partitura. I když nahrávky díla s různými interprety mohou být pro dirigenta při studiu skladby obohacující, v interpretacích se rozhoduji dle svého mínění, kterému věřím, že je správné. Vždy se snažím být dobře připraven, abych věděl, co orchestrálním hráčům na zkouškách sdělím, ale rád se také nechávám od nich inspirovat.

V průběhu nastudování díla Zvony Sergeje Rachmaninova, jsem se věnoval i ruštině s rodilým mluvčím. Kouč mi pomohl dobře číst jazyk originálu skladby. Pro mne bylo důležité, abych rozuměl textu a věděl, co každé slovo znamená.

Jak vnímáte díla Zvony Sergeje Rachmaninova a Oidipus Rex Igora Stravinského?

Miluji díla obou skladatelů, i když jsou velmi rozdílní. Sergej Rachmaninov je skladatel pozdně romantického období a mým jeho nejoblíbenějším dílem jsou Zvony. Kompozice je sborová symfonie, která je plná kontrastů a intenzity, má mnoho důležitých detailů a je velmi komplikovaná a dramatická. Velmi se mi líbí epilog díla, poslední minuta skladby působí překrásně.

Tvorbu Igora Stravinského jsem měl rád už v mládí. Dirigoval jsem mnohá jeho díla, včetně baletů. Oratorium-opera Oidipus Rex komponoval skladatel v éře neoklasicismu a inspiroval se mnoha styly, dokonce i hudbou baroka a klasicismu. Je zajímavé, že zpěvní text je psán v latině a vrací nás hluboko do minulosti. Latina je mrtvý jazyk. Stravinského Oidipus Rex je geniální dílo a má v sobě neuvěřitelnou sílu.

Jaký operní repertoár je vám nejbližší?

Romantický repertoár a italské opery, které složili Giuseppe Verdi a Giacomo Puccini. Z německy mluvící provenience mám rád díla Richarda Wagnera, Richarda Strausse a Albana Berga. Miluji i českou operní hudbu, tvorbu Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka.

Na 8. mezinárodním operním a hudebním festivalu Janáček Brno, jste v listopadu 2022 na stadionu Kounicova dirigoval dílo Quo vadis? Felikse Nowowiejského.

Quo vadis je velká kantáta, velmi dramatická, zajímavá, plná výrazu pro sóla, smíšený sbor, varhany a orchestr. Velké dílo, které není snadné interpretovat, ale jsem velmi rád, že jsme skladbu na festivalu provedli. V mých vzpomínkách mi zůstaly pěkné zkušenosti. Ze sólistů bych rád vyzdvihl maďarskou pěvkyni Csillu Boross. Potěšilo mne, že jsem byl ve městě, navštívil jsem Památník Leoše Janáčka, dům, kde skladatel žil a komponoval. Rád jsem se podíval do Janáčkova divadla.

Jakou hudbu posloucháte, když se zrovna nevěnujete své profesi?

Přirozeně, klasickou hudbu, ale když doma odpočívám, rád poslouchám jazz, např. jsou mi blízcí Miles Davis, Ella Fitzgerald, Nat King Cole, Frank Sinatra, jejich romanticky laděné retro nahrávky. Miluji hudbu, která má dobré melodie, harmonie a rytmické struktury. Oblíbil jsem si rozhlasovou jazzovou stanici.

Co vás fascinuje na dirigování?

Možnost interpretovat hudební díla a setkávat se s lidmi, kteří mne inspirují a hudbu milují. Když diriguji koncertní program nebo operu, doufám, že se s pěvci a orchestrem dotkneme srdcí posluchačů a návštěvníky nadchneme.

Miluji divadlo a zejména pěvecké umění. Jsem rád, když mohu podpořit pěvce a společně s orchestrem provést určité dílo. Respektuji partituru kompozice a v interpretaci se snažím živě vystihnout záměry skladatele. Už v dětství jsem chtěl dirigovat a jsem vděčný, že mohu práci dirigenta vykonávat. Je fascinující koordinovat mnoho nástrojů a získávat z orchestru barvy. Dirigování je fascinující, protože přináší radost.

————

Americký dirigent John Fiore působí v mnoha významných světových operních domech a koncertních síních. Jeho profesionální hudební kariéra začala ve čtrnácti letech, kdy byl přijat jako korepetitor pro přípravu Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův v opeře v Seattlu. Studoval na Eastman School of Music, poté se stal asistentem dirigenta ve třech významných amerických operních divadlech: v San Franciscu, Chicagu a Metropolitní opeře v New Yorku. Jeho oficiálním dirigentským debutem byl Gounodův Faust v San Franciscu v roce 1986. Poté absolvoval řadu debutů a navázal trvalou spolupráci mj. s mnichovskou Bayerische Staatsoper, drážďanskou Semperoper, s Australian Opera, berlínskou Deutsche Oper, Švédskou královskou operou ve Stockholmu nebo s Grand Théâtre v Ženevě.

V letech 1999-2009 působil jako šéfdirigent Deutsche Oper am Rhein a orchestru Düsseldorfer Symphoniker. V letech 2009-2015 byl hudebním ředitelem Norské opery a baletu v Oslo. K jeho vrcholům v sezoně 2022-23 patří Wagnerovi Mistři pěvci norimberští v berlínské Deutsche Oper, Meyerbeerovi Hugenoti a Netopýr Johanna Strausse v drážďanské Semperoper, Salome Richarda Strausse ve Švédské královské opeře a Pucciniho Tosca v Santa Fe Opera.

S Operou Národního divadla v Praze navázal Fiore úzkou spolupráci v roce 2005, kdy dirigoval Wagnerův Prsten Nibelungův, první kompletní provedení v historii Národního divadla. Od té doby v Praze nastudoval Pucciniho Děvče ze Západu (2007), vlastní koncertní suitu z Wagnerova Prstenu nazvanou Prsten beze slov neboli Fioreho Rheinfahrt (2007), Čajkovského Evžena Oněgina (2009), Wagnerova Parsifala (2011) a Fibichův Pád Arkuna (2014).

ReflexiPlus koncertu v Národním divadle 20. ledna 2023 čtěte ZDE.

Foto: Marek Olbrzymek, Fb Opery Národního divadla Praha, Susanne Diesner, Hana Smejkalová, archiv J. Fioreho