neděle, 14 duben 2019 18:40

Rektor UK Tomáš Zima: Na hudbu se mě málokdo ptá

Autorka:

„Člověk může přijít o dům, o majetek, ale to, co má ve svém mozku, o to nepřijde. Vzdělání je nezcizitelná hodnota, která obohacuje nejenom toho jednotlivce, ale to jeho vzdělání následně obohacuje celou společnost.“

„Docela mě mile překvapuje mladá generace našich pěvců, kteří úspěšně prorážejí ve světě.“

„Třeba Karolinum je třetí nejstarší fungující univerzitní budova na světě. Ale i taková instituce se musí modernizovat, rozvíjet.“

 

IMG4188

 

Z okna své pracovny na rektorátu Univerzity Karlovy se dívá přímo na Stavovské divadlo. A nejen tam bývá častým hostem. Prof. Tomáš Zima rád jezdí za kulturou a pokud to jde, skoro každou svoji pracovní cestu spojí s návštěvou opery nebo koncertu, s procházkou po památkách nebo s divadlem. A jak zdůraznil pro KlasikuPlus.cz, o budoucnost vzdělávání strach nemá.

Pane profesore, jak často se Vám stane, že si tady, ve Vaší pracovně na rektorátu povídáte o klasické hudbě?

Tady je to dnes poprvé (usmívá se). O klasické hudbě si většinou povídám s přáteli někde na koncertě nebo v divadle. Chodím tady v Praze, ale jezdím také po republice, třeba na festivaly jako Smetanova Litomyšl nebo Český Krumlov, když mi vyjde čas. Také rád zajdu na něco v zahraničí, vzpomínám třeba na Carmen v Bregenz, kde byla ta zajímavá scéna s kartami a i ta vodní plocha tomu dává trochu jiný rozměr… Takže na hudbu se mě málokdo ptá. Spíš padají otázky na vzdělávání, Univerzitu Karlovu, medicínu a podobně.

Jak často se vlastně dostanete na operu nebo na koncert při Vašem vytížení?

Snažím se udělat si čas. Aspoň zajít třeba na pár koncertů Pražského jara, do Národního nebo Stavovského, do Rudolfina… Ale snažím se hlavně navštěvovat i slavné scény, třeba když jedu do Itálie nebo do New Yorku, když je to delší cesta, ne jen na otočku. Třeba v La Scale nebo v Metropolitní už se mi podařilo vidět několik představení nebo koncertů, třeba Hoffmannovy povídky nebo Zlato Rýna před tak pěti, šesti lety.

Utkvěla Vám nějaká jména, kdo Vás poslední dobou nějak oslovil, nadchnul?

Docela mě mile překvapuje mladá generace našich pěvců, kteří úspěšně prorážejí ve světě, kromě Metropolitní třeba ve Vídni, v Mnichově nebo v Drážďanech. To je radost, když jejich jména vidíte na plakátech. Je to hrdost, že nemáme jen Emu Destinovou nebo Jarmilu Novotnou nebo Evu Urbanovou. Najednou vidíte jména jako Nekoranec, Pučálková, Plachetka, Prýgl… je to radost.

Máte jiný, speciální, odlišně příjemný pocit, když jste někde v zahraničí, tedy mimo obvyklá domácí místa?

To se liší země od země. Všude je jiná atmosféra. Musím přiznat, že vnímám třeba i to, že někdy lidé přijdou více sportovně oblečeni, ne tak slavnostně. Asi víc v Evropě se drží tmavý oblek, delší šaty, ty módní výstřelky jsou spíš vzácnější. Ale musím říct, že se někdy divím těm divadlům nebo pořadatelům, že dovnitř pustí někoho v džínách a ve svetru. Můj názor je ten, že dotyčný ví, kam jde, a měl by s tím počítat. Myslím, že je to ale i kultura toho divadla nebo koncertní síně, jestli to dovolí, nebo jestli ty lidi aspoň upozorní, když už je nevrátí. Na druhou stranu Amerika, to je svět sám pro sebe Je zajímavé, že v tak slavném domě, který má řadu donátorů, prestiž, pijete šampaňské z plastových kelímků, lidé tam jdou v tmavém obleku, na nohou mají sportovní bílé tenisky, nosí kožichy přes ruku nebo přes rameno, aby to bylo vidět… je to takové nevyvážené, jiná kultura. Ale je třeba říct, že ti pěvci tam, to je skoro to nejlepší, co operní svět má.

 

IMG4176

 

Když jste zmínil tu určitou uvolněnost, pozorujete ji třeba i tady na akademické půdě? Mění se nové generace studentů a také vyučujících?

Je to znát, ale zas ne nijak dramaticky. Spíš je zajímavé, když jdete na promoce jednotlivých oborů, pozorovat různost stylu oblékání. Třeba lékaři a právníci, tam vidíte někoho bez kravaty a obleku jen naprosto ojediněle. Naopak třeba u některých humanitních oborů, matematiky nebo specifických oborů je to rozvolnění výraznější.

Když přihlédneme k tradicím, jak by se věhlasná univerzita měla přizpůsobovat změnám doby a zároveň si zachovat důstojnost a kredit často vycházející právě z historických zvyků?

Ty tradice je třeba ctít, ale ne dogmaticky. Třeba Karolinum je třetí nejstarší fungující univerzitní budova na světě. Ale i taková instituce se musí modernizovat, rozvíjet, ale jsou i principy, které existují po staletí a které je nutno hájit a zachovat příštím generacím. Pak je tu také otázka otevírání se veřejnosti, ukázat, co může univerzita nabídnout, vyjít za ty univerzitní brány, což je velmi důležité a potřebné.

Jakou hudbu máte rád? Je to spíš opera nebo instrumentální repertoár, oratorní tvorba… máte priority?

Asi ani nemám. Záleží hodně i na prostředí, jestli mám chuť zajít do katedrály nebo třeba menšího sálu. Ale vlastně je to u mě tak, že asi dávám přednost hudbě 18. a 19. století, ještě začátku dvacátého.

I soudobá hudba Vás oslovuje?

Tady nejsem moc znalcem. Já mám spíš rád hudbu plnou harmonií. Třeba ještě Wagnerovu operu Tristan a Isolda, která se bere jako zlom. Ale hudbu celkově beru jako něco, při čem má člověk rozjímat a mít libé pocity a někdy mě některá díla té moderní hudby sice přijdou jako zajímavá, ale spíše burcující. Také je otázka, kdo z těch autorů se bude hrát někdy za padesát, za sto let. Je to otázka vývoje.

Hudba byla vždy silným vyjadřovacím prostředkem, možná kdysi i mocenským nástrojem. Jak vnímáte její úlohu dnes? V podstatě je doplňkem k pojmu vzdělaná společnost, kulturní společnost, je to její nedílná součást…

Umění obecně společnost obohacuje a rozvíjí. Dříve třeba hodně i výtvarné umění sloužilo ke vzdělávání. Později s rozvojem hudby umění začalo obohacovat a hlavně těšit. Navíc řada hudebních děl v podstatě zaznamenala životy a pocity jejich autorů, milostná vzplanutí, žal nad ztrátou blízkých a také dobu, ve které ten člověk žil, určitou revoltu vůči společnosti... Vždyť často také zasahovali cenzoři, aby skladba nebo opera třeba nepobouřila dvůr, a podobně.

Hrajete vlastně na nějaký hudební nástroj?

Doma jsme měli piano a zkoušel jsem na něj nějaké zvuky vyluzovat, ale musím se přiznat: mám rád hudbu, rád ji poslouchám, ale rodiče mě nějak nepřesvědčili k tomu, abych ji sám dělal. Takže jsem zůstal pasivním konzumentem. Ale s mámou jsme často chodili na koncerty a do divadla. Mám třeba ještě v živé paměti Ivo Žídka nebo Eduarda Hakena tady v Národním divadle.  

 

IMG4183

 

Vy jste nejen rektorem Univerzity Karlovy, letitý přednostou Ústavu lékařské chemie a laboratorní diagnostiky, ale také lékařem a biochemikem. Dostanete se vůbec ke své původní profesi? Dá se to všechno stíhat?

Právě ten Ústav, který jste zmínila, to je ta moje současná medicína (usmívá se). Snažím se tam každé ráno být. Spíš mi nezbývá moc času na výuku a také na pacienty, nechávám si jen pár posledních, o které pečuju třeba už dvacet let. Ta laboratorní medicína je ale velmi zajímavá. V podstatě jde o to, co vše lze vyčíst třeba z kapky lidské krve nebo jiné tělní tekutiny, od toho, že někdo čeká miminko, má cukrovku nebo zvýšený cholesterol, řadu nemocí tak můžeme odhalit, aniž má člověk už nějaké příznaky. Třeba choroby ledvin nebolí, ale z krve se dá vyčíst vyšší kreatinin nebo urea, což varuje, že ta ledvina přestává dobře pracovat. Když je pak pacient dobře léčen, tak mu to může prodloužit plnohodnotný život o mnoho a mnoho let.

Nemůžu se nezeptat na Váš pohled na vzdělávání...

Ten pohled na vzdělávání je v každé společnosti různý. Stále ještě existuje názor, že vzdělávání není tak potřebné a každý se, co potřebuje, nějak naučí. Což je samozřejmě nesmysl. Vzdělání je hodnota. Člověk může přijít o dům, o majetek, ale to, co má ve svém mozku, o to nepřijde, pokud by to samozřejmě nezavinila nějaká choroba nebo stáří. Vzdělání je nezcizitelná hodnota, která obohacuje nejenom toho jednotlivce, ale to jeho vzdělání následně obohacuje celou společnost. A díky tomu je společnost pestrá. Někdy mladá generace říká: Proč se mám učit? Vždyť si to můžu kdykoliv vygooglit. To je sice pravda, ale jen do té doby, než vám dojde baterka, nebo jste bez signálu. A druhá věc, znalosti tvoří určité logické sekvence a vy na jejich základě můžete třeba usoudit, jestli informace, kterou někde dostanete, může být pravdivá nebo ne a můžete se podle ní chovat. To ale jde opravdu jen na základě znalostí, které máte v sobě.

Navíc mnoho lidí se nakonec nezabývá svým oborem, ale zúročí to, co získá vedle informací a učiva jako takového - změnu mentality, to, co s člověkem udělá samo absolvování vysoké školy. Všechny ty zkoušky, stresy, v jejich důsledku zefektivněné myšlení, komplex podnětů, které mentalitu člověka trvale změní…

Samozřejmě, to máte pravdu. Škola má naučit člověka nejen orientovat se v problematice, ale postavit mu bytelné základy do života.

Také vždy nemůžete googlit, musíte obstát třeba během konverzace a tam by bylo hloupé stále sahat po mobilu.

Působilo by to velmi divně. Anebo se takový člověk nechytá a z té konverzace se tím sám vydělí… Víte, ale já o vzdělávání strach nemám. Univerzity jsou obecně na světě jedny z nejstarších institucí, které fungují po staletí. Oxford, Bologna, Sorbona.., ale i Karlova Univerzita, která je čtrnáctá nejstarší. A plní nejen roli vzdělávání mladých lidí, ale také třeba seniorů, řeší celospolečenské problémy, umožňují mezinárodní kontakty a jsou kontaktním kulturním místem.

 

IMG4175

 

Prof. Tomáš Zima je vedle funkce rektora Univerzity Karlovy zároveň už dvacet let přednostou Ústavu lékařské chemie a laboratorní diagnostiky 1. LF UK a VFN, přednáší, stíhá hojně jezdit za hudbou a kulturou, rozumně sportuje – rok dělí mezi lyže, golf a plavání – a rád vaří. Tomuto svému koníčku říká „aplikovaná chemie“ a nebojí se při ní pustit do různých pečení, cizokrajných specialit nebo italských inspirací. 

---

Víc o klasické hudbě prozradil Prof. Tomáš Zima v pořadu Českého rozhlasu D-dur Na návštěvě, který se vysílá vždy v sobotu a v neděli dopoledne od 8 do 12 hodin a v repríze po následujících půlnocích.

Naopak podrobnější informace o vědeckých tématech se dozvíte v pořadech vědecké redakce Českého rozhlasu Plus v pořadech Magazín Leonardo, Studio Leonardo, Vědecké interwiev, Vědecké dobrodružství a Leonardo Plus.

Foto: Veronika Paroulková

 

Veronika Paroulková

Vyrostla v hudebně výtvarné rodině. Vystudovala Právnickou fakultu UK, zpěv na Konzervatoři J. Ježka a soukromě hru na klavír a klarinet. Od 17 let se věnuje moderování a působí za mikrofonem nebo před televizní kamerou bez přestávky dodnes. Pracovala jako moderátorka na Classic FM (dnes Classic Praha), moderátorka zpravodajství v Radiu City, v ČRo Region a Radiožurnálu, poté vedoucí zpravodajství a publicistiky ČRo Region. Připravovala a moderovala pořad Telefonotéka a přenosy koncertů klasické hudby pro ČRo Vltava, publicistický pořad Proti srsti TV Prima, v České televizi pořady Před půlnocí, Před polednem, Studio 6, Politické spektrum, vědecký pořad Milenium a Zprávy ČT 24. V současné době moderuje Magazín Leonardo pro Český rozhlas Plus. Kromě toho psala články o klasické hudbě pro Divadelní noviny a spolupracuje jako moderátorka i s několika festivaly klasické hudby, s ČT ART, s pořadateli koncertů nebo s vědeckými institucemi. Její zálibou je golf a fotografování, ráda cestuje, chodí v přírodě, tančí nebo lyžuje. Jako koníčka má i vaření, kvalitní vína a gastronomii. A kde to jde, potkáte ji s fenkou Westíka pojmenovanou Mimi podle Pucciniho Bohémy, se kterou tvoří nerozlučnou dvojici. Založení portálu KlasikaPlus.cz považuje za zpečetění svého hlubokého vztahu s vážnou hudbou…

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.