„Je zjevné, proč tato opera byla ve své době tak oblíbená!“

„Někteří činoherní režiséři mají ve zvyku spíše improvizovat. V nehudebním divadle je takový způsob práce účinný a vzrušující.“

„Tento měsíc trávím usilovným studiem, především role Tristana.“

Na scénu Národní divadla se 7. a 20. března vrací opera Jonny vyhrává, v originále Jonny spielt auf. Ernst Krenek, rakouský skladatel s českými kořeny, v ní zachytil zidealizovaný středoevropský pohled na novou americkou hudbu a současně se pobaveně ohlédl za romantickou evropskou operní tvorbou. Inscenace se hraje od ledna – v Praze poprvé od československé premiéry, uskutečněné v roce 1927 v tehdejším Novém německém divadle. Na jevišti ožívá dílo, které jako novinka vyvolalo obrovský mezinárodní divadelní úspěch: figuruje v něm roztančená Evropa nadšená novým životním stylem, novými druhy zábavy, Evropa dvacátých let, v níž bezstarostným lidem na saxofon, na banjo a na housle hraje extrovertní černošský muzikant. Psali jsme ZDE. Z humorného rámce vybočuje postava skladatele Maxe, v níž podává expresivní výkon Jonathan Stoughton. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus britský tenorista nyní komentuje roli, dílo a inscenaci a zmiňuje také svá další angažmá.

Hrdinný tenor není druh hlasu pro anglické pěvce či anglický repertoár typický. Nebo ano?

Hrdinný tenor je ojedinělý typ hlasu celosvětově. Pokud jde o Anglii, ta je především známá lehčími hlasy. Nicméně v Evropě působila a působí řada britských hrdinných tenorů. A anglický repertoár také zahrnuje role, které vyžadují těžší, nižší hlas – k nejznámějším britským dílům s takovými party patří například Brittenova opera Peter Grimes nebo Elgarovo oratorium Sen Gerontiův.

Jak jste se vůbec dostal k wagnerovským rolím?

Moje směřování k Wagnerově hudbě předurčil můj hlas. V roce 2012 mi společnost Wagner Society nabídla možnost zpívat úvodní duet ze Soumraku bohů s orchestrem v londýnské síni Henry Wood Hall – to bylo moje úplně první setkání s Wagnerem, kterým začala moje dráha hrdinného tenoristy.  

Takže přišly postavy jako Siegfried, Stolzing, Erik… Jaké další wagnerovské role Vás čekají?

Letos budu debutovat v roli Tristana, v koncertním provedení, a v roce 2020 budu mít příležitost zazpívat si Parsifala.

S Krenkovou hudbou jste se nyní setkal poprvé?

Ano. Operu Jonny vyhrává považuji za skvělou. Hudba, odrážející inspirace jazzem  i německou tradicí, obsahuje nádherné pasáže – je zjevné, proč tato opera byla ve své době tak oblíbená!

A Vaše první setkání s „moderní“ nebo „avantgardní“ operou 20. let minulého století?

Také jsem ztvárnil postavu Cizince z Korngoldova Zázraku Heliany, který vlastně konkuroval Jonnymu, jelikož obě opery byly uvedeny ve stejném roce. Obě díla vyžadují dramatický tenor. I když se jinak výrazně liší, jsou stejně nádherná.

Vnímáte Maxe v Krenkově opeře Jonny vyhrává jako romantickou postavu ve srovnání s „moderním“ Jonnym?

Ano, rozhodně. Max je v pasti, ochromený tíhou historie, z čehož vyplývají jeho extrémní výkyvy nálad a úzkost. Jonny, jeho bezprostřednost a bezstarostnost, je s Maxem v příkrém rozporu.

A co houslista Daniello? Také on v opeře představuje „starou Evropu“?

Daniello představuje jinou stránku staré Evropy. Je okouzlující i povýšený, ale na rozdíl od Maxe nemá o sobě žádné pochybnosti, ani necítí úzkost.

Bylo podle Vašeho názoru prospěšné angažovat dirigenta, který důkladně zná partituru Jonnyho?

Určitě ano! Maestro Stefan Lano vnesl do inscenace své bohaté znalosti a zkušenosti. Hudební jazyk této opery je složitý, kolísá mezi různými styly, tudíž angažovat někoho tak zkušeného – jako dirigenta i skladatele –  bylo opravdu velice přínosné.

A bylo také prospěšné svěřit inscenaci činohernímu režisérovi Davidu Drábkovi, který dosud neměl s operou téměř žádné zkušenosti?

Činoherní režiséři určitě mají světu opery co nabídnout. Vyzkoušet svěží, neotřelý přístup nikdy není na škodu. Někteří činoherní režiséři však mají ve zvyku spíše improvizovat. V nehudebním divadle – fungujícím bez omezení rytmem, tempem a intonací, které jsou v opeře neodmyslitelné, a jde o omezení vyžadující nesmírně uspořádaný přístup –  je takový způsob práce účinný a vzrušující. V tomto případě byl problém tento přístup skloubit s vysoce náročnou hudbou.

O co v této inscenaci jde? Spíše o hudbu, tedy o jazz a romantismus, o kontrast starého a nového, nebo obecněji o humor, scénografii, nové nápady…?

Lze tvrdit, že v inscenaci je přítomné napětí mezi těmito dvěma aspekty, výsledkem čehož může být velice zajímavé a podnětné divadlo. Konec konců, tato opera zobrazuje konflikt mezi dvěma odlišnými světy.

Zanedlouho budete v Praze znovu zpívat v představení Jonnyho. Co teď děláte? Ve kterých operních rolích vystupujete a kde?

Tento měsíc trávím usilovným studiem, především role Tristana, a cestami na několik konkurzů…

Zpíval jste také v českých operách – roli Števy v Její pastorkyni, Prince v Rusalce… A konečně jste navštívil Prahu. Jsou podle Vás české opery významnou součástí světového repertoáru?

Určitě ano! Čeští skladatelé přispěli do světového repertoáru řadou děl s úchvatnou hudbou!

Foto: Patrik Borecký, Veronika Paroulková