pondělí, 13 květen 2019 18:40

Christopher Ward: Láska ke třem pomerančům je rozkošná pohádka

Autor:

„Jsem přesvědčen, že takový zábavný, kouzelný a magický večer, jaký chystáme, lidé rádi přijmou.“

„Čeká mě můj první operní Wagner, měl jsem své první dirigentské setkání s Brucknerovými symfoniemi…“

„Musel jsem se naučit, že způsoby komunikace jsou v Německu odlišné od těch britských.“

 

DSC6853

 

V pražském Národním divadle vrcholí přípravy na čtvrteční premiéru Prokofjevovy opery Láska ke třem pomerančům. Uskuteční se v rámci festivalu Pražské jaro. Inscenaci připravili režisér Radim Vizváry, scénograf Boris Kudlička a dirigent Christopher Ward. Osmatřicetiletý umělec s evropskou působností, generální hudební ředitel německého města Cáchy a šéf tamního symfonického orchestru byl v Praze na stejné scéně už loni v lednu podepsán pod premiérou Brittenovy opery Billy Budd. Ta se na repertoár k několika představením vrátí zase na konci příští sezóny. Portálu KlasikaPlus odpovídal Christopher Ward na otázky týkající se Sergeje Prokofjeva a spolupráce s Vizvárym, ale i pocitů Brita na evropském kontinentě.

 

60359364101572591664442878306846777760284672o

 

Jak jste se dostal k opeře Láska ke třem pomerančům?

V celoevropském měřítku není moc často hranou operou. Jde ale o dílo, které přináší mnoho podnětů a výzev. Zvláště pro orchestr, pro který hudba není nijak pohodlná. A jde o velmi zábavné dílo. O rozkošně zpracovanou pohádku s jednoduchým a krásným příběhem a s velikou energií i sarkasmem. Nabídka přišla v souvislosti s mou zdejší prací na Billym Buddovi. A jedním z důvodů, proč jsem o tuhle inscenaci stál, bylo moje setkání s Radimem Vizvárym, který tehdy dělal choreografii. Prokofjeva teď režíruje.

A funguje vám to dohromady?

Ano, úžasně. Člověk by si málem mohl myslet, že mim nebude umět mluvit na zpěváky… Jistěže umí. Ovšem navíc komunikuje nejen slovně, ale také prostřednictvím své neuvěřitelné fyzičnosti. Dokáže ukázat přesně to, co chce, co si přeje. A má obrovskou představivost. Lidé chtějí být v divadle baveni – jsem přesvědčen, že takový zábavný, opravdu kouzelný až magický večer, který chystáme, určitě rádi přijmou.

 

6035042310157259168444287258711684401594368o

 

Pohled do vašeho kalendáře prozrazuje, že se hodně věnujete modernější a moderní hudbě.

Do určité míry asi ano…

… v Německu jste před časem dirigoval také premiéru opery Make No Noise českého skladatele Miroslava Srnky.

Ano – a také jsem dirigoval premiéru slovenské skladatelce Ľubici Čekovské. Stali se oba mými opravdu blízkými přáteli. Jsou hodně rozdílní ve svém přístupu k tvorbě a k hudbě, ale oba píši moc zajímavou muziku. Srnkova opera je opravdu skvělé magické dílo. Obdivuji způsob, jakým je rozvíjeno libreto, příběh... Dirigovat premiéru nového díla je privilegium! Miluji možnost pracovat s živými lidmi, s žijícími skladateli. Být autorovi nablízku a mít možnost s ním diskutovat o jeho hudbě a jeho záměrech, najít interpretační klíč k co nejlepšímu naplnění skladatelova přání… to jsou úžasné a hluboké zkušenosti.

Nakolik máte jako dirigent možnost skutečně ovlivnit vyznění díla, když jste jeho prvním interpretem? Samozřejmě v dialogu s autorem…

Dost dobře není možné takový vliv nemít. Když si vzpomenu teď na nedávnou spolupráci s Jörgem Widmannem v Berlíně, tak jsem se třeba některé věci pokoušel udělat trošku jinak, než jak zněl jeho předpis v partituře. Vzpomínám také, když jsem dirigoval operu Petera Eötvöse a on byl současně také dirigentem inscenace, tak byl sám překvapen při jedné zkoušce, jak orchestr zní odlišně. A to měl sám velice jasnou představu o tom, jak by jeho hudba měla znít. Ale dirigování soudobé premiéry s sebou nese i obrovskou dávku respektu.

 

erQweblw

 

Nicméně se určitě věnujete i romantické hudbě.

Samozřejmě. Čeká mě můj první operní Wagner, měl jsem teď své první dirigentské setkání s Brucknerovými symfoniemi… Hodně blízký je mi Beethoven a za mimořádně moderního považuji Mozarta, také jsem už dirigoval docela hodně barokní hudby… Nemám v úmyslu se nějak specializovat. Ani v symfonickém repertoáru, ani v opeře. Takže bych se ani nechtěl výhradně věnovat hudbě dvacátého století, ale rozhodně je velkou částí mého repertoáru, něčím, co dělám opravdu rád a co mě baví. Díky takovým výzvám se člověk vždycky naučí něco dalšího a nového.

Je to hudba komplexnější než třeba vídeňský klasicismus? Proto říkáte, že se něco naučíte?

Nemyslím si obecně, že je nějaká hudba snadná. Většinou ta takzvaně nejsnadnější je ve skutečnosti velmi obtížná pro interpretaci. Vezměte si příklad Mozarta - interpretovat ho je jedna z nejtěžších věcí. Ale přesto i to mám rád.

Co před sebou máte?

Například Brucknerovu Čtvrtou symfonii… A Mořskou symfonii od Ralpha Vaughana Williamse! Zajímavé je, že jsem ji v Cáchách nenavrhl já, ale nabídli mi ji sami, což je v podstatě velká výjimka v Německu. A pak se v říjnu chystám na Cosi fan tutte v Hamburku.

Mozart jako protiklad k modernějším dílům?

Myslíte, že opravdu protiklad? Nejsem si jistý... Podle mého byl Mozart ve své době úplně stejný, jako je v naší době Jörg Widmann nebo Mirek Srnka!

 

tIASokzw

 

Když jste dirigoval v Praze Brittenovu operu Billy Budd, cítil jste se jako někdo, kdo k nám přináší hudbu své země? Jako ambasador?

Samozřejmě že bylo velké privilegium dirigovat v Praze právě tuhle operu a výsledkem jsem byl nadšený. Viděl jsem a cítil jsem, jak účastníci projektu, nejen orchestr, ale vlastně všichni na scéně, postupně získávají blízký vztah k Brittenově hudbě. Já ho samozřejmě mám mnohem bližší, možná dokonce jakoby vrozený. Ale měl jsem dojem, že nakonec opravdu jeho hudbu spolupracovníci přijali za svou – operu i její hudební jazyk! Což bylo skvělé! Je vlastně zvláštní, že jsem už docela dlouho v Německu a zatím jsem tam nedělal tolik britské hudby. Takže samozřejmě je pro mě nádherné podobnou příležitost, jaká se naskytla v Praze, získat. A s tak základním a zásadním britským dílem! Vlastně jsem byl překvapený i sám ze sebe, jak hluboko a jak blízce pociťuji k té hudbě vztah; jak silnou může člověk mít afinitu k něčí hudbě… To mě vlastně docela dostalo...

Billyho jste dirigoval poprvé?

Ano. Od Brittena jsem zatím dirigoval  Sen noci svatojánské a Petera Grimese. A vůbec první jeho operou, kterou jsem měl možnost dirigovat, bylo Zneuctění Lukrécie.

 

60224055101572591662142877223420966443941888o

 

Jaké možnosti a úkoly máte v Cáchách?

Je tam skvělá situace, jsou tam skvělé podmínky. Hrajeme docela dost současné hudby, ale samozřejmě i klasickou a romantickou symfonickou hudbu. A orchestr má navíc i svůj barokní orchestr, což znamená, že tam je dostatek lidí, kteří jsou k něčemu takovému nakloněni a jsou nadšeni pro historické nástroje. Hovořím o Symfonickém orchestru města Aachen, který hraje i v divadle, k němu patří. A má i své symfonické a další programy.

Spojení jednoho orchestru pro divadlo a koncerty je v Německu obvyklé, ale odhaduji, že není už tak obvyklé, aby tolik hráčů bylo tak silně nadšeno pro barokní nástroje?

Ano, spíše jde o výjimku. Mám tam prostě skvělé časy. Cáchy nejsou zas tak velké město, ale je tam přítomna velká energie. Samozřejmě zčásti i díky historii spojené s Karlem Velikým a také díky tomu, že je tam je na sedmdesát tisíc studentů, tedy velmi mladá energie. A své dělá určitě i blízkost u belgických a nizozemských hranic. Cáchy jsou velmi stimulujícím městem…!

Jak a proč jste si vlastně Německo vybral?

Do Německa mě táhlo i to, že většina mých dirigentských hrdinů byli pánové typu Furtwängler, Karajan, Kleiber – a ti všichni vzešli z německého systému. 

 

rX56jwFw

 

Je pro vás jako pro Brita německé kulturní prostředí hodně odlišné?

Kvůli očekávanému Brexitu jsem se nedávno stal Němcem, mám dvě občanství… Německo nabízí mnohem vyšší počet akcí a příležitostí. Ve Spojeném království je například jenom šest hlavních operních domů ve srovnání s šesti desítkami operních divadel v Německu. A podobné je to s orchestry. Německý systém dává mladým dirigentům hodně příležitostí k osobnímu rozvoji a k získávání poměrně hlubokých znalostí a zkušeností. Způsoby komunikace, říkejme tomu pravidla hry, jsou ovšem v Německu odlišné od těch britských, to jsem se musel naučit. Přátelé mi říkají, že jsem už skoro jako Němec…! Ale já se samozřejmě cítím naprosto Britem, svůj domov budu mít vždycky v Anglii.

V čem jsou třeba jiná?

My v Británii komunikujeme spíše nepřímo. Neznamená to, že jsme opatrní. Máme metody vyjadřovat se velmi jasně, ale nepřímým způsobem, zatímco v Německu je mnohem obvyklejší naprostá přímost. To je v praxi hrozně moc důležité - chce to přímo kurz pro mezikulturní komunikaci! Když anglickému orchestru dirigent řekne: Takhle to má být a žádným jiným způsobem…, tak ho nejspíš odmítnou. V Anglii je obvyklé říci: Bylo by možné, kdybychom to snad udělali tímto způsobem? Pro každého Brita jde o zcela jasné vyjádření toho, co dirigent zamýšlí. Pokud byste to ale přeložil doslova do němčiny, tak si členové německého orchestru budou myslet, že nevíte, co chcete. Jim musíte prostě říci: Chtěl bych to tak a tak!  Tohle jsem se musel naučit, abych profesionálně nebo profesně přežil.

A české prostředí?

Našel jsem tu muzikanty, kteří berou věci vážně. A je pro mě velká čest dirigovat v Národním divadle - jsem si vědom tradic české národní kultury, které reprezentuje. Těším se moc na premiéru s Prokofjevem a rád budu také za rok u toho, až se vrátí na repertoár Britten.

 

VqOtNgA

 

Foto: Dasa Wharton, Národní divadlo, Petr Veber

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.