pátek, 03 květen 2019 08:50

Petr Václav: Točit o Myslivečkovi? To je těžce vyvzdorovaný projekt!

Autorka:

„Každý film je interpretace a každý ho dělá podle svého, podle toho, co ho zajímá.“

„Hudba je samozřejmě vybraná podle období, o kterém vyprávíme. Něco ale slyším poprvé, protože jsme noty vzali z archivu a od dob Myslivečka nebyly nikdy nahrané.“

„Úvahy, komu je ten film určen, jsou věcí producentů. A myslím si, že autor se tím vůbec nemá zaobírat, protože by začal kalkulovat.“

 

a

 

Poslední den se dnes v Praze natáčí hudba k chystanému velkofilmu o Josefu Myslivečkovi – Il Boemo. Režisér Petr Václav si vybral Václava Lukse a jeho Collegium 1704 a špičkové sólisty. Pozvání přijali třeba kontratenoristé Philippe Jaroussky (náš rozhovor s ním je ZDE) a Benno Schachtner, sopranistky Simona Šaturová, Emőke Baráth a Giulia Semenzato, mezzosopranistka Sophie Harmsen nebo tenorista Krystian Adam. První klapka má padnout v červenci a natáčet se bude na různých místech v Itálii a také v Praze. Film má přijít do kin na konci roku 2020, už na sklonku toho letošního ale vyjde samostatné CD s hudbou – z podstatné části dosud neznámou, která ležela hluboko v italských archivech. KlasikaPlus.cz zastihla Petra Václava přímo v kostele sv. Anny v centru Prahy během jednoho z natáčecích odpolední. Práci s hudebníky si nejen velmi pochvaloval, ale také na ni pečlivě dohlížel.

„Za chvíli budeme dělat árii, při které bude Mysliveček umírat, musíme ji natočit obzvlášť pečlivě,“ obrací se na mě vysoký a štíhlý Petr Václav v černém sametovém saku a džínách. Prostory kostela, ve kterých jsme zvyklí na pódium a řady židlí, se proměnily v jedno velké nahrávací studio. Všude leží smotané kabely, orchestr je prošpikovaný mikrofony, vedle dirigentského pultíku je netradičně bílý plastový telefon a mezi nahráváním se prostorem odkudsi nesou pokyny v angličtině od hudebního režiséra Erdo Groota. Držitel Českého lva Petr Václav mluví tichým hlasem, je rozvážný, přesto je z něj cítit určitá nervozita. Možná až příliš rychlým pohybem mi kyne směrem k těžkým dubovým vratům, které vedou z kostela do průchodu na Anenské náměstí. „Budu se sem muset za  chvíli vrátit,“ říká omluvně. „Posadíme se ale asi venku, ne?“

Usedáme na lavičku a už nás nic neruší, snad jen pár prohozených slov a pozdravy Philippa Jarousskyho, Benna Schachtnera a Emőke Baráth, kterým dnešní frekvence už skončila a postupně nás s úsměvem míjejí.

 

59446072101568803790069007395441355905826816o

 

Il Bohemo se rodí zhruba už 10 let. Ale o Myslivečkovi jste točil už před pěti lety, čím má být tento film jiný než Zpověď zapomenutého? A proč vlastně druhý film?

Víte, ono se to nerodí úplně 10 let. Mezitím jsem natočil tři, čtyři další filmy. Samozřejmě mě stálo hodně času nastudovat to období, Myslivečkův život, určitě dva roky jsem pracoval na sběru materiálu toho příběhu. Na 18. století jsem nebyl žádný odborník. Tak jsem se tím odborníkem musel stát, abych o něm mohl psát. Václav Luks mně od začátku s projektem pomáhal. Hodně jsme konzultovali hudbu té doby, jeho názor, kdo Mysliveček mohl být a jak fungoval a komponoval… jak se vůbec odehrával život hudebníka té doby. Samozřejmě jsem kromě něho kontaktoval řadu odborníků a historiků, ale Václav Luks je pro mě taková stěžejní postava. Také jsme se společně několikrát ocitli v archivech. Takže když potom došlo k tomu, že připravoval L'Olimpiade, tak jsem o tom samozřejmě chtěl natočit dokumentární film, být u toho s ním a s těmi zpěváky, dostat se mezi ně a vlastně vidět, jak vzniká jedna z Myslivečkových oper. Bylo to pro mě důležité a Zpověď zapomenutého mi to vlastně umožnila. Nebyl žádný vedlejší produkt nebo bokovka, ale projekt stěžejní a pro mě možnost, jak i nadále pracovat na hraném filmu Il Boemo. Navíc, život filmaře je nejistý a nikde nemáte psáno, že dostanete dotaci. Takže já jsem měl aspoň jistotu, že natočím dokument, kdyby se cokoliv stalo.

Dopadlo to ale dobře a Vás teď čeká brzy natáčení. Tentokrát to ale bude jiná práce…

Samozřejmě, teď volím úplně jiný přístup. Interpretuju příběh Myslivečka, pracuju také s fantazií, protože v hraném filmu to ani jinak nejde. V dokumentu jsem zvolil naprosto dokumentaristickou deontologii v tom smyslu, že neříkám něco, co nevím. Byť tam Fantom Myslivečka mluví v ich formě a vypráví svůj život, tak ale neříká nic, co by nebylo dochováno. Také tam třeba říká: ´Jak jsem se dostal ke své první zakázce? To se nedozvíte, to jsou informace, které jsem s sebou vzal do hrobu.´ Jako dokumentarista jsem nesměl říct něco, co není ověřitelné. Proto jsou to dva naprosto odlišné projekty.

 

5915294610156880377841900513643131862777856o

 

Všichni máme ještě v paměti Amadea, ta paralela hudebního životopisného filmu se nedá pominout a navíc Mysliveček byl učitelem Mozarta. Jaká je Vaše představa, jaký záměr s postavou Myslivečka máte?

Samozřejmě, Amadeus je pro všechny jasná reference, protože žádný jiný úspěšný a dobrý film o hudebním skladateli z té doby v podstatě není. I když Amadeus není pro všechny. Forman ho točil v době, kdy se uvažovalo trochu jinak, o 18. století se vědělo mnohem méně informací a nebylo zdaleka tak jednoduché se k nějakým dostat. Když jsem pracoval s materiály, které byly publikované od roku 90 a pak dál kolem roku 2000, tak mám pocit, že nárůst povědomí o 18. století nabyl za těch posledních třicet let neskutečným způsobem. Já mám třeba kamarádku, která loni publikovala diář Marie Karolíny. Objevila ho někdy na začátku tisíciletí, do té doby ležel v archivu a nikdo o něm nevěděl. To si říkáte, jak je možné, že ještě nebyly publikovány záznamy královny!

My jsme teď v naprosto jiné situaci, než byl Forman. Navíc on se v tom příběhu zajímal o jiné věci než o hledání historických pravd. Je to zfilmovaná divadelní hra. V té době navíc bylo hodně přínosné rozbít takový ten akademický náhled na génia, který musel být slušný a spořádaný. Vzpomínám si, že starší generace to dokázalo pořádně rozhořčit. Třeba pro moje prarodiče nebylo jednoduché přijmout, že Mozart mohl být takový druh člověka. Tohle už ale proběhlo a my dnes chceme přinést jiný pohled.

Takže historičtější, serióznější?

Myslím si, že ano, že do jisté míry historičtější už i v tom smyslu, že chceme mít poměrně přesné kostýmy a nenacházíme v tom filmu žádné popové prvky. Budeme se snažit být věrní duchu té doby, ale samozřejmě ten film chceme točit současnými prostředky. Je pravda, že mě asi víc než v Amadeovi zajímají historické reálie. Ale i tak ve filmu nalezneme některé fikce. Určitě spousta lidí pak řekne že, chtějí Myslivečka vidět jinak. To se ale nedá nic dělat. Každý film je interpretace a každý ho dělá podle svého, podle toho, co ho zajímá.

 

b

 

Myslíte, že diváky upoutá právě osobnost Myslivečka?

O tom si nemyslím nic, protože to není můj úkol. Já se zaobírám jen tím, abych ten film dobře natočil. Pokud chci bavit sebe a lidi kolem mě, nenudit se při natáčení ani ve střižně, tak věřím, že poctivá snaha udělat poutavý film stačí k tomu, abych mohl věřit, že to bude zajímat i další lidi. Úvahy, komu je ten film určen, jsou věcí producentů. A myslím si, že autor se tím vůbec nemá zaobírat, protože by začal kalkulovat.

Natáčet o Myslivečkovi byl Váš nápad, nebo jste se chopil nabídky?

Nabídka žádná nebyla. Je to spíš těžce vyvzdorovaný projekt. Já jsem se dokonce později dozvěděl, že i Miloš Forman měl v úmyslu natáčet o Myslivečkovi, ale vlastně to nedokázal, protože Mysliveček byl považován za neznámého člověka. Asi tam proběhla úvaha, že není dostatečně „in“, jak se dneska říká.

 

IMG8180

 

Vy jste teď ve fázi, kde natáčíte hudbu. První klapka má padnout začátkem července. Jaký máte pocit ze spolupráce s Collegiem 1704? Bude Vám hudba vodítkem, až budete natáčet? Ovlivní třeba to, jak budete přistupovat k hraným scénám?

No určitě! Já se v Collegiu 1704 cítím v podstatě jako doma, protože jsem s nimi strávil měsíce a s Václavem Luksem se často vídáme nebo si voláme. Je to velmi úzká spolupráce. Ta hudba je samozřejmě vybraná podle období Myslivečkova života, o kterém vyprávíme. Například jsme tam dali Bellerofonte, protože to je první významná Myslivečkova opera, která měla premiéru v roce 1767 v Neapoli, v Teatro San Carlo. Jedna z jeho posledních je už zmíněná L'Olimpiade, ta tam také samozřejmě bude, protože postihuje jeho neuvěřitelnou schopnost komponovat. On se uměl vciťovat do osudů lidí, psát velmi vášnivou, ale i jemnou hudbu, také velmi rozčílenou, která popisuje dilemata lidí. A to všechno v době, kdy už neměl nos, kdy měl znetvořenou tvář, kdy už věděl, že o něj začne upadat zájem, protože jeho nemoc, syfilis, byla v tu dobu morálně odsuzovaná. Přesto se neuvěřitelným způsobem dokázal přenést přes tato fakta a psát ty nejlepší věci v okamžiku, kdy na tom byl velmi špatně.

Ale abych se vrátil k vaší otázce. Samozřejmě teď některé z těch hudeb slyším poprvé, protože jsme je vzali z archivu a od dob Myslivečka nebyly nikdy nahrané. Teď s tou hudbou začínám pracovat a samozřejmě, že to ovlivní film. Já velmi rád pracuji s hudbou dopředu. Když jí poslouchám, když si jí rozměřuju, tak vím, kam by měla přijít, dostávám nápady. Naopak se bojím hudby, která přijde až na konci filmu, už sestříhaného. Je to na poslední chvíli nový element, který je vždy spíš líbivý, protože němý film ještě není to ono. A to je nebezpečné, protože nemáte čas na odstup. A za pár měsíců nebo za rok si pak můžete říct: Tady ta hudba být neměla, nebo měla být trochu jiná... Nedávno se mi stalo, že u filmu Cesta ven jsem dostal pocit, že by bylo dobré tam komponovanou hudbu dát. Tak jsme s Václavem Luksem jednu hudbu nahráli, dali ji k tomu filmu a byli jsme spokojeni, že ho to povýšilo a zjemnilo. No a za 14 dní jsme si řekli: hrůza, horor, je příliš líbivá a zase jsme ji sundali. Takže jsme jí vlastně nahráli zbytečně (směje se). Ale takové pokusy musejí být. A proto říkám, že je daleko lepší tu hudbu mít dopředu nahranou, protože máte čas pochopit její možnosti, můžete s ní pracovat.

 

59064509101568803781069005281304714460266496o-Sophie-Harmsen

 

Jak obtížné bylo psát scénář a vybírat hlavní protagonisty?

Každý film je těžké obsadit protože, s lidmi všechno začíná a končí a když je špatné obsazení, tak můžete režírovat libovolně dlouho, jak chcete, a už se to nedá zachránit. Ale mě casting hrozně baví. To je v podstatě nejzábavnější, scházet se s herci, dělat herecké zkoušky objevovat, kdo je pro vás ta vhodná postava. A podobně jako hudba, tak i někteří herci vám něco přinesou. A třeba fyzicky neodpovídají tomu, jak jste si je představovala, ale zjistíte, že herecky jsou to ti nejlepší. Takže v podstatě vás mohou posunout i někam jinam. Teď třeba ještě hledáme herečku, která zároveň musí umět hrát na nástroj. Dlouho jsem se zabýval tím, jestli vezmu herečku která už umí hrát a bude se dál učit, ale rozhodl jsem se, že asi vezmu neherečku, která je skutečná hudebnice. Jsou to všechno zajímavá rozhodnutí.

Ale zpátky ke scénáři a k hlavní postavě, tu nakonec bude hrát cizinec, Egor Koreshkov…

Já jsem v Čechách ani na Slovensku nenašel nikoho, kdo by se mi zdál být Josefem Myslivečkem. Hledal jsem pak v Polsku, Rakousku, Německu… Byl to dlouhodobý casting, až jsme si řekli: Co ruská škola, to jsou opravdoví pracovníci. Napřed jsem viděl X herců, ale nikdo mi nevyhovoval. Až nakonec jsem objevil Egora, po několika měsících hledání. A scénář… Jen rok a půl jsem četl věci, které byly vytištěné v 18. století. Spoustu času jsem trávil v Paříži, v knihovnách, celkem to byly zhruba dva roky studií reálií, než se scénář narodil. I tak jsem ale oslovil odborníka na život a dílo Josefa Myslivečka, Stanislava Bohadla. Konzultoval jsem s ním svoje záměry, hlídal historickou věrnost a pomáhat mi bude i teď během natáčení.“

 

57227735101568803787219007824456151520509952o

 

Václav Petr se stále častěji dívá směrem, odkud se tlumeně ozývá hudba a hlasy. „Musím se podívat, co se tam děje, ale pojďte se mnou,“ říká a svižným krokem zamíří k dubovým dveřím. Václav Luks si právě soustředěně prohlíží partituru a rukou si pro sebe udává tempa. Muzikanti se vracejí na svá místa, někteří už si něco přehrávají, jiní tlumeně povídají, občas se ozve smích, zasyčení otvírané lahve s vodou... K dalšímu pultu zrovna přichází usměvavá Simona Šaturová. Myslivečkovu hudbu už zná z dřívějška, nedávno natočila i CD s jeho áriemi, přesto potvrzuje, že to je hudba náročná a plná koloratur. Nechci ji rušit, právě totiž bude natáčet úplně závěrečnou árii. Petr Václav si sedá kousek od dirigenta a už jen prohodí přes rameno: „To je úplný konec filmu, teď jde o život.“

 

IMG8195

 

IMG8189

 

IMG8178

 

IMG8194

 

IMG8179

 

Foto: Petra Hajská, Veronika Paroulková, Petr Veber

 

Veronika Paroulková

Vyrostla v hudebně výtvarné rodině. Vystudovala Právnickou fakultu UK, zpěv na Konzervatoři J. Ježka a soukromě hru na klavír a klarinet. Od 17 let se věnuje moderování a působí za mikrofonem nebo před televizní kamerou bez přestávky dodnes. Pracovala jako moderátorka na Classic FM (dnes Classic Praha), moderátorka zpravodajství v Radiu City, v ČRo Region a Radiožurnálu, poté vedoucí zpravodajství a publicistiky ČRo Region. Připravovala a moderovala pořad Telefonotéka a přenosy koncertů klasické hudby pro ČRo Vltava, publicistický pořad Proti srsti TV Prima, v České televizi pořady Před půlnocí, Před polednem, Studio 6, Politické spektrum, vědecký pořad Milenium a Zprávy ČT 24. V současné době moderuje Magazín Leonardo pro Český rozhlas Plus. Kromě toho psala články o klasické hudbě pro Divadelní noviny a spolupracuje jako moderátorka i s několika festivaly klasické hudby, s ČT ART, s pořadateli koncertů nebo s vědeckými institucemi. Její zálibou je golf a fotografování, ráda cestuje, chodí v přírodě, tančí nebo lyžuje. Jako koníčka má i vaření, kvalitní vína a gastronomii. A kde to jde, potkáte ji s fenkou Westíka pojmenovanou Mimi podle Pucciniho Bohémy, se kterou tvoří nerozlučnou dvojici. Založení portálu KlasikaPlus.cz považuje za zpečetění svého hlubokého vztahu s vážnou hudbou…

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.