„Lidé velmi pozitivně reagují na pestrost a určitou plasticitu koncertů. Nechceme je šokovat za každou cenu, ale přinést kontrast. Něhu, energii i vášeň.“

„U Viléma je vždycky na prvním místě hudba, zápal a obrovské nasazení. On je někdy na zabití, ale je to člověk, který vás posouvá.“

„Hoboj má s lidským hlasem hodně společného. Ať už je to tvorba tónu, práce s dechem. Propojování a prolínání nás dvou bude něco, na co se moc těším.“

O novém projektu hobojisty Viléma Veverky Ekstase, hovoří harfistka Kateřina Englichová a sopranistka Alžběta Poláčková. Kateřina Englichová je dlouholetou Veverkovou uměleckou partnerkou, pro Alžbětu Poláčkovou to bude vůbec první profesionální setkání s nekompromisním interpretem. Co posluchače v jejich Ekstasi čeká a jaké jsou nejbližší plány obou umělkyň, to se dočtete v následujícím rozhovoru.

V čem je projekt Ekstase, jehož premiéra se uskuteční 13. února na Novoměstské radnici, jiný než předchozí projekty Viléma Veverky?

Kateřina Englichová: Od dua se dostáváme k triu a k hlasu. Hlas je nejpřirozenější lidský hudební projev a sám Vilém říká, že hoboj je hlas, který vede melodii. Propojení s Alžbětou nám přišlo naprosto přirozené, všichni se známe léta. Usoudili jsme, že v dnešní době, kdy jsou posluchači zahlceni takovým množstvím a pestrostí nabídky, by projekt, který je nám třem šit na míru, mohl být zajímavý a přitažlivý. A těší nás, že Alžběta byla ochotná do toho neznáma s námi jít.

Alžběta Poláčková: S Vilémem se známe hodně dlouho, jsme spolužáci. Roky kolem sebe kroužíme a vymýšlíme, jak se protnout. Ale dosud jsme spolu na jednom jevišti nevystupovali. Na tenhle projekt se moc těším. Je to potěšení nejen pro nás, ale slibuji, že i diváci si přijdou na své.

Večer je založen na stejnojmenné písni Almy Mahler Ekstase. Můžete ji přiblížit?

Kateřina Englichová: Tu píseň jsem před lety hrála. Alma Mahler byla zajímavá až extatická žena, která předběhla svoji dobu. Nejen uměním, ale i svými feministickými postoji. Měla velmi pestrý život. Narodila se v roce 1879, zemřela v roce 1965, žila současně ve věku páry i v moderní době. Napadlo mě, že právě Alma Mahler by mohla být nosnou postavou našeho projektu. A když jsem zmínila její píseň Ekstase, Vilém se chytil drápkem.

Alžběta Poláčková: Dovolím si jednu poznámku. Rozhodně jsme nechtěli, aby název projektu vzbuzoval nějaké lascivní asociace.

Mě napadla asociace s proslulým prvorepublikovým filmem Gustava Machatého, který poprvé v československé kinematografii zachycuje nahotu. Je váš projekt také něčím dráždivý či provokativní?

Kateřina Englichová: Provokativní je po hudební stránce. Během večera zazní úpravy skladeb, které jsou notoricky známé, ale i těch méně oposlouchaných. To vyplývá z povahy nástrojů i lidského hlasu. Většinu skladeb jsem upravila, některé zkonzultovala se skladatelem a aranžérem Martinem Hyblerem, pěvecký part zůstane beze změny.

Které písně uslyšíme?

Alžběta Poláčková: K Almě Mahler jsme vybrali i písně Ference Liszta. Na ně se velmi těším, moc se neuvádějí, přestože jsou nádherné. Jedna z nich je na slova Victora Huga, další zhudebňuje báseň Goetha, každá z nich je malá operní árie. A zazní samozřejmě i Píseň lásky.

Kateřina Englichová: Toho, co by se dalo udělat, je plno, zařadili jsme i písně Leonarda Bernsteina a George Gershwina.

Alžběta Poláčková: Pro mě to bude výlet do nových krajů, protože to není můj obvyklý repertoár. Je to výzva, na kterou se těším, protože překračovat hranice a zkoušet vyjít někam jinam, je pro pěvce velmi zdravé. Pro instrumentalisty určitě také.

Kateřina Englichová: Pro úplnost dodám, že dvě skladby budeme hrát s Vilémem jen ve dvou a jedna skladba bude sólová pro harfu. Společně s Vilémem zahrajeme v transkripci pro hoboj a harfu také tři klavírní preludia od Gershwina. Pro mě to bude opět další „veverkovské“ překračování limitů, protože to je skladba tak náročná, že s ní teď trávím hodiny při cvičení. Máme ale pro publikum připravené i malé překvapení. Naše zkušenost je totiž taková, že lidé velmi pozitivně reagují na pestrost a určitou plasticitu koncertů. Nechceme je šokovat za každou cenu, ale přinést kontrast. Něhu, energii i vášeň.

Co vás na vzájemné spolupráci vás tří baví?

Alžběta Poláčková: Myslím, že naše spolupráce bude plná překvapení. Nakonec z ní ještě může vzniknout něco nového. A úplně jiného.

Kateřina Englichová: S panem Veverkou hraji již takřka dvacet let. Mohu potvrdit, že je často „všechno jinak“. (Smích)

Alžběta Poláčková: Kateřina mě pořád varuje a připravuje na možné šoky. (Smích)

Kateřina Englichová: Teď vážně. Víte, co je na tom podstatné? Že nakonec vždycky vítězí hudba. Není to ani Vilémovo bílé sako, ani provokativní fotky, ani nějaké proklamace. U Viléma je vždycky na prvním místě hudba, zápal a obrovské nasazení. On je někdy na zabití, ale je to člověk, který vás posouvá. Nutí vás se nad věcmi zamyslet, a když odhodíte to všechno kolem a soustředíte se jen na hudbu, má vás k tomu, abyste cvičila víc, hrála líp, vede vás k sebezdokonalování a práci na sobě.

Po letech společného vystupování i společném CD už přesně víte, jak zní souzvuk hoboje a harfy. Co se vám na prolínání barev těchto dvou nástrojů nejvíc líbí?

Kateřina Englichová: Témbr obou nástrojů spolu velmi rezonuje. Hrála jsem snad se všemi nástroji, co existují, včetně tuby a pikoly. Harfa se na první pohled zdá jako velmi subtilní nástroj, ale není tomu tak vždycky. Sebevědomí harfy vyplývá i z toho, jak se dnes na harfu hraje a na jak kvalitní nástroje se hraje. Zdaleka není pravda, že by se harfa měla upozaďovat. Je to nástroj barevný, který může ztvárnit velký dynamický rozsah, je rázný, rytmický. Samozřejmě určitým charakteristikám harfy se nedá uniknout. Před lety mi během nahrávání řekl Jaroslav Krček: „Kateřino, nepopírejte ten svůj krásný nástroj.“ Tehdy jsem se snažila, aby harfa zněla jako klavír, ale uvědomila jsem si, že jsou věci, které nezměníte. A to je dobře, protože harfa je jedinečná. Při spolupráci s Vilémem si nemusíme nic extra k souhře říkat, jedině snad k interpretaci, za ta léta jsme ale hudebně napojeni. Posluchači si na naše spojení zvykli, píšou pro nás i současní skladatelé. Třeba Luboš Sluka, Sylvie Bodorová, Jiří Gemrot, Martin Hybler.

Soprán a hoboj. Jak vám to zní?

Alžběta Poláčková: Hoboj má s lidským hlasem hodně společného. Ať už je to tvorba tónu, práce s dechem. Propojování a prolínání nás dvou bude něco, na co se moc těším.

Paní Poláčková, jste členkou Národního divadla od roku 2003, nabízí se otázka zrání hlasu. Zpíváte hodně rolí v Janáčkových operách. Považujete se za janáčkovskou pěvkyni?

Alžběta Poláčková: To by pro mě byla obrovská čest, kdybych za ni byla považována. Janáček je moje srdeční záležitost, zpívám ho nesmírně ráda a jeho hudbu miluju. Mám možnost zpívat Jenůfu, Káťu Kabanovou, Bystroušku, Málinku, Ethereu a Panu Kunku ve Výletech páně Broučkových, Mílu v Osudu, zpívala jsem i Kristýnku ve Věci Makropulos (ráda bych si jednou zazpívala i Emilii Marty). Ovšem, v reakci na vaši otázku. Nabízí se říci, že už vlastně ano. A je pravda, že většinu těchto stěžejních rolí zpívám v Národním divadle bez alternace.

To tedy na vás leží obrovská zodpovědnost.

Alžběta Poláčková: To si vůbec nepřipouštím. Jakmile by to člověk začal řešit, okamžitě se dostaví bolest v krku. Ano, ta zodpovědnost je obrovská, ale nesmím si ji připustit.

Do vašeho repertoáru patří i Martinů Julietta, zpívala jste v jeho opeře Hry o Marii. Jaký máte vztah k tomuto skladateli?

Alžběta Poláčková: Na Juliettu vzpomínám moc ráda, právě jako na Hry o Marii v režii Jiřího Heřmana. Moc mě těší, že jsem se s operními rolemi Martinů potkala, ovšem neméně ráda mám jeho písně. Myslím si, že Martinů jako autor písní je u nás stále opomíjený. Přestože jsou to nádherné věci.

Jaké jsou vaše nejbližší plány? Kromě Ekstase?

Alžběta Poláčková: Nedávno mělo premiéru koncertní provedení Rachmaninovových Zvonů a Stravinského Oedipa Rexe s dirigentem Johnem Fiorem, v němž jsem účinkovala. Vrací se Jenůfa a začínáme zkoušet Dvořákovu Armidu v hudebním nastudování Roberta Jindry a v režii Jiřího Heřmana. Náš rozsah musí být velice široký, a to díky repertoárovému divadlu. Stane se, že v jednom týdnu zpívám Mozarta, Smetanu a Pucciniho. Ale nepovažuju to za úplné zlo, protože hlas musí být vytrénovaný. Pokud jde o moje tajné přání, moc ráda bych si zazpívala Straussovy Vier letzte Lieder.

Paní Englichová, na CD K2 jste vyměnila hobojistu za partnerství sopranistky Kateřiny Kněžíkové. Proč?

Kateřina Englichová: Před lety mě Kateřina Kněžíková kontaktovala, což mi připadalo velmi milé, protože není zas tolik pěvců, kteří by se chtěli věnovat písňové tvorbě. Na schůzku přinesla celý fascikl not. Navrhla jsem, abychom si pro začátek daly Janáčka, ona souhlasila, a už to bylo. Skončily jsme, a nebylo co řešit. Ona byla nadšená, já jsem byla nadšená! Navíc mě moc potěšilo, že Kateřina vybrala cyklus písní Benjamina Brittena, kterého mám moc ráda. Svůj písňový cyklus nám upravila Sylvie Bodorová a Kateřině velmi sedne. Katka je jako chameleon. Z lidovosti se dokáže přetavit do operní polohy, ale nikdy nejde přes míru, vždycky jde se srdcem na dlani.

Novinkou je sólové CD Nocturne, které jste natočila s houslistkou Silvií Hessovou. To obsahuje jak klasický repertoár, tak například skladby Gideona Kleina, Artura Rubinsteina nebo Johna Williamse. Proč jste zvolily tento repertoár?

Kateřina Englichová: Tento kompaktní disk je pojmenovaný podle slavného Chopinova Nokturna cis moll, které nahrávku otevírá. Pro housle je zaranžoval Nathan Milstein a já jsem drze vzala klavírní part a zahrála ho na harfu. Se Silvií Hessovou se známe ze školních lavic konzervatoře. Ona žila řadu let ve Varšavě a to ji hodně ovlivnilo, co se týká právě polských, židovských, potažmo českých a francouzských vlivů na středoevropskou hudbu. Na CD jsme zařadily skladby, které reflektují dobu velkých proměn, a to přelom 19. a 20. století, první a druhou světovou válku. Z Ravela jsme zvolily Kaddish, židovskou modlitbu. A proč John Williams? Všichni víme, že napsal hudbu k filmu Schindlerův seznam. Hodně do krajnosti jsem jako interpretka šla v případě Jerryho Bocka, který napsal Šumaře na střeše. Ale říkala jsem si, proč ne? Harfový repertoár je někdy statický a ne vždycky mě uspokojuje, čímž nechci říci, že tam nejsou krásné věci, ale člověk by měl bořit bariéry a narušovat představu harfy jako romantického nástroje víl. CD je pestré a vyhovuje mému přesvědčení, že hudba musí být poutavá a hlavně kvalitní. Není nic nudnějšího než koncerty dramaturgicky stereotypní. A my v dnešní době klasikou nesmíme nudit, protože všude okolo nás je tolik zábavy. Tím nechci říkat, že bychom se měli podbízet a hrát „Ave Maria forever“, ale musíme repertoár hledat, měnit a lidi přitáhnout. A to bude stále těžší a těžší. Pochopitelně je třeba neustále udržovat kvalitu, aby člověk nezapadl do modu přílišné spokojenosti. Vždy se dá něco zlepšit.

A vaše nejbližší plány?

Kateřina Englichová: Mám poslední dobou hodně koncertů u nás doma, hrála jsem recitál s Kačkou Kněžíkovou na Festivalu Smetanova Litomyšl, krásné koncerty s Martinů Voices a Lukášem Vasilkem, s Ensemblem Inégal a Adamem Viktorou, byla jsem rezidenčním umělcem festivalu Za poklady Broumovska. Hned na počátku tohoto roku jsem předsedala harfové soutěži prof. Karla Patrase. Čekají mne koncerty s Teplickou filharmonií a s Filharmonií Bohuslava Martinů ve Zlíně. Tedy nemohu si vůbec stěžovat, mám krásnou a pestrou práci. S Vilémem se chystáme na festival do Levoče, na koncerty do Belgie, uskuteční se i opakovaně odložený koncert se SOČRem, kde zazní skladby Franka Martina a Maurice Ravela. Je toho hodně a člověk musí být vděčný.

Foto: Vilém Veverka, Dominik Bachůrek, Fb K. Englichové, Facebook (Janáčkova filharmonie Ostrava, Národní divadlo Praha, Národní divadlo Brno, Pro Musica Nostra)