„Bude to možná znít jako klišé, ale opravdu mám nejraději Leoše Janáčka a jeho operu Z mrtvého domu. Dalším mým oblíbencem je Richard Strauss, jehož Salome právě připravujeme. Je to náročná, ale ve finále nejvíc vzrušující práce, a to jak s orchestrem, tak se zpěváky.“

„Jestli má nějaký režisér potřebu sdělit něco z moderní doby moderním způsobem, není myslím lepší cesty, než je nová, moderní opera. Z historického hlediska taky chceme zanechat dějinám hudby vzorky dnešní doby.“

„Musíme si upřesnit, co jsou současní autoři, já bych to období vymezil na posledních sto let. V této poslední době existovala spousta skvělých skladatelů, které ještě vůbec neznáme a kteří propadli sítem dějin zcela nezaslouženě. Takový Otakar Jeremiáš, Josef Bohuslav Foerster, Mieczysław Weinberg, nebo brněnský František Gregor Emmert, Alois Piňos, Arnošt Parsch… je tu spousta krásné hudby, na kterou by se nemělo zapomínat.“

Ondrej Olos je dirigentem Janáčkovy opery a je pověstný svojí důkladností a pečlivostí. Patří ke střední generaci dirigentů, kteří prošli brněnskou JAMU a kterým se daří prosazovat nejen v domácím prostředí. Působí v souboru již dvacet let a stojí za nastudováním většiny operních titulů, i když ne vždy jako hlavní dirigent. Je to on, na kterého se mohou hudebníci i pěvci vždy spolehnout a který vytváří stabilní a bezpečné klima v souboru.

Odkud pocházíte, podle řeči předpokládám Slovensko?

Ano, máte pravdu, pocházím z Liptova a konzervatoř jsem vystudoval v Žilině. Pak jsem zvažoval, jestli Brno, nebo Bratislava a dal jsem na doporučení přátel a přihlásil se na JAMU do Brna, obor dirigování. A dodnes jsem přesvědčen, že jsem udělal dobře. Jsem tu už dvacet let a Brno jsem si zamiloval. Mám tady hodně přátel, rodina v Bratislavě není tak daleko a mám krásnou práci, co víc si přát?

Do brněnské opery jste nastoupil hned po škole a stále tu působíte jako řadový dirigent. Nemáte ambice jít někam jinam, na vedoucí post?

Takhle to já nechápu, pro mne je nejdůležitější práce se zpěváky a s orchestrem, tam mám ambice odvést co nejlepší práci a vedoucí pozice nejsou pro mne v tomto věku podstatné. Myslím si, že člověk roste postupně tím, jak zvládá úkoly, se kterými se potká. A já si práce v Janáčkově opeře velmi vážím. Navíc mám k tomu ještě možnost působit i v jiných divadlech, takže nemám pocit, že bych měl chtít být zrovna někde šéfem. Jestli to má jednou přijít, tak ať je to v době a ve věku, kdy už budu mít dostatek profesních i lidských zkušeností. A na práci dirigenta je krásné, že zraje až do vysokého věku (smích).

Jako poslední premiéru jste dirigoval Verdiho Falstaffa, jaký k němu máte vztah?

Je to úplně jiný Verdi, dokonce bych řekl, že tady Verdi popírá sám sebe. Osmdesátiletý skladatel najednou psal úplně jinak, bez uzavřených kantabilních árií, hudba je prokomponovaná a excelují polyfonní ansámbly. Jakoby chtěl ještě na závěr ukázat, že umí psát tak, jako v té době moderní skladatelé. Je to najednou komická opera, kterou až dosud skladatel nenapsal, vlastně jen jednou, ale opera Jeden den králem se velmi nepovedla. Starému pánovi se zachtělo komiky. Asi chtěl dokázat, že na to má; a povedlo se mu to. Operu hrajeme bez úprav a škrtů, jen part lesního rohu ve scéně lesa je pouštěn z nahrávky, kvůli akustickému efektu. Part kytary naopak zazní dokonce v podání postavy Meg Page; Jana Hrochová v naší inscenaci na kytaru opravdu hraje. Ale jinak je to Verdi se vším všudy.

Jaký je váš nejoblíbenější skladatel, jaký styl je vám blízký?

Bude to možná znít jako klišé, ale opravdu mám nejraději Leoše Janáčka a jeho operu Z mrtvého domu. Dalším mým oblíbencem je Richard Strauss, jehož Salome právě připravujeme. Je to náročná, ale ve finále nejvíc vzrušující práce, a to jak s orchestrem, tak se zpěváky. Často dělám i korepetice, což znamená, že se zpěváky připravuji, jak má role vypadat po hudební stránce. Je to velmi zajímavý proces, zpěvák vnímá přípravu role jinak, je tam více subjektivismu a vlastního vnitřního života, než je tomu u vedení orchestru, kde to je spíš záležitost techniky, racionality, kontroly a souhry.

Jak se vám spolupracuje s režiséry, co si myslíte o aktualizaci oper a jejich přibližování mladému divákovi?

Já bych mladého diváka nepodceňoval. Určitě má člověk, který se rozhodne jít na operu, dostatek představivosti a empatie, aby pochopil jednání postav na jevišti v opeře historické. A jestli má nějaký režisér potřebu sdělit něco z moderní doby moderním způsobem, není myslím lepší cesty, než je nová, moderní opera. Z historického hlediska taky chceme zanechat dějinám hudby vzorky dnešní doby v podobě operních děl, které snad za dvě stě let budou mít šanci uspět u budoucího publika. Nemyslím si, že je dobré plést dohromady světy, které si nemohou rozumět. Ale rozumím si s režiséry, kteří vnímají hudbu a vědí, že opera je také o sdělností hudební stránky díla. Naštěstí jsem měl na takové režiséry dosud velké štěstí.

Preferujete tedy současné autory?

Musíme si upřesnit, co jsou současní autoři, já bych to období vymezil na posledních sto let. V této poslední době existovala spousta skvělých skladatelů, které ještě vůbec neznáme a kteří propadli sítem dějin zcela nezaslouženě. Takový Otakar Jeremiáš, Josef Bohuslav Foerster, Mieczysław Weinberg nebo brněnský František Gregor Emmert, Alois Piňos, Arnošt Parsch… Je tu spousta krásné hudby, na kterou by se nemělo zapomínat, kterou je potřeba uvést v život a na kterou můžeme navazovat. A právě na ni lze přilákat mladého diváka.

Co vaše práce v jiných městech a v zahraničí, máte možnost dirigovat i v jiných destinacích?

Nemohu si stěžovat, příležitostí je dost. Spolupracuji s operou v Praze, Plzni, Liberci a samozřejmě se rád podívám i domů, na Slovensko; dirigoval jsem v opeře v Košicích a v Bratislavě. Pokud jde o zahraničí, tak jsem působil ve Francii v Remeši, v Rennes a v Limoges, v Dánsku v Arbusu, v Řecku v Athénách a všude si mne zvali zejména na nastudování oper Leoše Janáčka. Začalo to v roce 2006 Bystrouškou na JAMU a pak byl dokonce velký zájem o Jenůfu, a to o první verzi z roku 1904, kterou zde uvedli studenti JAMU; ti jsou dnes již skvělými výkonnými umělci. Eliška Weissová jako Kostelnička, Lucie Kašpárková jako Jenůfa a režie Lindy Keprtové… To jsou stále žádaní umělci.

Jaké jsou vaše nejbližší plány?

Úplně nejbližší je Salome Richarda Strausse, premiéra bude 17. června v Janáčkově divadle. Čeká mne návrat na první řeckou operní scénu v Aténach s Pucciniho La Bohème, pak to bude nová inscenace Rusalky v režii Davida Radoka na jevišti Janáčkova divadla. Zajímavá bude určitě koprodukce s Divadlem Spejbla a Hurvínka na motivy Smetanovy Prodané nevěsty, díky které v Redutě vznikne opera pro děti Hurvínek prodává nevěstu. Další plány jsou zatím v jednání, takže bych je ještě nerad prozrazoval. Ale určitě se s publikem rád setkám v jakémkoli divadle!

Foto: Marek Olbrzymek, František Renza, Divadlo VIOLAPrešov (Facebook)