„Častá žánrová pestrost mi tak umožňuje nejen technický, ale také intelektuální nadhled.“

„Mohu projevit svoji exhibicionistickou stránku a pomoci v tom, že komunikuji s publikem, pařím s ním a dělám show. Zároveň však musím hrát, takže se nesmím příliš utrhnout ze řetězu.“

„Kromě toho mám rád uniformy, vojenskou disciplinu a baví mě se v tomto prostředí pohybovat.“

Klarinetista a saxofonista Jan Musil začínal jako většina hudebníků na základní umělecké škole. Tam jej však klarinet okouzlil v takové míře, že se rozhodl pro studium na konzervatoři a následně na Hudební fakultě AMU. Od června 2019 je členem Hudby Hradní stráže a Policie České republiky, hraje však také v big bandech, v kapele Circus Problem a v loňském roce založil svoji vlastní originální sólovou formaci Jmsax_official, s níž od té doby úspěšně vystupuje v různých tanečních klubech. Je jedním z nejvýraznějších představitelů nejmladší hráčské generace, jehož po interpretační stránce charakterizuje především mimořádný žánrový rozptyl.

Kde se zrodil impuls k tomu, že jsi začal hrát na klarinet?

Když jsem začal chodit do základní umělecké školy v Klášterci nad Ohří, učil jsem se hrát na zobcovou flétnu a můj tehdejší učitel Josef Vlček mě přemlouval k tomu, abych začal s klarinetem. Po jeho odchodu do důchodu jsem ještě několik let navštěvoval hodiny zobcové flétny u Dany Vajcové a poté jsem změnil vzdělávací ústav. Stal jsem se žákem ZUŠ Klementa Slavického v Kadani, kde jsem studoval hru na klarinet u Milana Dunky a po roce jsem k němu začal chodit i na saxofon. Během tohoto období jsem byl nasměrován jak rodiči, tak panem učitelem Dunkou k tomu, abych šel na konzervatoř, protože mně muzika šla a bavila mě víc než třeba matematika.

Absolvoval jsi Konzervatoř Teplice ve hře na klarinet a nyní pokračuješ studiem téhož oboru v magisterském studijním programu na HAMU. Kteří kantoři nejvíce formovali tvůj interpretační projev?

Zaprvé bych jmenoval Vladimíra Zíku z teplické konzervatoře, který mi dal takřka všechny základy a motivoval mě ke cvičení, dále svoje pedagogy na HAMU, a sice profesora Vlastimila Mareše a docenta Irvina Venyše. Také mě však značně ovlivnili profesoři z různých světových univerzit, kteří nás vyučovali na HAMU v rámci Masterclass pod názvem Pražské klarinetové dny. Tehdy sem přijel Harri Mäki ze Sibeliovy Akademie v Helsinkách, Charles Neidich z Juilliard School of Music v New Yorku či Michel Lethiec z Francie, přičemž každý z nich mi vnesl trochu jiný pohled na hru na klarinet. Nutno říct, že se ty pohledy často lišily, ve finále však stejně záleží jenom na každém hráči, aby si našel svůj vlastní hudební jazyk.

Co nejdůležitějšího sis ze jmenovaných škol odnesl do profesionálního muzikantského života?

Zejména nadšení pro hudbu, a tím nemyslím jenom klasiku. Osobně považuji různorodá uskupení muzikantů, kdy každý z nich je originál, za velice zajímavá a moc mě baví pobývat v jejich společnosti.

V současné době jsi angažován jako saxofonista s povinností klarinetu v Hudbě Hradní stráže a Policie České republiky. V čem spočívají výhody být součástí takového tělesa?

Především v tom, že se člověk v rámci jednoho tělesa dostane k mnoha různým žánrům. Velký dechový orchestr totiž skýtá mnoho možností menších uskupení, jako je třeba big band, komorní soubory či malý dechový orchestr, tudíž žánrové rozpětí hraných skladeb je hodně široké. V rámci jednoho koncertu tak začneme operní árií, pak přejdeme do swingu a program zakončíme nějakou filmovou nebo popovou melodií. Vystřídáme tedy několik stylů, což je pro mě, jako pro saxofonistu, velmi důležité, protože klasický a jazzový saxofon se od sebe diametrálně liší. Jiný nátisk, jiný styl hry, jiná práce s dechem a jiný aparát. (Na klasiku používám jinou hubici než na jazz.) Častá žánrová pestrost mi tak umožňuje nejen technický, ale také intelektuální nadhled. Další pozitivum je, že se člověk dostane do míst, kam se běžně nejen muzikant, ale i obyčejný smrtelník nepodívá. Tím mám na mysli především prostory Pražského hradu, ať už se jedná o vítání prezidentů nebo velvyslanců na Prvním nádvoří, státní vyznamenání a prezidentské inaugurace ve Vladislavském sále nebo různé koncerty či plesy ve Španělském sále. A v neposlední řadě musím zmínit také cestování, protože jsme byli hrát například ve Vatikánu, ve Varšavě a kdysi před mým nástupem se uskutečnila koncertní turné do Mongolska, nebo dokonce do newyorské Carnegie Hall. Na konci června nás také čeká zájezd Big Bandu HHS PČR do Chorvatska, na který se velmi těším. Kromě toho mám rád uniformy, vojenskou disciplinu a baví mě se v tomto prostředí pohybovat.

Našel bys i některá úskalí?

Ano, občas člověk musí hrát v nehostinných podmínkách, jako je například dvouhodinové stání v dešti nebo naopak ve velkém horku, kdy je nutné nejen nehybně stát, ale také podat adekvátní výkon. Jinak ale musím říct, že mám práci snů (alespoň v rámci svých priorit).

Do jaké míry ti pro přijetí do tohoto orchestru pomohla tvoje vynikající fyzická dispozice a kondice?

Kromě hráčského výkonu byly součástí přijímacího řízení také psychotesty, zdravotní a fyzické testy. Pokud se pamatuji, dělal jsem kliky, vytrvalostní běh a celomotorický test.

A kdybys nechodil pravidelně cvičit do posilovny už před zkouškami, myslíš, že bys fyzické testy zvládl?

Pravděpodobně ano, protože jsou svou náročností rozděleny do několika skupin, přičemž my spadáme do té skupiny, na niž nejsou v tomto směru kladeny tak vysoké nároky jako třeba na elitní jednotky. Nevzpomínám si, že bych slyšel o někom z muzikantů, který by fyzické testy nezvládl. Daleko větší problém představovaly psychotesty.

A v čem spočívaly?

Skládaly se z několika částí. Začínali jsme na počítači, kde jsme vyplňovali formulář, následovalo cvičení na postřeh a na rychlost, další částí byl výkonnostní test na čas, který obsahoval verbální i matematické úlohy, a poté jsme museli zodpovědět několik set otázek v rámci testu zkoumajícího povahu člověka a jeho charakter. Následoval pohovor s psycholožkou, která vyhodnotila výsledky a kladla nám doplňující otázky. Celý proces trval sedm až osm hodin.

Kdy jsi byl poprvé okouzlen jazzem?

Když jsem začal studovat hru na saxofon na ZUŠ v Kadani a byl přidělen do školního big bandu. Tam jsme hráli především swing, který mě začal bavit, a tak jsem poslouchal swingové standardy pořád dokola. Tento styl muziky se mi líbí dodnes, i když se primárně vůbec nepovažuji za jazzmana. Chtěl bych však v tomto směru na sobě pracovat. Nyní jsem členem Golden Big Bandu, s nímž jsme v této sezóně odehráli mnoho plesů v Lucerně, což mě obohacuje především v tom smyslu, že jsem součástí saxofonové sekce (hraji druhý altsaxofon), kde je třeba poslouchat ostatní a přizpůsobovat se lídrovi.

Byla hlavním důvodem k založení formace Jmsax_official skutečnost, že ses chtěl na české hudební scéně etablovat také jako solitér?

Ano, v tomto projektu mohu projevit svoji exhibicionistickou stránku a pomoci hudební složce v tom, že komunikuji s publikem, pařím s ním a dělám show. Zároveň však musím hrát, takže se nesmím příliš utrhnout ze řetězu. Přímo geniálně se tato moje činnost doplňuje s ostatními žánry, kdy nejdříve jdu hrát třeba duchovní kantátu a v pozdním večeru vystupuji na akci tohoto ražení v úplně jiné společnosti.

Jaký repertoár s Jmsax_official hraješ?

Jedná se hlavně o populární hudbu a elektronickou taneční hudbu, což jsou žánry, které se nejvíce hrávají právě v tanečních klubech či na festivalech. Účinkuji také na svatbách nebo firemních akcích. Mívám připravené svoje songy, často se však stává, že improvizuji do nových tracků, které DJ právě pustí.

Při tak obrovském interpretačním žánrovém rozptylu musíš mít nepochybně svoje osvědčené recepty hráčské hygieny, aby sis pravidla, která platí v jednom stylu, bezděčně nepřenášel do druhého, potažmo třetího. Můžeš se o ně podělit?

Mám zkušenost, že se mi zpravidla střídají období, kdy se shodou okolností věnuji něčemu méně a něčemu více, což se pak vystřídá. Určitý čas se tedy primárně zabývám klarinetem a poté zase více hraji na saxofon. Samozřejmě se stává, že člověk během jednoho dne vystřídá všechny možné styly, ale nemyslím si, že by se mi to nějak zvlášť pletlo. Důležité je umět v daný moment používat správné interpretační myšlení.

Považuješ za důležité, aby se hudebník v dnešní době dokázal orientovat napříč žánrovým spektrem?

Ano, minimálně u sebe. Jinak si myslím, že je to hodně individuální. Pokud chce někdo hrát jenom v symfonickém orchestru, je zcela saturován a po ničem jiném netouží, domnívám se, že je to také v pořádku. Na druhou stranu, když chci být univerzálním hráčem, tak mám možnost dostat se k jiným lidem, k jiným místům a k jiným zážitkům, což mě může o to víc vnitřně obohatit.

Existuje hudební styl, jenž ti absolutně nekonvenuje?

Ne, ačkoliv jsem měl v životě období, kdy jsem některé žánry odsuzoval a jiným stranil. Třeba jsem poslouchal klasiku a nesnášel metal, což se pak zase obrátilo. Dospěl jsem však do fáze, kdy na hudbu nahlížím obecně a jsem toho názoru, že každý žánr v sobě obsahuje něco svého a originálního. Jediný styl, k němuž jsem si během své posluchačské praxe nenašel cestu, je hip hop. Řekl bych, že to je především z toho důvodu, že se soustředím hodně na melodii a harmonii, kdežto v hip hopu je nejdůležitější text. Zajímalo by mě však, jak by vypadalo saxofonové sólo právě v hip hopu. Mohlo by to znít zajímavě. Třeba se do toho pustím.

Kolik hodin cvičíš, když máš volno?

Když jsem byl v prvním ročníku na konzervatoři, cvičil jsem tři až šest hodin denně, což dnes především z časových důvodů nedělám. Záleží na okolnostech, jestli právě na něčem pracuji nebo se učím něco nového.

Byl někdo z českých či světových klarinetistů a saxofonistů tvým idolem?

Určitě, z klarinetistů bych jmenoval Milana Řeřichu, který má svoji firmu na výrobu klarinetů, jezdí hrát sólově po světě a pořádá svoje kurzy, jichž jsem se několikrát účastnil. Právě od něho jsem se nejvíce inspiroval na konzervatoři, kdy jsem hrou na klarinet de facto žil. Co se týče saxofonu, líbí se mi Eric Marienthal, Gerald Albright či Maceo Parker, a pokud jde o můj sólový projekt Jmsax_official, tak v této sféře je hodně uznávaná Yarden Saxophone, Lovely Laura nebo Jimmy Sax. Nejvíce mě však po hráčské stránce ovlivnili moji kolegové saxofonisté z HHS PČR David Fárek a Martin Plachý. Tím, že takřka každý den sedím vedle nich a slyším, jakým stylem hrají, včetně sól, jsem za posledních téměř pět let načerpal minimálně osmdesát procent všech nových poznatků.

Kdo je pro tebe v životě určující osobnost?

Zpočátku to byl zmiňovaný Milan Řeřicha a pak bych také jmenoval kulturisty, trenéry a youtubery Martina Mestera a Aleše Lamku. Vždycky se mi líbila kombinace hudby a fitness, skvěle se to navzájem doplňuje. Rovněž rád čtu citáty současných i starověkých filozofů. Na internetu lze narazit na mnoho inspirativních jedinců, z jejichž příběhu si člověk může vždy něco užitečného vzít.

Jaký máš cíl ve vzdálenějším časovém horizontu?

Chtěl bych se co nejvíce rozvinout ve hře na saxofon a v improvizačních dovednostech, a také cestovat se svým sólovým projektem po světě, účinkovat na velkých akcích, objevovat nová místa a poznávat nové lidi. Zkrátka zažít nějaké to dobrodružství.

Co tě naopak čeká v nejbližší době?

Momentálně se připravuji na svůj červnový ročníkový koncert na HAMU, při němž kromě sólové hry s klavírem představím se svými kolegy Kateřinou Škardovou, Tomášem Kůgelem a Štěpánem Medem i zcela nově vzniklé těleso: Klarinetový kvartet HHS PČR. V květnu bych rád zmínil nahrávání duchovní hudby v Katedrále svatého Víta a FESTPOL (Mezinárodní festival policejních orchestrů a pěveckých sborů). S kapelou Circus Problem nás čeká zájezd do Maďarska a Rumunska, vystoupení na Rockovém slunovratu v Řevnicích u Prahy, na Michalfestu v Ostravě či na Městském festivalu ve Zlíně. Se svými dvěma přáteli rovněž pracujeme na novém hudebním projektu Tepafonic – ve složení DJ, saxofon a MC (to je člověk, který v tanečním klubu či na festivalu komunikuje na pódiu s publikem a má za úkol co nejvíce „rozhypovat“ tančící dav, udržet jej v daném okamžiku v té nejlepší energii a případně i akci moderovat.)

Co bys chtěl říci závěrem?

Myslím si, že vzdálenější budoucnost naskytne ještě mnoho zajímavých příležitostí, a tím jsem motivován ve svých cílech a vizích. Zároveň si velmi vážím všeho, co již nyní mám, co mohu dělat a jací lidé mě na této cestě provázejí.

Foto: archiv J. Musila, Dennis Smit